Malá Úpa ( ) je horská příhraniční obec výrazně rekreačního charakteru ve východních Krkonoších v okrese Trutnov v Královéhradeckém kraji. Je vzdálena asi pět kilometrů severovýchodně (vzdušnou čarou) od Pece pod Sněžkou. Celé území obce se nachází v Krkonošském národním parku. Nejvyšším bodem obce je Sněžka 1 603 metrů, nejnižším bodem je místo, kde opouští území obce řeka Malá Úpa – 720 metrů. Obcí prochází silnice II/252 ke zdejšímu hraničnímu přechodu s Polskem na Pomezních Boudách. Název dala obci řeka Malá Úpa, která na horním konci obce pramení a kousek pod dolním koncem se vlévá do Úpy. Žije zde  obyvatel.

Historie 1566 – První dřevaři dorazili do Malé Úpy i s rodinami v roce 1566 z Tyrolska, Korutan a Štýrska. Byli povoláni Kryštofem Gendorfem, který svým rozhodnutím na čas vyřešil zásobování dřevem stříbrných dolů v Kutné Hoře. Na Malé Úpě začalo kácení stromů, po kterém se v horské přírodě postupně objevovaly nové louky a pastviny.

1567 – První klausy (plavební přehrady) odbor­níci postavili už v roce 1567, velikou z roku 1575 zachycuje Hüttelova mapa Krkonoš. Holzknechti tehdy v Malé Úpě provozovali šest klaus a brzy vykáceli téměř všechny porosty. Přestože se později potomci alpských dřevařů věnovali především horskému zemědělství, udrželi v Malé Úpě dřevorubecké řemeslo celých 400 let.

1748 – Do katastru zapsána samostatná obec Malá Úpa.

1769 – V roce 1769 povolil majitel maršovského panství Josef Vilibald Schaffgotsch horalům, aby si v lokalitě Nové Domky založili nové louky a chalupy. Každý horal měl před i za chalupou k dispozici pás louky, a tak v krkonošské krajině vzniklo ojedinělé lánové uspořádání osady, které bývalo typické pro zemědělské kraje ve 13. či 14. století.

1779 – Místo na půli cesty mezi Spáleným Mlýnem a Pomezními Boudami se dnes jmenuje U Kostela, ale původní názvem byl Kuželiště (Kegelplan) podle tvarů složeného vytěženého dřeva. Důležité pro rozvoj místa bylo září 1779, kdy tudy na koni projel římský císař a budoucí český král Josef II. Horalům slíbil, že se zasadí o stavbu kostela, hřbitova a školy. Při cestě, která končila noclehem ve Spáleném Mlýně, ho doprovázel generál Laudon, hrdina známé zlidovělé písně.  Dne 12. září 1779 dorazil na koni přes Albeřice a Lysečiny do Malé Úpy a přenocoval v tehdejším Kneifelově, později Mohornově a dnes Spáleném mlýně. Horalům se podařilo získat od budoucího panovníka příslib vystavět v Malé Úpě kostel a založit farní lokálii, později povýšenou na farní úřad.

1791 – Byl vysvěcen dřevěný kostel svatého Petra a Pavla. Ten však po úderu blesku shořel a teprve zděný z roku 1805 se zachoval zhruba ve stejné podobě dodnes. Zůstal hlavní dominantou Malé Úpy.

1797 – První učitel Anton Rhuß nastoupil na Malou Úpu 1. října 1791, jen několik měsíců po vysvěcení dřevěného kostela. Po šesti letech výuky v provizoriu se v roce 1797 děti dočkaly vlastní školní budovy a kantor školního bytu. Škola stála naproti kostelu a přečkala v těsné blízkosti i jeho požár v roce 1805. Jak vypadala první školní budova nevíme, ale podle popisu byla prostou dřevěnou chalupou s jednou učebnou, velkou a malou místností pro rodinu učitele a nezbytným kravským chlévem. Už čtvrtý učitel Franz Schier si vymohl pozemek, který postupně on a jeho nástupci přeměnili na louku. Aby se v Malé Úpě kantoři uživili, museli vedle výuky dětí ještě hospodařit. Přitom tehdy do lavic jednotřídky zasedalo 170 žáků.

