Zlato Rýna („Das Rheingold") je opera Richarda Wagnera a tvoří spolu s hudebními dramaty Valkýra („Die Walküre"), Siegfried a Soumrak bohů („Götterdämmerung") tetralogii Prsten Nibelungův („Ring des Nibelungen"). Je to „divadelní festival na tři dny a jeden předvečer".
Zlato Rýna je z těchto čtyř oper nejkratší. Trvá přibližně dvě hodiny a třicet minut a hraje se bez přestávky. Premiéra se proti vůli skladatele Wagnera konala 22. září 1869 v Královském dvorním a národním divadle v Mnichově pod vedením Franze Wüllnera. Představením Zlata Rýna byly také zahájeny první Hudební slavnosti v Bayreuthu („Bayreuther Festspiele") dne 13. srpna 1876. Dílo bylo vydáno nakladatelstvím Schott v Mohuči, („Richard-Wagner-Gesamtausgabe"). Autorizovaná partitura je však od druhé světové války ztracená. Libreto napsal sám skladatel podle středověkého hrdinského eposu z 13. století.
Libreto a vznik oper Literární předlohou k libretu byly středověké germánské a skandinávské mýty Eddy. Pro Zlato Rýna to byly dvě sbírky islandských epických písní původem z devátého a desátého století, zapsané ve století třináctém. V případě Valkýry to byla staroseverská kronika, Sága o Vølsunzích, sepsaná na Islandu rovněž ve třináctém století. Obě Eddy, Sága o Völsunzích a rytířská sága Thídrek, byly podkladem pro třetí operu, Siegfried. Závěrečný Soumrak bohů vychází z Písně o Nibelunzích. Celý příběh si Wagner rozvrhl ve skice ze 4. října 1848. Texty k jednotlivým dílům psal v obráceném pořadí. Začal Soumrakem bohů, po Siegfriedovi pokračoval Valkýrou a skončil Zlatem Rýna. Text všech čtyř oper byl dokončen v prosinci 1852 a v únoru 1853 byl soukromě vydán. Ve Zlatu Rýna jsou vysvětleny základní konflikty celé tetralogie, především kontroverze moci a lásky.
V listopadu 1853 začal Wagner sestavovat náčrt hudby. Na rozdíl od libret, která byla napsána vlastně odzadu, od poslední opery, hudbu začal Wagner komponovat naopak popořádku. Zlato Rýna bylo zhudebněno v letech 1853–1854, hned poté vznikala Valkýra, dokončená v roce 1856. Ve skládání pokračoval až do roku 1857, kdy dodělal druhé jednání opery Siegfried. Pak práci přerušil na dvanáct let, během kterých napsal opery Tristan a Isolda a Mistři pěvci norimberští. Pak se vrátil k Siegfriedovi a dokončil ho roku 1871. V letech 1869–1874 zhudebnil i Soumrak bohů. V dohotoveném díle jsou bozi na konci zničeni.
Premiéra Zlata Rýna se konala v Královském dvorním a národním divadle v Mnichově 22. září 1869. V roce 1870 tam měla premiéru i Valkýra. V obou případech se tak stalo na příkaz bavorského krále Ludvíka II. a proti Wagnerově vůli, který chtěl uvést premiéru celého cyklu najednou. K tomu došlo až při zahájení prvních Hudebních slavností v Bayreuthu („Bayreuther Festspiele") dne 13. srpna 1876.
Hudba Ve Zlatu Rýna přichází Richard Wagner s novým hudebním stylem, kterým ovlivnil celou řadu dalších skladatelů. Opera začíná přibližně čtyřminutovou předehrou (136 taktů), ve které se z hlubokých Es-dur akordů rozvíjí motiv vlnícího se Rýna. Teprve pak začíná skutečný děj. Hudba sleduje důsledně text libreta. Árie, dueta, sbory nebo opakování slov v něm nemají místo. Místo sledů uzavřených hudebních forem plyne hudba nepřetržitě a rozvíjí se podle požadavků dramatu jako nekonečná melodie. Základním hudebním stavebním prvkem jsou leitmotivy (příznačné motivy). Opakují se krátké melodické, harmonické či rytmické úseky, které charakterizují určité postavy, dramatické situace a emoční stavy a které v různých variacích a kombinacích procházejí celým dílem.
Wagner také použil techniku svého tchána, Ference Liszta, nazvanou „metamorfóza tématu“, aby díky ní přetvořil některé leitmotivy v nové, svébytné melodie. Krásný příklad se nachází v přechodu mezi první a druhou scénou Zlata Rýna, kdy motiv spojený s kováním magického prstenu přejde spojitě v ruch nově dobudované Valhally, Wotanovy pevnosti, ze které hodlal vládnout světu. Principy příznačných motivů se objevují už i u skladatelů před Wagnerem (Carl Maria von Weber, Hector Berlioz), ale až Wagner je dovedl k plnému funkčnímu užití. Nakolik je Zlato Rýna propojeno s následujícími díly, Valkýrou, Siegfriedem a Soumrakem bohů, je zřetelné z hudebních motivů dějů očekávaných i minulých. Ve velkých rozhovorech, mezi Wotanem a Frickou nebo mezi Wotanem a Brünnhildou ve druhém dějství Valkýry, v rozhovoru mezi Wotanem (Wanderer – poutník) a kovářem Mime v prvním dějství Siegfrieda a ve scéně Nornen v Soumraku bohů, se opakovaně odkazuje na děje ve Zlatu Rýna.
