náhled|260px|záznam o narození a křtu Antonína Chittusiho, matrika N 1835–1848 Ronov nad Doubravou Antonín Chittussi (1. prosince 1847 Ronov nad DoubravouMatriční záznam o narození a křtu – 1. května 1891 PrahaMatrika zemřelých, Praha, sv. Ludmila 1887-1893, s.258 (snímek 262)) byl český krajinář 19. století, žák J. M. Trenkwalda a Jana Swertse, nástupce Adolfa Kosárka a předchůdce Antonína Slavíčka. Je považován za jednoho z nejslavnějších českých malířů 19. století.
Narodil se v česko-italské rodině, studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, uměleckých školách v Mnichově a ve Vídni. Byl blízkým přítelem české malířky Zdenky Braunerové.
Život
Mládí náhled|vpravo|Pamětní deska v Čáslavi, kde studoval Narodil se jako nejstarší syn z pěti sourozenců (naživu zůstali čtyři, on a tři sestry). Jeho otec Jan byl jedním ze čtyř dětí Johanna Chittussy, dědečka Antonína Chittussiho, kupce z Ferrary, města na severu Itálie, který přišel za napoleonských válek do Čech. Oženil se tu s rodačkou z Labské Týnice Kristinou Jeřábkovou a jeho novým bydlištěm se stalo městečko Ronov nad Doubravou pod Železnými horami na okraji Vysočiny. Postavil si tam dům a usadil se. Po smrti Johanna Chittussyho se jeho syn Jan, malířův otec, ujal obchodu. Byl to vzdělaný muž, který se projevoval vždy jako český vlastenec. V roce 1860 byl zvolen ronovským starostou (tehdy si také změnil písemnou podobu svého příjmení z Chittussy na Chittussi). Oženil se s Pavlínou Fialovou, dcerou hostinského z Rohozné. Jako první se jim narodil syn Antonín Chittussi. Jakožto jediný syn ze čtyř žijících sourozenců byl pokládán za rodového nástupce v obchodě. U Antonína se ale od mládí projevovalo výtvarné nadání, které mohl rozvíjet při studiu reálného gymnázia v Čáslavi a v Kutné Hoře, kde ho učil kreslení František Bohumír Zvěřina, absolvent krajinářské školy na pražské Akademii.
Studium na uměleckých školách V osmnácti letech odjel Antonín Chittussi do Prahy, kde začal původně studovat na technice (1865–1866). Za dva roky ale vstoupil na pražskou Akademii výtvarných umění (prof. Emanuel Rom, Antonín Lhota), kde v té době též studovali Mikoláš Aleš, Jakub Schikaneder, Josef Tulka, Josef Václav Myslbek, František Ženíšek. Akademie mu však svou úrovní nevyhovovala a proto ji opustil a studoval na uměleckých školách v Mnichově (1869, prof. Hermann Anschütz) a ve Vídni. Ve Vídni zároveň nastoupil k vojenské službě. Nacházel tam ale, stejně jako doma, jenom rutinované, akademicky zaměřené profesory, takže se zase vrátil do Prahy, aby tu studoval u prof. Josefa Matyáše Trenkwalda (1870–1872). Roku 1872 odejel na studijní cestu do Uher a poté se potřetí vrátil na pražskou Akademii, tentokrát do ateliéru historické malby Jana Sweertse.
Na Akademii se roku 1875 zapletl do studentských protestů proti německému profesorovi Alfredu Woltmannovi, který v Praze přednášel dějiny umění. V jeho pojetí této tematiky se projevoval naplno německý šovinismus, když tvrdil, že starší české umění bylo převážně německého původu. To velice pobouřilo české studenty, kteří uspořádali protestní akci a donutili profesora Woltmanna opustit budovu Akademie. Hlavními aktéry incidentu byli Mikoláš Aleš a Antonín Chittussi. Po následném policejním vyšetřování a odpykání trestu (5 dní vězení), opustili oba na doporučení akademických představitelů školu. Po opuštění školy začal pracovat jako ilustrátor různých časopisů, hlavně časopisu Česká včela, kam přispívali i spisovatelé a básníci Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Eliška Krásnohorská nebo Julius Zeyer.
