Ramnulfovci (uváděni často i pod názvem z Poitiers (nebo Poitou) byl původně franský rod, který získal svoje državy v oblasti dnešní západní a jihozápadní Francie v 9. století. Později získali dědičný titul akvitánských vévodů a vévodů z Gaskoně. Historicky nejstarší rodoví příslušníci prokazovali vesměs věrnost panovníkům z rodu Karlovců a ke Kapetovcům se jako ke svým panovníkům chovali odmítavě. Vzhledem k rozlehlosti jimi ovládaného území i relativní schopnosti se ubránit, se museli kapetovští panovníci smířit pouze s formální poctou ke své koruně ze strany akvitánských vévodů. Teprve v posledních generacích se vztahy urovnaly, ale vzhledem k vývoji událostí, že se Akvitánie po vymření mužské rodové linie dostala pod anglickou korunu, byl francouzský král Filip II. Augustus nucen vojensky zakročit a větší část území přešla pod francouzskou korunu, včetně Poitou.
Z vedlejší rodové větve založené Raimondem z Poitiers vzešla knížata z Antiochie a hrabata z Tripolisu, později v propojení s rodem Lusignanů získali i titul kyperských králů.
Významnou osobností rodu byla vévodkyně z Akvitánie a nejprve jako francouzská královna, později jako královna anglická Eleonora Akvitánská, kterou roku 1204 vymřela hlavní francouzská větev rodu Ramnulfovců (z Poitiers). Stejně tak byl zajímavým vladařem její děd Vilém IX. Akvitánský, který patřil ke kulturním osobnostem Okcitánie.
Posledním příslušníkem rodu Poitiers-Lusignan byl kyperský král Jakub III. Kyperský, který zemřel roku 1474 ve svém prvním roku života.
Počínaje Vilémem III. se někdy početní řada akvitánských vévodů tohoto jména počíná římskou I., jde však o označení hrabat Poitou (vévoda Vilémem III. = jako Vilém I., hrabě z Poitou).
Historie rodu a osobnosti
Akvitánie náhled|upright=2.7|rodokmen Ramnulfovců, hrabat z Poitiers a vévodů akvitánských náhled|upright=1.5|Rok 1154: vévodství akvitánské jako součást Angevinské říše : Plantagentské statky a země náležející Eleoroře Akvitánské (jihozápadní Francie) náhled|upright|znak vévodství Akvitánie Ramnulf (820 – 866) byl synem Geralda, hraběte z Auvergne a Rotrude, dcery Ludvíka I. Pobožného, císaře Franské říše. Gerald († 841) byl císařův věrný a cenný pomocník v boji proti akvitánskému králi Pipinu I. a jeho vazalům. Roku 839 obsadil Poitou a vyhnal odtud Emenona, který zachovával věrnost Pipinovi. Poitou získal do držení Ramnulf, nejpravděpodobněji však až po smrti Bernarda II. z Poitiers (bratra Emenona), který zemřel roku 844 v bitvě proti Lambertu II. z Nantes. a toto hrabství se stalo později rodovou doménou Ramnulfovců. Roku 852 mu byl udělen titul vévody akvitánského. Jeho manželkou se stala Bilichilde z Maine (r.845), vdova po Bernardu II. Ramnulf zemřel roku 866 v boji s Vikingy.racineshistoire.free.fr (fr., pdf)
Ramnulf II. z Poitiers (850 – 5. srpen 890) získal hrabství Poitou až roku 877 po smrti císaře Franské říše Karla II. Holého, který toleroval fakt, že toto území obsadil Bernard z Gothie jako dřívější državu svého otce Bernarda II. z Poitiers. Teprve po smrti tohoto císaře roku 877 a vzhledem ke skutečnosti, že Bernard se postavil proti novému králi Západofranské říše Ludvíku II. Koktavému, obdržel Ramnulf II. Poitou. Titul vévody mu byl udělen až roku 887, ale hned příštího roku se, vzhledem ke složité situaci v říši, provolal králem Akvitánie. Ramnulf II. totiž odmítl uznat za svého nového západofranského krále Odu Pařížského z rodu Robertovců, což se mu stalo osudným, neboť ten ho roku 890 nechal otrávit. Byl ženatý s Ermengardou. Jejich vlastní syn Ramnulf III. z Poitiers zemřel roku 901 ještě jako dítě a jeho jediným potomkem se tak stal nelegitimní syn Ebalus.
Ebalus zv. Manzer (Bastard) (870–935) držel hrabství Poitou nejprve v letech 890 až 892, ale hrabství bylo obsazeno Adémarem, synem dřívějšího hraběte Emenona, který pro tento čin našel podporu u Odona Pařížského. Ebalus vyhledal azyl u Viléma z Auvergne, s jeho podporou získal vojensky Poitou až roku 902. O dva roky později se stal i hrabětem v Limousin, roku 927 zdědil i hrabství Auvergne a byl mu udělen titul vévody z Akvitánie podle vůle Acfreda, synovce Viléma I. Zbožného, vévody akvitánského od roku 909. Spory se západofranským králem Rudolfem Burgundským vedly k formálnímu záboru některých panství (Berry, La Marche, Auvergne). Ebalus byl dvakrát ženatý, z druhého manželství s Emiliennou měl dva syny.