náhled|Chalupa v Malé Úpě

1815 – Počátky cestovního ruchu na české straně Krkonoš najdeme právě v Malé Úpě. Podle pověsti zapsané ve staré maloúpské kronice založili Hraniční (Pomezní) Boudy vyhnanstvím potrestaní rakouští šlechtici. Jeden z nich se prý jmenoval Hübner a v roce 1663 si vzal dceru místního uhlíře. Snad jejich potomek Stefan Hübner v roce 1815 přestavěl rodnou chlupu na hotel. Už v té době sem dovážel sudové maďarské víno ze sklepů poblíž Vídně. Hlavními hosty byli Němci ze sousedního Slezska, ale i z Pruska a Dolního Saska. Od roku 1815 se odtud konaly jízdy hostů na rohačkách. Na Hübnerovu boudu dojeli na saních tažených koňmi, po zábavě sjížděli rychle dolů do Kowar na saních rohačkách řízených místními horaly. Teprve mnohem později tuto atrak­ci zavedli i v jiných místech Krkonoš. V roce 1821 Stefan Hübner hotel rozšířil o taneční sál a místo pro vlastní kapelu. V tehdy nejlepším horském hotelu Krkonoš Hübnerově boudě pobývali významní hosté, například po vyhrané prusko-rakouské válce v roce 1866 korunní princ a pozdější pruský císař Friedrich. Do katastru obce patří část nejvyššího vrcholu na sever od Alp Sněžky a kolem Hübnerovy boudy vedla tehdy hlavní výstupová cesta.

1841 – Nejstarší celnice byla někde ve Smrčí, na Pomezní Boudy se přestěhovala až 1. listopadu 1841. Provizorně sloužila v již zaniklé Staré Pomezní boudě jen několik kroků od tohoto místa. V roce 1856 nechal majitel maršovského panství hrabě Berthold Aichelburg postavit u hranice nízké dlouhé stavení s valbovou střechou a c. k. celnímu a finančnímu úřadu dům pronajal. Brzy se sem přestěhovala z Karpacze i pruská celnice. Pod jednou střechou celní úřady vydržely jen do prusko-rakouské války v roce 1866. Pruská celní správa se tehdy vrátila do Kowar a teprve 15. srpna 1923 byla dokončena na německé straně nová celnice. To pomohlo k otevření hraničního přechodu pro automobily 1. července 1924. Nejtěžší a nejsmutnější byl pro celnici a celníky rok 1938. Fanatičtí sudetští Němci 20. září československý celní úřad napadli a stanici vypálili. Přitom zavraždili zraněného strážmistra Eduarda Šimana. Tato událost se stala záminkou pro stejně ubohou pomstu v roce 1945. U celnice byli Čechy 28. května bez soudu zastřeleni starosta Horní Malé Úpy Maximilian Ruse, bývalý starosta Dolní Malé Úpy Johann Tasler, učitel Josef Patzelt, náhodně vybraní občané August Bönsch, Friedrich Buchberger, Johann Kirchschlager, Rudolf Purmann se synem Hermannem a jeho kamarád z Vratislavi. Posledním dvěma chlapcům bylo 17 let. Hranice po válce zůstala uzavřená až do roku 1961. Současná společná česko-polská celnice je z roku 1963. K poslednímu uzavření hraničního přechodu došlo při vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1980. Po deseti letech závoru osobně zvedl a přechod znovuotevřel prezident Václav Havel. Od 1. dubna 1994 byl obnoven i automobilový provoz.

1868 – Maloúpský občan a zakladatel dodnes stojícího hostince Pomezní bouda Hermann Blaschke postavil v roce 1868 na maloúpské části vrcholu Sněžky Českou boudu. I když ji už za dva roky prodal silnějšímu sousedovi z Pruské boudy Friedrichu Sommerovi, byla dlouho nejvýznamnějším hostinským podnikem na české straně hor.

1875 – Zlepšení podmínek dětem i učitelům přinesla výstavba nové školy v roce 1875. Stojí na stejném místě jako ta nejstarší, ale v domě je dnes ubytování pro hosty. S odchodem starousedlíků v obci skončila výuka v německém jazyce a výrazně poklesl počet žáků. Škola se přestěhovala na Pomezní Boudy 28. října 1948 a přes čtyřicet let děti chodily prvních pět a později čtyři roky do malotřídky v domě dnešního Bufetu na Pekárně. V roce 1990 obec pro školu získala pěkný dům v nejnižší části Pomezních Bud.

