Mahátma Gándhí, celým jménem Móhandás Karamčand Gándhí (v dévanágarí मोहनदास करमचन्द गांधी; 2. října 1869, Pórbandar, Kathiawar Agency, Britská Indie – 30. ledna 1948, Nové Dillí, Indie), byl jeden z největších politických a duchovních vůdců Indie a indického hnutí za nezávislost. Prosazoval filosofii aktivního, ale nenásilného odporu satjágraha (v sanskrtu setrvání v pravdě či uchopení pravdy), založeného na jogínském principu ahimsá (nenásilnost), který nakonec dovedl Indii k vyhlášení nezávislosti 15. srpna 1947. Gándhí je znám ve světě pod přízviskem mahátma (महात्मा), „Velký duch“, které mu dal indický básník Rabíndranáth Thákur a v Indii také pod přízviskem bápú, „otec“. V Indii se neformálně nazývá „Otec národa“ a 2. říjen, den jeho narozenin, je každoročně vzpomínán jako Gándhí džajanti (Oslava Gándhího). 15. května 2007 přijala Organizace spojených národů rezoluci, která prohlašuje 2. říjen za „Mezinárodní den nenásilí“.Chaudhury, Nilova October 2 is global non-violence day, Hindustan Times, datum přístupu 15-06-2007, General Assembly adopts texts on day of non-violence,... United Nations 15. 6. 2007, datum přístupu 01-07-2007
Život
Dětství a škola náhled|Sedmiletý Gándhí v roce 1876. Gándhí se narodil jako občan anglické kolonie a z původně loajálního občana Britského impéria se postupně stal vůdcem indického boje za nezávislost.
Narodil se v Pórbandaru, malém přístavu v dnešním Gudžarátu, jako čtvrtý syn obchodníka z poměrně vysoké kasty banijá. Jeho otec, Karamčand Gándhí, stejně jako jeho děd, už nepracoval jako obchodník, nýbrž byl v Pórbandaru dívánem (ministerským předsedou) a pracoval tedy ve státní správě. V rodinném domě žilo i pět otcových bratří s rodinami. Gándhiové se hlásili k višnuismu, což je spíše monoteistická forma hinduismu, která zdůrazňuje modlitbu a zbožnost. Do domu však přicházeli i věřící jiných forem hinduismu, stejně jako muslimové, pársové a přívrženci džainismu. Toto staré náboženství bylo v Gudžarátu velmi rozšířeno a trvalo na přísném nenásilí (ahinsá) a na spojení duše a těla. Matka Putlíbáí byla v domácnosti, byla velmi zbožná a měla na Gándhího veliký vliv.
Roku 1876 se rodina přestěhovala do města Rádžkót, politického střediska státu Gudžarát, kde byl otec smírčím soudcem a mediátorem. Gándhí zde navštěvoval základní školu a učil se chápat, co je to vyjednávání. Starší muslimský přítel ho prý přemluvil, aby ochutnal kozí maso, což višnuisté pokládají za těžký hřích. Zkoušel také víno a cigarety a bral rodičům peníze, za což se pak velice styděl a uvažoval i o sebevraždě. Nakonec všechno napsal otci, který roku 1885 zemřel na následky nehody. Už v sedmi letech ho rodina zasnoubila s Kasturbou Maktahi ze stejné kasty a v roce 1882 se oba vzali. První jejich dítě brzy zemřelo, následovali ještě čtyři synové.
Roku 1887 složil Gándhí s velkým úspěchem maturitu a chtěl studovat medicínu, což mu ale kastovní předpisy nedovolovaly. Matka i nejstarší bratr jako hlava rodu mu rozmlouvali záměr studovat v Anglii, po semestru na koleji v Bhavanagaru však svůj záměr prosadil. Protože byl ve své kastě první, muselo se k cestě vyjádřit i kastovní shromáždění. Ačkoli složil slib, že zůstane hinduistou a nepodlehne svodům západního světa, shromáždění mu cestu neschválilo a z kasty ho vyloučilo. Žil tedy nadále mimo kasty, což bylo spojeno s různými nesnázemi.
