Sumer (sumersky Ki-EN/EME-GIR15, Země místních pánů, Země pánů jasu či Země sumerského jazyka), akkadsky také Šumeru, je nejstarší známá civilizace v historické oblasti jižní Mezopotámie na jihu dnešního středního Iráku, která se objevila během eneolitu a rané doby bronzové mezi šestým a pátým tisíciletím před naším letopočtem. Stejně jako nedaleký Elam je to jedna z kolébek civilizace spolu s Egyptem, údolím Indu, kulturou Erligang v údolí Žluté řeky, kulturou Norte Chico a Mezoamerikou.
Sumerští zemědělci, kteří žili podél řek Eufrat a Tigris, pěstovali množství obilí a dalších plodin, což jim umožnilo vytvářet městské osady. Tito zemědělci, dnes nazývaní Sumeřané, sami sebe ve vlastním jazyce označovali za „Černohlavce“ (un san gi ga). Svou zemi nazývali Kengir neboli "Země vznešených pánů". Později do Sumeru přišli semitsky hovořící Akkaďané, kteří dali zemi i původním obyvatelům dnes známé jméno (šumeru). Rasový konflikt Sumeřanů a Semitů naplnil značnou část sumerských dějin a Sumeřané v něm nakonec prohráli. Sumerolog Samuel Noah Kramer uvedl, že starému Sumeru lze připsat 37 "prvenství" v dějinách lidstva. K sumerským objevům patří například institut školy, psaného zákonodárství, písma nebo literatury. Nejstarší známé texty na světě pocházejí ze sumerských měst Uruk a Džemdet Nasr a datují se mezi cca 3350 až cca 2500 př. n. l., které následovaly po období před objevem písma cca 4000–2500 před naším letopočtem.
Sumerové byli v raném období moderní archeologie zcela neznámí. Prvním učencem, který užil slovo Sumer, byl Jules Oppert (1869). První velké vykopávky proběhly v roce 1877 v Girsu a byly vedené francouzským archeologem Ernestem de Sarzecem.
Jméno
Termín „Sumer“ (akkadsky: 𒋗𒈨𒊒, šumeru) pochází z akkadského názvu pro Sumery, starověké nesemitsky mluvící obyvatele jižní Mezopotámie.Piotr Michalowski, "Sumerian," The Cambridge Encyclopedia of the World's Ancient Languages. Ed. Roger D. Woodard (2004, Cambridge University Press). Pages 19–59 Ve svých vlastních nápisech Sumerové nazývali svou zemi „Kengir“, tedy „Země urozených pánů“ (sumersky: 𒆠𒂗𒄀, ki-en-gi(-r), dosl. „země“ + „pánové“ + „urození“) a svůj jazyk „Emegir“ (sumersky: 𒅴𒂠, eme-g̃ir nebo 𒅴𒄀 eme-gi15)"The area in question (the extreme south of Mesopotamia) may now be called Sumer, and its inhabitants Sumerians, although these names are only English approximations of the Akkadian designations; the Sumerians themselves called their land Kengir, their language Emegir, and themselves Sag-giga, "black-headed ones." in
Akkadové, východní Semité, kteří později dobyli sumerské městské státy, dali Sumeru jeho hlavní historické jméno, avšak fonologický vývoj termínu šumerû není jistý. Hebrejské שִׁנְעָר Šinʿar, egyptské Sngr a chetitské Šanhar(a), která rovněž označují jižní Mezopotámii, mohou být západní varianty názvu Sumer.
Původ náhled|vlevo|300px|Obecná poloha na dnešní mapě a hlavní města Sumeru se starověkým pobřežím, které v dávných dobách téměř dosáhlo města Uruk. Sumerové do Mezopotámie pravděpodobně přišli nejpozději kolem roku 4000 př. n. l. a hovořili sumerštinou, jazykem, který se dosud nepodařilo přiřadit k nějaké ze známých jazykových rodin. Existují poměrně věrohodně hovořící důkazy o tom, že Sumeřané pokračovali ve většině místních tradic. Po předsumerském obyvatelstvu zůstalo krom toho i několik jazykových stop, hlavně v topografii a v názvech některých řemesel a nástrojů. Avšak slova týkající se plavby po moři jsou zcela sumerská. Urucká kultura osídlovala Mezopotámii z jihu od moře, což nasvědčuje příchodu po moři. Taktéž existují souvislosti mezi sumerštinou a austronéskými nebo indoevropskými jazyky, proto je pravděpodobné, že Sumerové připluli z oblasti povodí Indu a asimilovali s obeidskou kulturou. Odkud Sumeřané přišli je ale nedořešenou otázkou, jihozápadoasijská teorie je nejpřijímanější, existuje ale i teorie severoafrická nebo kavkazská, jiné teorie spojují ostrov Bahrajn s Dilmunem v sumerské mytologii a navrhují, že právě Bahrajn byl sumerskou pravlastí.
