Peter Scherhaufer (31. července 1942 Bratislava – 29. června 1999 Brno) byl slovenský režisér a pedagog působící na Slovensku a v Česku. Byl jedním z předních režisérů brněnského divadla Husa na provázku.
Mládí a studia Peter Scherhaufer se narodil 31. července 1942 v Bratislavě jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec pracoval u železnice, matka byla švadlena a později pracovala jako zdravotnice. Peter Scherhaufer vystudoval gymnázium, poté navštěvoval brněnskou Vojenskou akademii Antonína Zápotockého (obor letecká konstrukce), ze které však po dvou letech odešel. V letech 1963–1968 vystudoval režii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Na JAMU byli jeho hlavní pedagogové Evžen Sokolovský, Bořivoj Srba, Ludvík Kundera. Z pedagogů jeho následné směřování nejvíce ovlivnil právě Bořivoj Srba. Již během studií na JAMU Evžen Sokolovský nabídl Peterovi Scherhauferovi pozici asistenta režie v Satirickém divadle Večerní Brno. Zde Peter Scherhaufer uvedl svojí první režii.
Satirické divadlo Večerní Brno Petra Scherhaufera do Satirického divadla Večerní Brno pozval jeho pedagog Evžen Sokolovský. Poprvé zde ještě jako host režíroval hru Hanibal pred bránami od Petera Karvaše (1967). Přestože inscenace nebyla příliš úspěšná, Evžen Sokolovský nabídl Peterovi Scherhauferovi stálé angažmá. Peter nejdříve dělal asistenta E. Sokolovskému, další samostatnou režii však uvedl ještě v témže roce, inscenaci s názvem Oblak v kalhotách (1967). Šlo o kompilaci fragmentů díla Vladimíra Vladimiroviče Majakovského. Od té doby již Peter Scherhaufer režíroval ve Večerním Brně pravidelně (Například Romeo a Julie, Černošský Pán Bůh).
V uvolněné době šedesátých let režíroval inscenaci s názvem Procesy(í) (1968), která pracovala s tématem procesů v 50. letech. Po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy inscenoval divadelní hru Jiřího Voskovce a Jana Wericha Kat a blázen (1968), čímž reagoval na politickou situaci, i díky tomu tato inscenace slavila obrovský úspěch u publika.
S přicházející normalizací se režie Petera Scherhaufera změnily, musel inscenovat politicky méně dráždivé kusy, navíc v této době dostal režijní dozor.
V roce 1970 odešel z divadla Večerní Brno, protože mu nebyla prodloužena smlouva.
Divadlo Husa na provázku Peter Scherhaufer byl jedním ze zakládajících členů divadla Husa na provázku, režíroval zde již v době, kdy bylo divadlo pouze amatérské a zároveň byl angažován v divadle Večerní Brno. Dvojí angažmá se stalo záminkou pro neprodloužení smlouvy v divadle Večerní Brno. Po zprofesionalizování v roce 1972 se divadlo Husa na provázku (již pod názvem Divadlo na provázku) stalo jeho domovskou scénou.
V Divadle na provázku se plně věnoval nepravidelné dramaturgii, text pro něj nebyl dominantním prvkem inscenace, ale pouze libretem, výrazně jej upravoval, používal postupy střihu a montáže. Používal výraznou hereckou stylizaci, prvky klauniády, postupy avantgardního divadla.
Mezi jeho nejúspěšnější režie v Divadle na provázku patřila například inscenace Commedia dell’arte (1974), kde, jak už je z názvu patrno, využíval prvky Commedie del’arte, podkladem k inscenaci byl pouze scénář, na jehož základě probíhala improvizace. Do hlavní role klauna obsadil Peter Scherhaufer Bolka Polívku.
Dalším velmi úspěšným počinem Peter Scherhaufera byl Shakespearovský cyklus Shakespearománie, jednalo se o tři inscenace s názvy: Veličenstvo blázni (1988), Lidé Hamleti (1990), Člověk Bouře (1992), šlo o úplně nové nastudování Shakespearova díla, kde byla i díky spojení děl v jeden cyklus odhalena nová témata.
V roce 1983 uvedl další výraznou inscenaci s názvem Labyrint světa a Lusthauz srdce, která navazovala na projekt Together-Společně, jenž zahrnoval další zahraniční soubory. Tato inscenace byla uvedena v prostoru, kde diváci obklopovali herce dolem dokola. Uprostřed hrací plochy byl z pláten vystavěn labyrint, který byl silně variabilní. Peter Scherhaufer pro tuto inscenaci studoval různé verze textů a z nich nakonec dal dohromady finální verzi.