Studium v Anglii Vydal se do Anglie, která byla v průmyslovém a sociálním rozmachu. Nastoupil na právnickou školu Inner Temple v Londýně a snažil se západní společnost důkladně poznat. Zprvu velice strádal. Bydlel u rodiny, která od něj požadovala příliš vysokou činži, ale zejména jej coby vegetariána krmila mdlou vegetariánskou stravou, kterou nemohl ani pozřít. Často tak trpěl hladem, než našel jednu z mála londýnských vegetariánských restaurací. V té době již měl děti a snažil se je vychovávat reformním způsobem. Měl děti velice rád, ale jeho výchova byla tvrdá. Učil je tělocviku, otužování i životosprávě, která byla v té době u Indů značně zanedbaná.
Důkladně se zabýval různými náboženstvími a velký dojem na něho udělala evangelia, zejména Ježíšova "Horská řeč". Četl také Korán, ale hlavně základní hinduistický text, Bhagavadgíta, který přeložil do gudžarátského jazyka a čítal pak denně po celý život. Seznámil se také se západními směry, jako je liberalismus, ateismus, pacifismus nebo socialismus a setkal se i s teosofií. Roku 1891 složil advokátské zkoušky a mohl tedy působit jako advokát kdekoli, kde platilo britské právo.
Po návratu do Indie se dozvěděl, že matka mezitím zemřela. Rodina ho poslala do jihoafrické Pretorie, kde měl pomoci spřátelenému indickému kupci vymáhat dlužné pohledávky. I když šlo o velikou částku, Gándhímu se podařilo zprostředkovat mimosoudní dohodu. Zároveň se však setkal s rasovou diskriminací, kterou dlouho nechápal a pak ostře odmítal.
Afrika náhled|Gándhí v Jižní Africe v roce 1906 V té době v Africe fungovalo tzv. smluvní dělnictvo z Indie (dělníci z Indie přijeli na pět let jako smluvní dělníci a po jejich odpracování se stali svobodnými občany Jihoafrického státu). Svobodní Indové se však stali předmětem rasové diskriminace. Museli například platit daň z hlavy a neměli volební právo. Hned po příjezdu se Gándhí stal středem pozornosti, když ostře vystupoval proti zákazu nošení turbanů v soudní síni. Psal do novin a stál si tvrdě za svým. V roce 1894 spoluzaložil Natalský indický kongres a jako jeho tajemník se angažoval v boji proti rasismu. Na druhou stranu, vymezoval se jen proti útlaku Indů a zpočátku sdílel rasové předsudky ohledně jiných etnik. To dokládá též následující citát: "Negři a čínští vězňové jsou divocí vrahové a jsou velmi amorální. Negři jsou, což lze vztáhnout na všechny, necivilizovaní a obvinění jsou ještě horší. Jsou problematičtí, velmi špinaví a žijí skoro jako zvířata." Časem však své prvotní dojmy podrobil reflexi a později coby vůdce indického hnutí za nezávislost vystupoval jako odpůrce všeho rasismu. Na druhou stranu lze jeho vztah k domorodým Afričanům až do konce pobytu v Jižní Africe a částečně i po tom označit jako kolísavý.
Návrat do Indie a zase zpět Vrátil se roku 1896 a začal upozorňovat na poměry Indů v Jižní Africe. Jeho články vydaly téměř všechny časopisy a zpráva se rozletěla celou zemí. Vzápětí dostal kabelovou zprávu z Natalu v Africe vyzývající ho k neprodlenému návratu. Vyrazil tam s celou svou rodinou parníkem. V ten okamžik všechno začalo. Gándhího reference o zacházení s Indy v Africe měly velký ohlas a jejich zkomolením se stal Gándhí nepřítelem vlády i Indů v Africe, kteří očekávali ještě horší zacházení. Dva parníky z Indie byly považovány úřady za invazi do Natalu. Bylo jim zakázáno přistát pod záminkou dýmějového moru, který v Indii tou dobou vypukl. Po karanténní době, kdy bylo dokázáno, že s sebou nemoc nevezou, začaly úřady jednat zoufale. Vyhrožovaly Indům svržením do moře, pokud vystoupí na pobřeží. Ti se nezalekli a rozhodli se přistát. Ze zákona na to měli právo a výhrůžky se neuskutečnily. Pod ochranou přítele se k večeru vylodil i Gándhí. Ale brzy byl poznán a pronásledován rozzuřeným davem, který jej dostihl a zmlátil takřka do bezvědomí. Zachránila jej stará známá paní Alexandrová, kterou se dav neodvážil napadnout. Útočiště nalezl u přítele Rustomdži Šetha. Leč dům byl obklíčen Evropany a lůzou. Vyhrožovali podpálit dům, pokud Šetha Gándhího nevydá. Za pomoci lsti a policie se nakonec dostal do bezpečí policejní stanice. Hned napsal nový článek do místních novin, kde uvedl zkomolené informace na pravou míru. Mnozí uznali svůj omyl a vše se nakonec i za podpory anglického velvyslanectví obrátilo v dobré.
