Mesiáš (HWV 56, )Také katalogizován jako HG xlv; a HHA i/17. je oratorium, které v roce 1741 složil Georg Friedrich Händel na anglické libreto Charlese Jennense vytvořené na základě biblických textů. Jennens využil Bibli krále Jakuba a překlad žalmů z Knihy společných modliteb. Oratorium bylo poprvé provedeno v irském Dublinu 13. dubna 1742; londýnská premiéra se uskutečnila o necelý rok později. V českých zemích byl Mesiáš poprvé proveden v Mozartově úpravě v Praze roku 1804. Po počátečním vlažném přijetí si veřejnost oratorium oblíbila, takže se nakonec přiřadilo k nejznámějším a nejčastěji prováděným sborovým dílům klasické hudby.

Händelova pověst v Anglii, kde žil od roku 1712, se zakládala na věhlasu jeho italských oper. Ve třicátých letech 18. století Händel odpověděl na změnu hudební módy tvorbou oratorií komponovaných na anglické texty; Mesiáš je jeho šestým dílem tohoto žánru. Ačkoli strukturou připomíná operu, nemá dramatickou operní formu a neobsahuje žádné postavy ani přímou řeč. Jennensův text je spíše dlouhou meditací o Ježíšovi jako Mesiáši zvaném Kristus. Text začíná v první části proroctvími Izajáše a dalších starozákonních postav a směřuje ke zvěstování pastýřům, jediné „scéně“ převzaté z evangelia. V části druhé se Händel soustředil na Ježíšovo utrpení a ukončil ji sborem Hallelujah (Aleluja). Námětem třetí části je Ježíšovo vzkříšení z mrtvých a Kristovo oslavení v nebi.

Händel napsal Mesiáše pro nevelký sbor a orchestr s volitelným nástrojovým obsazením řady jednotlivých čísel. Dílo bylo po jeho smrti postupně upraveno pro provádění v mnohem větším měřítku, pro obrovské orchestry a sbory. Při dalších snahách o aktualizaci oratoria byla jeho orchestrace revidována a posílena, mimo jiné Wolfgangem Amadeem Mozartem. Na konci 20. a na počátku 21. století je trendem návrat k provedení věrnějšímu původním Händelovým záměrům, ačkoli se nadále uvádí i „velký Mesiáš“. Již v roce 1928 vyšla nahrávka téměř úplné verze na gramofonové desce; od té doby bylo dílo nahráno mnohokrát.

Pozadí náhled|vlevo|upright|Socha na Händelovu počest z Vauxhallských zahrad|alt=Mramorová, bílá socha sedícího muže, Händela, v ruce držící hudební nástroj, na velkém podstavci

Skladatel Georg Friedrich Händel, narozený v Halle v Německu roku 1685, získal v roce 1712 trvalé bydliště v Londýně a v roce 1727 se stal naturalizovaným britským poddaným. K roku 1741 již pocty, kterých se mu dostalo, dokazují jeho vůdčí postavení v tehdejší britské, resp. anglické hudbě. U dvora krále Jiřího II. obdržel mimo jiné důchod a úřad skladatele Královské kaple a – což bylo neobvyklé vyznamenání žijícího člověka – na jeho počest byla ve Vauxhallských zahradách vztyčena socha.Luckett, str. 17 Händel byl ve své rozsáhlé a pestré hudební tvorbě především energickým propagátorem opery italského stylu, kterou do Londýna uvedl v roce 1711 svým Rinaldem. Poté zkomponoval a v londýnských divadlech uvedl více než 40 takových oper.

Počátkem 30. let 18. století začala anglická veřejnost o italské opery ztrácet zájem. Velký úspěch Žebrácké opery Johna Gaye a Johna Christopha Pepusche (poprvé uvedené v roce 1728) předznamenal vznik mnoha děl žánru ballad opera s anglickými texty, které si utahovaly z domýšlivých italských oper.Steen, str. 55 Jak mu klesaly příjmy z uvádění jeho oper, Händel se stával závislejším na podpoře soukromníků z řad šlechty. Zahájení provozu konkurenčního divadla Šlechtická opera (Opera of Nobility) mu takové financování ztížilo. Händel potíže zvládl, ale stálo ho to hodně peněz.Steen, str. 57–58

