Moravština, též obecná moravština, je označení meziútvaru češtiny, stojícího jako obecná mluva nad dialekty češtiny používanými na větší části Moravy (kromě její jihozápadní části, kde tradičně převažují tzv. dialekty české) a Českého Slezska. Fakticky však jednotný moravský jazyk ani jednotné moravské nářečí neexistuje: moravské území je poměrně značně nářečně rozrůzněné, výrazně rozrůzněnější než území Čech,, Ostravská univerzitaPavlína Kuldanová: Útvary českého národního jazyka, Ostravská univerzita, 2003, 3. kapitola, původní umístění, dostupné na web.archive.org a to především na středomoravská, východomoravská a lašská nářečí.PAVLÁSEK, Michal. Promýšlet Veliké Srediště. Etnologická brikoláž sociokulturních aspektů života krajanů v jižním Banátu [online]. 2013 [cit. 2014-01-09]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Miroslav Válka. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/110312/ff_d/>; str. 199
Moravština byla a je pojímána jako moravské označení společného českého jazyka používaného v různých varietách na Moravě a v Českém Slezsku a takto byla i historicky evidována při zjišťování národnosti v rakouských (předlitavských) sčítáních lidu od 19. století. Zvláště po Sametové revoluci jde o také označení zamýšleného jednotného moravského jazyka (spisovná moravština), který by byl kodifikován na bázi moravských nářečí, neboť od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí.Barbora Zemanová: Moravané tvoří spisovnou moravštinu, Brněnský deník, 12. 11. 2008 Tento nový jazyk by měl i vlastní pravopis, odlišující jej od pravopisu spisovné češtiny, např. by byla zrušena písmena ů a ě.
I poté, co v roce 1991 statistický úřad umožnil samostatně kódovat vedle české národnosti i moravskou a slezskou, uváděli respondenti hlásící se ke zvláštní moravské národnosti jako svůj mateřský jazyk češtinu.Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk, Český statistický úřad, ediční plán 2005 K příležitosti sčítání lidu v roce 2011 však vydal Český statistický úřad prohlášení, že bude moravský jazyk sčítán jako plnohodnotný údaj s vlastním číselným kódem odděleně od jazyka českého. Při tomto sčítání lidu v roce 2011 uvedlo moravštinu jako mateřský jazyk 108 469 respondentů.Obyvatelstvo podle věku, mateřského jazyka a pohlaví, Český statistický úřad, sčítání 2011, Z tohoto počtu byla moravština pro 62 908 osob jediným mateřským jazykem, zbylých 45 561 osob považovalo za svůj mateřský jazyk jak moravštinu, tak češtinu. Dle sčítání lidu je moravština mateřským jazykem hlavně pro Moravany (55 424), ale i pro Čechy (2 498), Slezany (69), Slováky (26), Poláky (14) a další.
Dějiny náhled|Obyvatelstvo moravské a moravská nářečí v roce 1878 Označení jazyka na Moravě jako moravského se objevuje ve 14. století a souvisí s tím, že se slovanští (i germánští) obyvatelé Moravy považovali především za Moravany. V tomto smyslu se pojem „moravský jazyk“ někdy užíval (především mezi šlechtou na půdě zemského sněmu) vedle označení „český jazyk“ i v dalších stoletích až do novověku a přežíval až do 19. století.