Orchestrace Richard Wagner napsal své dílo pro mimořádně rozsáhlý orchestr, ale velice konkrétně určoval, kolik nástrojů má hrát určitý part (notový zápis jednotlivého hlasu skladby např. houslový part, pěvecký part). Mezi smyčci je 16 prvních a 16 druhých houslí, 12 viol, 12 violoncell a 12 kontrabasů. Dechy zahrnovaly 3 flétny a jednu pikolu, 3 hoboje, jeden anglický roh, 3 klarinety a jeden basklarinet, 3 fagoty (s poznámkou, že mají být použity kontrafagoty vždy, když použité fagoty nezvládnou zahrát občas požadované nízké A). Žesťová sekce se skládala z osmi lesních rohů (z nich čtyři hráči v případě potřeby vyměnili lesní roh za Wagnerovu tubu), tří trubek a jedné basové trubky, tří tenorbasových trombónů, jednoho kontrabasového trombónu a jedné kontrabasové tuby. V bicí sekci se nalézaly dvoje tympány, triangl, pár činelů, malý bubínek a zvonkohra. V Rýnském zlatě je orchestr ještě doplněn šesti harfami a jednou, která hraje mimo orchestřiště. V některých místech cyklu také Wagner povolal stroj na hřmění, šestnáct kovadlin a býčí rohy. Novou tubu potřeboval Wagner k tomu, aby vznikla odpovídající orchestrální barva pro zobrazení Valhally, majestátního sídla bohů. Má měkkost lesního rohu i razantnost trombonu.
Seznam postav
Bohové Wotan – (basbaryton), král bohů, bůh světla, vzduchu a větru, vládce světa, který nechal postavit Valhallu pro upevnění své moci. Fricka – (mezzosoprán) Wotanova choť, bohyně manželství a strážkyně morálky; sestra bohů Donnera, Froha a Freii Freia – (soprán), sestra Fricky, bohyně lásky a věčného mládí. Pěstovala jablka, která bránila stárnutí bohů. Donner – (baryton), bratr Fricky, bůh hromu, násilí a zloby, jeho atributem je kladivo. Froh – (tenor), bratr Fricky, bůh jara a štěstí, vládce deště a slunečního svitu. Erda – (alt), bohyně moudrosti Země, matka nornen, nejmoudřejší žena světa a prorokyně. Loge – (tenor), polobůh ohně, důvěrník Wotana, který si ho cenil pro jeho lstivý rozum.
Nibelungové Alberich (baryton), zloděj rýnského zlata, který se zřekl lásky. Majitel magického prstenu a helmy neviditelnosti, pomocí kterých ovládl říši Nibelungů. Wotanův soupeř. Mime – (tenor), moudrý kovář, který vykoval helmu neviditelnosti, Alberichův bratr.
Obři Fasolt (basbaryton) Fafner – jeho bratr (bas)
Pracovití obři, kteří bohům vystavěli Valhallu. Pohádali se pak o rozdělení odměny a Fafner zabil bratra Fasolta z chamtivosti po zlatě.
Dcery Rýna Vodní víly, které strážily rýnské zlato:
Woglinde (soprán) Wellgunde (soprán) Flosshilde (alt)
Obsah opery První scéna: Na dně řeky Rýn hlídají vodní víly (dcery Rýna) Woglinde, Wellgunde a Flosshilde zlatý poklad. Vypravují o něm přes otcův zákaz trpaslíku Alberichovi, svěří mu i tajemství, že pokladu se může zmocnit jen ten, kdo se navěky zřekne lásky. A jestliže z rýnského zlata vyková prsten, dosáhne i velké moci. Alberich, který se zpočátku snažil některé zmocnit, je najednou uchvácen touhou po zlatě. Prokleje lásku a zlato uloupí. náhled|152x152pixelů|Obři odvádějí Freiu jako své rukojmí Druhá scéna: Vysoko v horských výšinách se pne krásný hrad, nové sídlo bohů, které pro vládce všech bohů Wotana a jeho manželku Fricku vystavěli obři Fasolt a Fafner. Wotanovi se hrad Valhalla velmi líbí, méně už to, že má zaplatit za práci a dát obrům to, co slíbil: bohyni mládí a lásky Freiu, sestru své manželky. I ostatní bohové se brání Freiu vydat, protože bez ní pozbudou věčného mládí. Wotan spoléhá na důvtip a lest poloboha Loga. Když tedy obři přijdou žádat svou odměnu, vypravuje jim Loge o čaromocném prstenu, který si Alberich ukul z rýnského zlata. Za takový prsten jsou obři ochotni Freiu vrátit. Wotan odmítá a obři si Freiu odvedou jako své rukojmí. Její nepřítomnost bohy hned zle postihne. Bez ní začnou slábnout a stárnout. Wotan s Logem sestupují proto do podzemí, Nibelheimu, aby se zmocnili Alberichova prstenu.