Ačkoli se vyhlídky italské opery zhoršovaly, Händel zůstal žánru věrný. Ale jako alternativu k inscenovaným dílům začal uvádět oratoria v angličtině.Burrows (1991), str. 4 Měl s nimi již zkušenosti – v Římě v letech 1707–1708 složil dvě italská oratoria, když byla operní představení ve městě dočasně zakázána papežským dekretem.Burrows (1991), str. 3 Prvním Händelovým anglickým oratoriem byla Esther, kterou napsal a provedl pro soukromého mecenáše v roce 1718. V roce 1732 přenesl revidovanou a rozšířenou verzi Esther do Královského divadla v Haymarketu, kde členové královské rodiny 6. května navštívili hvězdnou premiéru. Její úspěch Händela povzbudil k napsání dalších dvou oratorií (Deborah a Athalia). Všechna tři oratoria byla představena velkému a vděčnému publiku v oxfordském Sheldonově divadle kolem poloviny roku 1733. Někteří vysokoškolští studenti údajně prodali svůj nábytek, aby získali peníze na pětišilinkové lístky.Luckett, str. 30

V roce 1735 dostal Händel od libretisty Charlese Jennense text pro nové oratorium s názvem Saul. Jennens byl bohatý vlastník pozemků, který se zajímal o hudbu a literaturu.Luckett, str. 33 Vzhledem k tomu, že Händelovo tvůrčí úsilí se stále zaměřovalo hlavně na operu, otálel se skládáním hudby pro Saula až do roku 1738, kdy ho připravil pro divadelní sezónu 1738–1739. Jeho práce byla na premiéře v Královském divadle v lednu 1739 vřele přijata. Rychle následovalo méně úspěšné oratorium Izrael v Egyptě, jehož libreto také možná pochází od Jennense.Luckett, str. 38–41 I když Händel pokračoval v psaní oper, na konci desetiletí byl trend směřující k produkci děl na anglická libreta zcela jednoznačný. Po třech představeních své poslední italské opery Deidamia v lednu a únoru 1741 proto Händel tento žánr opustil.Burrows (1991), str. 6–7 V červenci 1741 poslal Jennens Händelovi nové libreto pro oratorium. V dopise svému příteli Edwardu Holdsworthovi z 10. července Jennens napsal: „Doufám, že [Händel] využije celého svého génia a všech svých dovedností tak, aby kompozice vynikla nad všechny jeho dosavadní kompozice jako její námět vyniká nad všemi jinými náměty. Tím námětem je Mesiáš.“

Námět Mesiáš (hebrejsky „pomazaný“) je titul, který starověcí Židé dávali svým politickým a náboženským vůdcům; odkazuje k pomazání olejem, jež bylo důležitou součástí obřadního uvádění do úřadu. V dobách vzniku křesťanství se již užíval zejména pro očekávaného vůdce židovského národa, který měl podle věřících Židů přijít, obnovit Davidovo království a vyhnat římské okupanty. Křesťanství vzniklo tak, že jeho raní přívrženci jako tohoto Mesiáše (řecky Krista) identifikovali kazatele Ježíše Nazaretského. Navíc původní očekávání národní záchrany rozšířili na celé lidstvo a zároveň ho převedli do duchovní roviny: nešlo již o obnovu pozemského Davidova království, ale o duchovní boží království, které místo dočasné politické záchrany nabízí věčné vysvobození od zla a hříchu. Titulní postavou oratoria tedy je Ježíš jako Bohem vyvolený, „pomazaný“ zachránce světa.

Richard Luckett, hudební vědec zaměřený na starou hudbu, popsal Händelova Mesiáše jako „komentář k narození, utrpení, vzkříšení a nanebevstoupení [Ježíše Krista]“, jenž začíná Božími zaslíbeními pronesenými proroky a končí oslavením Krista v nebi.Luckett, str. 76–77 Na rozdíl od většiny Händelových oratorií zpěváci v Mesiáši nepředstavují dramatické role; není zde žádný dominantní narativní hlas a velmi málo se používá přímé řeči. Jennensovo libreto nechce dramatizovat život a učení Ježíše, ale ocenit „tajemství božskosti“ pomocí kompilace citátů Bible krále Jakuba a Knihy Žalmů, obsažené v liturgické knize anglikánské církve Kniha společných modliteb z roku 1662.Luckett, str. 73

Třídílná struktura díla se podobá Händelovým tříaktovým operám, Jennens tyto „části“ dělí na „scény“. Každá scéna je sbírkou samostatných čísel neboli „vět“, které mají podobu recitativů, árií, nebo sborů.Burrows (1991), str. 55–57 Oratorium obsahuje dvě instrumentální čísla, zahajovací Synfonii ve stylu francouzské ouvertury a pastorální Pifu, často nazývanou „pastorální symfonie“, v polovině části I.Burrows (1991), str. 73–74

