Americká válka za nezávislost (1775–1783), někdy také americká revoluční válka (anglicky: , ) byla válka mezi Královstvím Velké Británie a třinácti koloniemi v Severní Americe. Střetnutí skončilo porážkou Británie a uznáním nezávislosti Spojených států amerických.
Po roce 1765 docházelo ke stále větším neshodám mezi britskými koloniemi v Severní Americe a Velkou Británií. Tyto spory postupně přerostly v americkou revoluci, jež vyvrcholila válkou za nezávislost. V roce 1773 vypukly otevřené nepokoje v Bostonu, hlavním městě kolonie Massachusetts Bay. Britové uzavřeli přístav a začali problém řešit silou. Američané reagovali vytvořením Kontinentálního kongresu, který koordinoval postup jednotlivých kolonií a postupně zformovali kontinentální armádu.
V dubnu 1775 se Britové pokusili odzbrojit massachusettskou domobranu (milici), nicméně ve vojenském střetu u Lexingtonu a Concordu neuspěli. Touto bitvou začala otevřená válka. Američané oblehli britskou armádou kontrolovaný Boston. Během obléhání došlo k bitvě u Bunker Hillu, v níž britská armáda za cenu těžkých ztrát dosáhla dílčího taktického úspěchu, který však neměl strategický význam. V té době se do čela americké armády postavil George Washington. V březnu 1776 opustili Britové Boston a začátkem července 1776 došlo k vytvoření Spojených států amerických. Velká Británie zahájila v létě 1776 protiofenzivu. Shromáždila velkou armádu, které velel William Howe, a jež byla posílená o německé pomocné jednotky (Hesenští), a zaútočila na New York, který po bitvě o Long Island obsadila a držela až do konce války. Britové zvítězili v několika následných bitvách, ale tyto úspěchy nakonec vyzněly do ztracena, a to i díky smělému manévru George Washingtona, který v prosinci 1776 překročil řeku Delaware a uštědřil Hesenským porážku u Trentonu. V roce 1777 se britská armáda pokusila rozdělit americké státy vedví, tím že odřízne Novou Anglii od ostatních rebelujících států. Tato kampaň však skončila britskou porážkou u Saratogy v říjnu 1777.
Začátkem roku 1778 se na stranu USA přidala Francie a v září 1779 i Španělsko, což výsledek války výrazně ovlivnilo. Především Francie sehrála důležitou roli, když zásobovala americké patrioty financemi a střelivem, a posléze vyslala na pomoc rebelům své námořnictvo. Britskou pozici zhoršila i válka s Nizozemím (1780–1784).
Britové mezitím přešli na tzv. Jižní strategii. Armáda vedená Charlesem Cornwallisem začala operovat v jižních státech USA (Virginie, Severní Karolína, Jižní Karolína, Georgie) a doufala, že zde podnítí masivní probritské loyalistické hnutí. To se však nepovedlo, a i když zde Britové zaznamenali dílčí úspěchy, postupně byli zatlačováni do defenzívy. V roce 1781 se Cornwallis stáhl do přístavu Yorktown a vyčkával na pomoc či evakuaci. Francouzsko-americká armáda však zabránila oběma alternativám a Britové museli v říjnu 1781 kapitulovat. Tím v zásadě skončily velké vojenské operace a začalo politické vyjednávání.
Britský parlament prosadil v únoru 1782 zastavení vojenských akcí proti Američanům, i když válka proti Francii a Španělsku pokračovala. V září 1783 se USA a Velká Británie dohodly na mírové smlouvě, jež byla uzavřená v Paříži. Britové oficiálně uznali nezávislost Spojených států amerických.
Pozadí
náhled|vlevo|Mapa britských kolonií v Severní Americe (stav mezi lety 1763-76) Období revoluce začalo v roce 1763, kdy Francie přestala vojensky ohrožovat britské kolonie v Severní Americe. Přijetím názoru, že by kolonie měly platit značnou část výdajů za jejich obranu, zavedla Británie řadu daní, které byly velice nepopulární. Koloniím chyběli volení zástupci v britském parlamentu. Mnoho kolonistů považovalo zákony za neoprávněné. Po protestech v Bostonu vyslala Británie vojenské jednotky a Američané povolali do služby milice. Boje vypukly v roce 1775. Ačkoli bylo asi 15-20 % obyvatelstva loajální britské monarchii, přes válku již vlastenci kontrolovali 80-90 % svého území a Británie ve své moci udržela jen několik pobřežních měst.