Sumery kolonizovaní Obeiďané (nazývaní též Proto-Eufraťané), i když se o nich Sumerové ve svých písemných pramenech sami nikdy nezmínili, jsou moderními učenci považováni za první civilizační sílu v Sumeru. Vysušili bažiny pro zemědělství, rozvinuli tkalcovství, kožedělnictví, kovářství, zednictví a hrnčířství. Předsumerského původu jsou patrně i názvy měst Ur, Sippar atd. a řek Eufrat a Tigris, původně Buranunna a Idigna. Obecně lze říci, že ve chvíli, kdy zemědělskou obeidskou kulturu vystřídala kultura urucká, došlo ke vzniku první městské civilizace historie a ke vzniku samotné Sumerské civilizace.
Přechod k městské kultuře byl přitom nečekaně prudký, sumerská města měla poměrně rychle až 10 000 obyvatel. Město Uruk překonalo nakonec hranici 50 000 obyvatel (okolo roku 2900 př. n. l.). Krajní odhady hovoří až o 80 000 lidí (pro srovnání: největší středověká města jako Benátky, Londýn či Paříž měla maximálně 40 000 obyvatel). Celková populace Sumeru se odhaduje na 0,8 milionu až 1,5 milionu. Světová populace se v této době odhaduje na 27 milionů. Americký antropolog Robert McCormick Adams odhaduje, že 89 % populace Sumeru žilo ve městech. To dokazuje mimořádnou efektivitu zemědělského systému a produkce potravin.
Svou roli v rychlé urbanizaci sehrálo otrokářství. Existují důkazy, že Sumeřané získali mnoho otroků při vojenských výpadech do horských oblastí. Někdy bývají Sumeřané označováni za "vynálezce otroctví". Složitější je otázka, zda k dynamice přispíval i patriarchátní systém, neboť dle mnoha poukazů bylo postavení žen v sumerské společnosti mnohem lepší než v řadě následných civilizací: ženy zasedaly v radách starších, mohly obchodovat, vlastnit půdu, žít samy či iniciovat rozvod, synové a dcery dědili majetek za stejných podmínek. Postavení žen se nicméně v čase zhoršovalo. Původně fungovala v sumerské společnosti patrně polyandrie (žena si brala více manželů). Roku 2350 př. n. l. tuto praxi zakázal král Urukagina a začala být trestána ukamenováním.
Od pozdějších přísných patriarchálních společností se Sumer odlišoval také vztahem k sexualitě, který byl dosti volný. Sexuální morálka se odvozovala výhradně od toho, zda sexuální akt činí člověka rituálně nečistým. Sumerové široce věřili, že masturbace zvyšuje sexuální potenci, a to jak u mužů, tak u žen, a často se jí věnovali, jak sami, tak se svými partnery. Sumerové také nepovažovali anální sex za tabu. Kněžkám z Entu bylo zakázáno plodit potomky a často se věnovaly análnímu sexu jako metodě kontroly porodnosti. Prostituce existovala, ale není jasné, zda existovala posvátná prostituce, vedou se o tom značné spory.
Oblast byla mimořádně úrodná, ale vyžadovala stálé a vydatné zavlažování, jelikož je to oblast aridní. Vynález umělého zavlažování je mnohem staršího data (asi 5000 př. n. l.) a první zavlažovací kanál se podařilo vykopat v íránské Čóga Mami. V kultuře obeidské a urucké se kanály také používaly a k jejich managementu nebylo, na rozdíl od dřívějších domněnek, zapotřebí komplexní státní organizace. Oblast Sumeru se skládala z několika desítek relativně malých, navzájem nezávislých městských států.
První písemné památky především ekonomického rázu pocházejí z konce 4. a počátku 3. tisíciletí př. n. l. Nejednalo se ovšem o písmo použitelné k záznamu složitějších abstraktních pojmů. Sumerové po několika staletích z tohoto obrázkového písma vyvinuli klínopis, který se dobře hodil pro zápis jejich velmi specifického jazyka.
