Korejská válka byla válečný konflikt, který probíhal od 25. června 1950 do 27. července 1953 mezi Jižní Koreou podporovanou OSN a Korejskou lidově demokratickou republikou neformálně podporovanou Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou. Byla primárně důsledkem politického rozdělení Koreje podle dohody vítězných Spojenců v závěru tichomořské části druhé světové války. Od roku 1910 do konce druhé světové války v roce 1945 byl korejský poloostrov okupován Japonským císařstvím. Po porážce Japonska byl poloostrov pod sovětsko-americkým dohledem rozdělen podle 38. rovnoběžky na jižní část okupovanou Američany a severní část okupovanou Sověty.
V důsledku znemožnění svobodných voleb v severní části poloostrova v roce 1948 se vzájemné odcizení obou částí poloostrova prohloubilo. Na severu byl ustanoven komunistický režim vedený Kimem Ir-senem, zatímco na jihu byl ustanoven formálně demokratický režim, vedený Li Syn-manem. Napětí mezi oběma vládami se stupňovalo i přes pokračující rozhovory o znovusjednocení, incidenty na společné hranici se stupňovaly.
25. června 1950 situace eskalovala v otevřený konflikt, když severokorejské jednotky vpadly do Jižní Koreje. V roce 1950 Sovětský svaz bojkotoval zasedání Rady bezpečnosti OSN na protest proti zastoupení Kuomintangu – vlády Čínské republiky na Tchaj-wanu namísto Číny v této instituci. Absence Sovětského svazu v Radě bezpečnosti umožnila Spojeným státům prosadit rezoluci Rady bezpečnosti OSN schvalující vojenskou intervenci v Koreji.
Spojené státy americké vyslaly na Korejský poloostrov 302 tisíc vojáků, kteří spolu s menšími jednotkami dalších dvaceti států pomohli jihokorejským jednotkám invazi odrazit. Během prvních dvou měsíců byli tito obránci zatlačeni do Pusanského perimetru na jihovýchodě poloostrova. Protiofenzíva Spojených národů zatlačila Severokorejce naopak za 38. rovnoběžku až téměř k hranici s Čínou na řece Ja-lu. Na tuto situaci reagovala ČLR neformálním vstupem do konfliktu na straně Severokorejců a čínské jednotky vytlačily síly OSN zpět za 38. rovnoběžku. V červenci 1951 se původně dynamické boje změnily ve statickou zákopovou válku právě kolem 38. rovnoběžky.
Boje skončily 27. července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří v Pchanmundžomu, která obnovila hranici kolem 38. rovnoběžky a vytvořila Korejské demilitarizované pásmo. Sovětský svaz před konfliktem a po celou dobu války výrazně materiálně podporoval armádu Severní Koreje a čínských dobrovolníků.
Před válkou (1945–1950) Korea po 2. světové válce náhled|vlevo|Rozdělená Korea 5. dubna 1945 Sovětský svaz vypověděl Pakt o neútočení s Japonskem a 8. srpna v souladu s ujednáním uzavřeným s USA vyhlásil Japonsku válku. Sovětská armáda vstoupila do Koreje, jež byla od roku 1910 kolonií japonského císařství, po souši od severu a americká armáda provedla invazi na Korejský poloostrov z jihu. 10. srpna 1945 v souvislosti s japonskou kapitulací se USA a SSSR dohodly na rozdělení podle 38. rovnoběžky s předpokladem, že japonská vojska severně od této demarkační čáry se vzdají Rudé armádě a kapitulaci jižních formací přijme velení americké. Prostor Korejského poloostrova tak byl dočasně rozdělen na dvě okupační zóny – na Severní Koreu s okupační správou Rudé armády a Jižní Koreu s okupační správou Armády Spojených států.
V prosinci 1945 okupační mocnosti podepsaly smlouvu o dočasné správě země. V obou částech byly ustaveny vlády. Na jihu poloostrova Spojené státy s podporou OSN provedly volby ovšem bojkotované levicí. Byla zvolena vláda, jejímž premiérem se stal Li Syn-man. Na severu sovětská armáda předala moc přímo komunistické vládě vedené Kim Ir-senem. Státy antihitlerovské koalice předpokládaly, že po nějaké době by se měla Korea sjednotit, jenže při propukající studené válce se nedokázaly dohodnout na podrobnostech sjednocení.