V roce 1776 zástupci třinácti kolonií jednomyslně odhlasovali přijetí Deklarace nezávislosti Spojených států, kterou byla vyhlášena nezávislost Spojených států na britské koruně. Američané vytvořili v roce 1778 koalici s Francií, která jim pomohla vyrovnat vojenské a námořní síly. Dvě britské armády byly zajaty u Saratogy v roce 1777 a Yorktownu v 1781, což vedlo k podepsání Pařížského míru v roce 1783. Spojené státy americké byly v době svého vzniku ohraničeny na severu britskou Kanadou, na jihu španělskou Floridou a na západě řekou Mississippi.
Žádné zdanění bez zastoupení Od roku 1763 vlastnila Velká Británie velké území v Severní Americe. Kromě třinácti kolonií, bylo dalších 22 menších spravováno přímo královskými guvernéry. Vítězství v sedmileté válce přineslo Británii území Nové Francie (Kanada), Španělsku Floridu a Indianu, východně od řeky Mississippi. V roce 1765 byli kolonisté stále považováni za subjekty věrné královské koruně, se stejnými právy a povinnostmi jako subjekty ve Velké Británii.
Britská vláda se rozhodla své americké kolonie zatížit daněmi, primárně proto, aby pomohly nést náklady na jejich obranu před Francií během sedmileté války. Problém kolonisté neviděli ani tak ve výši daní (daně ve skutečnosti byly nižší, v porovnání s těmi které platil průměrný občan v Británii), ale ve faktu, že nové daně nebyly s kolonisty řádně projednány. Jelikož neměli žádné zastoupení v britském parlamentu, fráze „Žádné zdanění bez zastoupení“ (anglicky: No Taxation without Representation) se stala populární v mnoha amerických kruzích.
Británie regulovala hospodářství kolonií skrze námořní zákony, které odpovídaly zásadám merkantilismu, které říkaly, že všechno z čehož prospívá impérium, je dobré. Rozšířené vyhýbání se tomuto zákonu bylo dlouhou dobu tolerováno, avšak později začal být razantně vymáhán skrze výnosy „Writs of Assistance“. V roce 1761 Massachusettský právník James Otis u soudu tvrdil, že tyto výnosy poškozují ústavní práva kolonistů a případ prohrál. John Adams po výroku soudu napsal: „Americká nezávislost byla zrozena tehdy a tam“.
Kolkový zákon stmeluje kolonisty náhled|upright|vlevo|Bostonský masakr (dobová ilustrace) V roce 1764 uzákonil britský parlament cukrový a měnový zákon, podporující útlak kolonistů. Protest vedl k nové silné zbrani, systematickému bojkotu britského zboží. Britové poté zatlačili kolonisty ještě dále, když ve stejném roce uzákonili Quartering Act, který stanovil, že na určitých územích se mají občané na své náklady postarat o ubytování a stravu pro britské vojáky. V roce 1765 byla kolkovným zákonem poprvé zavedena přímá daň pro kolonisty. Všechny noviny, almanachy, pamflety, oficiální dokumenty, ale i stolní hry a karty musely být opatřeny zvláštním kolkem.
Všech třináct kolonií proti všemu výše uvedenému, vehementně protestovalo, přičemž populární vůdci jako například Patrik Henry ve Virginii a James Otis v Massachusetts burcovali občany k protestům. V mnoha městech vznikl tajný spolek „Sons of Liberty“ (česky: Synové svobody), který vyhrožoval násilím pokud někdo bude prodávat kolky, a tak je z obav raději nikdo neprodával. V Bostonu spálili členové Sons of Liberty záznamy soudu vice-admirality a zabrali elegantní dům šéfa spravedlnosti Thomase Hutchinsona. Několik zákonodárných sborů požadovalo společnou akci: 9 kolonií nakonec vyslalo své delegáty na kongres o kolkovném zákoně, který se konal v New Yorku v říjnu 1765.
Na základě rozprav vedených Johnem Dickinsonem byla vytvořena Deklarace práv a stížností (Declaration of Rights and Grievances) a došlo ke konsenzu, podle kterého jsou daně bezdůvodné a porušují přirozená odvěká práva. Veřejná váha argumentu vyprovokovala ekonomický bojkot britského zboží, protože import do kolonií poklesl z 2 250 000 liber v roce 1764 na 1 944 000 liber v roce 1765.
