Karakal (Caracal caracal, dříve Felis caracal či Lynx caracal) je kočkovitá šelma střední velikosti patřící do podčeledi malé kočky. Žije v Africe a v Asii. Jeho jméno pochází z tureckého qarah qūlāk, což znamená „černé ucho“. Je podobný severněji žijícím rysům, proto někdy bývá nazýván pouštní rys nebo africký rys, ale není s nimi úzce spřízněn. Má štíhlé tělo s dlouhými končetinami a krátkým ocasem. Na konci uší, jež mají černou barvu, vyrůstají tmavé štětiny. Zbarven je béžově, pískově, hnědě, zlatavě či načervenale; na hlavě má černou kresbu. Dosahuje hmotnosti 5 až 22 kg, přičemž samci jsou větší než samice.
Jeho biotopem jsou řídké lesní porosty, savany, kopcovité stepi, křovinaté oblasti a suché horské oblasti. Je to spíše samotářské zvíře, páry se sdružují jen v době rozmnožování. Páří se celoročně. Samice po asi dvou a půl měsících březosti rodí obvykle dvě koťata. Ta se osamostatňují přibližně po deseti měsících. Šelma se ve volné přírodě dožívá maximálně dvanácti let, v zajetí to může být i výrazně déle. Živí se lovem zvířat malé a střední velikosti, především hlodavců, damanů, menších gazel a různých ptáků. Když může, zabíjí i domácí zvířata až do velikosti kozy.
Lidé v minulosti využívali karakaly k lovu ptáků či zajíců. Ačkoliv dochází k fragmentaci areálu a místně může být šelma ohrožena vymizením (například v důsledku lovu jako tzv. škodné), celkově jde o početné zvíře hodnocené podle norem IUCN jako málo dotčené.
Taxonomie, fylogeneze Karakal byl vědecky popsán Johannem Schreberem v roce 1776 pod binomickým jménem Felis caracal. Koncem 19. století mu bylo přiděleno v současnosti platné vědecké jméno Caracal caracal Matschie, 1892. Patří tedy do rodu Caracal (podčeleď malé kočky) a spolu s ním do tohoto rodu náleží ještě africká kočka zlatá (Caracal aurata). Taxonomicky má poměrně blízko i k servalovi (Leptailurus serval), přestože ten náleží do jiného rodu.Nicméně někdy bývá označován jako Caracal serval s tím, že patří do rodu Caracal, tudíž jeho taxonomické zařazení není ještě úplně vyjasněno.
Karakal má svůj původ v jižní či východní Africe. Jako samostatný taxon, přesněji jako rodová linie se zde objevuje asi před 4 miliony lety. K oddělení karakala a kočky zlaté došlo před 1 až 3 miliony lety. Příbuzenské vztahy a fylogenezi ukazuje následující kladogram.
Rozličné autority uznávají různý počet poddruhů, obvykle se uvádí nejméně tři a nejvýše devět. Jedná se o:
C. c. algira (Wagner, 1841), severní Afrika C. c. caracal (Schreber, 1776), východní a jižní Afrika C. c. damarensis (Roberts, 1926), Namibie C. c. limpopoensis (Roberts, 1926), sever provincie Transvaal C. c. lucani (Rochebrune, 1885), jihovýchodní Gabon C. c. nubica (J. B. Fischer, 1829), pás od východního Kamerunu po Núbijskou poušť C. c. poecilotis (Thomas and Hinton, 1921), západní Afrika C. c. schmitzi (Matschie, 1912), jihozápadní Asie, Pákistán, Indie C. c. michaelis Heptner, 1945 je devátým, mnohými autory neuznávaným poddruhem s tím, že jde o synonymum pro C. c. schmitzi. Vyskytuje se ve středozápadní Asii a okolí Kaspického moře
Jméno Název karakal pochází z turečtiny (qarah qūlāk), v níž znamená „černé ucho“. V Africe se mu říká „rudá kočka“ (rooicat), „rudý rys“, nebo „africký rys“. V Nigeru získal přezdívku „gazelí kočka“ (ngam ouide-nanga), protože je znám pro svou schopnost chytat gazely dorkas. V Ladaku je nazýván Ech, v hindštině a perštině sijeh guš. V arabštině se mu říká anaq al ardh nebo washeq. V zoologické nomenklatuře byl dříve nazýván Lynx caracal a Felis caracal. V češtině se používalo a někdy nesprávně ještě používá pojmenování rys (rysec) karakal, rys (rysec) pouštní, rys (rysec) severoafrický či rys (rysec) stepní, archaické názvy zněly zbik černouch či pustinný rys.
