Lužice () je zaniklá vesnice v okrese Chomutov. Nacházela se v nadmořské výšce 273 m asi 6,5 kilometru východně od Kadaně. Nejbližší sousední vesnicí byly Tušimice, které se nacházely asi o půl kilometru dál na severovýchod a ke kterým Lužice jako část obce patřila. Vesnice zanikla v roce 1972 v souvislosti s těžbou hnědého uhlí v prostoru lomu Nástup.
Název Název vesnice je odvozen jako zdrobnělina ze slova lůžě, louže. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Luzicz (1454), Lusycz (1536), Luschicz (1561) Luchitz (1787) nebo Luschitz (1846).
Historie První písemná zmínka o Lužici pochází z roku 1239. Vesnice bývala královským lénem, které roku 1352 získali páni ze Šumburka. Dalšími majiteli byli v 16. století Fictumové a na počátku 17. století Volf z Wolfsberku, který roku 1604 Lužici prodal městu Kadaň. Město ji poté spravovalo prostřednictvím svého milžanského statku.
V polovině 17. století byla Lužice v důsledku třicetileté války ve špatném stavu. Podle berní ruly z roku 1654 ve vsi byly tři šosovní statky, ale jejich dvory byly pusté. Tři zdejší sedláci měli čtyři potahy, tři krávy, pět jalovic a sedm prasat. Na polích se pěstovala pšenice. Roku 1694 město Lužici vyčlenilo jako samostatný statek, ke kterému patřil rybník a přibližně 370 strychů půdy. Rybník i pozemky byly odděleny od Vadkovic.
Od roku 1756 patřil lužický statek kadaňskému Bratrstvu svatého Růžence. Po jeho zrušení se majitelé často střídali. Roku 1787 vesnici koupil hrabě František Xaver z Auersperku, po něm ji postupně vlastnilo několik kadaňských měšťanů a v roce 1818 byl majitelem Ignác Schreiter ze Schwarzenfeldu. Od jeho syna Adolfa statek koupil hrabě Karel z Wolkenstein-Trostburku, kterému patřil mimo jiné ahníkovský zámek. Hrabě nechal v letech 1870–1872 v Lužici postavit novogotický zámek.
Mezi vesnicí a Tušimicemi se nacházely štěrkové lomy, ve kterých se sbíraly porcelánové jaspisy. V 19. století se v okolí rozšířilo ovocnářství a ve správním území obce roku 1860 rostlo 13 806 stromů. Mnoho jich pomrzlo během zimy na přelomu let 1928 a 1929, kdy teploty klesly až na −35 °C.
Lužický velkostatek patřil k Ahníkovu až do roku 1880, kdy jej koupila Marie Procházková a od ní v roce 1893 hrabě Bedřich z Westphalen-Fürstenbergu. Daroval jej jako věno své dceři, která se provdala za Alfreda Hoyose a jejich rodina jej vlastnila až do roku 1945. Bývalý zámeček v padesátých letech 20. století sloužil jako budova politické školy a koncem téhož desetiletí byl upraven na internátní učňovskou školu, kterou provozoval kralupský důl Ludmila. V té době se už k vesnici přibližovaly povrchové hnědouhelné lomy, kvůli kterým vesnice roku 1972 zanikla.
Obyvatelstvo Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 118 obyvatel (z toho 60 mužů), z nichž bylo patnáct Čechoslováků, 92 Němců a jedenáct cizinců. Kromě devíti evangelíků byli římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 104 obyvatel: 21 Čechoslováků, 82 Němců a jednoho cizince. S výjimkou devíti evangelíků se hlásili k římskokatolické církvi.
+ Vývoj počtu obyvatel a domů 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 Obyvatelé 106 120 107 126 118 118 104 72 62 27 Domy 13 13 16 16 12 12 11 8 . 5
Obecní správa Po zrušení poddanství se Lužice roku 1850 stala samostatnou obcí, kterou zůstala až do roku 1953, kdy byla připojena k Tušimicím. Úředně byla jako část obce zrušena 4. února 1972.
Odkazy
Reference
Související články Římskokatolická farnost Tušimice
Externí odkazy Lužice na stránkách Zaniklé obce a objekty po roce 1945
Kategorie:Vesnice v okrese Chomutov Kategorie:Zaniklá sídla v okrese Chomutov Kategorie:Zaniklá sídla v Mostecké pánvi Kategorie:Ahníkovské panství Kategorie:Části Kadaně