Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly, Emmanuel comte de Pouilly [pujjy] (24. ledna 1777 Pouilly – 28. června 1852 Vídeň) byl francouzský šlechtic, po francouzské revoluci emigrant a důstojník rakouské armády. Vyznamenal se účastí ve francouzských revolučních válkách a napoleonských válkách. Řadu let strávil v Praze jako velitel brigády a později ve funkci zemského velitele v Čechách (1834–1840). Mezitím působil jako velitel spolkové pevnosti v Mohuči (1824–1833). Ve vojsku dosáhl hodnosti generála jezdectva (1845), v závěru kariéry byl viceprezidentem Dvorské válečné rady (1840–1848). Zakoupením panství Nečtiny položil základy majetkového zázemí rodu Mensdorff-Pouilly v českých zemích. Sňatkem s princeznou Žofií Sasko-Koburskou (1804) získal příbuzenské vazby na několik evropských panovnických dynastií.
Původ a kariéra náhled|vlevo|Emanuel Mensdorff-Pouilly jako polní podmaršál a zemský velitel v Čechách (litografie, 1839, Josef Kriehuber, sbírky muzea Albertina ve Vídni náhled|vlevo|Portrét ze sbírek Národní galerie v Londýně (1842) Pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny připomínané od 15. století.Rodokmen rodu Mensdorff-Pouilly dostupné online Jeho rodiči byli Albert de Pouilly, hrabě de Roussy (1731–1795), velitel pluku francouzské královské armády za vlády Ludvíka XVI., a Marie Antoinette, rozená de Custine (1746–1800).Rodokmen Emanuela Mensdorff-Pouilly na webu historickaslechta.cz dostupné online Po Velké francouzské revoluci rodina emigrovala.Historie rodu Mensdorff-Pouilly na webu Zámku Boskovice dostupné online Albert de Pouilly se připojil k emigrantské royalistické armádě knížete de Condé a Emanuel se již v patnácti letech zúčastnil bitvy u Valmy (1792). V roce 1793 vstoupil do rakouské armády jako kadet u švališérského pluku hraběte Kinského. Již v této době začal používat jméno Mensdorff, které bylo poněmčenou formou pojmenování vesnice Mondorf v Lucembursku, kde rodina dříve vlastnila statky. Německé jméno mělo ztížit případou identifikaci v případě zajetí francouzskými republikánskými vojáky. Postupoval v hodnostech (poručík 1794) a zúčastnil se řady bitev během druhé koaliční války v Německu a na Rýně. V roce 1796 byl zraněn v bitvě u Canstattu na řece Neckar. V další fázi války bojoval jako velitel nižších jednotek jezdectva pod velením generálů Lichtenštejna a Orsini-Rosenberga v Německu. Jeho starší bratr Albert (1775–1799) padl během bojů v Itálii.
Po uzavření manželství v roce 1804 žil v soukromí v Coburgu, ve válce roku 1805 se ale znovu zúčastnil bojů již v hodnosti rytmistra. V roce 1808 byl povýšen na majora a v tažení roku 1809 se znovu vyznamenal svými akcemi v Bavorsku (bitva u Eggmühlu) a za zásluhy obdržel rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie (1810).Přehled nositelů Vojenského řádu Marie Terezie na webu austro-hungarian.army.co.uk dostupné online V roce 1810 získal hodnost plukovníka a byl velitelem jednotek na česko-bavorské hranici.Militär-Almanach 24.; Vídeň, 1814; s. 405 dostupné online V závěrečné fázi napoleonských válek se zúčastnil bitvy u Lipska a pod velením svého švagra Ernsta Sasko-Koburského se v roce 1814 podílel na obléhání pevnosti Mohuč. S koaličními vojsky vstoupil v roce 1814 do Paříže.
K datu 15. května 1815 byl povýšen do hodnosti generálmajora a během spojenecké okupace Francie zastával funkci šéfa generálního štábu armádního sboru v Alsasku (1815–1818). V roce 1819 byl jako velitel brigády do Prahy, kde strávil pět let (1819–1824).Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1819; Vídeň, 1819; s. 46 dostupné online V letech 1824–1829 byl velitelem spolkové pevnosti Mohuč, kde pak od roku 1829 zastával i funkci viceguvernéra města.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1831; Vídeň, 1831; s. 43 dostupné online Mezitím byl ke dni 20. srpna 1829 povýšen do hodnosti polního podmaršála. V letech 1833–1834 zastával krátce post zemského velitele v Sedmihradsku se sídlem v Hermannstadtu. Poté se vrátil do Prahy, tentokrát již na pozici zemského velitele v Českém království (1834–1840).Kolektiv: Od knížecí družiny k posádkovému městu. Praha vojenská od nejstarších dob po současnost; Ministerstvo obrany České republiky Praha, 2006; s. 29 ISBN 80-7278-347-5 Vzhledem k trvalému pobytu v Praze se aktivně zapojoval do veřejného života a byl mimo jiné členem Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách, společensky se často stýkal s nejvyššími představiteli zemské správy (nejvyšší purkrabí Karel Chotek). Vzhledem k věku zvažoval Emanuel v té době odchod do penze, ale v roce 1840 byl povolán do Vídně, kde byl jmenován viceprezidentem Dvorsé válečné rady. V této funkci setrval až do revolučního roku 1848,Hof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes 1848; Vídeň, 1848; s. 289 dostupné online teprve poté odešel do soukromí.SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 63 dostupné online K datu 23. prosince 1845 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva (General der Kavallerie).
