náhled|Karl Marx a Friedrich Engels byli teoretici socialismu náhled|Červená vlajka je symbolem socialismu od 19. století, kdy byla popularizována Pařížskou komunou náhled|Vlajka americké organizace Democratic Socialists of America Socialismus (z latinského socialis, „družný, společenský“) je myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na vlastnictví prostředků produkce pracovníky. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti privilegiím a změna nebo kompletní zrušení státního zřízení.

Socialismus je myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrializaci. Samotný termín podléhá době a místu užití, kdy může znamenat velmi odlišné postupy. Oxfordský slovník světové politiky ho dělí na sociálně-demokratický, marxistický a utopický (komunistický).

Význam slova socialismus Ekonomický systém V širším smyslu jde o různě definovaný ekonomický systém. V marxismu se termín socialismus často používá jako synonymum k nižší fázi komunismu. Někdy se ale termín socialismus používá jako synonymum k přechodnému období z kapitalismu k nižší fázi komunismu, charakterizované státním vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivismem, ekonomickým intervencionismem a státem řízeným a plánovaným hospodářstvím. Anarchistické a libertariánské pojetí socialismu naproti tomu prosazuje decentralizované plánování, některé novější směry pak od plánování zcela upouští a upřednostňují tržní alokaci v rámci ekonomiky založené na společném vlastnictví. V ekonomickém smyslu se častokrát socialismus používá jako protiváha kapitalismu.

Politická ideologie Socialismus je také považován za jednu ze tří nejvýznamnějších politických ideologií, spolu s liberalismem a konzervatismem. Toto slovo také používají různé levicové myšlenkové směry a proudy ve spojeních jako demokratický socialismus, křesťanský socialismus, komunální socialismus, národní socialismus nebo sociální demokracie.

V komunistických režimech byl prosazován pojem reálný socialismus, jenž měl ve slovníku ideologů označovat jakýsi "reálný" předstupeň té pravé komunistické společnosti.

Historický vývoj Původ slova socialismus je datován do počátku 19. století a spojován se jmény Pierre Leroux, Marie Roch Louis Reybaud nebo Robert Owen. Za autora termínu je považován Henri de Saint-Simon, který ho měl použít jako protiváhu k tehdejšímu pojetí liberalismu.

Kořeny socialismu jsou však mnohem starší, jisté náznaky se objevují již v pozdním starověku, například u Peršana jménem Mazdak. Ve starověkém Řecku poté v části učení filozofů Platóna a Aristotela. Platón například věřil ve společné vlastnictví, a to nejen majetku, ale i žen a dětí. Své pohledy popsal jako ideje ideálního státu, ve stejném duchu později pokračovali takzvaní utopičtí socialisté.

Utopický socialismus

Zakladatelem byl Angličan Thomas More, renesanční humanista, který sepsal dílo Utopie. Za základní buňku svobodného státu považoval rodinu. V jeho ideálním pojetí práce trvá pouze šest hodin, zbylý čas je věnován vědám a umění.

Brzy ho následoval Ital Tommaso Campanella, který ve své knize „Sluneční stát“ (1602) popisuje ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví a společná práce je zárukou hojnosti. Současně je zde přísně předepsán způsob života a autokratická vláda kněží, která je v podstatě teokratická.

Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých „kacířů“ (bogomilové, valdenští, sestry svobodného ducha, bekyně), v programech některých rolnických povstání za feudalismu, v husitství (táborité), u Thomase Münzera (vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení „království božího na zemi“). Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa – šlo o revoluční hnutí ve Francii 18. století, usilující o „Republiku rovných“ – jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu, v roce 1796 hnutí zorganizovalo „Spiknutí rovných“, které však bylo odhaleno.

Prvním moderním obhájcem socialismu byl francouzský hrabě Henri de Saint-Simon, který navíc obhajoval formu vlády zvanou meritokracie a kladl důraz na byrokracii a industrializaci. Na tyto tradice dále navázali socialisté Charles Fourier a Robert Owen. Robert Owen si představoval budoucí beztřídní společnost jako svobodnou federaci samosprávných komun a sám se je neúspěšně pokoušel zorganizovat. Dále pak Pierre-Joseph Proudhon, Louis Blanc nebo Charles Hall.

K předchůdcům socialismu se rovněž řadí Jean Jacques Rousseau a frakce zběsilých velké francouzské revoluce, která také přinesla nový pohled na lidská práva.

Vědecký socialismus

V době průmyslových revolucí 19. století se socialistická ideologie vytvářela ve Francii, Velké Británii a Německu. Pojem vědecký socialismus pochází od starých anglických a francouzských socialistů. Pierre-Joseph Proudhon považoval svou podobu socialismu (tzv. mutualismus) za vědecký socialismus. K vědeckému socialismu jsou často přiřazováni také svým učením Karl Marx a Friedrich Engels. Jejich materialisticky zaměřená teorie s tzv. marxistickou periodizací dějin předpokládala, že dělnická třída, nositel třídního boje, převezme moc v socialistické revoluci, kterou zapříčiní nerovnováha mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Mimo marxismus stály teorie družstevnictví (navržené Ferdinandem Lassallem) či anarchistická filosofie. Tyto prvky ovšem socialismus také silně ovlivnily.