Třetí scéna: Pomocí prstenu se Alberich zmocnil vlády nad všemi Nibelungy a nutí je těžce dobývat zlato ze skal. Jeho bratr Mime mu musil vykovat z rýnského zlata přilbu, která má moc proměnit svého nositele v jakoukoli podobu nebo jej učinit neviditelným. Mime pracoval dobře, dosvědčuje mu to bití, jímž ho neviditelný Alberich počastoval, sotva byla přilba hotova. Do podzemí dorazí Wotan a Loge. Mime jim vypráví, jak si Alberich pomocí prstenu zotročil všechny Nibelungy. Vrací se Alberich a oběma bohům se vysmívá. Má přece neomezenou moc. Lstivý Loge pak předstírá Alberichovi obdiv, kterým se po moci bažící trpaslík dá svést a pomocí přilby se promění v ohromného hada a pak, na lstivou výzvu Logovu, v malou ropuchu. V tom okamžiku mu Loge strhne přilbu, sváže ho a s Wotanem vyvedou bezmocného Albericha z podzemí. náhled|166x166pixelů|Dcery Rýna bědují nad ztrátou zlata Čtvrtá scéna: Wotan a Loge přivlečou Albericha do sídla bohů, donutí ho, aby jim vydal všechny své poklady i přilbu, a nakonec mu vyrvou i prsten. Alberich, zbaven své moci, proklíná ty, kdo ho okradli o to nejvzácnější, a proklíná také prsten, aby přinesl neštěstí a smrt každému, kdo jej bude nosit. Mezitím už obři přivádějí Freiu. Bohové i celá příroda kolem okřejí s jejím návratem. Obři za ni však žádají velkou cenu, tolik zlata, aby ji celou zakrylo. Padne na to celý Alberichův poklad, poslední škvíru zakryje přilba a nakonec žádají obři ještě prsten. Wotan se dlouho brání, ale obři vynucují splnění svého přání tím bezohledněji, čím více o prsten Wotan stojí. Přichází bohyně moudrosti Erda a varuje Wotana před prstenem, přinesl by všem bohům zmar. Wotan po těžkém rozhodování obrům prsten vydá. Kletba prstenu působí okamžitě. Mezi obry rázem vypukne hádka, Fafner si chce všechno zlato přivlastnit sám. Rozpoutá se boj, Fafner Fasolda zabije a zmizí s pokladem, helmou i prstenem. Wotan si uvědomuje, že se Alberichova kletba začíná naplňovat. Donner svolá pak mračna a bouři, sklene duhový most přes údolí do Walhally a bohové slavnostně vstupují do svého nového sídla. Z dálky zní nářek dcer Rýna.
Obsazení při premiéře RoleHlasová polohaPremiéra, Mnichov 22. září 1869, dirigent:
Franz WüllnerBohovéWotanBasbarytonAugust KindermannLogeTenorHeinrich VoglFrickaMezzosopranSophie StehleFreiaSopranHenriette MüllerDonnerBasbarytonKarl Samuel HeinrichFrohTenorFranz NachbaurErdaAltEmma SeehoferNibelungovéAlberichBarytonKarl FischerMimeTenorMax SchlosserObřiFasoltBasbarytonToni PetzerFafnerBasKaspar BauseweinDcery RýnaWoglindeSopranAnna KaufmannWellgundeSopran (mezzosopran)Therese VoglFloßhildeMezzosopranWilhelmine Ritter
Délka představení Na Hudebním festivalu v Bayreuthu bylo obvyklé dokumentovat délku jednotlivých představení, nebyly ale zaznamenány všechny roky.Egon Voss: Die Dirigenten der Bayreuther Festspiele, 1976, nakladatelství Gustav Bosse Verlag, Regensburg; S. 97 f. Vzhledem k provádění bez přestávky byla u Zlata Rýna dokumentace snadnější než u ostatních částí cyklu Prsten Nibelungův. Proto je více dat zachyceno přesně. Doba trvání se měnila u stejného dirigenta z roku na rok a od představení k představení. Vliv na dobu trvání měl také druh hlasu a temperament zpěváků.
Přehled (1876 až 1970) Nejkratší představení: 2:08 h, dirigent Heinz Tietjen (1939) Nejdelší: 2:42 h, dirigent Hans Knappertsbusch (1951) Rozdíl: 34 Min. (30 %, vztaženo k nejkratší době)
Inscenační historie
Premiéra v Mnichově, 22. září 1869