Antonín Chittussi se stal populární u pokrokové veřejnosti a dostal se tak do vlasteneckých společenských a uměleckých kruhů. Seznámil se také s rodinou advokáta a poslance JUDr. Františka Augusta Braunera a jeho ženy Augusty Braunerové, amatérské malířky a mecenášky umění, pocházející ze šlechtické rodiny. Brzy se spřátelil hlavně s jejich dcerou Zdenkou Braunerovou, která byla jeho žačkou a pozdější významnou českou malířkou a výtvarnicí. Oba se zajímali o krajinomalbu a vedli spolu vášnivé diskuse o umění. To ona byla iniciátorkou jeho malířského zaměření na moderní realistické pojetí malby a díky ní se seznámil s existencí slavné francouzské krajinářské školy zvané Barbizonská škola.
Dílo Jeho tvorba prošla značným vývojem od historické malby, portrétů a žánrových námětů až k plenérovému krajinářství. Od roku 1879 působil v Paříži. Pod vlivem malířů tzv. barbizonské školy vytvořil později lyrickou syntézu české krajiny a v podání atmosféry se přiblížil impresionismu. V jeho obrazech najdeme motivy z Barbizonského lesa, z Železných hor, jihočeských rybníků.
Období 1877–1878, Praha, okolí Prahy, povodí Vltavy V roce 1877 si se svým spolužákem z Akademie Františkem Ženíškem pronajal ateliér na vltavském nábřeží. Teprve tady, ve svých třiceti letech, začal profesionálně malovat. Putoval za svými náměty do přírody v okolí Prahy i do pražských ulic. Maloval hlavně figurální motivy, portréty a žánrové náměty. Postupně se stále více věnoval malbě krajiny. (Záliba v krajinomalbě a schopnost intenzivně se do krajiny vcítit se u Chittussiho projevila již při cestě po Uhrách v roce 1873.) Kreslil v Troji, na Petříně, u Vltavy v Davlii a na Zvíkově, vytvořil i několik olejomaleb, např. Přívoz u Davle, 1878. Přestože byly jeho práce již tehdy velmi zdařilé (Jaroslav Vrchlický napsal na jeho obrazy dva sonety), neprojevil se v nich ještě naplno autorův talent.
Období 1878–1879, Bosna Počátkem roku 1878 vypukla rusko-turecká válka a její průběh vzbudil mezi českými vlastenci vědomí solidarity s balkánskými Slovany. Stejné pocity měl jistě i Antonín Chittussi, který byl od mládí veden k vlastenectví. Po uzavření rusko-tureckého míru se rozhodlo Rakousko-Uhersko vojensky obsadit Bosnu a Hercegovinu a tak musel jako povolaný záložník odjet na frontu do západní Bosny. Trpěl fyzicky, ale zejména psychicky při pohledu na zničené vesnice a jejich chudé, hladovějící obyvatele bez přístřeší. Útěchou v této nelehké době mu byla korespondence se Zdenkou Braunerovou, ze které je patrný probouzející se oboustranný milostný cit, i s její matkou Augustou Braunerovou, která věřila v jeho malířský talent a povzbuzovala ho. I ve válce vnímal malíř divokou krásu Dinárských hor a ze strastiplného vojenského pobytu, který naštěstí netrval dlouho, přivezl řadu kreseb, akvarelů a drobných olejů. Po návratu uspořádal úspěšnou výstavu svých prací v Praze v Umělecké besedě a na sklonku roku 1878 ve Vídni a podařilo se mu, za přispění přátel, shromáždit finanční prostředky a uskutečnit studijní cestu do Paříže.
Období 1879–1884, Francie Antonín Chittussi přijel do Paříže na jaře roku 1879, pár týdnů před zahájením 4. impresionistické výstavy. Na střet s tímto uměleckým směrem nebyl připraven. Pro malíře přijíždějícího z Prahy, která se, v umělecké rovině, zabývala výzdobou Národního divadla, to byl příliš silný nápor. V Paříži se chtěl hlavně seznámit zblízka s díly mistrů Barbizonské školy a důkladně je prostudovat. Brzy pochopil že k tomu, aby mohl navázat na francouzské krajinářství, bude muset zapomenout na vlastní malířskou minulost. Znamenalo to oprostit se od žánrových námětů a začít znovu od začátku, jak sám napsal v dopise Augustě Braunerové „posavadní činnost má byla nadarmo“. Rozhodl se odjet do Barbizonu, míst, která už před ním objevili malíři jako Théodore Rousseau, Charles Daubigny, Jules Dupré nebo Camille Corot a tvořili tu svá díla. Snahou těchto malířů bylo zobrazovat krajinu jako nositelku duševní nálady. K tomu bylo třeba důkladně studovat přírodu a její proměny v denních hodinách i ročních obdobích. To Chittussimu velice vyhovovalo, mohl tak uplatnit svoji jižanskou smyslovou vnímavost, slovanskou zádumčivost a schopnost empatie a k tomu přidat francouzskou lehkost a moderní způsob zobrazování reality. Maloval v těchto místech své Podzimy ve Fontainebleau, Vřesoviště, Západy slunce. Pilnou prací a studiem tvorby stejně zaměřených malířů dosáhl Chittussi ve velice krátké době vysoké úrovně krajinářského realismu. Z českého malíře Chittussiho se ve Francii stal umělec.