V době předbarokní národy český a moravský ještě nesplývaly v jeden, ale byly pojímány teritoriálně, podle zemské příslušnosti, nikoliv podle jazyka, a v tomto smyslu Komenský oslovoval „národ český a moravský“, třebaže současně je označoval souhrnně jako lid český. Jména „Čech“, „český“ nabývala jednoznačnosti z hlediska národnostního až s postupujícím procesem konstituování českého národa (současně byl výraz „böhmische“ vytlačován novým výrazem „tschechische“ s odlišným významem), ale ještě roku 1848 rodem Moravan František Palacký odmítl účast na všeněmeckém sněmu tím, že je „Čech rodu slovanského“. Teritoriální chápání národa vedlo k označování jazyka podle názvů jednotek geograficko-politických, i když šlo o jazyk společný několika zemím. Slovanský jazyk používaný v Čechách tak byl označován jako jazyk český a na Moravě jako jazyk moravský, bez ohledu na míru podobnosti či rozdílů. Tomáš Pešina z Čechorodu v předmluvě k svému Předchůdci Moravopisu (1663) psal: „Že pak v jazyku českým tuto mou práci na světlo vydávám …, to činím ku poctivosti … jazyka svého českého, jako i moravského, jenž se od našeho nemnoho dělí.“ Karel Havlíček Borovský roku 1846 v článku „Slovan a Čech“ psal: „Naše Čech značí výhradně obyvatele království, a Moravan, Slovák, již nenazve sebe Čechem, aniž jazyk svůj českým, nýbrž moravským, slovenským.“ Historik a filolog Alois Vojtěch Šembera nazval v roce 1842 svoji první filologickou stať „Jazyk moravský v pruském Slezsku“.Jaroslava Hlavsová: Počátky české dialektologie, Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 2, s. 75-81 Tentýž Šembera v listě Martinu Hamuljakovi z 21. února 1842 psal: „Díla Hollého jsou zde s velkou oblibou přijaty, jazyk moravský více se blíží slovenskému a tudíž považuje Moravan spisy slovenské za své.“Richard Pražák: Jungmannovci a druhá bernolákovská generace, Česko-slovenské vztahy v slovanských a středoevropských souvislostech : (meziliterárnost a areál). Pospíšil, Ivo (editor); Zelenka, Miloš (editor). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 123-136 Ovšem odedávna existovalo i povědomí o jednotě a totožnosti slovanského jazyka v Čechách a na Moravě, například Jan Blahoslav ve své Gramatice české roku 1571 v rámci popisu nářečí psal, že „Moravané … českým jazykem mluví“.Jaromír Bělič:K otázce češtiny jako národního jazyka, Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 2, s. 71-86
V průběhu 19. století byla slovanská veřejnost českých zemí rozvířena činností vzdělanců, která byla nepřesně zvána „moravský jazykový separatismus“. Iniciátoři tohoto úsilí byli rodáci z Čech, přišlí na Moravu, jimž se zalíbila tamní nářečí a kteří se rozhodli jejich prvky vnést do spisovné češtiny. K hlavním osobnostem tohoto hnutí patřili František Dobromysl Trnka, František Cyril Kampelík a Vincenc Pavel Žák. Nesnažili se tedy o vytvoření nového jazyka, ale přesto se proti jejich činnosti postavil František Palacký, po jehož intervenci zásahy do češtiny ustaly.
Při sčítáních lidu v druhé polovině 19. století, kdy se poprvé začala na území dnešního Česka zjišťovat národnost obyvatelstva, se národnost v Předlitavsku určovala podle tzv. obcovacího jazyka (Umgangssprache), kterým musel být jeden ze stanovených devíti jazyků:Franz Chocholatý Gröger Bc.: , Bruntál.net, 17. 6. 2005 němčina čeština-moravština-slovenština (čeština v něm. originále böhmisch, tj. jazyk Čech, nikoliv tschechisch) polština rusínština slovinština srbochorvatština italština rumunština maďarština
Respondenti, kteří v letech 1880 a 1890 uvedli v Předlitavsku jako svou obcovací řeč češtinu-moravštinu-slovenštinu, byli zjednodušeně sčítáni jako Češi.Gabriela Šamanová: Národnost ve sčítání lidu v českých zemích (pdf), časopis Naše společnost, 1/2005, Centrum pro výzkum veřejného mínění AVČR, anotace s odkazem, původní umístění, web.archive.org Z české strany byla uvedená sčítání lidu považována za zmanipulovaná. Podle dobových zpráv např. němečtí sčítací komisaři v Liberci odmítali místním Čechům zapisovat češtinu jako obcovací řeč, protože s místními německými úřady jednají německy. Obdobně v Mošnově německý sčítací komisař Josef Wank v dotaznících škrtal češtinu a nahrazoval ji moravštinou s tím, že „Češi žijí v Čechách a Moravci na Moravě.“Ivan Motýl: Sčítání na Těšínsku ukončil krvavý střet Poláků s Čechy, Týden.cz, 26. 3. 2011
V roce 1848 na základě konstitučního patentu se uzákonilo, aby "moravský jazyk kostelích a školách, v úřadě a před právem s německým stejně se postavil."
