vpravo|náhled|Ilegální organizace „ZAMINI v odboji“ (později „Parsifal“) na „gestapáckém pavouku“ znázorňujícím Schema nekomunistického proudu národního odboje v protektorátu z roku 1942 byla označena nejspíše čtverečkem s nápisem „DIPLOMAT GRUPPE“ (ve středí části schématu)

Skupina Parsifal byla ilegální protinacistická odbojová skupina založená v listopadu 1938 (brzy po podepsání Mnichovské dohody) zprvu s názvem „ZAMINI v odboji“, po Vánocích roku 1941 pak přejmenována na „Parsifal“. Jako součást demokratického protinacistického odboje působila na území Protektorátu Čechy a Morava po celou dobu druhé světové války a zajišťovala předávání zpravodajských informací vojenského a strategického charakteru z důvěryhodných domácích kruhů exilové vládě a zahraničnímu odboji.

Historie vzniku Příslušníci ilegální odbojové skupiny Parsifal vzešli z několika okruhů lidí, kteří byli většinou již dříve organizováni v jiných spolcích, jež vznikly povětšinou ještě před podepsáním Mnichovské dohody. Těmito spolky byly: Táflrunda, Klub Přítomnost, Drůza a Babinec.

ZAMINI v odboji V listopadu 1938 založil Arnošt Heidrich (na popud prezidenta dr. Edvarda Beneše, ještě před jeho odchodem do exilu v říjnu roku 1938) základ odbojové skupiny, která by předávala informace exilové vládě a zahraničnímu odboji. Tak byla založena skupina „ZAMINI v odboji“, jejíž členskou základnu tvořili zprvu osoby související s ministerstvem zahraničních věcí nebo s diplomacií. U jejího vzniku stáli: československý diplomat a zahraniční politik dr. Arnošt Heidrich; český historik, univerzitní profesor, československý politik a diplomat dr. Kamil Krofta; československý diplomat a vedoucí politického odboru kanceláře prezidenta Edvarda Beneše dr. Jan Jína; český novinář a publicista Antonín Pešl; diplomat, historik, archivář a publicista PhDr. Jaroslav Papoušek; československý diplomat, český básník, esejista a překladatel JUDr. Josef Palivec a další.

Táflrunda Další členové budoucí ilegální organizace Parsifal se rekrutoval ze stolní (salónní) společnosti „Táflrunda“, jejíž vznik se datoval již do roku 1932 a jejímiž zakladateli byli Julius Firt, Karel Steinbach a Rudolf Jílovský (člen Parsifala). Mezi další členy Táflrundy patřili: Ferdinand Peroutka, Karel Poláček, Jiří Voskovec a Jan Werich, Eduard Bass, Jan Masaryk a Hugo Haas.

K dalším členům odbojové skupiny Parsifal patřili: český filmový režisér, producent a scenárista Jan Alfréd Holman (krycí označení „Tristan“; československý ekonom, ředitel Škodových závodů a průkopník reklamy Ing. František Sátora; český a československý politik, novinář, spisovatel a historik Jan Herben a diplomat, politik a národohospodář – hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský.

Klub Přítomnost „Klub Přítomnost“ byl založen již v roce 1927 a jeho členové v něm diskutovali témata týkající se obhajoby demokracie, jakož i některé Masarykovy myšlenky či otázky úlohy a postavení Československa v Evropě. Těchto diskusí se účastnili parsifalovci: dr. Jan Jína; český právník a politik JUDr. Prokop Drtina; český právník a publicista JURr. Jaroslav Drábek; redaktor Antonín Pešl; český spisovatel a scenárista Karel Josef Beneš; hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský a paní Vlasta Pokorná.

Drúza Spolek „Drúza“ byl založen v roce 1937, měl asi 30 členů a mezi jeho členy patřili: ing. Václav Maria Havel, ředitel Exportního ústavu Theodor Pistorius, prof. dr. Leopold Šauer. K pozdějším členům odbojové skupiny Parsifal náleželi: český politik a právník JUDr. Ladislav Rašín; dr. Jaroslav Kratochvíl; československý politik, meziválečný ministr a poslanec Národního shromáždění dr. Antonín Srba a JUDr. Leopold Chmela.

Babinec Ženský spolek „Babinec“ se scházel již od roku 1931 ponejvíce v bytech paní Mileny Herbenové a paní Vlasty Pokorné (později i jinde). Členky těchto „Babinců“ spojovaly společné zájmy, příbuzenské vztahy, politické názory i instituce, ve kterých pracovali jejich manželé. Dámy zde sdružené četly knihy, časopisy, chodily do divadel, na koncerty a kulturu se snažily i šířit. Do spolku (krom dvou již dříve zmiňovaných) patřily rovněž: Bohumila Pešlová, Stanislava Jínová, Ervína Brokešová, Anna Bořek-Dohalská, Růžena Sedmíková, Karla Rašínová a další dámy.