Popis Navenek se karakal podobá rysům, ale tyto šelmy nejsou nijak zvlášť spřízněny. Na rozdíl od rysů je útlejší, má delší nohy a krátkou na většině těla uniformně zbarvenou srst. Ta může být béžová, šedá, písková, hnědá, zlatavá nebo načervenalá. Spodní část těla je světlejší, bělavě, krémově či světle žlutavě zbarvená. Na břiše se vyskytují skvrny barvy zbytku těla. Barevně karakal velmi připomíná pumu a podobá se jí i stavbou těla, především relativně malou hlavou a mohutnými končetinami. Podle Sunquistů bývají samice světlejší než samci, Heptner a Sludskij píší, že obě pohlaví bývají zbarvená stejně. Skvrny na těle (mimo břicho) dospělí jedinci nemívají, i když je možné, že některá mláďata ano.Někteří autoři skvrny u mláďat uvádějí, jiní tvrdí, že je nemají. Srovnej Heptner (1992) a Vágner (1987). Podle dostupných fotografií, filmů a popisů je zřejmé, že karakalové mívají náznak skvrn barvy zbytku těla na hrudi, která bývá světlejší než boky a hřbet, ale klasické skvrny, jak je známe od jiných koček, nemívají. Na hlavě mají tmavou až černou kresbu. Také uši jsou černé, a na konci opatřené asi 5 cm dlouhými štětinami chlupů. Černě zbarvení, melaničtí, jedinci byli zaznamenáni. Jeho zadní nohy jsou delší než přední, což dodává karakalově postavě rysí vzezření. Ocas je sice kratší, než je běžné u většiny kočkovitých šelem, ale zároveň delší, než mají rysové z rodu Lynx. Délka těla dosahuje 60–106 cm, plus 18–34 cm měří ocas, výška v kohoutku je 40–50 cm. Hmotnost se pohybuje od 5,2 (samice v Izraeli, na Sahaře a ve střední a západní Asii) do 22 kg (samci v jižní Africe). Samci váží průměrně 12,7 kg, samice 10,1 kg.
Zubní vzorec je I 3/3, C 1/1, P 3/2, M 1/1, celkem 30 zubů. Horní špičáky jsou relativně velké a měří cca 18 a výjimečně až 20 mm. Dolní špičáky jsou asi 17 mm dlouhé. Lebka měří cca 10 až 15 cm v maximální délce, její šířka je okolo 11 cm (při délce 15 cm).
Rozšíření a početnost náhled|Karakal na lovu Karakal se vyskytoval od severozápadní Indie a Aralského jezera, přes okolí Kaspického moře, Turecko, Blízký východ, okolí Sahary až po Jižní Afriku. V zásadě tak kopíroval oblasti, kde žil gepard a jejich oblíbená kořist – malé gazely. Ačkoliv se území výskytu postupně fragmentovalo a populace snížila, rozsah zůstává podobný jako v minulosti (na rozdíl od geparda, který je na mnoha původních místech vyhuben). Jeho biotopem jsou stepi, buše, savany, lesostepi, řídké lesy, polopouště a horské oblasti až do výšky 3 300 m n. m. V nejvyšších polohách byl spatřen v Etiopii a Lesothu. Čistým pouštím a hustým tropickým lesům se vyhýbá. Vydrží dlouho bez pití, pouze s tělesnými tekutinami kořisti.
Celkovou populaci karakala není možné odhadnout. Jisté je, že na některých místech došlo k jeho výraznému úbytku a stal se lokálně ohroženým. Je to především v severní Africe, Střední Asii a Indii. Naopak v subsaharské Africe je v ně̟kterých oblastech poměrně hojný. Průzkum provedený v West Coast National Park v JAR ukázal populační hustotu 0,23–0,47 karakala na km². Na Arabském poloostrově je jeho populace zřejmě relativně velká a stabilní, ovšem v mnoha částech ji nelze odhadnout a je možné, že lokálně může být druh ohrožen. V Turecku a Íránu zřejmě dochází k úbytku populace. Populační hustota se pohybuje od cca 2 jedinců na 100 km² (horské oblasti jižního Turecka), přes asi 5 jedinců na 100 km² (semiaridní části západní Indie), po 38 až 47 jedinců na 100 km² (některé rezervace Jižní Afriky).
Karakal se vyskytuje v těchto státech: Afghánistán; Alžírsko; Angola; Benin; Botswana; Burkina Faso; Burundi (přítomnost nejistá); Čad; Demokratická republika Kongo; Džibuti; Egypt; Eritrea; Etiopie; Gambie; Ghana; Guinea; Guinea-Bissau; Indie; Irák, Írán; Izrael; Jemen; Jižní Afrika; Jordánsko; Kamerun; Kazachstán; Keňa; Kuvajt; Libanon; Lesotho; Libye; Malawi; Mali; Maroko; Mauretánie; Mosambik; Namibie; Niger; Nigérie; Omán; Pákistán; Pobřeží slonoviny; Saúdská Arábie; Senegal; Somálsko; Spojené arabské emiráty; Středoafrická republika; Súdán; Svazijsko; Sýrie; Tádžikistán; Tanzanie; Togo; Tunisko; Turecko; Turkmenistán; Uganda; Uzbekistán; Zambie; Západní Sahara; Zimbabwe.