Peter Scherhaufer působil v divadle Husa na Provázku až do roku 1999, kdy zemřel, jeho poslední inscenace nesla název Škola šašků.
Divadelní projekty Kromě výše zmíněných projektů, které zahrnovaly tvorbu jednoho souboru (například Shakespearománie) vytvářel Peter Scherhaufer také projekty přesahující jeden soubor, či jeden stát. Jednou z takových událostí byl například projekt Vesna národů (Wiosna Ludów) (1979), na kterém spolupracoval s vlastním souborem Divadla Husa na provázku a s polským divadlem Teatrum 77.
Projekt se opíral o události v roce 1948, což však mohlo být diváky spojováno s aktuální politickou situací. Inscenace byla uvedena v polské Lodži, Brně, Praze a Stockholmu. Bohužel byl tento projekt brzy zastaven z moci orgánů komunistické strany.
Další podobný, však daleko rozsáhlejší projekt nesl název Together-Společně. Přípravy na tomto projektu začaly v roce 1980 a trvaly do roku 1983, kdy byl projekt uveden. Na tomto projektu se podílelo Divadlo na provázku, Teatr 77 (Polsko), Cardiff Laboratory (Wales), Den Bla Hest (Kodaň). Každý ze souborů si vybral jednu část z Komenského díla a zpracoval ji podle svého stylu. Peter Scherhaufer potom celý projekt dával dohromady. Část, kterou uvádělo Divadlo na provázku, byla upravenou inscenací Labyrint světa a Lusthauz srdce, kterou toto divadlo uvedlo v roce 1983.
Projekt Cesty uvedený v roce 1984 již nebyl mezinárodní, podílely se na něm dva soubory z Prahy – Studio Ypsilon, Divadlo Na okraji a dva z Brna – Divadlo na provázku a HaDivadlo. Každý z těchto souborů nastudoval vlastní kus na téma Cesty a ty potom byly spojeny do inscenace jedné. Tento projekt byl uveden na domovských scénách těchto divadel.
Projekt Bocatius 98 byl open air projekt, který probíhal v roce 1998 a účastnilo se ho Východoslovenské divadlo a Dom production. Projekt probíhal na ulici, kde bylo šest stanovišť, pro jednotlivé výstupy a mnoho dalších zastávek s výtvarnými projekty. Všechna jednotlivá díla spojovala postava humanistického básníka Jána Bocatiuse.
Pod názvem Rozrazil bylo uvedeno několik inscenací, které byly uvedeny jako scénický časopis. Publicistické inscenace s využitím struktury tištěného časopisu komentovaly aktuální dění v daném roce, dvě z nich byly navíc uvedeny v přelomových letech 89-90, k nimž také hovořily. V rámci jedné z inscenací byla uvedena hra Zítra to spustíme od Václava Havla. Tradice těchto inscenací pokračovala i po smrti Petera Scherhaufera.
Práce s ochotníky Scherhaufer se po celou dobu svého působení věnoval také práci s ochotníky, ať režii pro ochotnická divadla, nebo vzdělávání samotných režisérů. Ochotnické divadlo obliboval díky možnosti uvádět texty, které by na velkých scénách neprošly cenzurou, nezatíženost zbytečnou byrokracií, ale i možností kooperovat s jinými uměleckými druhy. V roce 1972 secvičil s ochotnickým souborem Jána Chalúpky několik inscenací se souhrnným názvem Slovenská klasika ale inak a druhý cyklus s názvem Svetová klasika ale po Slovensky. Oba tyto cykly využívaly čítankové texty v originálním režijním výkladu.
S ochotníky v Martině secvičil hru s názvem Dva buchy a tři šuchy. První slovenskou hru uváděl třikrát v jednom večeru pokaždé v jiném žánru – doslovný výklad, komedie a němá groteska. S oběma těmito soubory spolupracoval pravidelně po celý svůj život.
V roce 1971 vytvořil program pro dálkové školení ochotnických režisérů. Sestavil team lektorů, kteří školili režiséry jak v divadelní historii a teorii, tak i praxi. Žáky si vybíral na základě doporučení a výběrových řízení s přihlédnutím k jejich režijním zkušenostem. Tento projekt měl celkem čtyři cykly v letech 1971–1974, 1975–1979, 1980–1985, 1986–1990.
Pedagogická činnost Kromě výuky amatérských režisérů Scherhaufer působil také jako vysokoškolský pedagog. Vyučoval historii a teorii divadla jak na Masarykově univerzitě v Brně, tak na Janáčkově akademii múzických umění, kde později zastával funkci proděkana a prorektora.