V roce 1880 se vrátil malíř z Barbizonu do Paříže, kde si pronajal ateliér na rue Blanche, čís. 8. Stýkal se s francouzskými malíři, svými vrstevníky, jejichž jména již pro nás dnes nejsou důležitá. Podporu a všestrannou pomoc mu nabídl hned po jeho příjezdu do Francie pařížský literát Élémir Bourges, budoucí manžel Anny Braunerové, sestry Zdenky. Antonín Chittussi se v tomto období vydával za svými náměty k řece Seině. Zobrazování vodních hladin řek, potoků, jezer a později i rybníků bylo jedním z velkých témat malíře. Rozsáhlý tematický okruh krajin s řekou představují v jeho díle např. obrazy Krajina u řeky, nebo Krajina s řekou. Velmi rád zobrazoval i přístaviště, nákladní čluny, plovoucí prádelny (bateaux-lavoirs) a další lodě plující po řece. Stále ho přitahoval i námět krajin se zapadajícím sluncem, jak je maloval ve Fontainebleau a i v tomto období se k němu vracel. Ve stejné době vytvořil i zdařilý obraz Krajina se zřícenou zdí (Spáleniště v Champigny). Určitý první dotek impresionismu by se dal vysledovat v díle Nádraží v Paříži, neboť svým námětem i zobrazením páry připomíná obraz Édouarda Maneta Le chemin de fer (Železnice) z roku1873. Stejně tak v díle Na dráze orleánské použil oblíbený impresionistický námět vlaku jedoucího krajinou a louka plná vlčích máků zde připomíná dílo Claude Moneta.
V roce 1882 přijal Antonín Chittussi pozvání knížat Radziwillů a odjel na jejich zámek v Ermenonville, blízko Senlis, kraje plného jezer. Díla z tohoto období se bohužel nezachovala, kromě jednoho krásného obrazu Labutě na jezeře. Krajina na něho zřejmě silně zapůsobila, ale prostředí zámku a šlechta v něm žijící, v něm mnoho sympatií nevyvolávala. Po půlročním pobytu se vrátil do Paříže. V roce 1882 navštívil krátce Prahu, což učinil za svého pařížského pobytu několikrát. Měl v té době jedno velké přání. Toužil namalovat rozměrný obraz, v němž by zobrazil českou krajinu francouzskou malířskou technikou. Chtěl také prosadit v pařížském Salonu dílo s českým námětem. Již předtím vypozoroval, že na Salonech jsou většinou vystavována a dobře hodnocena velkorozměrová plátna, jak o tom píše i ve své korespondenci Augustě Braunerové. Záměr se mu podařilo realizovat téměř dvoumetrovým plátnem Z Českomoravské vysočiny, kterým obeslal pařížský Salon. Uznání, kterého se obrazu i jeho autorovi dostalo v hlavním městě Francie, bylo pro Chittussiho určitě zadostiučiněním. Z dalšího roku 1883 ve Francii, ale již opět neexistuje žádná dokumentace jeho tvorby. Příští rok 1884, znamená dražbu děl Antonína Chittussiho v Hôtelu Drouot a připravovaný návrat do Čech.
Pokud se týká jeho vztahu se Zdenkou Braunerovou, čekalo ho jedno velké zklamání. Osobně se setkávali jen krátce, v Praze, v Roztokách u Prahy, kde měla rodina Braunerova letní sídlo, nebo při krátkém prvním pobytu Zdenky v Paříži v roce 1881, a své myšlenky, dojmy a pocity si tak sdělovali jen ve své korespondenci. I přesto si Chittussi přál, aby tento vztah byl završen sňatkem se Zdenkou. Ona si ale představovala volnější vztah, aby se mohla plně věnovat malování a výtvarným činnostem, které považovala za své životní poslání. To znamenalo rozchod a zatímco se Antonín Chittussi vrátil do Čech, Zdenka stále častěji pobývala a pracovala v Paříži. Po návratu domů Antonín Chittussi ještě několikrát krátce navštívil Paříž, také v roce 1889, kdy se tam konala Světová výstava.
Období 1885–1888, Ronov a jihovýchodní Čechy