náhled|Borovice na písčinách šíje Lemmiku kael Aegna (ve starších pramenech též Äigna, , ) je jeden z malých estonských ostrovů v Baltském moři, významný svou strategickou polohou při vjezdu do Tallinnského zálivu.
Aegna se nachází na severozápadním okraji Tallinnského zálivu, 2 km na severozápad od výběžku Viimského poloostrova (Viimsi poolsaar) a 14 km na sever od Tallinnského přístavu v obvodu Kesklinn. Zeměpisné souřadnice středu ostrova jsou 59° 34' 50" severní šířky a 24° 45' 28" východní délky.
Ostrov má rozlohu 293 ha a nad mořskou hladinu se zvedá do výše maximálně11 m. V současnosti je téměř bez stálých obyvatel, ale hojně rekreačně využíván.
Jméno Aegna se v pramenech objevuje pod celou řadou jmen.
Nejstarší zmínka ze 13. století ji jmenuje jako Wluesøø, roku 1409 je zmíněn název Olevessunde, 1434 Wulvessunt, 1539 Ulfen, 1569 Wolffessunde, 1589 De Wolff, 1650 Ulffö. Od 18. století se v německých pramenech užívá poměrně jednotně jména Wulf. Všechna tato jména se vykládají jako odvozeniny ze skandinávského ulv („vlk“), složené případně s ö („ostrov“) či sund („průliv“). Jen u varianty Olevessunde se někdy předpokládá souvislost se jménem Olaf, protože ostrov patřil k tallinnské svatoolafské (estonsky oleviste) farnosti.
Nejstarší záznam estonského jména ostrova pochází z roku 1683 a má podobu Eikisari. Druhá složka jména je estonské saar(i) („ostrov“), zatímco první není etymologicky jednoznačně vysvětlena. Někteří ji odvozují z osobního jména Eik (tedy „Eikův ostrov“), jiní z nářečního eik či aik, znamenajícího „kůň“, další z finského häikkä, znamenající písčitou mělčinu. Další estonská pojmenování navazují jak na tento estonský kmen, tak na germánský kmen ulv: Äignesaar, Vullisaar, Wulbisaar, Äigna, Aegna. Je doloženo též jméno Salmesaar, odvozený z estonského salm(e) („průliv“).
Geografie Sousední ostrovy a útesy náhled|Ostrovy a útesy kolem ostrova Aegna Ostrov Aegna (na mapce vpravo 1) je obklopen několika menšími ostrůvky a útesy. Mezi Aegnou a mysem Rohuneem (3), nejsevernějším výběžkem Viimského poloostrova (Viimsi poolsaar, 2), se nacházejí ostrůvky Kräsuli (4) a Kumbli (5), oddělené od Aegny Velkým průlivem (Suursalm, 9) a od Rohuneemu Malým průlivem (Väikesalm, 10). Části Tallinnského zálivu mezi Viimským poloostrovem a ostrovy Aegna a Kräsuli se říká Městský záliv (Linnalaht, 8).
Severozápadně od Aegny se nacházejí dva útesy, které se během posledního století vlivem postupného tektonického zdvihu staly jasně viditelnými ostrůvky. Blíže k Aegně leží Sillikrunn, zvaný též Vahekari, Peenkari či Peenekarikrunn (6), dále do moře vybíhá Suurkari neboli Vullikrunn (7).
Přibližně na střední úroveň mořské hladiny nebo těsně pod ní vyčnívají severně od Aegny útesy Peldikukari (11), Lõhekari (12) a Vahekivi (13), západně Kliuhkakari neboli Liuhkakari (14) a Punakivikari neboli Sitakari (15), jižně Angerjakari (16) a Oolgrunni kari, zvaný též Kajakakari, Allikari či Holgani kari (17).
Mysy a výběžky
náhled|Mysy a výběžky ostrova Aegna
Aegna má poměrně uzavřený tvar, s výjimkou jediného výrazného poloostrova, zvaného Lemmiku neem (na mapce vpravo 1), vybíhajícího na severovýchod. Svá jména mají i některé výběžky tohoto poloostrova — na samém jeho konci Lemmiku nina (2), na východní straně Tagaloome ots (3), na severozápadní straně Saadukse (4) a Rabasloom (5). Lemmiku neem je s hlavní částí ostrova spojen šíjí zvanou Lemmiku kael neboli Kaela liiv (6).
vlevo|náhled|Výběžek Lõhekari ots
Hlavní část ostrova má výraznější mysy Eerikneem (9) se zbytky vojenské pozorovací věže a Lohknase ots (13), přebudovaný v přístavní molo. Další mysy a výběžky, které mají vlastní označení — Abneem (7), Tagaheinamaa nukk (8), Lõhekari ots (10), Kurikneem (11), Talneem neboli Kalavälja neem (12) a Karnap (14) — jsou spíš jen nepříliš výrazné zlomy pobřeží.
