náhled|Jedna z nejznámějších amerických zoo v newyorském Bronxu
Zoologická zahrada (zkráceně zoo) je ochranářské, zábavní, vědecké, rekreační a osvětové zařízení určené k chovu zvířat, zvláště ohrožených druhů, pokud možno v podmínkách co nejbližších přirozenému životu druhu v přírodě, přičemž žádný z výše jmenovaných významů není prioritní, ale naopak spolu vzájemně úzce souvisí. Díky existenci zoologických zahrad se podařilo zachránit již řadu vymírajících druhů (např. zubr, kůň Převalského, berneška havajská, bažant mandžuský, aligátor čínský).
Historie
Starověk náhled|Římská mozaika ze 3. stol., zobrazující odchyt a přepravu divokých zvířat Chov divokých zvířat v zajetí je historicky doložen již z období starověku. Zvířata byla chována pro užitek, k náboženským účelům, ale také z důvodů mocenské reprezentace a předvádění. Právě tato poslední motivace předznamenala vznik pozdějších zoologických zahrad. Nejstarší doklady pocházejí z Egypta, kde byla některá zvířata chována v chrámových či palácových zahradách už v období Staré říše, např. ve městě Nechen již v 1. polovině 4. tis. př. n. l. Později, ve 2. tis. př. n. l. byla zvířata chována i v jiných městech, např. ve Vesetu. Někteří faraoni, např. Hatšepsut nebo Thutmose III. dováželi divoká zvířata ze země Penet na východě Afriky. K chovaným druhům patřily opice, zejména pavián pláštíkový, krokodýli, antilopy, pštrosi nebo kočkovité šelmy. Často se jednalo zároveň o zvířata uctívaná ve staroegyptském náboženství a jejich chov měl i kultickou funkci, např. v případě krokodýlů, býků, adaxů, ibisů či jiných ptáků. O málo později je chov divokých zvířat doložen také v Mezopotámii, zejména ve středoasyrské a novobabylónské říši. Asyrští králové Tiglatpilesar III., Aššurnasirpal II. Sinacherib či Aššurbanipal chovali ve svých palácích lvy, levharty, velbloudy, kozorožce, slony a jiná zvířata, která byla vystavována a v některých případech předváděna poddaným. Z doby krále Aššurnasirpala II. pochází tento nápis: „Všechna kolik jen jich je, zvířata nížin i hor, jsem přivedl a shromáždil v hlavním městě, abych je ukázal svým poddaným.“Volf, Jiří - Tylínek, Erich - Samková,Zuzana: ZOO útočiště zvířat. Praha: Panorama, 1992, s. 23.
Zvířata chovali ve svých palácích také féničtí či izraelští panovníci, např. Šalomoun podle první knihy královské choval ve svém paláci v Jeruzalémě pávy a opice. Perští králové z dynastie Achajmenovců chovali ve svých palácích lvy, kterým někdy předhazovali zločince odsouzené k smrti, což dokládá biblická kniha Daniel. Méně zpráv máme o chovu zvířat v antickém Řecku, ve 4. stol. existovala zoologická zahrada v makedonské Pelle, založená Alexandrem Velikým, zde prováděl výzkumy Aristotelés. Ve starověkém Římě se divoká zvířata, zejména používala ke krutým gladiátorským zápasům. V aréně byla zvířata zabíjena speciálně vycvičenými gladiátory – venatiory, štvána proti sobě navzájem nebo jim byli předhazováni odsouzenci. Tato forma popravy se v římském právu označovala jako ad bestias. Zvířata byla do Říma dovážena z Afriky, Asie i severní Evropy, jednalo se hlavně o lvy, tygry, levharty, medvědy, ale také krokodýly, slony, nosorožce, pratury, divoká prasata či zubry. V císařském období byla dovážena i neškodná zvířata, například žirafy, pštrosi, mufloni, jeleni, tuleni či antilopy, které venatioři zabíjeli pro pobavení publika.Dunkle, Roger: Gladiátoři. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 297-318 Dovoz zvířat postupem času dosáhl nestvůrných rozměrů, např. za vlády císaře Trajána bylo zabito v arénách víc než 11 000 různých zvířat. Zápasy se zvířaty neskončily ani po nástupu křesťanství, ukončil je v 6. stol. ostrogótský král Theoderich. V Byzanci zanikly až po roce 680 n. l.
