127mm kanón typu 3. roku japonského císařského námořnictva byl lodní kanón vyvinutý ve dvacátých letech 20. století a nasazený za druhé světové války. Měl ráži 127 milimetrů, hlaveň délky 50 ráží (6350 mm) a používal dělený náboj. Hlavní dělostřelecká výzbroj torpédoborců císařského námořnictva od třídy Fubuki až po Júgumo a Šimakaze se zakládala právě na těchto kanónech v jednohlavňovém a dvouhlavňovém uspořádání.

Oficiální označení po přeznačení v roce 1929 bylo 50-kókei 3-nen šiki 12-senči 7 hó ( nebo ~ 50kaliberní 12,7 cm kanón typu 3. roku).

Vývoj a nasazení náhled|vlevo|Šroubový závěr typu Welin s dvoustupňovým přerušovaným závitem britského 152,4mm kanónu BL Mk XXIII na HMS Belfast V roce 1914, ve třetím roce éry Taišó (proto typ 3. roku: 3-nenšiki), zavedlo císařské námořnictvo nový šroubový závěr typu Welin (tj. s odstupňovaným přerušovaným závitem), který následně využilo několik nových kanónů (např. 200mm kanón typu 3. roku). Dělostřelecký konstruktér Čijokiči Hada pak ve dvacátých letech navrhl další nový kanón v nové ráži, ale se stejným typem závěru a císařské námořnictvo zařadilo kanón do výzbroje v roce 1926 jako 12 cm kanón typu 13. roku. Třináctého listopadu 1929 byl kanón přeznačen na 12,7 cm kanón typu 3. roku.

Byl to první lodní kanón císařského námořnictva v ráži 127 mm. Spolu s lafetací těchto nových kanónů do tří uzavřených dvouhlavňových věží na nových torpédoborcích třídy Fubuki (první jednotka vstoupila do služby 30. června 1928) tak císařské námořnictvo předběhlo všechny ostatní. Nesly je i následující japonské torpédoborce – kromě posledních tříd Akizuki a Macu – a jako takové se dočkaly nasazení během druhé čínsko–japonské války a druhé světové války. Nesly je též torpédovky třídy Čidori, ale pro takto malá plavidla byly 127mm kanóny příliš těžké, což přispělo k převrácení torpédovky Tomozuru v bouři 12. března 1934. Po tomto incidentu byla třída Čidori přezbrojena na starší, ale lehčí, 120mm kanóny typu 3. roku.

Popis Hlaveň Plášťová hlaveň se skládala ze tří prstenců, které byly u pozdějšího modelu zredukovány na dva. Šroubovací závěr typu Welin se otevíral do boku – v dvouhlavňové lafetaci u levého kanónu doleva a u pravého doprava. Vývrt hlavně měl délku 5351 mm a byl tvořen 36 drážkami 1,52 mm x 6,63 mm. Pole mezi drážkami mělo šířku 4,45 mm. Drážkování bylo konstantní a jeden závit měl hloubku 28 ráží (3556 mm). Životnost hlavně byla přibližně 550 výstřelů.

Nábojová komora měla 16 dm3 a při výstřelu v ní (podle DiGiuliana) vznikal tlak 2840 kg/cm2, respektive 2800 kg/cm2 (podle 0-47(N)-1).

Dělo bylo nabíjeno manuálně při elevaci +5 až +10 °.0-47(N)-1, str. 19

Munice Kanón používal dělený náboj a postupem času bylo pro něj zavedeno do výzbroje (minimálně) těchto sedm typů granátů:

Trhavý granát typu 0 ( rei-šiki cúdžódan, doslova „běžný granát typu 0“) s hlavovým nárazovým zapalovačem typu 88 ( dantó čakuhacu šinkan) nebo hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1 ( kikai džigen šinkan; roku 1944 zjednodušeným a přeznačeným na typ 4 model 1).Lacroix & Wells, str. 765 a 766 Granát byl plněn 1,88 kg šimose nebo (po roce 1931) trinitroanisolu (TNA). Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku.Lacroix & Wells, str. 763 Trhavý granát typu 1 ( iči-šiki cúdžódan) pro protiletadlovou palbu s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1 (1944 přeznačeným na typ 4 model 3). Náplň tvořilo 2,2 kg trinitroanisolu (TNA). Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku. Zápalný granát typu 3Lacroix & Wells, str. 761 ( 50-kókei 12-senči 7 hó 3-šiki šósandan, též san-šiki cúdžódan) s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 pro protiletadlovou palbu. Obsahoval 43 kusů zápalných submunice na bázi hořčíku (složení směsi bylo stejné, jako u 460mm san-šiki dan) o délce 50 mm a průměru 20 mm. Po explozi granátu v předem nastavené vzdálenosti byly zápalné tyčinky rozmetány do okolí a půl sekundy poté začaly hořet, přičemž vytvořily ohnivý kužel (spolu se střepinami granátu) o délce 54 metrů. Byl zaveden do výzbroje v roce 1943. Ostré granáty měly červené tělo a bílou špičku. Zápalný granát typu 4 s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1. Náplň tvořil bílý fosfor. Ostré granáty měly červené tělo a bílou špičku. „Protiponorkový“ s plochou špičkou z roku 1943. Plochá špička umožňovala granátu pokračovat vpřed ještě nějakou dobu po dopadu do vody a zlepšovala tak pravděpodobnost zasažení cíle pod vodou (resp. pod čarou ponoru).0-19, str. 12 a 17-18 Osvětlovací granát B1 ( šómeidan ocu) s jednou světlicí o svítivosti 680 000 kandel.0-19, str. 18, 20 a 22Lacroix & Wells, str. 762 Po iniciaci hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1 byla světlice vymetena z těla granátu dozadu a brzděna padáčkem. 1,09 kg náplň světlice tvořila směs hořčíku (53 %), dusičnanu barnatého (42,5 %), včelího vosku (3,5 %) a šťavelanu sodného (1 %).Lacroix & Wells, str. 762 a 763 Granáty měly červené tělo a bílou špičku. Cvičný časovaný ( džigen enšúdan) s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 89.Lacroix & Wells, str. 765 Černé tělo a bílá špička.