Další osobnosti Mezi členy odbojové organizace „ZAMINI v odboji“ resp. „Parsifal“ se dále zařadili: český malíř, ilustrátor, karikaturista, výtvarný kritik, člen seskupení českých avantgardních umělců Otakar Mrkvička; spisovatel, dramatik a diplomat Zdeněk Němeček; český diplomat, ministerský rada a regionální historik Náchodska PhDr. Stanislav Brandejs

Odbojová činnost

Od 15. března 1939 do 1. září 1939 Po 15. březnu 1939 přešla činnost odbojových skupin od schůzek, debat a vzkazů ke konkrétnímu plnění „podzemních“ úkolů. Jedním z nich bylo i zajištění ilegálních spojovacích prostředků pro pravidelnou (a navíc též utajenou) komunikaci z území protektorátu do Londýna a dalších exilových středisek nacházejících se v dosud Němci neokupovaných státech.

Hned po 15. březnu 1939 podnikl Zdeněk Němeček (tehdy ještě „nečlen Parsifala“, jím se stal až od druhé poloviny roku 1941) čtrnáctidenní cestu do Francie. Informace, přivezené z této cesty, varovaly občany Protektorátu Čechy a Morava před odchodem do exilu, protože v zahraniční dosud nebyly připraveny podmínky pro obdobné akce většího rozsahu. (Varování se netýkalo letců ani jednotlivých explicitně vyjmenovaných osob.)

Důležitost shromažďování a předávání informací z protektorátu do rukou exilových pracovníků jakož i doručování jejich odpovědí směřujících k osobám uvnitř protektorátu si uvědomil Rudolf Jílovský, který koordinoval zpravodajskou činnost v prvních měsících německé okupace. Kontakt (hlavně se Slovenskem) v té době zajišťoval i Antonín Srba.

Lze konstatovat, že tehdejší ilegální skupina „ZAMINI v odboji“ úspěšně fungovala v prvních měsících po německé okupaci Čech a Moravy při plnění úkolů zpravodajského charakteru.

Od 1. září 1939 do 27. září 1941 Zahájení druhé světové války (1. září 1939) přineslo do podzemní činnosti ilegálních složek zhoršené podmínky a tyto se neustále v průběhu druhé světové války komplikovaly a to tou měrou, jak Němci postupně dobývali a obsazovali území, na kterých působily československé zpravodajské spojky. Ruku v roce s touto skutečností se v protektorátu „zdokonalovala“ a sílila činnost jeho represivních složek (gestapo) i německých zpravodajců (sicherheitsdienst).

Na varovném příkladu úspěšných úderů protektorátních represivních složek proti „centrálně“ organizovaným ilegálním organizacím (PÚ, ON a později PVVZ a ÚVOD) si Arnošt Heidrich uvědomoval, jak důležitá je správná proporce a míra spolupráce centra „jeho“ ilegální skupiny s jednotlivými jejími členy, kteří fungují systémem „osamělí vlci“.

Oblast úkolů, kterou v podzemí zajišťovala ilegální skupina „ZAMINI v odboji“, se na konci roku 1941 rozšířila i o pomoc odbojářským rodinám, postižených nacistickou persekucí v době Vánoc roku 1941. Tehdy Arnošt Heidrich poprvé osobně jednal s Rudolfem Jílovským a odbojová skupina „ZAMINI v odboji“ se pak dále nazývala již jako „Parsifal“.

Od 27. září 1941 do 27. května 1942 Nástup zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (27. září 1941), zatčení ministerského předsedy Aloise Eliáše (27. září 1941), nařízení o výjimečném stavu a vyhlášení stanného práva (28. září 1941) implikovalo přerušení styku exilové vlády dr. Edvarda Beneše s dosavadní protektorátní vládou. Masivní zatýkání a popravy v řadách členů ilegálních organizací zrodily v Londýně plán na Heydrichovo odstranění.

Paravýsadek Anthropoid čelil problému s kontaktováním osob uvedených na záchytných adresách, ale parašutistům se podařilo navázat spojení se sokolskou organizací OSVO (později též Jindra (či Jindra-Vaněk)), v jejímž čele stál sokolský činovník Ladislav Vaněk (zvaný Jindra). Ladislav Vaněk vytušil na koho je zacíleno tajné poslání skupiny Anthropoid a na počátku roku 1942 s tím obeznámil i ilegální skupinu Parsifal (konkrétně Leopolda Chmelu a Jaroslava Kratochvíla, od něhož se to dozvěděl následně i Antonín Srba).