Teprve podle tzv. moravského vyrovnání z roku 1905 byly na Moravě výslovně jmenovány jako dva zemské jazyky pro veřejnou správu i školství čeština (böhmische S.) a němčina (deutsche S.). Vznik 1. ČSR pak přinesl do těchto uspořádání změnu: byl zrušen koncept zemských jazyků a nahrazen jedním jazykem státním (oficiálně, v duchu ideologie čechoslovakismu, jazykem „československým“ o dvojím spisovném vyjádření, českém a slovenském) a dalšími jazyky menšinovými.
Poměrně dlouho se drželo označení moravský jazyk na Hlučínsku. Užívaly jej například statistiky v roce 1920. Místopisný průvodce po Moravském Ratibořsku, jeho přítomností a minulostí, Komárov u Opavy 1920
Kratším obdobím, kdy byla v části Moravy zrušena výuka spisovné češtiny a proti ní postaveno na oficiální úroveň jedno z moravských nářečí, bylo období německé okupace za druhé světové války. Tehdy nacistické orgány stanovily vyučovacím jazykem na území Moravského Slovácka slovácké nářečí (na popud iredentistické organizace Národopisná Morava)., ost (Ondřej Stratilík)
Lašský spisovatel Óndra Łysohorsky navrhl spisovnou laštinu jako spisovný jazyk pro oblast Moravsko-Slezského pomezí. Svá díla psal tímto jazykem.
Dne 11.11. 1992 otiskly Hanácké noviny text s kodifikací Moravského národního pravopisu. Text byl vzán na vědomí, neboť dne 17.11. byl uveřejněn Českou národní radou pod jednacím číslem 4556/92 ČSFR.
Označování nářečí na Moravě podle obyvatel Obyvatelé Lašska označovali svoji řeč jako moravskou, nikoli jako laštinu, pojem lašská nářečí byl zaveden uměle. Obyvatelé kolem Žďáru, Nového Města a Bystřice označovali také svoji řeč jako moravskou; naopak kolem Dačic, Telče a Jemnice označovali svoji řeč jako českou.
Jazyk „Moravců“ v Pruském Slezsku Jako moravština se oficiálně označovala též řeč obyvatelstva žijící v okolí dnešní česko-polské hranice v Horním Slezsku (Hlučínsko, Ratibořsko a Hlubčicko),Franz Chocholatý Gröger: Územní československo-polské spory a osud Moravců, červen 2005, upravená verze vyšla v Go East, listopad 2008 a používající lašské dialekty (tzv. po našemu). Toto území v pruském Slezsku totiž církevně nadále náleželo pod území Olomoucké arcidiecéze. Byla to právě římskokatolická církev, která se zasloužila o uchování zdejšího jazyka, jenž byl díky příslušnosti jižní části Ratibořska k Olomoucké arcidiecézi nazýván „moravským“ (lidově byl označován jako „po našemu“). „Moravština“ se vyvinula ze zdejších lašských (slezských) dialektů češtiny, které byly před rokem 1742 silně ovlivněny polštinou. Po roce 1742 do nářečí zdejšího obyvatelstva pronikají četné germanismy, a tak vzniká nářečí tolik typické pro tehdejší jižní část Ratibořska. Tato moravština byla dokonce do roku 1872 vyučovacím jazykem na základních školách. „Moravštinu“ po změně základního školství na německojazyčné bylo možné nadále studovat jako jeden z předmětů jen na gymnáziu v Ratiboři a v Hlubčicích. Udržela se však nadále v domácí mluvě a v kostele. Zdejší obyvatelstvo se na základě svého jazyka a příslušnosti k Olomoucké arcidiecézi v rámci Pruska a pruského Slezska identifikovalo jako „pruští Moravci“. Ve sčítání lidu 1930 bylo zjištěno v oblasti Hlučínska 92 % obyvatelstva moravské národnosti s mateřským moravským jazykem.Interpelace senátora Václava Sladkého, Senát Národního shromáždění, 4. volební období, 3. zasedání, 28. schůze, 27. března 1936, str. 1, str. 2, přehled Tato národnost však byla za první republiky obyvatelům regionu proti jejich vůli vnucována československými úřady, jelikož zdejší obyvatelstvo tehdy i přes oficiální název jazyka tíhlo k národnosti německé a se zemskou či národní identitou si své moravectví nespojovalo.
Moravské variety ve spisovné češtině Spisovná čeština používá kromě neutrálních jazykových prostředků i jiné varianty, mezi nimi i moravské, označované např. ve Slovníku spisovného jazyka českého jako „obl.“, tedy oblastní, někdy jako „obl. mor.“ tedy oblastní moravské.