Proto v roce 1947 Organizace spojených národů na návrh amerického prezidenta Trumana bez podložení jakýmkoliv referendem nebo plebiscitem převzala zodpovědnost za budoucnost Koreje. V roce 1948 pak byla na základě rozhodnutí orgánů OSN vyhlášena Korejská republika na základě správy Armády Spojených států s dohledem OSN. Zanedlouho byla ustavena i Korejská lidově demokratická republika s komunistickým režimem podle sovětského vzoru, která však byla nelegitimním útvarem z hlediska OSN, protože Korejcům nebylo umožněno zvolit si svou reprezentaci. S počátkem studené války se Korea stala vedle Německa (a zvláště Berlína) jedním z center velmocenského soupeření. Rozhodující roli sehrály ambice a iluze jak korejských komunistů, tak vlády Korejské republiky.
Jihokorejský prezident Li Syn-man i generální tajemník severokorejské Strany práce Kim Ir-sen neskrývali své záměry sjednocení poloostrova pod vlastním vedením. Ústavy obou států, přijaté v roce 1948 jednoznačně prohlašovaly za cíl rozšíření své moci na celém území země. Příznačné je, že i severokorejská ústava prohlašovala za hlavní město Soul a Pchjong-jang byl formálně přechodným sídlem nejvyšších orgánů KLDR do „osvobození“ Soulu. Přitom v roce 1949 jak sovětská, tak americká vojska odešla z korejského území.
Vedení ČLR sledovalo s obavou zostřující se vztahy v Koreji. Mao Ce-tung byl přesvědčený, že americká intervence v Asii destabilizuje vztahy v oblasti a nepříznivě ovlivní jeho plány na rozbití sil Kuomintangu vedeného Čankajškem, usazující se na Tchaj-wanu.
12. ledna 1950 ministr zahraničí Spojených států Dean G. Acheson oznámil, že americký obranný perimetr v Tichomoří zahrnuje Aleutské ostrovy, japonské souostroví Rjúkjú a Filipíny. To znamenalo, že Korea nepatří do sféry nejvyšších státních zájmů USA. Tato skutečnost posílila odhodlání severokorejského vedení rozpoutat ozbrojený konflikt a pomohla přesvědčit Stalina o tom, že vojenské zapojení USA do korejského konfliktu je nepravděpodobné.Ruský historik V. A. Tarasov uvádí výklad prudké změny tohoto kursu následující po odchodu amerického vojska z Jižní Koreje v červnu 1949 a prohlášení ministra zahraničí Achesona z 12. ledna 1950 o vyloučení Jižní Koreje „z perimetru americké obrany“: změny v korejské politice USA byly provedeny na jaře 1950 na základě tajného dokumentu, který předložil Acheson Trumanovi v prosinci 1949 a v němž se předpokládala aktivizace válečné politiky USA – nahrazení strategie (pouhého) zadržování sovětské expanze nastávající válečnou konfrontací se Sovětským svazem.
Přípravy vpádu na Jih náhled|vlevo|Stovky tisíc Jihokorejců uprchly na jih v polovině roku 1950 poté, co je severokorejská armáda napadla. Podle tvrzení bývalého náčelníka operativy generálního štábu Korejské lidové armády Ju Son-čchola příprava k napadení Jižní Koreje započala již na podzim roku 1948 a závěrečné rozhodnutí padlo po setkání Kima Ir-sena a Stalina na jaře 1950. Od začátku roku 1949 se Kim Ir-sen začal obracet na sovětské vedení s prosbami o pomoc s plným přepadením Jižní Koreje. Zdůrazňoval, že vláda Li Syn-mana nedisponuje podporou obyvatelstva, a tvrdil, že příchod severokorejského vojska povede k masovému povstání, během něhož obyvatelé Jižní Koreje v součinnosti se severokorejskými jednotkami sami svrhnou tamní režim. Již v dubnu 1948 došlo k povstání na ostrově Čedžu, které jihokorejské jednotky potlačily za cenu desítek tisíc obětí.
Stalin s odkazem na nedostatečnou připravenost severokorejské armády a na možnost zásahu americké armády do konfliktu a rozpoutání totální války za použití jaderných zbraní raději těmto žádostem nevyhověl. Nejpravděpodobněji Stalin počítal s tím, že situace v Koreji může vést k nové světové válce. Nehledě na to SSSR dále poskytoval Severní Koreji velkou vojenskou pomoc a KLDR dále posilovala svou vojenskou sílu, organizovala armádu po sovětském vzoru a pod vedením sovětských vojenských poradců. Velkou roli hráli také etničtí Korejci z Číny, veteráni Lidové osvobozenecké armády Číny, kteří se souhlasem Pekingu přešli do služby v severokorejských ozbrojených silách. Takto počátkem roku 1950 severokorejské vojenské síly převyšovaly jihokorejské ve všech rozhodujících prvcích.
