Mezigenerační propast je rozkol v názorech, životních postojích, hodnotách a životním stylu mezi dvěma generacemi, případně mezi rodiči, prarodiči a dětmi. Z psychologického hlediska je obvykle chápána jako jev pramenící z různého stádia ontogenetického vývoje, ve kterém se příslušníci dvou generací zákonitě potkávají. Z hlediska sociologického se berou v potaz různé politické, ekonomické, historické a kulturní okolnosti doby, ve které se názory a postoje jednotlivých generací formovaly, někdy dokonce srovnáváme různé generace ve stejné fázi ontogenetického vývoje jejich příslušníků, tedy např. adolescenty dnes a před 40 lety. Z pohledu demografie se jednotlivé generace označit podle jejich úlohy ve společnosti jako upozaděnou, ustupující, dominující a nastupující generaci a právě z rivality mezi nimi plyne také určitá část pomyslné propasti.
Rozdílné přístupy
Psychologický pohled Jedinec se v průběhu života psychologicky vyvíjí a stejně tak se vyvíjí jeho názory a hodnoty. Lze konstatovat, že u mladých lidí převažují sklony k idealismu a až utopickým názorům, zatímco s přibývajícím věkem se člověk stává realističtějším a praktičtěji orientovaným. Naopak co se týče otevřenosti novým trendům a schopnosti se učit a adaptovat na měnící se prostředí, tu s věkem ztrácíme. Není tedy divu, že častým zdrojem rozdílů mezi generacemi bývá jejich různý přístup k technologiím moderním ve vztahu k době, o které mluvíme.PRASAD, Ramaa. 1992. Generation gap, a sociological study of inter-generational conflicts. New Delhi, India: Mittal Publications. .
Sociologický pohled Jedinec je ovlivňován svým okolím a názory, se kterými přijde do styku. Společnost, ve které jedinec vyrůstá, je přitom proměnlivá, postupem času se mění politické, ekonomické a kulturní prostředí. Jedinec, který se v takovéto společnosti ocitá, je přímo ovlivněn tím co se v ní právě teď děje. Názory, které si vytvoří, proto nemusí být nutně stejné, jako názory předchozí generace, která byla vystavená jiným podmínkám. Předpokladem pro vytvoření mezigenerační propasti je tedy, z tohoto pohledu, historická odlišnost mezi dobami, kdy odlišné generace vyrůstaly.
Demografický pohled Generace, která tvoří nejpodstatnější část ekonomicky aktivní populace, se nachází v dominantním postavení oproti těm, které ji předcházejí a následují. Podle názorů a hodnot této generace se odvíjí chod společnosti a utváří se jakési mainstreamové měřítko, kterým se hodnotí jak historie, tak také veškeré společenské jevy. Předcházející generace byla vytlačena do pozadí, kde plní spíše roli pozorovatele než tvůrce této doby, kterou vnímá a hodnotí prostřednictvím svého vlastního, historického systému názorů a hodnot. Oproti tomu generace následující, tedy generace, která se nyní nachází v pre-produktivním stádiu, je konkurentem dominantní generace, kterou časem nahradí. Než se tomu ale tak stane, formuje si tato část populace vlastní názory a životní styl, který často staví do opozice vůči mainstreamu představovaném jejich rodiči a jejich vrstevníky.SHAN, J., L. JIANG a W.X. WEI. 2016. Who is the real fan for luxury? Generational differences in China. Social Behavior and Personality [online]. 44(6), 953 - 964 [cit. 2016-11-29]. DOI: 10.2224/sbp.2016.44.6.953. ISSN 03012212.
Teoretické konceptualizace a formativní vnímavost Základy moderního sociologického uchopení mezigeneračních rozdílů formuloval Karl Mannheim v práci Das Problem der Generationen (1928). Generaci definoval nikoli primárně jako biologický fakt, nýbrž jako sociální seskupení jedinců sdílejících společné historické vědomí formované v tzv. formativním věku (zpravidla mezi 17. a 25. rokem života). Mannheim rovněž rozlišil mezi obecnou generační polohou a konkrétními „generačními jednotkami“ (Generationseinheiten), které v rámci téže věkové kohorty reagují na společenské události protikladnými ideovými způsoby.
