Rusko-čchingská válka v letech 1652–1689 byly boje mezi kozáky, kolonisty a vojáky ruského carství a vojsky říše Čching o vládu nad územím na levém (severním) břehu řeky Amuru. Konflikt vyvolala ruská kolonizace levobřeží Amuru, které říše Čching počítala mezi svou sféru vlivu. Boje vyvrcholily dvojím obležením ruské pevnosti Albazin v letech 1685 a 1686–1687. Válku ukončila Něrčinská smlouva uzavřená roku 1689, podle které sporné území přešlo k říši Čching.
Počátkem 40. let 17. století Rusové během průzkumu a zabírání Sibiře a Dálného východu dospěli do povodí Amuru a od roku 1643 ho prozkoumávali a kolonizovali. Postup Rusů vzbudil nevoli u vlády mandžuské říše Čching. Mandžuové se rozhodli vyhnat Rusy z Poamuří a roku 1652 zahájili válku. Do roku 1658 vysídlili většinu domorodců z horního a středního toku Amuru na jih k řekám Non a Sungari a rozbili ruské vojsko na Amuru. V amurském regionu pak na nějakou dobu nezůstala žádná organizovaná síla a nikdo ho neovládal.
Po několika letech se Rusové vrátili zpět a roku 1665 na horním toku Amuru vystavěli městečko Albazin a začali osidlovat region. Současně se ruská vláda pokusila s říší Čching vyjednávat a v 50. – 70. letech vyslala do Pekingu několik diplomatických misí. Podařilo se jim navázat diplomatické a obchodní styky, nicméně otázka hranic zůstala nevyřešená.
Po porážce povstání v Číně roku 1681 si Mandžuové uvolnili síly pro boj s Ruskem. Po pečlivé přípravě zahájili ofenzívu. Roku 1683 vybudovali základnu na středním toku Amuru, Ajgun, a zničili blízké ruské pevnůstky na Zeje. Roku 1685 čchingská armáda vytáhla na Albazin a během několika dní ho dobyla a zničila, načež se vrátila na jih. Rusové vzápětí Albazin obnovili. Čchingský císař Kchang-si nařídil nový útok. V květnu 1686 čchingská armáda dorazila k Albazinu a zaútočila na něj. Rusové byli tentokrát mnohem lépe připraveni a opevněni a úporně se bránili do poloviny roku 1687, kdy Kchang-si nechal obléhání ukončit a dal přednost diplomatickému jednání. Současně – pod čchingským tlakem – v letech 1685–1688 na ruské osady a pevnosti v Zabajkalsku útočili Mongolové, než byli roku 1688 poraženi Rusy u Seleginského ostrohu.
Ruská vláda roku 1686 vyslala Fjodora Golovina k jednání o míru, se zástupci říše Čching se setkal v Něrčinsku v srpnu 1689. Na jednání si Mandžuové nárokovali země až k Bajkalu s odůvodněním, že kdysi patřily mongolské říši Jüan; Rusové navrhovali hranici na Amuru. Čchingští vyslanci využili absolutní vojenskou převahu svého vojska u Něrčinska k nátlaku na ruské vyjednavače a donutili je přijmout většinu čchingských požadavků. Nakonec se Golovin vzdal Albazinu a souhlasil s hranicí na horském hřbetu severně od Amuru. Dohoda zahrnovala i pravidla obchodních styků.
Poamuří a Mandžusko v první polovině 17. století Koncem 16. a začátkem 17. století Nurhači sjednotil kmeny ťienčouských Džürčenů a roku 1616 se prohlásil za chána říše (Pozdní) Ťin. Od roku 1636 jeho nástupce Chuang Tchaj-ťi přejmenoval říši na Čching a svůj národ na Mandžuy.
náhled|upright=1.4|alt=Mapa Zabajkalska a Poamuří s uvedenými jmény kmenů a státních celků necházejících se v regionu. A sice Burjati a Evenkové v Zabajkalí, Dauři, Gogulové, Ďučeři, Natci a Giljaci od horního k dolnímu toku Amuru a Evenkové severně od Amuru. Ze států jsou uvedeny říše Čching (v jižním Mandžusku), Mongolský chanát (východní Mongolsko) a Korea (její severovýchodní cíp).|Kmeny Poamuří a Zabajkalska v polovině 17. století V první polovině 17. století mandžuská říše Čching kontrolovala jižní část moderního Mandžuska, a sice území na dolním toku řeky Liao-che, poloostrov Liao-tung a oblast horního toku řeky Sungari. Severněji, mezi Amurem a čchingským územím, ležel široký pás osídlený svobodnými kmeny – Evenky (Tunguzy), Daury, Ďučery a dalšími.Nepomnin, s. 73. V povodí Amuru na Šilce a Arguni žily tunguzské kmeny, poté podél Amuru po Zeju mongolojazyční Daurové a podauření Evenkové, níže po proudu Amuru tunguzští Ďučeři, na dolním Amuru Natci a Ačani (předkové Nanajců a Ulčů), u ústí Amuru a na pobřeží Giljaci. Na severních přítocích Amuru až k Ochotskému moři žili Evenkové. Amurské kmeny vesměs žily z lovu a rybolovu, pouze Dauři a Ďučeři byli zemědělci pod vládou knížat sídlících v opevněných městečkách.Alexandrov, 7.