Od nejstarších dob byla divoká zvířata chována také ve starověké Indii a Číně, často jako součást palácových zahrad. Již ve 12. století př. n. l. zřídila královna Ta-ťi z dynastie Šang u města An-jang palác Lu tchaj „Jelení terasový pavilon“, kde byli chováni jeleni i jiná zvířata. Jen o málo později zřídil v dnešní provincii Šen-si zakladatel dynastie Čou, král Wen park o rozloze 6,1 km² zvaný „Zahrada moudrosti“ (Č’-chuej č’ jüan), dnes „Posvátná zahrada“ (Ling-ju), kde byli chováni jeřábi, bažanti a jeleni. Zahradu s divokými zvířaty měl u hlavního města Sien-jang také první čínský císař Čchin Š’-chuang-ti. Podle svědectví básníka S’-ma Siang-žua zde žili různí ptáci, jeleni milu, pandy velké, opice, poletuchy, nosorožci, divocí koně, kiangové, jaci i sloni, v klecích byli chováni tygři, lvi a „draci“, zřejmě krokodýli. Byla tu i jezírka s chovem želv a okrasných ryb, včetně závojnatek a koi kaprů. Zvěřinec existoval nejméně 240 let.http://www.wzd.cz/zoo/zoo_history/hist_ancient_china.htm Pozdější čínští císařové vlastnili lovecký park Nan-jüan či Nan-chaj-c’ nedaleko Pekingu, kde byli chováni zejména jeleni milu. Další park Si-č’-men určený pro císařskou rodinu byl vybaven zmenšenými jezírky, potůčky s vodopády, kopečky a stromy, kde žila ochočená zvěř a ptáci. Roku 1906 byl tento park otevřen veřejnosti a stal se tak první veřejně přístupnou zoologickou zahradu v Číně. V Indii existovaly zahrady se zvířaty za vlády dynastie Maurjů ve 3. stol. př. n. l. Byli v nich chováni jeleni, antilopy, ptáci, ale také tygři. Později, za vlády dynastie Guptovců, se dochovaly zprávy o chovu ptáků, jimž byla v palácích vyhrazena celá nádvoří. Například v divadelní hře Hliněný vozíček je popsána voliéra, kde byli chováni jeřábi, pávi, koroptve, holubi, loskutáci, papoušci i labutě. Odděleně chovali dravce k sokolnickým účelům.Zbavitel Dušan a Vacek Jaroslav: Průvodce dějinami staroindické literatury, Arca JiMfa, Třebíč 1996, str. 241–242
Rovněž v Americe se objevovaly panovnické zvěřince. Mayští a toltéčtí panovníci chovali především posvátná zvířata ke kultickým účelům, patřili k nim jaguáři, hadi i draví ptáci. Nejvíce informací se vztahuje ke zvěřinci aztéckých panovníků. Ti měli u svého paláce v Tenochtitlánu zahradu s rybníky, kde žili krocani, křepelové a mnoho různých druhů vodních ptáků, zatímco dravci, papoušci, kvesalové a další druhy ptáků byly chovány v dřevěných voliérách v budově zvané Totocalli „ptačí dům“. Ptáci v zajetí hnízdili, byli pečlivě krmeni a jejich peří se využívalo při výrobě uměleckých předmětů. Naproti stála druhá budova Tecuancalli „dům šelem“, kde byli chováni jaguáři, pumy, kojoti, kajmani, leguáni a hadi, ale také sbírka albínů, hrbáčů, trpaslíků a dalších tělesně postižených lidí. O zvířata i lidské kuriozity se staralo více než šest set ošetřovatelů.Martín del Campo y Sánchez, Rafael. "El parque zoológico de Moctezuma en Tenochtitlán" (PDF). Retrieved 9 August 2017.
Středověk a raný novověk Ve středověké Evropě byl známým chovatelem zvířat Karel Veliký. Na svém dvoře v Cáchách choval velbloudy jednohrbé, lvy, ptáky i slona indického jménem Abbás, který zde žil 8 let. Zvířata tehdy chovali také muslimští chalífové a sultáni, jimž za vlády Abbásovců patřil velký zvěřinec v mezopotámském městě Samarra. Své zvěřince měli také čínští a japonští císařové. Ti dávali přednost spíš chovu jelenů a okrasných ptáků, v parku čínských císařů byli chováni jeleni milu i poté, co byl tento druh vyhuben v přírodě. Počátkem 15. století byla do Číny admirálem Čeng Che dovezena první žirafa. V Evropě chovali od 11. století zejména dravé ptáky, medvědy a lvy angličtí, francouzští i římskoněmečtí panovníci, ale také papežové. Známými milovníky zvířat byli angličtí králové Vilém Dobyvatel, Jindřich III. či Eduard II. Ve 13. století choval Fridrich II. Sicilský ve zvěřincích v Luceře a Palermu např. velbloudy, slony, žirafu nebo ledního medvěda. Když se roku 1234 císař vypravil do Německa potrestat odbojného syna Jindřicha, nechal za sebou ve slavnostním průvodu německými městy vést zvěřinec včetně žirafy.