Zemřel ve Vídni 28. června 1852 ve věku 75 let. Pochován je v rodové hrobce v Nečtinách.
Tituly a ocenění Rod užíval od roku 1760 francouzský hraběcí titul comte de Roussy. Emanuel později požádal o potvrzení hraběcího stavu v Rakousku, a přestože byl spřízněn s vlivnou rodinou Sasko-Koburských a měl zásluhy z napoleonských válek, proces uznání šlechtického titulu pro Rakouské císařství trval poměrně dlouho a dosáhl ho v roce 1818 (se jménem Mensdorff-Pouilly, v dobových pramenech častěji jen jako Mensdorff). Již v roce 1804 byl jmenován c. k. komořím a ve funkci zemského velitele v Čechách obdržel v roce 1834 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.Hof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums für das Jahr 1835; Vídeň, 1835; s. 61 dostupné online Od roku 1825 byl čestným majitelem 1. husarského pluku. Byl nositelem řady vyznamenání, v roce 1810 se stal rytířem prestižního Vojenského řádu Marie Terezie, ocenění od zahraničních panovníků vycházely především z příbuzenských vazeb získaných manželstvím. Mimo jiné získal čestné občanství v Coburgu a v Praze.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1848; Vídeň, 1848; s. 27 dostupné online
Rakousko 60x60pixelů rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1810) 60x60pixelů velkokříž Leopoldova řádu (1843)
Zahraničí 60x60pixelů Řád svaté Anny II. třídy (1813, Rusko) 60x60pixelů Řád svatého Vladimíra III. třídy (1813, Rusko) 60x60pixelů záslužný řád Pour le Mérite (1815, Prusko) 60x60pixelů Řád červené orlice I. třídy (1829, Prusko) 60x60pixelů velkokříž Řádu Ludvíkova (1831, Hesensko) 60x60pixelů velkokříž Vévodského sasko-ernestinského domácího řádu (1834, Sasko) 60x60pixelů Řád bílého orla (1835, Rusko) 60x60pixelů velkokříž Řádu lázně (1842, Spojené království) 60x60pixelů komandérský kříž Řádu Leopolda (1845, Belgie) 60x60pixelů Řád černé orlice (1845, Prusko)
Rodina a majetek náhled|vlevo|Hraběnka Sophie Mensdorff-Pouilly, rozená princezna Sasko-Kobursko-Saalfeldská (1778–1835) náhled|vlevo|Hrobka rodu Mensdorff-Pouilly v Nečtinách Během služby v rakouské armádě navázal koncem 18. století kontakty s dynastií Sasko-kobursko-gothajských vévodů. V roce 1800 se na zámku Fantaisie poblíž Bayreuthu poprvé setkal s princeznou Žofii Sasko-Kobursko-Saalfeldskou (1778–1835), s jejími bratry jej pojila vojenská služba. Vzájemnou náklonnost dokládají deníkové záznamy princezny Žofie a 23. února 1804 v Coburgu uzavřeli manželství.Rodokmen rodu Sasko-Koburských dostupné online Žofie byla nositelkou ruského Řádu sv. Kateřiny a měla řadu kulturních zájmů, především v literatuře, sama také publikovala a stýkala se s významnými spisovateli své doby (v roce 1832 se v Mohuči setkala s Walterem Scottem. Z přízně rodu Koburků získali manželé majetek poblíž Coburgu (panství Holzkirchen), kde nechali vybudovat rodinnou rezidenci. Emanuel Mensdorff byl jako emigrant zcela bez majetku a jen nepříliš dobře placený důstojník rakouské armády, přesto byl rodinou Koburků přijat jako její plnohodnotný člen. Žofie zemřela v roce 1835 v Tušimicích a je pochována v rodinné hrobce v Nečtinách.
