Sinotibetské jazyky (tibeto-čínské jazyky) jsou jednou z jazykových rodin, která je rozšířena hlavně na území východní a jihovýchodní Asie, zejména Číny a sousedních zemí. Kromě toho jsou rozšířené v dalších částech světa jako menšinové jazyky, zejména ve velkoměstech. V počtu mluvčích se jedná o druhou největší jazykovou rodinu světa, po jazycích indoevropských, a zahrnuje až přibližně 400 jazyků. Sinotibetské jazyky vznikly přibližně před 6000 lety.
Složení a dělení této skupiny je poněkud nejasné a její vnitřní struktura není obecně ustálená. Názory jazykovědců se liší v řadě okolností, např.: které jazyky a jazykové větve sem ještě řadit (až po např. jihohimálajské, sibiřské, polynéské nebo indiánské jazyky, baskičtina ?), kritéria příslušnosti do rodiny a větví – zda příbuznost slov, gramatika, tónový systém, sám název (zdůraznění čínštiny a tibetštiny, návrhy např. transhimálajské jazyky), společný původ rodiny a jejích větví – jejich příbuznost.
V minulosti sem byly řazeny například i jazyky hmong-mienské a tajsko-kadajské, které jsou výrazně ovlivněny čínštinou. Sama čínština tvoří samostatnou větev a její nářečí, v mluvené formě vzájemně nesrozumitelná, jsou fakticky samostatné jazyky a čínština je spíše jazykovou větví, než jazykem.
Dělení čínské jazyky (čínština) (1,17 miliard mluvčích) severočínské dialekty standardní čínština ťinština jazyky wu šanghajština hui jüe kantonština pinghua tchajwanština (min-nan) xiang hakka gan tibetobarmské jazyky kamarupanské jazyky himálajské jazyky qiangské jazyky jingpho-nungsko-luské jazyky lolo-barmsko-naxské jazyky karenské jazyky baiština
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Jazykové rodiny