Karel Kopal (; 3. února 1788 CtidružiceMatrika N Blížkovice 13416, snímek 121, Záznam o narození a křtu – 17. června 1848 u Vicenzy, Itálie) byl moravský důstojník v armádě Rakouského císařství. Byl reprezentantem starší linie rodu Kopalů, otcem c. k. generálmajora Karla Kopala, c. k. plukovníka Viktora Kopala, c. k. nadporučíka Roberta Kopala, Viktoríny Brand a Arnoštky Henn. Jeho dědičný šlechtický titul byl baron.
Život
Mládí a vojenské úspěchy za napoleonských válek Karel Kopal se narodil 3. února 1788 v moravských Ctidružicích, součásti tzv. Horního statku královského města Znojma. V rodině se mluvilo česky, němčina však byla přirozeně nezbytností: Karlův otec a děd zastávali na znojemské radnici vysoké úřední posty jako správci Ctidružic a přilehlého zboží. Mladý Karel Kopal vystudoval gymnázium na Jezuitském náměstí ve Znojmě a poté absolvoval jednoletý kurs na reálné škole v Mikulově. Jako sedmnáctiletý v září roku 1805 dobrovolně vstoupil do 22. pěchotního pluku prince Arnošta Fridricha Sasko-Kobursko-Saalfeldského a prošel ihned křestním ohněm bojů třetí koaliční války proti napoleonské Francii na vedlejším bojišti v Itálii i v proslulé bitvě u Slavkova. Po uzavření Prešpurského míru v prosinci 1805 nastoupil tříleté studium na kadetní škole v Terezíně. Do páté koaliční války roku 1809 se zapojil již jako čerstvý poručík 6. mysliveckého praporu v předsunuté brigádě barona Vécseyho. 22. dubna 1809 předvedl odvahu a statečnost, když v čele přidělené roty myslivců kryl ústup hlavních rakouských sil u bavorského Řezna. Po uzavření znojemského příměří v červenci 1809 povýšen na nadporučíka. V letech 1809–1813, po porážce Rakouska, několik let vykonával ostrahu česko-bavorské hranice jižně od Českého Krumlova a potíral činnost ozbrojených pašeráků.
Když se Rakousko zapojilo v srpnu 1813 do šesté koaliční války proti Napoleonovi, byl nadporučík Karel Kopal s 6. mysliveckým praporem začleněn pod 2. lehkou divizi polního podmaršálka hraběte Bubny, která měla jako předvoj za úkol bránit nepříteli v postupu od lužické Žitavy do Čech. Při bojích u Jablonného v Podještědí na severu Čech prokázal Kopal vynikající strategický postřeh a osobní statečnost, načež byl 1. září 1813 povýšen do hodnosti kapitána. V říjnu 1813 byl pověřen velením předvoje Bubnovy divize v proslulé „bitvě národů“ u Lipska. Jeho útok na čele pouhých dvou rot do vesnice Paunsdorf byl velmi úspěšný, neboť se podařilo zajmout na tři desítky Francouzů. Po bitvě Kopal a Bubnova divize vytvořila nejzazší levé křídlo koaliční armády, které táhlo na Ženevu a podél Rhôny do jihozápadní Francie. Při postupu divize z Pont d`Ain do Meximieux 18. ledna 1814 dokázal Karel Kopal na čele předvoje navzdory ostré francouzské palbě proniknout až k Lyonu, překonat mohutný silniční zátaras a dobýt na krátko lyonské předměstí. Další bravurní kousek si připsal přesně o měsíc později, když francouzský maršál Charles Augereau zaútočil na rakouské pozice mezi Meximieux a Loyes. Protiútok rakouské jízdy nevyšel, nicméně Kopalovi myslivci dokázali zpoza křoví a živých plotů prudkou palbou obrátit nepřítele na útěk. Karel Kopal a 6. prapor myslivců se poté ještě zúčastnil poslední, sedmé koaliční války proti Napoleonovi v roce 1815, kdy bojoval v záložním armádním sboru arcivévody Ferdinanda Karla d`Este, konkrétně v brigádě generálmajora barona Paumgarttena.