Během války probíhal vývoj nového protiletadlového granátu, který měl mít větší dostřel díky delšímu a špičatějšímu tvaru. Před koncem války se podařilo dokončit testy a byla zahájena produkce.0-19, str. 7

Prachovou nálož tvořil jeden hedvábný vak,Lacroix & Wells, str. 769 který v běžné velikosti obsahoval 7,7 kg prachu. Tím byl nejprve bezkouřový prach typu 13. roku (značený též jako DC ~ německý kordit) a od roku 1931 stabilnější bezkouřový prach typu 90 (F1 nebo F2).Lacroix & Wells, str. 768

Lafetace Na lodích císařského námořnictva se 127mm kanón typu 3. roku používal v celkem šesti různých elektrohydraulicky0-47(N)-1, str. 14 ovládaných nestabilizovaných0-47(N)-1, str. 17 lafetacích: čtyřech dvouhlavňových a dvou jednohlavňových:

+ Lodní lafetace 127mm kanónů typu 3. roku # Typ Použití Obsluha Hmotnost Rozsah elevace Rychlost změny elevaceJednohlavňové A HacuharuČidori 10 mužů 18 700 kg -7 ° až +55 ° až 24 °/s B ŠiracujuDvouhlavňovéA Fubuki (I. série)16 mužů 32 500 kg -5 ° až +40 ° až 27 °/sKaždý kanón v samostatném lůžku, takže mohly měnit elevaci nezávisle na soběB Fubuki (II. a III. série)Hacuharu (B mod. 2)Čidori -5 ° až +75 °C AriakeŠiracujuAsašioKageró -7 ° až +55 °D JúgumoŠimakaze -7 ° až +75 ° Není-li řečeno jinak, data podle DiGiuliana

Všechny lafetace byly uzavřené a poskytovaly obsluze ochranu před nepřízní počasí, střepinami a bojovými plyny. První lafetace (dvouhlavňový typ A na Fubuki) měly stěny silné 9 až 12 mm. U modelu B byla z důvodu úspory hmotnosti tloušťka stěn redukována na pouhé 3,2 mm. Takto slabé stěny ale nedokázaly odolat vlnobití a musely být dodatečně zesíleny.

Ve všech lafetacích byly granáty dopravovány k dělu pomocí výtahu poháněného elektromotorem,Preston & Jordan & Dent, str. 105 zatímco prachové nálože byly podávány manuálně. Rychlost otáčení věží byla 4 až 6 °/s.

Systém řízení palby Torpédoborce používaly k řízení palby 127mm kanónů typu 3. roku metodu centrálního řízení palby „sleduj zaměřovač“ (, ),0-47(N)-1, str. 16 a 17 která byla většinou založená na zaměřovači ( hóiban) typu 94.Lacroix & Wells, str. 770Mechanism of Japanese Destroyers, str. 5 až 25 Zaměřovač typu 94 doplňoval zjednodušený dělostřelecký počítač (biodoban) typu 94.

V roce 1942 byl pro 127mm kanóny testován nový systém řízení palby typu 2 (ex typ 94 model 6), který měl být použitelný i k vedení protiletadlové palby, ale stavba nových torpédoborců s těmito zaměřovači se již neuskutečnila.O-31, str. 5

Hodnocení Podle 0-47(N)-1 byly výkony 127mm kanónů typu 3. roku hodnoceny císařským námořnictvem jako excelentní, ale s příliš velkým rozptylem salvy při dopadu.0-47(N)-1, str. 22 Kvůli pomalému otáčení a malé kadenci bylo použití těchto kanónů pro vedení protiletadlové palby značně problematické.0-47(N)-1, str. 41 V letech 1943 a 1944 tak došlo na přežívajících torpédoborcích k sejmutí jedné dělové lafetace na zádi a jejímu nahrazení za 25mm kanóny typu 96 (většinou 2xIII). Pouze torpédoborce, které nesly dvouhlavňové lafetace typu D s elevací až 75 ° (čili Júgumo a Šimakaze), si své 127mm kanóny ponechaly.

Nástupci Posledními torpédoborci císařského námořnictva, které byly vyzbrojeny 127mm kanóny typu 3. roku, byly třída Júgumo (typ A) a Šimakaze (typ C). Současně s nimi stavěné torpédoborce tříd Akizuki (typ B) a Macu (typ D) ale nesly 100mm kanóny typu 98, respektive 127mm kanóny typu 89, které lépe vyhovovaly požadavkům na vedení protiletadlové palby.

Odkazy

Reference

Literatura

Kapitola O-31 Japanese Surface and General Fire Control Kapitola 0-47(N)-1 Japanese Naval Guns and Mounts-Article 1, Mounts Under 18” Kapitola O-54(N) Japanese Naval Guns

Externí odkazy

Kategorie:Protiletadlové dělostřelectvo Kategorie:Výzbroj lodí japonského císařského námořnictva Kategorie:Japonské palné zbraně Kategorie:Kanóny Kategorie:Lodní děla Kategorie:Dělostřelectvo ráže 127 mm