Sopwith CamelAnglicky „Velbloud“. byl britský stíhací letoun vyráběný firmou Sopwith Aviation Company a používaný v první světové válce i krátce po ní. Nejznámějšími verzemi tohoto letounu jsou Sopwith F.1 Camel a Sopwith 2F.1 Camel.
Historie náhled|vpravo|Replika Sopwith Camel F.I náhled|Konstrukce repliky stroje Sopwith Camel, září 2013 Sopwith F.1 Camel vznikal jako náhrada za již nedostačující stíhačky Sopwith Pup (Štěně). V začátcích jeho vývoje byl znám jako Big Pup (Velké štěně), první vzlet prototypu F.1/3 se uskutečnil v prosinci 1916. Byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Vickers ráže 7,7 mm, lafetovanými na hřbetě trupu před pilotním prostorem. Kvůli charakteristickému „hrbu“, kryjícímu závěry kulometů, se novému stroji začalo říkat Camel (Velbloud).
V květnu 1917 proběhly v Martlesham Heath zkoušky druhého prototypu F.1/2 (sér. č. N518) určeného pro Royal Naval Air Service (RNAS). Poháněl jej devítiválec A.R.1 (Admiralty Rotary) o výkonu 110 kW vyvinutý z pohonné jednotky Clerget 9B instalací hliníkových válců s ocelovou vložkou. Úprava byla provedena důstojníkem RNAS W. O. Bentleyem, podle nějž byl také nový motor přeznačen na B.R.1 (Bentley Rotary).
Během zkoušek prototypů objednalo námořnictvo u společnosti Sopwith 50 sériových letounů (N6330 až N6379). Jejich dodávky začaly 7. května 1917. 22. května pak byla u továrny Ruston Proctor v Lincolnu zadána licenční výroba 250 kusů. Později se k licenční výrobě přidaly firmy William Beardmore v Dalmuiru, Boulton & Paul v Norwichi, British Caudron, Hooper & Co. v Londýně, March, Jones & Cribb v Leedsu, Nieuport & General Aircraft v Londýně a Portholme Aerodrome v Huntingtonu.
Během války bylo vyrobeno 5597 kusů v 48 sériích.
Na rozdíl od předešlých letounů Sopwith Pup a Triplane, Camel nebyl považován za letoun, který by se dal snadno pilotovat. Gyroskopický a reakční moment rotačního motoru způsobovaly, že v rukou méně zkušených pilotů byl letoun při vzletu a přistání dosti nebezpečný, takže se stal do jisté míry obávaným mezi nezkušenými piloty (proto také nakonec vznikla i dvoumístná cvičná verze stroje). Camel byl velmi citlivý na řízení a vyžadoval značnou pozornost a soustředění během celého letu.
Na druhou stranu ale těchto vlastností dokázali dokonale využít zkušení piloti, a doslova proslulou se stala blesková pravá zatáčka Camelu, kterou umožňoval právě gyroskopický moment a citlivé řízení — také díky tomu se Sopwith Camel stal nejúspěšnějším stíhacím letounem nasazeným spojenci Dohody v první světové válce, když měl na svém kontě 1294 sestřelených nepřátelských letadel (podle novějších prací leteckých historiků navíc toto číslo zřejmě ještě lze zvýšit). Na druhou stranu, vrozená nestabilita, přecitlivělé ovládání a silný gyroskopický moment mohl za mnoho smrtelných nehod a Camel tak byl pro vlastní piloty skoro tak nebezpečný jako činnost nepřítele.
Nasazení
Royal Naval Air Service Během prvního týdne června 1917 dorazily prvé čtyři sériové stroje Sopwith F.1 Camel (N6337, N6345, N6347 a N6363) k 4. squadroně RNAS v Dunkerque. K prvnímu boji Camelu došlo již 4. června, když Flight Commander Alexander M. Shook zaútočil s N6347 na německý letoun u města Nieuport. Nepřátelský stroj unikl v husté mlze, ale již druhý den se Shook na stejném stroji postaral o první dvě potvrzená vítězství Camelu. Mezi Nieuportem a Ostende zaútočil na formaci 15 nepřátelských letounů a pod jeho palbou jedna z německých stíhaček havarovala na mořské pláži, druhá se neřízeně zřítila. 25. června si dvojice pilotů podporučík Chadwick (N6345) a Shook (N6363) ze 4. squadrony připsala další sestřel. Napadli smíšený letový útvar dvoumístných a stíhacích letounů a Chadwick svou střelbou jednu z dvousedadlovek sestřelil. 4. července pak roj pěti Camelů od 4. squadrony napadl 50 km severně od Ostende skupinu 16 bombardérů Gotha. První Gothu zničil Shook (N6363), druhou vzápětí přidal podporučík S. E. Ellis (N6337). Pilot třetího Camelu podporučík A. J. Enstone pak nahlásil jeden poškozený těžký bombardovací letoun a druhý jako přinucený k nouzovému přistání v neutrálním Holandsku. 10. července 1917 však došlo také na první ztrátu v řadách pilotů Camelů, když v leteckém souboji zahynul podporučík E. W. Busby od 4. squadrony (N6361), 12. června se pak při havárii smrtelně zranil Ellis a následující den ve vzdušném boji podlehl podporučík L. F. W. Smith (N6362).