Posádkový velitel a rodinné zázemí Dlouhé mírové období po skončení napoleonských válek umožnilo kapitánu Karlu Kopalovi věnovat se i rodinnému životu. Roku 1832 se oženil s Marií Terezií (25. ledna 1797 Kostelní Bříza – 5. září 1846 Kostelní Bříza), dcerou generálmajora svobodného pána von Spiegel z Kostelní Břízy v Čechách. V roce 1833 se mu v Chebu narodil první syn Karel a o dva roky později dcera Viktorína. Po nástupu císaře a krále Ferdinanda I. (V.) Dobrotivého na trůn byl Karel Kopal 29. prosince 1835 povýšen do hodnosti štábního důstojníka – majora. Zároveň převzal velení u druhého praporu 8. pěchotního pluku arcivévody Ludvíka v Jihlavě. Alespoň nakrátko tak mohl se svojí mladou rodinou přesídlit do blízkého okolí svého rodiště. Právě v Jevišovicích se mu na začátku roku 1836 narodil druhý syn Viktor. Císař však potřeboval schopného důstojníka jinde. V březnu 1836 ho pověřil velením 7. mysliveckého praporu, který byl dislokován jako posádka v chorvatské Rijece (Fiume) a Bakaru (Buccar). Dne 12. února 1837 pak císař ocenil věrnost devětačtyřicetiletého majora povýšením do prostého šlechtického stavu (Karl von Kopal). Kopal strávil v Chorvatském Přímoří čtyři roky a mezi místním obyvatelstvem si získal brzy velkou oblibu, důkazem čehož byl titul čestného občana (patricia) města Bakaru (1838) a poté i Rijeky (1840). Roku 1839 se mu zde také narodila další dcera Arnoštka.
V dubnu 1840 byl Kopalův 7. myslivecký prapor převelen do štýrského Celje (dnes Slovinsko). Na jaře 1841 povýšil císař Ferdinand I. Karla Kopala na podplukovníka a svěřil mu velení nad tyrolským mysliveckým plukem v Botcenu (Bolzano). V jižním Tyrolsku Karel Kopal s rodinou pobýval následujících pět let. Narodil se zde i jeho třetí syn Robert. Když v polovině května 1846 Kopal Tyrolsko opouštěl, setkal se s neobvykle emotivním rozloučením ze strany důstojnického sboru i honorace města Botcenu. Vyzdvihována byla především Kopalova spravedlivost, čest, skromnost a srdečnost.
Vyvrcholením Kopalovy kariéry byla hodnost plukovníka, které dosáhl 24. dubna 1846. Radost z postupu však Kopalovi zamlžil smutek z vážného zdravotního stavu manželky Terezy, která již na počátku roku 1846 musela s těžkými souchotinami odcestovat společně s dcerami a nejmladším synkem Robertem do domácího léčení v Kostelní Bříze. Prvorozený syn Karel brzy nastoupil na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, druhorozený Viktor zůstal s otcem. V polovině roku 1846 novopečený plukovník Kopal ovdověl. Zároveň s povýšením byl šedesátiletý Karel Kopal pověřen velením u 10. praporu polních myslivců se základnou v severoitalském Miláně. Tento vojenský oddíl patřil mezi nejzkušenější a nejobávanější jednotky svého druhu v armádě habsburské monarchie. Kopal však přišel do čela praporu v době, kdy se celá rakouská Lombardie již chvěla silným vnitřním napětím namířeným proti ústřední vládě ve Vídni.
Kopalovo hrdinství za války s Piemontem a italskými vzbouřenci roku 1848 Kopalův 10. myslivecký prapor musel již na podzim 1847 zjednávat pořádek na řadě míst, kde propukly drobné pouliční protesty. Odvolání nenáviděného kancléře Metternicha ve Vídni dalo nespokojeným Lombarďanům dostatečně silný impuls k masivní rebelii, takže 18. března 1848 povstala celá provincie včetně Milána. Vzápětí revoltovaly i rakouské Benátsko (viz První italská válka o nezávislost). Na rozkaz vrchního velitele maršála Radeckého proto zahájily všechny rakouské oddíly 22. března večer spořádaný ústup z Milána směrem na jihovýchod. Kopalův dvanáctiletý syn Viktor byl kvůli nebezpečné situaci odeslán za svým starším bratrem na vojenskou akademii do Vídeňského Nového Města. Po krátké přestřelce ve vesnici Paullo 23. března 1848 dosáhli Kopalovi muži města Lodi a překročili řeku Addu. Zde se dozvěděli, že lombardské a benátské povstalce podpořila vpádem z Piemontu vojska sardinského krále Karla Alberta. Vypukla tak válka, do které proti Rakousku vystoupili také toskánský velkovévoda Leopold II., neapolský král Ferdinand II., a dokonce i papež Pius IX. Radecký proto v ústupu pokračoval. Do konce března se Strassoldova brigáda s Kopalovým praporem stáhla přes Cremu za řeku Oglio a odtud přes Montichiari do Solferina. V prvních dubnových dnech dosáhla hranice mezi Lombardií a Benátskem a zaujala obrannou pozici. Dne 9. dubna 1848 se zde Kopalovi muži dostali poprvé do otevřeného boje s početně daleko silnějšími jednotkami sardinského krále. Ty se nakonec zmocnily městečka Monzambano a vynutily si přechod řeky Mincia. Další postup nepřítele však byl zastaven a 10. myslivecký prapor mohl s přehledem ustoupit do stínu velké rakouské pevnosti ve Veroně, kde setrval v druhé obranné linii další tři týdny.