V části I starozákonní proroci předpovídají příchod Mesiáše a jeho panenské početí. Zvěstování pastýřům o narození Krista je uvedeno slovy Lukášova evangelia. Část II zahrnuje Kristovo utrpení a jeho smrt, jeho vzkříšení a nanebevstoupení, první šíření evangelia po světě a konečné vyhlášení Boží slávy shrnuté v Aleluja. Část III začíná slibem o vykoupení, po němž následuje předpověď posledního soudu a „všeobecného vzkříšení“, zakončeného vítězstvím nad hříchem a smrtí a provoláváním Kristovy slávy.Luckett, str. 79–80 Podle muzikologa Donalda Burrowse je velká část textu tak plná biblických narážek, že je do značné míry nesrozumitelná těm, kteří bibli neznají. Jennens pro své publikum vytiskl a vydal brožuru, v níž vysvětlil své důvody pro volbu biblických citátů.

Historie vzniku oratoria Libreto náhled|upright|Portrét Charlese Jennense kolem roku 1740|alt=Portrét, malba stojícího muže na tmavém pozadí, v bílé paruce, oblečený do reprezentativního oblečení se silným zlacením

Charles Jennens se narodil kolem roku 1700 do prosperující rodiny vlastnící pozemky a nemovitosti v hrabstvích Warwickshire a Leicestershire, které nakonec zdědil. Jeho náboženské a politické názory – postavil se proti zákonu o nástupnictví z roku 1701, který zajistil vstup na britský trůn pro Hannoverskou dynastii – mu zabránily, aby získal titul na Balliolově koleji v Oxfordu nebo aby usiloval o jakoukoli veřejnou kariéru. Rodinné bohatství však Jennensovi umožnilo žít bez práce a zároveň se věnovat literárním a hudebním zájmům.Burrows (1991), str. 9–10 Ačkoli muzikolog Watkins Shaw odmítá Jennense jako „domýšlivou osobu bez zvláštních schopností“, Donald Burrows napsal: „o Jennensově hudební gramotnosti nemůže být pochyb“. Jennens určitě obdivoval Händelovu hudbu, protože počínaje Rodelindou z roku 1725 pomáhal financovat tisk každé Händelovy partitury. Mezi Händelem a Jennensem se po jejich spolupráci na Saulovi roku 1741 rozvinulo vřelé přátelství a Händel byl častým návštěvníkem rodinného sídla Jennensů v Gopsallu.

Jennensův dopis Holdsworthovi z 10. července 1741, v němž se poprvé zmiňuje o Mesiášovi, naznačuje, že text byl jeho nedávným dílem, pravděpodobně ho sestavil na počátku léta. Jako oddaný anglikán věřící v autoritu bible, Jennens zamýšlel napadnout zastánce deismu, odmítající možnost božího zasahování do lidských záležitostí. Shaw popisuje text jako „meditaci o Pánu Ježíši jako Mesiáši v křesťanském myšlení a víře“ a navzdory svým výhradám k Jennensově povaze připouští, že libreto nakonec „lze bezmála nazvat dílem génia“.Shaw, str. 11 Neexistuje žádný náznak, že by Händel hrál při výběru nebo přípravě textu jakoukoliv aktivní roli, jako tomu bylo v případě Saula; naopak se zdá, že v Jennensově díle neudělal žádné významnější změny.Burrows (1991), str. 10–11

Kompozice náhled|Georg Friedrich Händel v roce 1741 Hudba Mesiáše byla dokončena za 24 dní rychlé práce. Poté, co Händel obdržel Jennensův text někdy po 10. červenci 1741, začal na kompozici pracovat 22. srpna. Jeho záznamy ukazují, že do 28. srpna dokončil část I, do 6. září část II a do 12. září část III. Poté následovaly dva dny „doplňování“, takže celé dílo dokončil 14. září 1741. Celkem 259 stran rukopisu partitury vykazuje určité náznaky spěchu jako jsou skvrny, škrábance, nevyplněné takty a jiné neopravené chyby, ale podle muzikologa Richarda Lucketta je počet chyb v tak rozsáhlé partituře pozoruhodně malý.Luckett, str. 86 Rukopis Mesiáše se nyní nalézá v hudební sbírce Britské knihovny. Je určen pro dvě trubky, tympány, dva hoboje, dvoje housle, violu a basso continuo (violoncello, kontrabas a cembalo).