Věnoval se také publikační činnosti, vydal několik knih pojednávajících o režii. Čítanka z dejín divadelnej réžie I –III (1998–1999) mapuje tvorbu napříč jednotlivými historickými obdobími a zároveň schraňuje důležité teoretické texty. Druhou významnou Scherhauferovou knihou je Kalendárium dejín divadelnej réžie (1998), které je základním přehledem vývoje postavení režie od středověku po druhou polovinu dvacátého století. Scherhaufer se věnoval také teorii školení režisérů, o které pojednává například ve své studii Režie jako studijní obor.
Divadelní režie 1965 – Josef Štefan Kubín: Strakatý máslo (JAMU, Brno) 1967 – Josef Vitrac: Viktor aneb dítka u moci (Jamu, Brno) 1967 – Peter Karvaš: Hanibal před branami (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 1967 – Vladimír Majakovskij: Oblak v Kalhotách (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 1967 – Jiří Robert Pick: Romeo a Julie (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 1968 – Roark Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izralité (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 1968 – Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry (Sdružení Husa na provázku, Brno) 1968 – Honoré de Balzac: Umění platiti své dluhy a uspokojovati své věřitele, aniž by bylo třeba vyjmout jediný halíř z vlastní kapsy (Sdružení Husa na Provázku, Brno) 1968 – Vladimír Škutina: Procesy(í) (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 1968 – Jiří Voskovec a Jan Werich: Kat a blázen (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 1968 – Johann Nepomuk Nestroy: Svoboda v Kocourkově (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 1969 – Arthur L. Kopit: Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku (Janáčkova Akademie múzických umění Brno, Studio Marta) 1969 – Josef Suchop: Můj rozkaz zní (Sdružení Husa na provázku, Brno) 1969 – Georg Büchner: Leonce a Lena (Divadlo E. F. Buriana Praha, Praha) 1969 – Vladimír Fux – Augustin Kneifel: …alias Odyssea (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 1969 – Miloš Pospíšil: Adalbertovo poslání aneb Z hlubin evropské kultury (Divadlo na provázku Brno, Brno) 1969 – Vladimír Fux, Leonard Walletzký: Alchymisté (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 1970 – Alfonso Poso: Pletky otecka a mamičky (Divadlo Slovenského národného povstania Martin, Martin) 1970 – Jan Malík: Míček Flíček (Loutkové divadlo Radost,) 1970 – Ivan Vyskočil: Meziřeči (Divadlo na provázku Brno, Brno) Jiří (Juraj) Palkovič: Dva buchty a tři šuchy (Divadlo na provázku Brno, Brno) 1971 – Ladislav Smoček: Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Brno) 1971 – Friedrich Schiller: Parazit (Divadelní súbor při Dome kultúry ROH Závodov ťatého strojárstva Martin, Martinú 1971 – Robert Thomas: Clown Freddy (Divadlo Slovenského národného povstania Martin, Martin) 1971 – Valentin Katajev: Kvadratura kruhu (Divadlo na provázku, Brno) 1971 – Ariadna a Piotr Turvovci: Nezvyčajný vyslanec (Divadlo Slovenského národného povstania Martin, Martin) 1972 – Stefan Králik: Posledná překážka (Divadlo Slovenského národního povstania Martin, Martin) 1972 – István Örkény: Tótovci (Divadlo na provázku Brno, Brno) 1972 – Luigi Pirandeloo: Rajský život a Hlupák (Divadelní soubor Jána Chalupky při Dome kultúry v Brezne, Brezno) 1972 – 11 Dní křižníku Kníže Potěmkin Tauričevský (Divadlo na provázku Brno, Brno) 1972 – Johann Nepomuk Nestroy: Talisman (Západočeské divadlo Cheb, Cheb) 1972 – Pavel Cmíral: Sedm vlezlých detektivů (Krajský podnik pro film, koncerty a estrády Brno, Brno) 1973 – Alexandr Vampilo: 20 minut s andělem (Divadlo na provázku Brno, Brno) 1973 – Divadlo v pohybu I (Divadlo na provázku Brno, Brno) 1973 – Teatrum anatomicum (Divadlo na provázku Brno, Brno) 1973 – Karel Čapek, Alois Mikulka, Peter Scherhaufer: Kouzelný dům paní Růženky (Loutkové divadlo Radost,) 1973 – Jonáš Záborský: Najdúch (Divadelný soubor Jána Chalupky při Dome kultúry v Brezne, Brezno) 1974 – Commedia dell‘ arte (Divadlo na provázku Brno, Brno)