Poté, co Piemonťané zaútočili na rakouskou obrannou linii u Pastrenga, obdržel plukovník Kopal příkaz přemístit svůj odpočatý prapor opět k Strassoldově brigádě na západní předměstí Verony – v Santa Lucii. Brigádu kromě 10. mysliveckého praporu tvořil 3. prapor pěchotního pluku arcivévody Zikmunda, jeden oddíl Radeckého husarů a jedna baterie šestilibrových děl. Vysoká kostelní věž v Santa Lucii se veliteli Kopalovi stala ideální hláskou s výhledem do širokého okolí a s možností vizuální komunikace s pozorovatelnou staré citadely ve Veroně. Místní hřbitov s ohradní zdí proměnili Kopalovi muži v pevnůstku a v okolí vesnice zbudovali zákopy. V dopoledních hodinách 6. května 1848 byly rakouské pozice v Santa Lucii napadeny soustředěným útokem prvního sboru sardinské armády. I když byl nepřítel početně pětkrát silnější, Kopalovi Rakušané se během tříhodinového urputného boje dokázali účinně bránit a útoky odrážet. Maršál Radecký bitvu o tři dny později popsal následovně: „Jednoznačně nejtěžší úlohu měl 10. myslivecký prapor pod velením statečného plukovníka Kopala, který bránil tu část vesnice, kam nepřítel udeřil s celou svojí silou. Jediná rota tohoto praporu, jež byla umístěna na hřbitově, dokázala odrazit tři mocné útoky piemontské gardové pěchoty.“ Teprve když sardinské jednotky začaly Santa Lucii z větší vzdálenosti obkličovat, musela se Strassoldova brigáda stáhnout na pláň před hradbami Verony. Zde v odpoledních hodinách maršál Radecký znovu soustředil značnou část rakouských sil a vrhl je s Kopalovým praporem na levém křídle do útoku proti Santa Lucii. Ve večerních hodinách byla ves dobyta zpět a rakouské zbraně mohly slavit první velké vítězství ve válce. Myslivci z 10. praporu byli za svoji statečnost vyznamenáni, Karlu Kopalovi udělil císař rytířský kříž Leopoldova řádu. Kopalovi myslivci zůstali v první obranné linii v Santa Lucii až do konce května, kdy Radeckého vojsko ve Veroně přijalo posily hraběte Nugenta.
27. května vyrazily hlavní rakouské kolony z Verony do Mantovy na řece Mincio. Z Strassoldovy brigády a brigády hraběte Clam-Gallase byla vytvořena divize pod velením polního zbrojmistra knížete Felixe ze Schwarzenbergu, která dne 29. května zaútočila na opevněné piemontské jednotky v Curtatone a Montanaře na jih od města, poté pak na severozápad, proti proudu Mincia, k městu Goito. Cílem manévru mělo být osvobození obležené rakouské pevnosti Peschiera. Bezvýsledný boj 30. května připravil Kopalův prapor o 10 mužů. Pevnost Peschiera toho dne navíc padla.
Radecký tak musel přehodnotit svůj ofenzivní plán. Postupovat na západ by bývalo bylo vykoupeno příliš velkými oběťmi a navíc hrozilo odříznutí zásobovacích cest přes Benátsko. Rozhodl se proto co nejrychleji a pokud možno utajeně otočit své třicetitisícové vojsko a přesunout je k benátské Vicenze, kde se nacházelo zhruba patnáct tisíc vojáků z Neapolska, Církevního státu (dva pluky švýcarské pěchoty) a Benátska pod velením generála Duranda, bývalého velitele papežských jednotek, nyní ve službách sardinského krále. Po bitvě u Goita tábořila Strassoldova brigáda s Kopalovým praporem u nedaleké Saccy, odkud se v noci na 4. června společně s ostatními rakouskými jednotkami stáhla ve vší tichosti zpět do Mantovy. 5. a 6. června pokračovala v postupu přes Castel Belforte, Pellegrinu, Bovolone, pevnost Legnago do Bevilacquy, 8. a 9. června pak přes Montagnanu, Ponte di Barbarano do Debby na řece Bacchiglione pod Vicenzou. Zde se Kopalovi myslivci stočili na západ pod svah výrazného protáhlého pahorku Monte Berico. Odtud, ze sousedství vesnice Arcugnana, měli podle instrukcí hlavního štábu ráno 10. června vyrazit a do všeobecného útoku na pozice generála Duranda před Vicenzou.