Zálivy a zátoky
náhled|Zálivy a zátoky ostrova Aegna
vlevo|náhled|Pohled od přístavu přes Kalavälja lõugas na Talneem; v popředí Voorimehekivid
Hlavním zálivem ostrova je Külalaht (na mapce vpravo 1) mezi hlavní částí ostrova a Lemmiku neemem. Z pobřeží zálivu se vydělují dvě menší zátoky — Abneeme lõugas (2) a Liivalõugas neboli Rabasloome lõugas (3). Vlastní jméno dále mají Talneeme lõugas (4), Kalaauk neboli Kalavälja lõugas (5), Suurepaadi auk (6) a Sihiotsaalune (7) na jižním pobřeží ostrova a výrazný Pardilõugas (8) na pobřeží Lemmiku neemu. Zátočiny na severní a západní části ostrova, které byly dále od lidských obydlí, nemají ustálená pojmenování.
Na jižním pobřeží Aegny dostaly vlastní označení i jednotlivé úseky pobřeží — Lohknase rand (9), Karnapi rand (10), Hallikivi rand (11) a Mustamäe rand (12). Až z nejnovější doby pochází prozaické pojmenování pláže na severní straně ostrova — Supelrand, tedy „Koupací břeh“ nebo „Pláž“ (13).
Významné kameny
náhled|Významné kameny a kamenné skupiny na ostrově Aegna
Jako téměř celé území Estonska, nese i povrch ostrova Aegna stopy poslední doby ledové. Zejména v severní části ostrova se nalézají morénové útvary, a po celé ploše ostrova jsou rozesety bludné balvany. Některé z nich dosahují impozantní velikosti, mají vlastní jména a jsou opředeny legendami či dějinnými příběhy.
vlevo|náhled|Jeden ze skupiny Velkých kamenů
Nejvýraznější skupinou kamenů jsou Velké kameny (Suured kivid, na plánku vpravo 1), celkem 23 rozměrných balvanů, z nichž největší — Tulekivi neboli Sihi Suurkivi — vyčnívá 3,8 m nad povrch a má obvod 34,1 m.
Z další význačné skupiny kamenů, Čarodějných kamenů (Nõiakivid, 4), jsou dnes k vidění již jen zbytky, protože balvany v době sovětské okupace rozstříleli vojáci na ostrově umístěné posádky.
Z jednotlivých balvanů si zmínku zaslouží Katlakivi (2) na východním břehu Külalahtu, Eerikukivi neboli Maiekivi (3) v lese poblíž Eerikneemu, Hall kivi (5) vyčnívající z vody nedaleko jihovýchodního pobřeží ostrova a dva Formanské kameny (Voorimehekivid, 6) ve vodě u pobřeží západně od přístavu.
Močály
náhled|Močály na ostrově Aegna
Rovinatý povrch a jílovité podloží ostrova usnadnilo vznik několika jezírkům a močálům, z nichž část ovšem byla v minulosti úplně nebo částečně vysušena. Z močálů zachovaných do současnosti je největší Krõnkasoo neboli Krenkusoo (na mapce vpravo 1) nedaleko od středu ostrova, z něhož vede umělý odvodňovací příkop na jihozápad.
V západní části ostrova se nachází Järvesoo (2), dříve bažinami obklopené jezero, odvodněné v letech 1874–1882, z něhož směrem k pobřeží vede dnes již zarostlý a téměř suchý potok Vanaoja. Dříve rozsáhlejší byl rovněž močál Talneemesoo (3), jehož potok Talneeme oja je dnes rovněž téměř neznatelný. Téměř při pobřeží se nacházejí nevelké močály Raiesmikusoo neboli Raiestikusoo (4) a Üljevasoo (5). V severní části ostrova nalezneme Samelikusoo (6), na východě Saunasoo (7) a na jihovýchodě téměř už vyschlý močál Juhanisoo (8).
Příroda
Geologie
Ostrov se vynořil v litorinálním stadiu vývoje Baltského moře přibližně před 4200 lety a v rámci doposud probíhajícího zdvihu východobaltské oblasti, způsobeného jednak reakcí na roztání pevninského ledovce, jednak tektonickými pochody, se postupně rozrostl až do současné velikosti.
Horninové jádro ostrova je tvořeno převážně jílovcovými a prachovcovými usazeninami, překrytými 10- až 12metrovou vrstvou morénového štěrku a písku. Vlivem nerovnoměrného rozložení morénové vrstvy se na pobřeží ostrova střídají písčité a kamenité úseky.
Flóra Aegna je přibližně ze 70 % pokryta lesem. Lesní porosty jsou tvořeny z 59 % borovicí lesní, z 26 % smrkem ztepilým, 10 % olší lepkavou a 5 % břízou bělokorou.
náhled|Pomořanka přímořská (Cakile maritima) na severním pobřeží Aegny
K typickým zástupcům bylinného patra ostrova patří na pobřeží kamýš písečný (Ammophila arenaria), Honkenya peploides, hrachor Lathyrus maritimus, pomořanka přímořská (Cakile maritima), trávnička prodloužená (Armeria elongata), hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides), vratič obecný (Tanacetum vulgare), pelyněk ladní (Artemisia campestris) a růže svraskalá (Rosa rugosa), ve vnitrozemí rozchodník velký (Sedum maximum) a zimozel severní (Linnaea borealis).