Od 19. století bylo slovo socialismus široce používáno v nejrůznějším kontextu, jak těmi, kteří sami sebe považovali za socialisty, tak jejich oponenty. I když jsou rozdíly mezi jednotlivými skupinami socialistů velké, existuje shoda na tom, že mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že jednají podle principů solidarity a obhajují sociálně spravedlivou rovnostářskou společnost s ekonomikou založenou na společném vlastnictví, která se vyznačuje upřednostňováním kolektivních práv a zájmů před individuálními a společenským pojetím práce – socialisté usilují o socializaci (zespolečenštění) výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd. Dle jejich názoru bude takový model řízení společnosti přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé skupině. Organizace socialistických hnutí začala již ve 30. letech 19. století vznikem Svazu spravedlivých (následně Svazu komunistů). Mezinárodní význam měla Internacionála.

V 80. letech 19. století došlo v Německu ke sjednocení marxistů a zastánců družstevnictví. Tím byla vytvořena sociálnědemokratická strana s tzv. Gothajským programem.

V 90. letech pak začalo štěpení sociální demokracie na: ortodoxní marxismus: Karl Kautsky revizionismus: Eduard Bernstein, který poukazoval na to, že ekonomické a politické předpovědi marxismu se nepotvrdily a požadoval dosáhnout cíle socialismu parlamentní cestou revoluční marxismus demokratický: Rosa Luxemburgová nedemokratický, marx-leninismus: Vladimir Iljič Lenin

Po první světové válce došlo kvůli přetrvávajícím rozporům k faktickému rozštěpení socialistického hnutí. Zatímco radikální socialistická platforma dala vzniknout komunistickým stranám, z umírněného sociálnědemokratického směru se vytvořily strany blízké levostředové orientaci.

Formy socialismu raný socialismus – družstevní (svépomocná družstva) a utopický socialismus ricardiánský socialismus marxismus leninismus stalinismus marxismus-leninismus trockismus maoismus neomarxismus postmarxismus reformní socialismus – viz revizionismus, sociální demokracie, fabiánský socialismus (Fabiánská společnost) křesťanský socialismus národní socialismus – viz Česká strana národně sociální, Česká strana národně socialistická africký socialismus, arabský socialismus, guevarismus, castrismus sociální anarchismus (anarchokolektivismus, anarchokomunismus) syndikalismus (anarchosyndikalismus) demokratický socialismus libertariánský socialismus tržní socialismus reálný socialismus socialismus 21. století státní socialismus eko-socialismus

Sporný nacionální socialismus Sami nacisté (i fašisté) považovali své hnutí za pravicové a stavěli se do opozice k levicovým stranám, zejména pak radikálním komunistům. Tento pohled dokládá i jejich předválečná orientace v německém parlamentu, kde spolupracovali s pravicovými stranami, a levicovými naopak pohrdali (později likvidovali). Na druhou stranu samotný název strany NSDAP obsahuje slovo socialismus a obdobně jejich ekonomický slogan „Zájem společnosti má přednost před zájmem jednotlivce“ odkazuje k socialistickým idejím. Někteří neoliberálové tak ve 20. století přišli s vyšší úrovní dělení socialismu na internacionální, kam řadí například komunismus, a nacionální, kam podle nich spadá právě nacismus s fašismem. Na tomto řazení však dodnes nepanuje jednoznačná shoda.

Socialistická filozofie Socialismus čerpá z výrazně staršího filozofického sporu kolektivismu a individualismu. Na otázku, zda by měl být cílem kolektiv nebo jednotlivec, odpovídá jednoznačně, a sice kolektiv. Z filozofického hlediska pak na tento kontrast pohlíží socialismus coby na spor protikladů, jenž lze překonat pouze zavržením jednoho a přijetím druhého (viz dialektický materialismus). V období osvícenství byl tento konflikt překonán individualistickým společenským proudem prostřednictvím harmonie zájmů. Osvícení učenci ukázali, že tyto problémy, o něž se vedly spory, ve skutečnosti neexistují. V ekonomii jsou tyto myšlenky všeobecně známy jako koncept neviditelné ruky trhu, publikované původně Adamem Smithem, jenž lze interpretovat tak, že i sobeckými (individualistickými) zájmy lze dosáhnout kolektivního blaha. Socialismus tento spor, zdánlivě vyřešený ve prospěch individualistů (v tomto smyslu též liberálů), znovu otevírá.

Vývoj společnosti Před formulací socialistických myšlenek si filozofové vysvětlovali historii lidské společnosti různě. Kupříkladu Hegel chápe dějiny světa jako pokrok v uvědomování si svobody, doslova píše: „(...) v orientu vědí, že pouze jeden je svobodný, v Řecku a Římě, že někteří jsou svobodní, ale my víme, že všichni lidé jsou svobodní jako takoví, že člověk je svobodný jako člověk.“ Rozvíjí tak myšlenky Immanuela Kanta, který o období osvícenství přemýšlí, jako o vyjití ze zaviněné nedospělosti, kdy se své svobody bál a nechával se vést jinými.

Pro socialisty jsou dějiny společnosti nejčastěji historií konfliktů. Některé socialistické proudy na tento konflikt nahlížejí obecně jako na třídní spor, jiní jako na spor svobodných a nesvobodných, utlačovaných a utlačovatelů. Karl Marx, obecně považovaný za zakladatele teorie konfliktů, zformuloval své filozofické myšlenky poprvé v Komunistickém manifestu (1848), ve kterém napsal: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“ Dějiny lidstva jsou pro něj sporem vlastníků výrobních prostředků (v nejširším smyslu) a dělníků (často označovaném i jako spor buržoazie a proletariátu). Marx se v tomto smyslu opírá o historický materialismus. Socialistické proudy se i přes svou odlišnost shodují na tom, že takový spor, jakkoliv jej budeme nazývat, lze vyřešit pouze přechodem k socialistické beztřídní společnosti, kde jsou výrobní prostředky vlastněny kolektivem.

Marxistická společnost