Dějiny náhled|upright=0.7|Pokrývka hlavy a náhrdelníky nalezené v hrobech některých sumerských žen urucká kultura (kolem r. 3300–3000 př. n. l.): první písemné prameny vůbec; Uruk prvním městem světa (100 ha, monumentální budovy až 4 000 m2) ranědynastické období (kolem r. 3000–2350 př. n. l.): sumerské městské státy, rozvoj obchodu, první královské paláce (2700 př. n. l.) a větší množství klínopisných pís. záznamů. Souboj měst Ummy a Lagaše-Girsu, král Kiše jako nejvznešenější titul. akkadské období (2350–2150 př. n. l.): rychlý mocenský vzestup Akkaďanů a jejich říše pův. na sever od Sumeru v okolí města Agade, od něhož převzali i svoje pojmenování. Poprvé sjednocení celého Sumeru a Akkadu, porážka vojsk krále Lugalzageziho z města Ummy. Prvním králem sjednoceného státu král Kiše, původem syn kněžky, Sargon Veliký. vpád kočovníků etnika z východu Gutejců (2150–2075 př. n. l.), kteří svrhli již slabou akkadskou nadvládu. Podrobení Sumeru nájezdníkům, kteří jej více či méně ovládali po 1 století III. dynastie urská (2116–2004 př. n. l.): silná centralizace sumerského státu, sumerští králové sídlí v Uru, závěrečná renezance sumerské kultury, stavba prvních skutečných zikkuratů. Dochovalo se asi 100 000 tabulek s pís. záznamy. Sumer ovládá území zhruba podobné jako před ním akkadští králové. období Isinu a Larsy (2017–1763 př. n. l.): oslabení Sumerů vnitřním bojem mezi dynastiemi
Mytologickou potopu, kterou zachycuje Eridská genesis, přežil jediný člověk Ziusudra (Utnapištim), který postavil archu s párem zvířat od každého. První známou historickou osobností je kišský en (král) Me-baragesi, který vládl někdy mezi lety 2700 př. n. l.–2600 př. n. l., předposlední panovník 1. kišské dynastie. Jeho syn Agga byl poražen uruckým králem Gilgamešem, zakladatelem 1. urucké dynastie.
Sumerské státy byly dobyty ze západu příchozími semitsky hovořícími Akkady, kteří se usídlili na severu. Jejich král Sargon I. (Šarrukén, 2334 př. n. l.–2279 př. n. l., střední datace), který byl uzurpátorem v sumerském městě Kiš. Porazil nejmocnějšího soupeře, panovníka sumerské Ummy, ensiho Lugalzagesi (2375 př. n. l.–2350 př. n. l. a založil akkadskou říši. O původu Sargona se vykládá podobný příběh jako o Mojžíšovi. Akkadskou říši vyvrátili kočovníci z východně ležícího Zagrosu Gutejci, za nichž Sumerové zažívali nový rozkvět (2230 př. n. l.–2130 př. n. l.), zejména za krále Gudey. Závěrečným obdobím sumerských dějin je 3. dynastie urská (2116 př. n. l.–2004 př. n. l.). Utu-chengal svrhnul gutejskou nadvládu a jeho bratr Ur-Nammu (2112 př. n. l.–2095 př. n. l.) byl zakladatelem 3. urské dynastie, jež vládla království Sumeru a Akkadu. Zároveň byl autorem nejstaršího zákoníku na světě.
Konec Sumeru nastal pozvolna, především však stát čelil neustávajícímu tlaku kočovníku ze severozápadu. Tito Amorejci (akk. Amurrum či sum. Martu) pomalu ovládli krajinu mezi městy a později i některá města. Posledním sumerským králem byl Ibbi-Sín. Jeho bývalý služebník, amorejský uzurpátor Išbi-Erra, generál z Mari, který ovládl důležité město Isin. Ur byl pak dobyt a rozvrácen elamskými a churritskými kmeny. Je zachycen ve vynikajících básních Nářek nad zkázou Sumeru a Nářek nad zkázou Uru. Ibbi-Sín beze stopy zmizel v elamském zajetí. Zničení mnoha měst v závěrečné části a odvlečení mnoha lidí zasadilo sumerskému národu poslední a smrtící ránu. Po dobytí Uru následovalo období asimilace do semitského jazykového prostředí.