O tom, že atentát na Reinharda Heydricha povede pravděpodobně k další vlně represí namířené do řad odbojových pracovníků (a k rozbití již tak „těžce pochroumaných“ ilegálních struktur odboje), neměli ani Arnošt Heidrich a ani Ladislav Vaněk žádných pochyb. Společně dohodli odeslání depeše do Londýna, která by vyjádřila nedůveru k plánovanému atentátu. V závěru depeše prosazoval Ladislav Vaněk myšlenku o změně osoby, na níž bude atentát cílen. Arnošt Heidrich oproti tomu chtěl varovat před provedením atentátu jako takového. Nakonec ale Ladislav Vaněk ustoupil a tak byla do Londýna odeslána depeše v následujícím znění:

Od 27. května 1942 do druhé heydrichiády Následná vlna represí po atentátu (27. května 1942) zasáhla i osoby, které s odbojovou organizací Parsifal velmi blízce spolupracovaly. Ladislav Vaněk byl zatčen pražským gestapem 4. září 1942. Byl tvrdě vyslýchán a později sepsal na gestapu sedmatřicetistránkový protokol „Jak jsem chtěl zabránit atentátu“, kde vyzradil organizační strukturu odboje. V Pardubicích se gestapo dostalo (21. června 1942) do bytu Alfréda Bartoše a nalezlo zde seznam osob, s nimiž byl v kontaktu (mezi nimi bylo i několik členů odbojové organizace Parsifal).

Jiní členové ilegální skupiny Parsifal byli ohroženi v souvislosti s prozrazením a se zatýkáním v jiných odbojových skupinách. Například Václav Černý se ocitl v ohrožení života po rozbití Národního revolučního výboru inteligence (NRVI). V čele NRVI stáli František Halas, Bedřich Václavek, Vladislav Vančura a právě Václav Černý.

Od léta 1942 do konce roku 1942 Realita roku 1942, který byl pro podzemní demokratické hnutí v protektorátu rokem obtížným, byla vyvážena navazováním nových kontaktů, které se ve výsledku projevily v urychlení při obnovování represivními složkami systematicky potírané ilegální činnosti.

V létě roku 1942 navázala skupina Parsifal kontakt s budoucí demokratickou a nekomunistickou Radou tří (R3), která oficiálně vznikla ale až v září 1942 na Českomoravské vysočině a na Vysočině na torzu gestapem rozbitých odbojových organizací Obrana národa (ON) a Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ).

Prvopočátek budoucího nového politického ústředí byl předznamenán navázáním spolupráce s odbojářem s krycími jmény Karel nebo Richard, kterým ve skutečnosti byl Karel Veselý-Štainer (1903–1993). Pasivně zpravodajská činnost Ervíny Brokešové byla posílena pomocí, které se jí v tomto směru dostalo ze strany manželů Mainwaldových. Arnošt Heidrich pak osobně udržoval kontakty s rodinou Rašínových, kteří byli dlouhodobě odbojově činní. Přímé spojení s londýnskou exilovou vládou zajišťované ilegálními vysílačkami Sparta bylo sice přerušeno v roce 1941 jejich odhalením a zničením, ale v roce 1942 se spojení podařilo obnovit pomocí tzv. slovenské cesty a to díky kontaktům s Peterem Zaťkem, se kterým již v prvních měsících po vzniku Protektorátu Čechy a Morava spolupracoval Antonín Srba. Zprávy k Arnoštu Heidrichovi směřovaly zejména prostřednictvím paní Vlasty Pokorné a Leopolda Chmely.

Nové politické ústředí se formovalo v tzv. Přípravném národním revolučním výboru (PRNV) v jehož čele stáli: šéf činohry Národního divadla básník Jaroslav Kvapil, bývalý prezident nejvyššího soudu právník Emil Pavel Lány a bývalý ministr zahraničí Kamil Krofta.

Vlastní vedení PRNV ale spočívalo ponejvíce na bedrech Emila Lányho, jemuž pomáhal František Richter. Integrační snahy PRNV zahrnovaly nejen odboráře ale i ilegální struktury KSČ a díky tomu si PRNV udržel až do konce druhé světové války jistou kontinuitu. Vznik a činnost PRNV definovala nejen osudy domácího odboje nýbrž i skupiny Parsifal.

Rok 1943 V prvních měsících roku 1943 se začala rozvíjet pasivně zpravodajská činnost a to díky Karlu Josefu Benešovi. Podrobnější zprávy dodávala Arnoštu Heidrichovi i paní Vlasta Pokorná.