Zejména lvy chovali také čeští králové. První zmínka o lvech v Praze je z roku 1280, kdy benátský dóže upomíná královnu Kunhutu o zaplacení dvou lvů. Chov lvů rozšířili Karel IV. a zvláště Václav IV., který choval kočkovité šelmy, medvědy i dravé ptáky. Vladislav II. Jagellonský choval kolem roku 1500 bílého kakadu, kterého dostal darem od své manželky královny Anny. O století později, za vlády Ferdinanda I., byl vystavěn Lví dvůr a v oborách na místě dnešní Stromovky či Jeleního příkopu byli chováni různí kopytníci či exotičtí ptáci. Ferdinand Tyrolský a Rudolf II. zvěřinec dále rozšiřovali, za Rudolfa II. v něm byly chovány i opice a údajně i dronte mauricijský. Zvěřinec pražského hradu přežil třicetiletou válku a zanikl až v průběhu 18. stol., za vlády Marie Terezie, přibližně v téže době, kdy byla založena menažerie (pozdější zoo) ve vídeňském Schönbrunnu.
V 16. a 17. století byla do Evropy v souvislosti se zámořskými plavbami dovážena zvířata z Asie, Afriky i Ameriky. Zvěřince byly nezbytnou součástí panovnických zahrad v celé Evropě od Moskvy po Edinburgh a Lisabon. Chovali se zvláště lvi a tygři, medvědi nebo sloni. Ve zvěřincích byly předváděny i souboje zvířat, zejména lvů a medvědů s velkými psy, ale také např. slona s tygrem (poč. 18. stol. v Paříži) či nosorožcem (v 16. stol. v Lisabonu). Zápasy většinou nekončily zabitím zvířat, zejména z důvodu jejich vysoké ceny a obtížné dostupnosti. Sloni či medvědi také defilovali před panovníkem nebo předváděli různé kousky, právě proto se ubikace zvěřinců nazývaly zwingery (od něm. slovesa zwingen – „nutit“). Zvířecí zápasy zakázala na území Habsburské monarchie až Marie Terezie roku 1752, např. ve Španělsku či Rusku ale tato tradice přežila až do počátku 19. století.
Dovážely se také opice, papoušci a další zvířata. V průběhu 16. stol. byl do Lisabonu dovezen nosorožec indický a dva sloni, do Neapole zebra, do Ferrary tygr, do Florencie krokodýl, žirafa a slon africký, do Pisy čínští bažanti. Ve Vídni žil v 2. pol 16. století jeden slon indický více než 20 let. Někteří panovníci, jako např. Jindřich IV. Navarrský nebo habsburský císař Leopold I. v tomto období chovali gepardy, které používali k lovu. Na konci 15. století je poprvé doložen termín Tiergarten, používaný pro zoo i v současné němčině, a to pro zvěřinec hrabat württemberských ve Stuttgartu. náhled|vlevo|Vodní ptáci a kasuár v menažerii Viléma Oranžského v nizozemském Het Loo, obraz Melchiora d'Hondecoetera asi 1680.
Podle vzoru panovníků budovali zvěřince na svých sídlech bohatí šlechtici. Obyvateli hradních příkopů byli zejména medvědi. Koncem 15. století choval jihočeský magnát Půta Švihovský z Rýznburka na hradě Rabí opici, snad paviána. Od 16. století nastal rozvoj budování obor, bažantnic a zámeckých parků, kde byli chováni bažanti, pávi, okrasné kachny a husy, různí jeleni nebo cizokrajná plemena domácích zvířat. Tato zařízení, určená k chovu okrasných i užitkových zvířat, se označovala francouzským termínem la ménagerie „hospodářství“. Kromě šlechticů je zřizovaly také kláštery, zejména ve Francii a tehdejším Burgundsku.