Fauna
Ze savců se na fauně ostrova podílejí především ježek západní, kuna skalní a veverka obecná černá. Jednotlivě se na ostrově občas vyskytuje prase divoké, liška obecná a zajíc polní; většinou se jedná o jedince přešlé po ledě z pevniny. V ojedinělých případech se na ostrově objeví los evropský, který je schopen z pevniny též přeplavat.
Na ostrově a v jeho pobřežních vodách se vyskytuje řada ptačích druhů. Z vodního ptactva si zmínku zasluhují populace labutě velké a hoholky lední. Na ostrově hnízdí rovněž orel mořský.
Na ostrově se nevyskytují hadi.
Ochrana
Aegna je od roku 1991 chráněnou krajinnou oblastí. Pro ochranu přirozeného prostředí ostrova bylo určeno maximální množství na ostrově současně pobývajících osob na 3000.
Infrastruktura
Doprava
Hlavní dopravní spojení ostrova se světem zajišťuje přístav, nacházející se na výběžku Lohknase ots. V letním období sem čtrnáctkrát do týdne jezdí pravidelná lodní linka z Tallinnského přístavu Pirita, zajišťovaná v současnosti motorovou plachetnicí Juku. V nabídce dopravních firem je též mimořádné lodní spojení na ostrov.
náhled|Hlavní cesty na ostrově Aegna
Doprava po ostrově je v omezené míře možná motorovými vozidly po největších cestách. Rozsáhlejší je síť cest sjízdných na bicyklu. Vzhledem k rozměrům ostrova je ideální doprava pěší.
V letech 1914-1944 fungovala na Aegně též úzkorozchodná železnice o celkové délce 3 km. Hlavní cestou ostrova je v současnosti zpevněná Tagamaa tee (na mapce vpravo 1), spojující přístav se středem ostrova. Na ni navazují historické cesty, dílem značně zarostlé a téměř nesjízdné: Kalavälja tee (2), vedoucí západním obloukem od přístavu do středu ostrova, navazující Külaniidu tee (4), která dosahuje až na východní pobřeží Lemmiku neemu, Eerikneeme tee (3), spojující střed ostrova s Eerikneemem, Karnapi tee (5), vedoucí od přístavu kolem Karnapu a dále směrem k Eerikneemu, a Kurikneeme tee (6), spojující střed ostrova s Kurikneemem.
Inženýrské sítě
Hlavním zdrojem vody na Aegně je artéská studna ve středu ostrova. Voda se rozvádí jednoduchým, jen v letním období fungujícím vodovodem do budov v blízkém okolí studně. Z několika dříve používaných povrchových studní je dnes už většina mimo provoz.
Na ostrově není kanalizační síť ani úložiště odpadu. Odpadní vody směřují do lokálních jímek a trativodů, pevný odpad se odváží z ostrova na pevninu.
Aegna je připojena na elektrickou síť o napětí 10 kV podmořským kabelem z rozvodné stanice na Viimském poloostrově.
Dějiny
Předhistorická doba
Z ostrova nemáme dostatek archeologických nálezů, aby bylo možné uspokojivě zmapovat jeho dějiny v předhistorické době. Vodítkem je jen lidskou rukou zhotovená obětní prohlubeň na vrcholku jednoho z Velkých kamenů, jejíž využívání se datuje do 9. až 13. století.
Jihovýchodně od Eerikneemu se nacházejí sotva znatelné zbytky kamenného labyrintu, který však není uspokojivě datován. Labyrint byl ještě ve 30. letech 20. století popsán jako neporušený, ovšem během sovětské okupace byl z velké části zničen a je velmi nesnadné ho najít.
Dánské a švédské období
Od prvních pramenů do konce 15. století
První listinná zmínka o Aegně pochází z roku 1297, kdy dánský král Erik Menved zakázal na ostrově kácení stromů. Výjimku z tohoto zákazu měla pouze tallinnská radnice a purkrabí tallinnského hradu, kteří těžili na ostrově dřevo pro stavbu, otop a výrobu uhlí.
V dalších letech se jméno ostrova objevilo v několika jednotlivých záznamech, například v žádosti cisterciáckého kláštera sv. Michala o udělení povolení k těžbě dřeva či v soudních záznamech. Tak se kupříkladu dozvídáme, že roku 1409 byli potrestáni dva muži za nepovolené kácení stromů, nebo že téhož roku poblíž ostrova piráti napadli ruskou obchodní loď, obrali ji o zboží a námořníky ztloukli a naházeli přes palubu.