Biologie náhled|Karakal skrývající se v trávě (Jižní Afrika) Na rozdíl od mnoha jiných koček preferuje karakal otevřenou krajinu a je schopen tolerovat podstatně sušší podmínky než serval. Je nejaktivnější v těch částech dne či roku, kdy teplota klesá pod 20 °C. Karakalové jsou většinou samotáři, ale výjimečně spolu mohou nějakou dobu žít i dva dospělí jedinci a to zřejmě i mimo období páření. Každý jedinec má vlastní teritorium. Jeho velikost se liší podle toho, zda jde o samici nebo samce. Samci mají obvykle větší území. To může mít plochu od zhruba 5 km² až po více než 220 km², zcela výjimečně až přes 1 000 km². V sušších oblastech s menší koncentrací kořisti jsou teritoria větší. Samci denně ujdou nejčastěji 5 až 15 km, samice 2,5 až 10 km.
Komunikace Karakal má dobrý zrak, sluch a čich a tyto tři smysly využívá k vnitrodruhové komunikaci. Při ohrožení škube a otáčí uchem. Na agresivní střetnutí s jinými jedinci reaguje pomalým přibližováním s hlavou drženou pod úrovní ramen. Uši jsou sklopené a vyvrácené ven a ocas sebou škube. Při větším ohrožení má otevřenou tlamu s vyceněnými zuby a sklopenýma ušima, přičemž syčí nebo prská. Vydává celou řadou zvuků, včetně mručení, vrčení, syčení, štěkání, cvrlikání a mňoukání. Kontaktní volání se skládá převážně ze štěkání, cvrlikání a mňoukání. Mladá koťata vydávají pronikavé volání připomínající volání vrabce kapského. V zajetí se březí samice a sousedící samci dorozumívají pomocí štěkavých signálů. Syčivý štěkot byl zaznamenán také při příchodu nových zvířat do výběhu nebo při pokusech o páření subadultních samců. Komunikuje také chemickými signály prostřednictvím moči a pachových značek. Využívá při tom lícní, bradové, anální a prstové pachové žlázy, které jedincům umožňují označovat teritorium a oznamovat například připravenost k páření.
Potrava náhled|Detail hlavy karakala s výrazným tmavým zbarvením V potravě není vybíravý a na svém jídelníčku má velmi pestrou škálu živočichů. Ačkoliv je poměrně malý, dokáže ulovit i kořist 2–3 krát těžší, než je sám (zhruba do 50 kg). Jeho potravu tvoří převážně zajíci, damani (Procavia capensis) a malé či mladé gazely a antilopy, které doplňuje menšími hlodavci a ptáky. Mezi jeho oblíbené kopytníky patří gazela dorkas (Gazella dorcas), lesoň (Tragelaphus scriptus), bahnivec (Redunca), antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis), chocholatka schovávaná (Sylvicapra grimmia), impala (Aepyceros melampus), dikdik a jiné. Z hlodavců zabíjí místní druhy zajíců (například zajíc africký, zajíc tolaj) a králíků, dále různé zemní veverky, pískomily, krysy a myši, například myš lamelozubou (Otomys irroratus). Z ptáků jsou to koroptve, křepelky, perličky, orebice, pštrosi a mnohé další druhy. Jídelníček si doplňuje plazy, malými masožravci, bezobratlými a vegetací (cca 5 % objemu potravy). Pokud má příležitost, napadá i domácí zvířata, především ovce, kozy a drůbež. Nevyhýbá se ani mršinám. Průměrná denní spotřeba potravy je okolo 1 kg. Loví převážně v noci, v chladném období i ve dne. Útočí rychlým sprintem na krátkou vzdálenost. Loví-li ptáky, je schopen vysokých výskoků s akrobatickými obraty. Spolu se servalem tvoří duo velmi rychlých, mrštných a skákavých koček, které následují hned za gepardem, co se rychlosti běhu týče. Vysokou rychlost však udrží jen na krátkou vzdálenost. Menší kořist zabíjí silným kousnutím do týla, větší oběti zardousí. Karakal také dobře šplhá a někdy vytáhne svou kořist do koruny stromu, podobně jako to dělá levhart skvrnitý.
Rozmnožování, vývoj náhled|upright 0.6|vlevo|Odrostlé kotě karakala