Empirické modely politické a sociální vnímavosti průběh formativního věku dále kvantifikují. Výzkum autorů Yaira Ghitzy, Andrewa Gelmana a Jonathana Auerbacha (2023) doložil, že vnímavost jedince k celospolečenskému dění narůstá od dětství k plató mezi 14. a 24. rokem (s vrcholem kolem 18. roku věku, kdy události vykazují téměř trojnásobný formativní vliv oproti střednímu věku) a po 40. roce věku postupně klesá.
Příklady rozdílů
Jazyk Hlavním praktickým dopadem generační propasti je rozdíl v jazyku a komunikaci. Každá generace s sebou obvykle přináší nový slang, který je té předchozí generaci neznámý. Tento nový jazyk přitom pomáhá nové generaci odlišovat se od té předchozí, zároveň však dopomáhá k vytvoření komunikační bariéry mezi jednotlivými generacemi. Nově vzniklý jazyk se obvykle promítá i do kultury dané generace. Doba jeho trvání je však omezená a jeho konec definitivně stanovuje příchod nové generace.
Technologie Dalším příkladem rozdílnosti generací jsou technologie, které jsou danou generací využívány. Obecně v moderní společnosti platí, že každá generace spolu nese určitý technologický pokrok a tudíž i technologii, která jí je vlastní. Rozdíly mezi generacemi pak znamenají obtížné používání stejné technologie mezi více generacemi.
Majetek a trh s bydlením Zásadní dimenzí současné mezigenerační propasti v rozvinutých společnostech je nerovnost v akumulaci kapitálu a dostupnosti vlastního bydlení. Zatímco starší kohorty těžily z dostupnějšího bydlení či v postkomunistických zemích z plošné privatizace obecního a družstevního bytového fondu v 90. letech 20. století za symbolické ceny, mladší generace čelí skokovému nárůstu cen nemovitostí vůči reálným mzdám, přísným podmínkám hypoték a závislosti na nájemním bydlení, kde odvádějí podstatnou část příjmů starším vlastníkům nemovitostí. Tato asymetrie prohlubuje mezigenerační napětí i v politické sféře, kde starší demograficky silné ročníky preferují zachování stávajícího stavu a valorizaci důchodů, zatímco mladší ročníky poptávají systémové daňové a institucionální reformy trhu s nemovitostmi.
Specifika v České republice a debata o generačních hranicích V českém prostředí je mezigenerační dynamika formována specifickými historickými milníky: obdobím komunismu, sametovou revolucí roku 1989, hospodářskou transformací a následnou integrací do Evropské unie. Sociologické výzkumy upozorňují na nevhodnost mechanického přejímání anglosaských marketingových šablon (Baby Boomers, Generace X, Mileniálové) a navrhují empirické vymezení domácích kohort podle vztahu k těmto formativním érám (kohorta předtransformační, transformační, euro-integrační a algoritmická či krizi-čelící), přičemž je nutné důsledně rozlišovat mezi stabilními hodnotovými orientacemi, tematickými postoji a volebním chováním.
V odborné diskusi se zároveň objevuje kritika umělého konstruování diskrétních generačních škatulek. Analýzy formativní expozice dokládají, že věková socializace tvoří v reálných datech spojitý gradient bez skokových zlomů a přesné umístění generačních hranic bývá spíše odrazem apriorních předpokladů výzkumníka než objektivním jevem v datech. Upozorňuje se také na mocenské aspekty generačního pojmenovávání: zatímco demograficky a institucionálně nejmocnější skupina v české společnosti (Husákovy děti, ročníky 1971–1978) bývá v šablonách často rozpuštěna bez samostatného jména, nastupující generace bývá asymetricky pasivizována pojmenováním odvozeným od krizí či algoritmického působení.
Reference
Kategorie:Demografie