K těmto kmenům, v Číně nazývaným „Divocí Džürčeni“, podnikli Nurhači a Chuang Tchaj-ťi po roce 1613 řadu nájezdů, nicméně nepočítali severní kraje mezi své země a tamní kmeny mezi poddané,Alexandrov, 9. neobsadili jejich zemi, pouze při nájezdech získávali zajatce a vyžadovali přinášení tributu a tím uznání vazalské závislosti. Cílem čchingské politiky v Poamuří bylo vytvoření pásu řídce osídlených závislých území, který by zabezpečil říši ze severního směru, aby mohla být zahájena expanze na jih, do Číny.Alexandrov, 49.
Počátkem 40. let 17. století Rusové během průzkumu a zabírání Sibiře a Dálného východu dospěli do povodí Amuru, potenciálně významnému svým zemědělským potenciálem. V letech 1643–1646 horní a střední tok Amuru prozkoumala expedice Vasilije Pojarkova.
Poté Rusové začali zabírat povodí řeky: expedice Jerofeje Chabarova si podřídila Daury na horním toku Amuru a zimu 1650/1651 strávila v městečku daurského náčelníka Albazy. Následujícího roku postupovala po Amuru a silou si podrobovala místní kmeny, na podzim se usadila v Ačansku (v okolí moderního Chabarovsku) k přezimování, přičemž vzápětí odrazila útok Nanajců a Ďučerů.Kang, s. 136.
Postup Rusů, kromě paniky u místních kmenů, vzbudil nevoli u vlády mandžuské říše Čching.Nepomnin, s. 74. Pro domorodce totiž Rusové představovali alternativu k mandžuské nadvládě. Současně po roce 1644 čchingská armáda – vojsko osmi korouhví – odešla do Číny, a v Mandžusku zůstaly jen malé síly. Čchingská vláda se proto obávala o bezpečnost své severní hranice. Za této situace se Mandžuové rozhodli vyhnat Rusy z Poamuří, a roku 1652 zahájili válku.Nepomnin, s. 97–98.
Rusko-čchingské boje v 50. letech Bitva v Ačansku (1652)
náhled|alt=Barevná současná fotografie; v centru a vpravo palisáda dvojnásobné výše člověka uprostřed s dřevěnou patrovou věží s věžičkou. Na pozadí vlevo přízemní dřevěné domky.|Ukázka opevnění ruských ostrohů v 17. století. Jižní stěna ilimského ostrohu s věží z roku 1667, přemístěná do muzea Talcy u Irkutska.
Proti ruským kozákům čchingské úřady vypravily z Ninguty 2000 mužů, kteří koncem února 1652 dorazili do Ačansku. Podařilo se jim zaskočit Rusy překvapivým útokem, během něhož dělostřelbou poničili ruské opevnění a průlomem v palisádě se pokusili vtrhnout do pevnosti. V průlomu je však kozáci rozstříleli. Podle pozdější zprávy Chabarova v bitvě padlo téměř sedm set útočníků, ale pouze deset Rusů, dalších 78 Rusů bylo zraněno.Kang, s. 137.
Přestože zvítězili, Rusové chápali, že se střetli s mnohem nebezpečnějším protivníkem, než byly místní kmeny. Na jaře 1652 opustili Ačanský ostroh a odpluli vzhůru po Amuru. Čchingská vláda také považovala nového protivníka za nebezpečného. Velitelé poraženého vojska byli odvoláni a potrestáni; velení v Ningutě převzal zkušený mandžuský vojevůdce Šarhuda, pocházející z tamního regionu, který začal systematickou přípravu na boj s Rusy zahrnující organizaci vojska z místních obyvatel, výstavbu říčního loďstva a přípravu zásob potravin.
Bitva na Sungari (1654)
náhled|vlevo|upright=1.4|alt=Mapa Zabajkalska a Poamuří s vyznačenými směry pohybu Rusů (ze severu do Zabajkalí a k Amuru, podél Amuru, od ústí Amuru po moři na sever), Čchingů (z Ninguty a Girinu po Sungari na sever k Amuru) a amurských kmenů (od Amuru na jih k řekám Non a Sungari)|Akce Rusů (červeně), Čchingů (modře) a pohyb amurských kmenů na jih (zeleně) v Zabajkalsku a Poamuří v letech 1652–1658
Čchingské úřady chtěly Rusy zbavit zdrojů potravin vysídlením Daurů z horního Poamuří na jih na řeku Sungari,Alexandrov, 11. roku 1656 přesídlily na jih i Ďučery. Přesídlování se jim kvůli odporu části domorodců, kteří dali přednost poddanství Rusům, nepodařilo úplně.Alexandrov, 11.