1876 – Poštovní úřad byl v Malé Úpě otevřen 1. března 1876 v již zaniklé chalupě u kostela. Bývalo zvykem, že sídlil v privátních domech, nejčastěji v chalupě poštmistra. Zpočátku poštovní posel jednou týdně vyzvedával poštovní zásilky na poště v Maršově a přinášel je do Malé Úpy. Už od osmdesátých let 19. století poslové odnášeli poštu do Maršova a přinášeli zpět každý den, od roku 1914 dvakrát denně. Teprve 16. listopadu 1897 byl v Malé Úpě jmenován první listonoš Alfred Hoffmann, aby doručoval poštu do jednotlivých chalup. Od roku 1913 byl v obci jeden listonoš pro Dolní a jeden pro Horní Malou Úpu. Poštovní úřad sídlil v několika chalupách v okolí kostela, teprve během druhé světové války se přestěhoval na Pomezní Boudy. Po válce se na krátkou dobu vrátil ke kostelu, ale od roku 1950 je na Pomezních Boudách. V letech 1984 až 1992 se v návaznosti na ztrátu samostatnosti obce poštovní úřad jmenoval Pec pod Sněžkou 4. Proměnlivé jméno poštovního úřadu zachytilo v průběhu 127 let deset různých poštovních razítek. Úplně první vydrželo po celou dobu zdejší císařské a královské pošty v jednom provedení s dvoujazyčným KLEIN AUPA – MALÁ OUPÁ. Chyba v českém pojmenování Úpa na razítku vydržela až do roku 1920. Poštovna v České boudě na Sněžce byla sice otevřena roku 1899 na území Malé Úpy, ale spravovala ji pošta v Peci.

1882 – Naposledy se z Malé Úpy plavilo dřevo v roce 1882 ke sklárně v Temném Dole. Nespolehlivou dopravu dřeva po vodě nahradilo svážení na saních rohačkách. Během posledních dvaceti let 19. století majitelé panství Czernin-Morzinové postavili nejen v Malé Úpě desítky kilometrů sáňkařských cest. V létě a na podzim dřevaři připravili klády i metrové dřevo, které v zimě na saních svezli do údolí, odkud jej odvážely povozy a později nákladní automobily. Najednou zkušený dřevař na saních svezl až 3 kubíky dřeva, tedy přes 1 500 kilogramů.

1890 – Původně se seno na půdu ukládalo po žebříku velkými vraty ve štítu, ale taková chalupa se v Malé Úpě nedochova­la. Zato tu najdeme 17 původních chalup s místní zvláštností – šindelovým seníkovým vikýřem. Dříve než v jiných částech Krkonoš, začali horalé s ukládáním sena skrz zvláštní vchod na půdu přímo ze svahu. Do krovu přidali menší stolici, na kterou zvedli čtyři krokve a pomocí latí a šindelové krytiny vytvarovali vlnovku, pod kterou se schovala vrata. Protože podobný typ vikýře nebyl nikde jinde v Evropě nalezen, říkáme mu maloúpský seníkový vikýř. V Malé Úpě býval téměř na všech chalupách, k tomu ještě na několika domech v Horních Albeřicích, Horních Lysečinách a ve dvou případech byl doložen i v Maršově. Teprve od konce 19. století se v Krkonoších uplatnil seníkový vikýř se sedlovou střechou, který se stal součástí většiny zdejších chalup. Zvětšil půdu o pracovní prostor, kde si hospodář ukládal pomůcky a i v Malé Úpě většinou nahradil starší šindelový typ vikýře. Přesto je maloúpský vikýř významným přínosem zdejších horalů krkonošské lidové architektuře. S rozvojem turistiky a pronajímáním pokojů pro hosty horalé ubrali na půdě místo pro seno a vestavěli sem obytné místnosti. Hlavní pokoj uprostřed prosvětlili předním sedlovým vikýřem, který často zrcadlově kopíroval seníkový vikýř na druhé straně střechy. Dvě stovky prázdných maloúpských chalup po vyhnání původních obyvatel v letech 1945 a 1946 zachránili chalupáři z různých míst Čech. Čtyřicet „nepotřebných“ chalup bylo zbořeno, některé domy v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století při rekreačnímu tlaku ztratily autentickou podobu, přesto zůstala Malá Úpa nejvýznamnějším souborem horské lidové architektury v Krkonoších.

1899 – Na konci 19. století chovali v Malé Úpě tisíc krav, v roce 1945 nejméně 550, po vystěhování původních obyvatel postupně chov dobytka skončil.