V červnu 1917 se na Sopwith F.1 přezbrojila 6. squadrona RNAS, která však již 26. srpna své stroje vrátila z důvodů reorganizace na bombardovací jednotku, a v průběhu července následovalo šest dalších letek. 9. squadrona RNAS první kus převzala 13. července a k 4. srpnu plně vyměnila své dosavadní stroje Sopwith Triplane za Camely. 8. a 10. squadrona RNAS dokončily své přezbrojení na nový typ v září. V tomtéž měsíci začala nové Camely přebírat i Seaplane Defence Squadron v St. Pol, ze které se po přezbrojení z dosavadních strojů Sopwith Pup stala 13. squadrona RNAS.
15. září 1917 hlídka 10. squadrony RNAS s novými Camely napadla osamocený druhý předsériový Fokker Dr.I (102/17), za jehož řízením seděl vítěz ve 33 vzdušných bitvách nadporučík Kurt Wolff, velitel Jasta 11 z Richthofenovy Jagdgeschwader I. Wolff, po ztrátě kontaktu se čtyřmi stroji Albatros D.V se kterými vzlétl, letěl stále sám, když na něj zaútočil vedoucí hlídky Camelů 10. squadrony podporučík N. M. MacGregor, který mu střelbou poškodil motor. Německý trojplošník začal hořet a následně explodoval.
14. února 1918 se z odpočinku ve Velké Británii navrátila do Francie 1. squadrona RNAS, přezbrojená ze Sopwithů Triplane na Camely.
Royal Flying Corps náhled|Sopwith Camel v Royal Air Force Museum v Londýně V červnu 1917 začala Camely poháněné motory Clerget 9B dostávat 70. squadrona RFC ve Fienvillers. 27. června její pilot, kapitán Clive Collet, zaznamenal na B3756 první vzdušné vítězství „Velbloudů“ RFC. Později na tomtéž stroji dosáhl kapitán N. W. Webb pět dalších sestřelů. V řadách této jednotky sloužilo i další letecké eso, kanadský podporučík F. G. Quigley, který do konce války na Camelech dosáhl 34 sestřelů. Už některé z prvních soubojů Camelů proběhly proti elitní německé Jagdstaffel 11. 20. července 1917 tak 70. squadrona přišla o jeden stroj střelbou rotmistra Kurta Wüsthoffa, který se stal jeho šestým sestřelem. Naopak 26. července v souboji se 70. squadronou podlehl devítinásobný vítěz od Jasta 11 poručík Brauneck.
V červenci pak začala své letouny Sopwith 1½ Strutter vyměňovat za Camely také 45. squadrona RFC, v září ji následovaly 3., 43. a 28. squadrona RFC, která byla dislokovaná v Yatesbury v hrabství Wiltshire. Ta byla plně přezbrojena začátkem října a poté přelétla do Saint-Omer ve Francii.
31. července 1917 byla zahájena třetí bitva u Yper, na níž se zúčastnily Camely RFC i RNAS především ostřelováním německých vojáků a zákopů včetně bombardování 11 kg pumami Cooper. Při této činnosti však došlo i na nevyhnutelné letecké souboje. Tak např. 3. září několik ofenzivních hlídek 45. squadrony sestřelilo nejméně 6 protivníkových stíhacích letounů. Jednu z nich si na konto připsal kapitán Arthur Travers Harris, ve druhém světovém konfliktu známý jako velitel Bomber Command RAF.
Sopwithy F.1 3. squadrony poprvé zasáhly do bojů 6. října 1917 a nový typ začala přebírat také 66. squadrona RFC.
24. října 1917 přiletěla do Francie 65. squadrona RFC nově vybavená Camely, 7. listopadu dostala své první Velbloudy také 46. squadrona RFC s domovskou základnou ve francouzském Le Hameau.