Nakonec po nemalém váhání a úporných ujišťováních od Kima vydal Stalin souhlas s provedením vojenské operace. Podrobnosti si odsouhlasili během návštěvy Kima Ir-sena v Moskvě v březnu a dubnu 1950. Na rozpracování plánu vpádu do Jižní Koreje se účastnil hlavní vojenský poradce v KLDR generálporučík Nikolaj Vasiljev. Dne 27. května sovětský velvyslanec v KLDR Terentij Štykov oznámil Stalinovi telegramem, že je všeobecný plán útoku dokončen a potvrzen Kimem Ir-senem.I. Popov, S. Lavreněv, V. Bogdanov: Korea ve válečném ohni (Корея в огне войны) — M. Žukovskij: Kučkovo pole (Кучково поле), 2005, str. 74.
Válka Severokorejská invaze (25. června – 14. září 1950) náhled|upright=1.5|První útok Severu (červen až srpen 1950) Před rozbřeskem pod dělostřeleckým krytím překročila severokorejská vojska hranici s jižním sousedem s cílem silou opětovně sjednotit obě země pod vedením Strany práce. Pozemní uskupení vojsk podle sovětských vojenských poradců sestávala ze 175 tisíc lidíVálka v Koreji 1950 až 1953 (Война в Корее, 1950—1953). — Vydavatelství Poligon (Издательство Полигон), Moskva 2003. Str. 32. se 150 tanky Т-34/85 a 172 vojenskými letadly.J. G. Těpsurkajev (Тепсуркаев Ю. Г.), L. E. Krilov (Крылов Л. Е.) Stalinští sokoli proti Létajícím pevnostem v Koreji 1950 až 1953 (Сталинские соколы против Летающих крепостей. Хроника воздушной войны в Корее 1950—1953). — Яуза, Эксмо, Moskva 2008. str. 290. Na straně Jižní Koreje bylo pozemní vojsko vycvičené americkými specialisty a vyzbrojené americkými zbraněmi čítající na začátku války 93 tisíc osob prakticky bez obrněné techniky a disponovala sotva tuctem lehkých výcvikovo-bojových letounů. Vláda KLDR oznámila, že „zaprodanec“ Li Syn-man věrolomně vpadl na území Severní Koreje. Tažení severokorejské armády bylo v prvních dnech vesměs úspěšné. Již 28. června, po pouhých třech dnech, Severokorejci obsadili jihokorejské hlavní město Soul. Hlavní směry útoku zahrnovaly také Kesong, Čchungčchong, Inčchon a Kjonggi. Soulské letiště Kimpcho bylo zcela zničeno, přesto však nebyl splněn hlavní cíl – blesková válka se nekonala a Li Syn-manovi a významné části jihokorejské reprezentace se podařilo zachránit a opustit město. Všeobecné povstání, na které spoléhalo severokorejské vedení, také nenastalo. Nicméně v půli srpna bylo 90 % území Jižní Koreje obsazeno armádou KLDR.
Reakce USA a OSN Zahájení války v Koreji bylo pro USA a západní země překvapení: doslova týden před ní, 20. června ministr zahraničí Acheson ve své zprávě pro Kongres USA oznámil, že válka je málo pravděpodobná.Paolo Enrico Coletta. The United States Navy and Defense Unification, 1947—1953. — University of Delaware Press, 1981. — str. 248. Truman se dozvěděl o začátku války po několika hodinách, protože odjel na dovolenou domů do Missouri а ministr zahraničí Acheson do Marylandu.Dennis D. Wainstock. Truman, MacArthur and the Korean War: June 1950-July 1951. — Enigma Books, 2013. — P. 6.
Nehledě na poválečnou demobilizaci americké armády, která podstatně oslabila její sílu v oblasti (s výjimkou Námořní pěchoty USA), Spojené státy stále ještě disponovaly velkým vojenským kontingentem pod velením generála Douglase McArthura v Japonsku. S výjimkou britského Společenství národů neměla v oblasti žádná země takovou vojenskou sílu. Zpočátku Truman přikázal McArthurovi zásobit výzbrojí jihokorejskou armádu a pod leteckým krytím evakuovat občany USA. Truman nepřijal rady svých spolupracovníků rozpoutat vzdušnou válku proti KLDR, ale dal rozkaz 7. loďstvu zajistit obranu Tchaj-wanu a tím skončil s politikou nevměšování do bojů čínských komunistů a Čankajškových jednotek. Vláda usazující se na Tchaj-wanu žádala o pomoc, ale vedení USA odmítlo.