Hylozoismus (řec. , hýlē = látka, hmota a , zoé = život) je filozofický názor, že veškerá hmota je živá, schopná pociťování. Za hylozoismus se označuje především učení starořecké mílétské školy,Filosofický slovník. 2., opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s.. S. 179. ale setkáváme se s ním i v učení stoiků, v panteismu, u Diderota.DUROZOI, Gérard, ROUSSEL, André et al. Filozofický slovník. Překlad Jan Binder. 1. vyd. Praha: EWA, 1994. 352 s. . S. 117. Je to pokus vyložit vznik organického světa z přírody samé.Stručný filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 535 s. cnb000310940. S. 177.

Historie Termín „hylozoismus" pochází ze 17. století,Malá československá encyklopedie. 2. díl. Praha: Academia, 1985. 969 s. cnb000125650. S. 894. poprvé byl užit v pracích Ralpha Cudwortha.TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 5., Holbein–Itálie (sešity 131–151). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1930–1932. 448 s. cnb000308871. [Heslo „hylozoismus" je na str. 173–174.]

Vlastními představiteli hylozoismu (ovšem později za ně označeni) byli filozofové mílétské školy (Thalés, Anaximandros, Anaximenés), kteří pokládali oživenou pralátku za základ, z něhož povstalo všechno jsoucno. Thalés konkrétně vnímal vše kolem sebe za rostoucí, živé, „plné daimonů“, tedy bohů nebo božských sil. Duše je tak spojena s vesmírem a tím působí všude a ve všem. Duše se pohybuje kdykoli a sama od sebe; duše, život, pohyb a bohové, to vše ve vnímání splývá v jedno. Dále je hylozoistický panteismus zjevný např. v učení Anaxiména,TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 24. který za pralátku, z níž vznikl svět, považoval vzduch, jenž je zároveň silou, která vše oživuje.TRETERA, Ivo. Dějiny filozofie. 1. díl. Praha: SPN, 1981. 140 s. cnb002929456. S. 25. Za blízké hylozoismu je označováno i učení Empedokla a Herakleita.

Dle naturalistického panteismu stoiků je veškerá skutečnost jednotná a vše, co existuje, je tělesné. Tato tělesnost se projevuje ve dvojí formě, pasivní a aktivní; aktivní formou je tělesné pneuma, žhavý dech, který všechno prostupuje, vnitřní princip života všeho jsoucího.Filosofický slovník. 2., opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. . S. 317. Vesmír je živoucím organismem, mimo něj nic neexistuje. Tato stoická teorie oživené hmoty bývá považována za formu hylozoismu.BONDY, Egon. Poznámky k dějinám filosofie. 3, Antická filosofie. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů, 1994. 190 s. . S. 130–131.

Hylozoismus se znovu objevuje v období renesance, např. v dílech Bernardina Telesia a Giordana Bruna. Prvky hylozoismu lze nalézt i v koncepcích, které atributy hmoty a ducha považují za projevy jediné substance, např. v panteistickém monismu Barucha Spinozy.

Ve francouzské filozofii 18. století je za hylozoistu označován Jean Baptiste René Robinet (1735–1820), který ztotožnil pohyb s organičností a veškerou hmotu považoval za aktivní, živou. Organické funkce, tj. výživu, růst, rozmnožování, citlivost, připisoval i rostlinám, kovům, minerálům, prvkům ohně, vzduchu, vody a země. Také nebeská tělesa považoval za živá těla.Stručný filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 535 s. cnb000310940. S. 381.

Přední encyklopedista Denis Diderot se ve svých pracích postupně odvracel od deismu k hylozoistickému materialismu.DRTINA, František. Úvod do filosofie: myšlenkový vývoj evropského lidstva. Svazek 2, [Nová doba]. 2. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1948. 506 s. cnb000712517. S. 392. Snaha vysvětlit původ vědomí jej přivedla k předpokladu všeobecné citlivosti hmoty (u různých částí v různé míře).Stručný filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 535 s. cnb000310940. S. 82. Svět považoval za komplexního a oduševnělého živočicha.RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 579 s. . S. 247. Diderot pro svou filozofii odmítal termín panteismus, neboť Bůh podle něho není ani přírodou, ani v přírodě.TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 261.

V 19. století se k hylozoismu klonil biolog a propagátor evoluční teorie Ernst Haeckel. Hmota je podle něj oduševnělá již ve svých nejjednodušších formách, a příroda je tudíž ve všech svých podobách v zásadě živá.TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 399.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

PITTERMANN, Václav. Vědomá hmota. V Praze: V. Pittermann, 1895. 146 s. cnb001273201.

Externí odkazy

Kategorie:Filozofické směry Kategorie:Přírodní filozofie