Vilém III. (915 – 3. dubna 963). Po smrti otce (Ebalus) získal sice Poitou, ale ostatní državy včetně titulu vévody akvitánského mu byly odepřeny. Konflikt s Hugem Velikým, synem padlého krále Roberta, vedl k v letech 936 až 938 k obsazení Poitou. V roce 944 potvrdil západofranský král Ludvík IV. získané državy a titul vévody Akvitánie Raimundu Ponsovi, hraběti z Toulouse, ale po smrti tohoto (roku 950) Vilém III. obsadil Auvergne a roku 955 mu byl tento titul spolu s Limoges oficiálně potvrzen. Titul vévody akvitánského obdržel teprve roku 962. Robertovci se mezi léty 955–962 několikrát pokusili obsadit jím držené krajiny, ale neuspěli. Roku 962 odešel do kláštera Saint-Cyprien, kde i zemřel. Oženil se roku 935 s Adélou (původním jménem Gerloc) (†962) dcerou normandského vévody Rolla.
Vilém IV. (937 – 3. února 995) musel roku 979 čelit faktu, že západofranský král Lothar I. Francouzský udělil svému synu a budoucímu západofranskému králi Ludvíku V. Akvitánii v léno (jako království), avšak zemí vévodství se to nijak zvlášť nedotklo. Po vymření Karolingů se roku 987 postavil proti volbě svého švagra Hugo Kapeta západofranským (francouzským) králem. Následný vpád do Poitou ustál a udržel si faktickou nezávislost. Stejně tak se několikrát utkal s Geoffreyem, hrabětem z Anjou. V roce 968 pojal za manželku Emu z Blois, ale jejich vztah narušovala vévodova záliba v ženách. Několikrát od něj odešla, ale nakonec to byl Vilém IV., kdo se rozhodl k odchodu do soukromí, a to do kláštera Saint-Cyprien, později do kláštera Saint-Maixent, kde i roku 995 zemřel. Ema se ujala regentství za svého nezletilého syna až do své smrti v roce 1004.
Vilém V. (969 – 31. ledna 1030) měl přízvisko Veliký. Společně se svoji matkou (jako regentkou) získal v roce 993, kdy jeho otec odešel do kláštera, Akvitánii, oficiálně se stal vévodou o dva roky později po jeho smrti. Nepatřil k výrazným válečníkům, snažil se udržovat dobré vztahy s francouzskou korunou. Při potlačování vzpoury svého vazala Adalberta z La Marche zajal vdovu po tomto hraběti Almodu, kterou si vzal za ženu a došel tak s vazaly ke smíru. Roku 1006 utrpěl porážku od Normanů a roku 1020 od Fulka III. z Anjou, přesto jeho prestiž neutrpěla, protože po smrti císaře Svaté říše římské Jindřicha II. mu byla nabídnuta německá koruna, ale odmítl a ve volbě uspěl Konrád II. Sálský. Konrádův syn Jindřich III. si později vzal za manželku Vilémovu dceru z třetího manželství známou jako Anežka z Poitou. Podporoval umění i církev, jako hluboce věřící navštívil několikrát Svatou zemi, udržoval písemné i osobní vztahy s mnohými evropskými panovníky, podporoval ve své zemi vzestup kultury. Po smrti Almody si vzal za manželku Sanchu Priscu, dceru Viléma Sancheze, vévody gaskoňského (†996). Třetí a poslední manželkou mu byla Anežka Burgundská (†1068), dcera Oto Viléma, hraběte burgundského. Na konci života abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna a odešel do ústraní kláštera, byl otcem čtyř po sobě jdoucích akvitánských vévodů.
Anežka z Poitou (1025 – 14. prosinec 1077 v Římě) patřila k nepřehlédnutelným osobnostem 11. století. Patřila za vzdělanou a zbožnou ženu, její vztah s jejím manželem Jindřichem III., panovníka Římsko-německá říše byl údajně harmonický. Po jeho smrti roku 1056 se stala regentkou za svého nezletilého syna a budoucího císaře Jindřicha IV. až do palácového převratu roku 1062.
Vilém VI. Tlustý (1004 – 15. prosince 1038) měl od počátku stiženou vládu, jeho macecha Anežka Burgundská se podruhé roku 1032 provdala za Geoffroye II. z Anjou a odstěhovala se i s vlastními dětmi k tomuto hraběti, který pod jejím vlivem roku následujícího zahájil s vévodou válku. Vilém byl v roce 1034 poražen a tři roky držen v zajetí. Propuštěn byl až za územní ústupky, ale ihned zahájil novou válku, ovšem již roku 1038 zemřel. Manželství bylo bezdětné.