Na jaře 1654 Čchingové vypravili další armádu, která v dubnu 1654 na řece Sungari napadla oddíl kozáků vedený Onufrijem Stěpanovem. Stěpanovových 370 kozáků využilo převahy svých větších lodí a palebné síly a zahnalo 1000 mužů nepřítele z lodí na břeh. Tam však Rusové narazili na stovku elitních korejských mušketýrů podpořenou 300 Daury a 300 Mandžuy, všechny zakopané na blízkém vršku, ovládajícím soutok řek Sungari a Mudan. V čchingské střelbě se ruské útoky zhroutily.Kang, s. 160–161. Ustupující ruské kozáky pak čchingské vojsko pronásledovalo tři dny.
V důsledku porážky Rusové ztratili přístup na Sungari a tím se ocitli pod tlakem nedostatku potravin, řečeno jejich slovy:
Obléhání Kumarsku (1655)
Po bitvě na Sungari se čchingské vojsko vrátilo do Ninguty, zatímco Stěpanov se svými muži přezimoval v Kumarsku na středním toku Amuru.Kang, s. 163. Připojilo se k němu několik menších ruských skupin přišlých ze Zabajkalska a Sibiře, takže měl kolem pěti stovek mužů. Kvůli obavám z čchingské armády se Rusové snažili Kumarsk co nejlépe opevnit,Kang, s. 163. namísto běžné palisády nasypali za širokým příkopem zemní val, na němž postavili dvojitou palisádu vyplněnou hlínou a kamením.
Zatímco Šarhuda s novými útoky na Rusy nespěchal a věnoval se vysidlování domorodých Daurů, Ďučerů a Gogulů z Poamuří na Non a horní tok Sungari, čchingský velitel Minggadari, poslaný z Pekingu do Ninguty s oddílem korouhevních vojsk, se rozhodl na Rusy zaútočit ještě před koncem zimy. Měl asi tisíc mandžuských vojáků, s oddíly domorodců početnost jeho vojska Rusové odhadovali na celkem deset tisíc mužů. Mandžuové měli 15 děl a široký výběr obléhacích zbraní. V únoru 1655 oblehli Kumarsk, ale obléhání bylo neúspěšné. Rusové odolali čchingským útokům, třebaže jim začaly docházet střelivo a potraviny. Nedostatkem zásob ale trpěli i obléhatelé, a proto se čchingská armáda po třech týdnech obležení stáhla.Kang, s. 164.
Bitva v Korčejevské zátoce (1658)
Roku 1657 založili Mandžuové na místě dnešního Girinu loděnice a znovu přikázali Korejcům přivést posily. Následujícího roku vyrazila do útoku čchingská armáda o síle cca 1400 mužů, včetně stovky dělostřelců s padesáti kanóny, dvou set korejských mušketýrů a stovky střelců mandžuských, vycvičených mnohem hůře než Korejci.Kang, s. 165–166. Začátkem června se na Amuru, nedaleko od ústí Sungari, střetla s cca pěti sty kozáky. Oproti roku 1654 měli Mandžuové mohutnější lodě a početné dělostřelectvo. Rusové se před přesilou pokusili ustoupit, ale nebyli schopni setřást rychlejší čchingské lodě a asi po 10 km pronásledování Stěpanov soustředil své lodě do obranné linie v Korčejevské zátoce na levém břehu Amuru. Čchingové obklopili ruské lodě a rozvinula se prudká přestřelka s použitím děl a ručnic, v níž Rusové podlehli. Děl totiž měli mnohem méně, a do ručnic měli málo střeliva. Sedm z jedenácti ruských lodí čchingští vojáci zapálili, tři ukořistili, na zbylé několik desítek Rusů uprchlo, další skupina se skryla v lesích. V boji podle různých zpráv zahynulo 209 až 270 kozáků včetně jejich velitele Stěpanova, a 110 čchingských vojáků (v tom osm Korejců) .Kang, s. 167.
Čchingská armáda se po bitvě vrátila do Ninguty, přeživší kozáci se stáhli na dolní tok Amuru a následující rok odešli na sever k Jakutsku a na severozápad k Ilimsku. V amurském regionu pak na nějakou dobu nezůstala žádná organizovaná síla a nikdo ho nekontroloval.Kang, s. 169. Ruský vliv v Poamuří byl po roce 1658 omezen na horní tok Amuru, kde ruští kozáci z Něrčinska vybírali jasak, a to i přestože jich v Něrčinsku a okolí nebyla ani stovka.Alexandrov, 12.
Ruská kolonizace Poamuří v 60. a 70. letech