Když se k moci dostala Rockingamova vláda, zahájil britský parlament debatu, zda kolkový zákon zrušit, nebo vyslat armádu k jeho prosazování. Benjamin Franklin vysvětloval, že kolonie jsou vyčerpány po materiální i fyzické stránce ze série válek s Francouzi a Indiány, že krvácejí při obraně Britského impéria a že daně za tyto války jsou nespravedlivé a mohou přinést pouze rebelii. Parlament souhlasil a daň tedy stáhl. V přehlašovacím aktu z března 1766 však požadoval ponechat si moc určovat zákony koloniím.
V Bostonu se 5. března 1770 kolem skupiny britských vojáků shromáždil dav, který se začal chovat agresivně a házel sněhové koule a smetí na vojáky. Ve zmatku začali vojáci do davu střílet. Bylo zraněno jedenáct lidí, pět lidí následkům vážných zranění podlehlo. Událost se rychle začala označovat jako Bostonský masakr. Přehánění a rozšiřování informací o masakru změnilo postoj mnoha kolonistů vůči Británii. Událost také roztočila spirálu zhoršování vztahů mezi Brity a koloniemi, zvlášť v Massachusetts. náhled|vlevo|Bostonské pití čaje (dobová kresba) V roce 1767 schválila Britská vláda Townshend Act, jejichž autorem byl ministr financí Charles Townshend. Tento zákon zdanil několik podstatných komodit, včetně papíru, skla a čaje. Rozhořčení kolonisté zorganizovali bojkot britského zboží. 16. prosince 1773 se skupina mužů vedených Samuelem Adamsem, převlečených za mohavské indiány vkradla na britskou obchodní loď s čajem a vysypala do moře zboží v hodnotě zhruba 10 000 liber. Tato událost se stala známou jako bostonské pití čaje (anglicky „Boston Tea party“).
Britská vláda odpověděla zavedením několika nařízení, která se stala známá mezi kolonisty jako „Intolerable Acts“ (česky: „nepřijatelná nařízení“), ve Velké Británii spíše známa jako „Coercive Acts“ (česky: „donucovací zákony“), která mimo jiné obsahovala také uzavření bostonského přístavu, dokud kolonie neodškodní obchodníky, kterým bylo zničeno zboží. Dalším ještě důležitějším faktem bylo sebrání práva na samosprávu kolonii Massachusetts. Tyto zákony dále vedly k zhoršení mínění kolonistů o Británii a jsou považovány za jeden z klíčových bodů na cestě k revoluci.
Liberalismus a republikanismus Myšlenky Johna Lockea o liberalismu, výrazně ovlivnily politické myšlení v pozadí revoluce. Například „teorie společenské smlouvy“ zahrnovala přirozené právo lidu sesadit svého vůdce, pokud jim byla upřena historická práva, jaká mají Angličané. Při sepisování státní ústavy použili Američané Montesquieuovu analýzu ideálně vyvážené britské ústavy.
Motivační silou v pozadí revoluce byla americká „nástavba“ politické ideologie zvané republikanismus, který byl dominantní v koloniích do roku 1775. Zemská strana (country party) v Británii, která kritizovala britskou vládu a zdůrazňovala své obavy z korupce, měla silný vliv na americké politiky. Kolonisté spojovali „dvůr“ s luxusem a dědičnou aristokracií, kterou Američané stále více odsuzovali. Korupce byla největším potenciálním zlem a občanská ctnost vyžadovala postavit občanskou povinnost proti vlastním zájmům. Muži měli občanskou povinnost bojovat za vlast. Pro ženy se „republikové mateřství“ stalo ideálem. Prvořadou povinností žen republikánek bylo vštípit republikánské hodnoty jejich dětem a vyvarovat se luxusu. „Zakládající otcové (Founding Fathers)“ byli silnými obhájci republikanismu, zvlášť: Samuel Adams, Patrick Henry, Thomas Paine, Benjamin Franklin, George Washington, Thomas Jefferson a John Adams.
Spor o západní teritoria Královský dekret z roku 1763 omezil pohyb Američanů přes Appalačské pohoří, nedbaje na skupiny osadníků, kteří pokračovali v pohybu na západ. Dekret byl ve velmi krátké době upraven, aby již nebyl pro osadníky překážkou, ale vznikl bez konzultace s Američany, což je do značné míry pohoršilo. Québec Act z roku 1774 posunul hranice Québecu k řece Ohio a nebral ohled na stížnosti 13 kolonií a jejich území. Od tohoto momentu začali brát Američané jen malý ohled na zákony z Londýna. Začali cvičit milice a připravovat se na válku.
Krize 1772–1775