Emanuel jako zemský velitel v Čechách zde nakonec získal majetek, kterým položil základy domestikace rodiny v Českém království. Na radu příbuzných prodal panství Holzkirchen a v roce 1838 koupil od dědiček rodu Lažanských z Bukové panství Nečtiny se statky Malešín a Zahrádka, za které zaplatil 310 000 zlatých.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 226 K panství patřil zámek Nečtiny, 2 600 hektarů půdy a několik průmyslových provozů (pivovar, lihovar, sklárna, cihelna). V roce 1859 byl z nečtinského velkostatku vytvořen fideikomis,KOBLASA, Pavel: Reálné fideikomisy aristokratických rodin v Českém království a střední Evropě; Národní archiv Praha, 2025; s. 99–100 ISBN 978-80-7469-147-8současná podoba zámku pochází z novogotické přestavby za Emanuelova syna Alfonse.KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl; Praha, 2000; s. 274 ISBN 80-85983-16-8 Po zakoupení Nečtin získal Emanuel Mensdorff-Pouilly také český inkolát (1839).Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser: 1841; Gotha, 1841; s. 309–310
Potomci 1. Hugo Ferdinand (24. 8. 1806 Coburg – 21. 10. 1847 Velbert), c. k. komoří, plukovník 2. Alfons Bedřich (25. 1. 1810 Coburg – 10. 2. 1894 Boskovice), poslanec Moravského zemského sněmu (1861–1871), starosta Boskovic (1864–1876), I. ⚭ (1843) Terezie Rosa z Dietrichstein-Proskau-Leslie (31. 8. 1823 Vídeň – 29. 12. 1856 Vídeň), II. ⚭ (1862) Marie Terezie z Lambergu (31. 12. 1833 Varšava – 1. února 1876) 3. Alfréd Karel (23. 1. 1812 – 27. 4. 1814 Amorbach, Dolní Franky) 4. Alexandr (4. 8. 1813 Coburg – 14. 2. 1871 Praha), od roku 1868 první kníže z Ditrichštejna na Mikulově, 6. český místodržitel (1870–1871), 9. ministr zahraničních věcí Rakouského císařství (1864–1866), ⚭ (1857) Alexandrina z Dietrichstein-Proskau-Leslie (28. 2. 1824 Praha – 22. 2. 1906 Vídeň) 5. Leopold Emanuel (18. 3. 1815 Coburg – 5. 5. 1821 Praha) 6. Artur (19. 6. 1817 Coburg – 23. 4. 1904 Pressath), c. k. komoří, generálmajor, I. ⚭ (1853, rozvedeni 1882) Magdalene Kremzow (1835–1899), cirkusová krasojezdkyně, vzali se tajně, II. ⚭ (1902) Bianca Albertina von Wickenburg (6. 10. 1837 Štýrský Hradec – 19. 9. 1912 Velenje)
I když Koburkové nepatřili v 18. století k významným dynastiím, shodou výhodných sňatků během napoleonských válek se členové rodu dostali na několik evropských trůnů. Emanuelova manželka Žofie byla sestrou belgického krále Leopolda I., tetou britské královny Viktorie, portugalského krále Ferdinanda II. a švagrovou ruského velkoknížete Konstantina Pavloviče. Žofiin mladší bratr Ferdinand (1785–1851) byl generálem v rakouské armádě a účastníkem napoleonských válek. Emanuel Mensdorff-Pouilly měl díky sňatku příbuzenské vazby na několik evropských panovníků a Mensdorff-Pouillyové z těchto vztahů profitovali do 20. století.LOUDA, Jiří: Les dynasties d'Europe; Paříž, 1984; s. 85 ISBN 2-04-012873-5
Odkazy
Reference
Literatura HINTERFELD, Jaromir: Der Militär-Maria-Theresien-Orden und seine Mitglieder, díl II. 1805–1850; Vídeň, 1857; s. 906–910 dsotupné online SLABÁKOVÁ, Radmila. Rodinné strategie šlechty: Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Vyd. 1. Praha: Argo, 2007. 435 s., s. obr. příl. Každodenní život; sv. 36. . S. 35-156.
Externí odkazy Emanuel Mensdorff-Pouilly na webu napoleon-series
Emanuel Kategorie:Rakouští generálové Kategorie:Rakouští šlechtici Kategorie:Francouzští šlechtici Kategorie:Osobnosti napoleonských válek Kategorie:Rakouští velitelé napoleonských válek Kategorie:Osobnosti francouzských revolučních válek Kategorie:Politici habsburské monarchie Kategorie:Císařští komoří Kategorie:Tajní radové Kategorie:Nositelé Vojenského řádu Marie Terezie Kategorie:Nositelé Řádu Leopoldova Kategorie:Nositelé Řádu svaté Anny Kategorie:Nositelé Řádu svatého Vladimíra Kategorie:Rytíři Řádu bílého orla