Po porážce italských vojsk u Caporetta zareagovali Spojenci vysláním posil na italskou frontu, včetně 28., 45. a 66. squadrony Camelů. Squadrona č. 28 přijela do Milána po železnici 12. listopadu, 22. listopadu se její Camely přesunuly do Verony a 28. listopadu přelétly na své domovské letiště v Grosse. Od 4. prosince sdílela tuto základnu společně s Camely 66. squadrony, zatímco 45. squadrona se usadila na letišti Istrana. Trojice Sopwithů F.1 z každé squadrony pak hlídkovala nad řekou Piavou a Asiagem, po šesti letounech pak doprovázelo průzkumné R. E. 8 od 34. squadrony. Rakousko-uherští piloti se nejdříve soubojům s Camely spíše vyhýbali, avšak situace se změnila v lednu 1918, kdy se do operací naplno zapojily i německé Jagdstaffeln 1, 31 a 39, vyslané do Itálie už na podzim 1917. 15. ledna 1918 kapitán M. B. Frew od 45. squadrony prvními třemi výstřely sestřelil rakouskou dvousedadlovku, následně dokázal s pouze jedním funkčním kulometem Vickers sestřelit další tři stíhačky. Jeho kolega ze stejné squadrony T. F. Williams 26. ledna zasáhl nepřátelskou stíhačku, která se rozpadla ve vzduchu. Další významnou akcí se 19. února stal nálet 12 Camelů po šesti od 28. a 66. squadrony na rakousko-uherský komplex vzducholodních hangárů, které piloti Velbloudů dokázali zasáhnout celkem jedenáctkrát pumami Cooper. 30. března pak tři Camely 66. squadrony během hlídkového letu v blízkosti rakouského letiště Ghirano zahlédla čtveřici přistávajících letounů Albatros D.III(Oef). Sopwithy F.1 pod velením poručíka Alana Jerrada zaútočily na rakouské stroje stíhací roty Flik 51J, které ovšem vedlo letecké eso nadporučík Benno Fiala von Fernbrugg. Ten nejdříve jeden Camel značně prostřílel a pak z krátké vzdálenosti čelně zasáhl Jerrada. Britský pilot začal unikat k italským pozicím avšak Fiala Camel nadále postřeloval. K útoku se navíc připojil další rakouský pilot, štábní rotmistr Bönsch a Jerrad tak musel nouzově přistát na nedaleké louce. Při rakouském výslechu se zajatý britský pilot přihlásil k jednomu sestřelu během tohoto souboje, sám se stal 14. vítězstvím von Ferbrugga.
K náhradě Camelů odeslaných ze západní fronty do Itálie byly určeny čtyři jiné jednotky. 54. squadrona, která se na Sopwith Camel přezbrojila ze Sopwithů Pup a tři nové útvary z Velké Británie. 73. squadrona, která přes La Manche přeletěla z hrabství Kent do Francie 9. ledna 1918, 80. squadrona založená v hrabství Yorkshire a 4. squadrona Australian Flying Corps, která na francouzské letiště Brusy přibyla již 18. prosince 1917.
54. squadrona si první sestřel s novými Velbloudy připsala 3. ledna 1918 o který se zasloužil poručík H. G. Hackwill. Po návratu 1. squadrony RNAS do Francie 14. února na západní frontě začátkem března 1918 operovalo celkem 14. squadron plně vyzbrojených Camely. 3., 43., 46., 54., 65., 73. a 80. RFC, 4. AFC a 1., 3., 8., 9., 10. a 13. RNAS. Jednotky RNAS pak navíc 3. března posílila ještě 4. squadrona, která se vrátila do Francie po dvouměsíčním odpočinku ve Velké Británii. Na francouzském území tak stálo připraveno k boji celkem 336 Camelů.
Po německé ofenzivě zahájené 21. března, se útvary Camelů opět zapojily do postřelování a bombardování postupující německé pěchoty. Při svých letech se zavěšenými pumami se však stávaly snadnou kořistí německých stíhaček. Přesto kapitán John L. Trollope ze 43. squadrony 24. března sestřelil 6 německých letounů na Camelu č. C8270 během dvou ofenzivních hlídek. O čtyři dny později byl sám sestřelen stroji z Jagdstaffel 27 a Richthofenovy Jagdgeschwader I, které sestřelily pět z devíti Camelů 43. squadrony během jejich hlídkového letu. O tři měsíce později byl Trollope repatriován ze zajateckého tábora zpět do Velké Británie.
Se svým Camelem (sériové č. B6313) se kapitán, později major William Barker stal největším esem v historii RAF, poté, co sestřelil 46 nepřátelských letadel a balónů od září 1917 do září 1918 během 404 letových hodin. Byl příslušníkem 28., 66. a velitel 139. squadrony. Svého prvního vítězství dosáhl 20. října 1917 u Roulers nad Albatrosem D.III od jednotky Jasta 8. Ve Francii získal ještě tři další sestřely, poslední z nich 27. října. V Itálii jako první 29. listopadu zničil Albatros D.V od Jasta 1. Posledními třemi vítězstvími byly dva dvousedadlové stroje a 18. září 1918 Albatros D.III(Oef), jehož pilot vyskočil padákem. Poslední měsíc svého operačního nasazení Barker létal na Sopwithu 7F.1 Snipe.
Royal Air Force