Odo (1012 – 10. března 1039) byl polovičním bratrem Viléma VI., jeho matkou byla Sancha Prisca, dcera gaskoňského vévody Viléma Sancheze. Když roku 1032 zemřel její bratr Sancho VI. Vilém bez dědiců, byl na vévodský stolec povolán právě Odo, jeho synovec. Musel však čelit nárokům Berengara z Angoulême, který se těšil podpoře barcelonského hraběte Berengara Ramona († 1036). Když se dozvěděl o smrti bratra Viléma VI., odešel do Akvitánie hájit toto dědičné území proti Geoffroyovi II. z Anjou a nárokům jeho nevlastní matky Anežky Burgundské, ale již následujícího roku 10. března zemřel při obléhání hradu Mauzé.
Vilém VII. zvaný Orel (1023 – 1058), křtěný jako Petr, byl nejstarším synem Viléma V. a Anežky Burgundské. S podporou hraběte z Anjou Geoffroye II. a úsilím svojí matky, se po porážce a smrti nevlastního bratra roku 1039 stal hrabětem z Poitou a vévodou z Akvitánie. Když došlo k rozchodu mezi jeho matkou a Geoffroyem II. z Anjou (nejpozději 1052), požadoval Vilém VII. navrácení propůjčených lén anjouvskému hraběti, což vyvolalo dalšího roku válku. Zemřel roku 1058 na úplavici při obléhání hradu Saumur. Měl manželku jménem Ermesinda, pravděpodobně z rodu Wigerlichovců.
Vilém VIII. (1025 – 25. září 1086), mladší bratr předcházejícího, získal roku 1052 titul gaskoňského vévody, a to po porážce Bernarda II. z Armagnacu, který byl nucen titul odprodat, ale území stále plně neovládal. Po smrti staršího bratra získal Akvitánii. Roku 1060 vznesl nárok na vévodství akvitánské Vilém IV., hrabě z Toulouse. Napadl Bordeaux, ale odvetou vévoda akvitánský vyplenil Toulouse. Následujícího roku porazil Geoffroye III. z Anjou a obsadil Saintonge, které bylo předmětem dlouhodobých sporů. Roku 1063 definitivně zlomil odpor Gaskoňsků. Byl třikrát ženat, první dvě manželství byla rozvedena, ve třetím se mu narodil jediný syn Vilém.
Vilém IX. Trubabúr (22. října 1071 – 10. února 1126), syn předcházejícího, proslul především jako významný a i jako jeden z prvních trubadúrů, tedy středověkých umělců francouzského jihu opěvující veršem ženskou krásu. Stejně tak měli k tomuto pohlaví vstřícný vztah, což vedlo k rozvodu minimálně jeho druhého manželství (s Filipou z Toulouse). Protože jeho druhá manželka Filipa z Toulouse si nárokovala hrabství toulouské, podnikl Vilém IX. roku 1098 přepad a obsazení tohoto hrabství, kdy využil nepřítomnosti hraběte Viléma IV. z Toulouse, který se účastnil první křížové výpravy. Za tento čin mu hrozila církevní exkomunikace, proto se roku 1101 připojil k poměrně nevýrazné a neúspěšné výpravě do Svaté země a nároků na Toulouse se vzdal, byť za značnou sumu. Ovšem roku 1113 ho znovu obsadil a držel 10 let. Během své vlády válčil s Fulkem IV. z Anjou i rodem Lusignanů. Jeho starší syn Vilém byl posledním mužským potomkem rodu v Akvitánii, druhý syn Raimond vládl v knížectví Antiochie. Údajně nemanželský syn Vilém pak založil rodovou větev Poitiers-Valentinois, ke kterému patřila i Diana de Poitiers, milenka francouzského krále Jindřicha II. . Ovšem vzájemná návaznost obou rodů je sporná.gallica.bnf.fr
Vilém X. (1099 – 9. dubna 1137), vévoda akvitánský a gaskoňský, hrabě z Poitou od 1126, syn předcházejícího. I on měl potíže s rebelujícími vazaly (např. Lusignanů a Isembert ze Châtelaillonu), roku 1136 pomohl Geoffroyovi V. z Anjou v jeho snaze o nadvládu normanského vévodství. Na základě intervence Bernarda z Clairvaux přestal podporovat vzdoropapeže Anakleta II. oproti papeži Inocenci II. Jeho jediný syn z manželství s Eleonorou ze Châtelleraultu Vilém zemřel před rokem 1137, tedy v ještě dětském věku a dědičkou rozsáhlého panství se stala starší dcera Eleonora, kterou svěřil do výchovy francouzského krále Ludvíka VI. Zemřel 9. dubna 1137 na pouti do Santiaga de Compostela.