Búrské války náhled|Gándhí během Búrské války v letech 1899–1900 Búrské války vypukly v roce 1899. Indové v Africe pod vedením Gándhího se po důkladném uvážení rozhodli, jakožto občané Britského impéria, všemi prostředky ve válce s Búry pomoci Anglii. Gándhí doufal, že tím dokáže, že křivdy ze strany Británie jsou neoprávněné. Jejich nabídka pomoci byla oceněna a přijata a po dobu války byli Indové uznáváni, ale tato pomoc byla vysloveně zbytečná. Nic v chování Angličanů se nezměnilo. Většina výpomoci spočívala v ambulantních službách (Gándhí zorganizoval skupinu 1 100 indických dobrovolníků – nosičů nosítek), ale ke konci se i dobrovolníci přidali k záložním plukům. Gándhího angažmá ve válce, za něž spolu s dalšími 37 Indy obdržel britskou Královninu jihoafrickou medaili, lze doplnit jeho výrokem: „Kde je na výběr pouze mezi zbabělostí a násilím, zvolil bych násilí.“
Černý mor a Indické mínění Gándhí se po válce usadil v Johannesburgu, kde pokračoval ve své právnické praxi. V roce 1904 začal vydávat časopis Indian Opinion („Indický názor“). To jej obohacovalo a dávalo mu možnost získat zkušenosti. V té době přirovnával situaci Indů v Africe k Židům v Evropě. Nedotknutelní kulíové žili v osadách podobných ghettům. Úřady vůbec nepřispívaly ke správě a podpoře těchto čtvrtí, které byly plné špíny a odpadu. Vypukl černý mor, jeho zdroj sice nebyl v kulíjských ghettech, ale rychle se zde uchytil kvůli špatné hygieně. Gándhí se rozhodl pomoci všemi prostředky. Díky němu a spolupracovníkům se černý mor nadále nešířil, ale obětí bylo mnoho. Po tomto incidentu se Gándhí domluvil se svým dávným přítelem Westem na vydávání svého časopisu také v Durbanu, jelikož West vlastnil tiskárnu. Gándhí založil r. 1904 v Phoenixu osadu určenou jen svým přívržencům. Tato myšlenka vzešla z Ruskinovy filosofie,Podle Ruskina: 1) Dobro jedince je obsaženo v dobru všech 2) Práce advokáta má stejnou cenu jako práce holiče kterou velice obdivovalZ Ruskinova díla si nejvíce zamiloval Tomu poslednímu a která změnila jeho život. Svému časopisu pak věnoval veškerou energii, i když se potýkal s nemalými problémy. V osadě ve Phoenixu se Indický názor tiskne dodnes.
Povstání Zuluů a nemoc manželky V únoru 1906 zabili Zuluové dva policisty, kvůli nově zavedené dani z hlavy. Gándhí se opět postavil na stranu Británie se stejnou nadějí jako v Búrských válkách. Nabídka byla opět přijata. Pomáhal oběma stranám, neboť byl opět vůdcem ambulantní čety. Často nosili raněné i několik desítek mil pěšky, zachránili mnoho životů a načerpali mnoho zkušeností. Pomoc Anglii opět nepřinesla žádnou změnu. V těch dnech si uvědomil, že jeho smyslem je sloužit Bohu. Odřekl si pozemské požitky a složil slib doživotní brahmačarji.Přísná zdrženlivost, pohlavní čistota a absolutní odříkání Začíná se u něho formovat pojem satjágrahy čili trvání na pravdě, kterým chtěl nahradit pojem pasivního odporu. Gándhí totiž odsuzoval doktrínu meče a krve, hlásaje že jediná síla je v nenásilí, ale jen v takovém, které možnost násilí samo odmítlo, ne v takovém, které násilí vykonávat nemůže. Gándhí působil v té době v Johannesburgu a jeho žena v Durbanu těžce onemocněla. Jeho postoj a víra se projevily ve slovech: „Nedovolil bych nikdy, abyste mé ženě dávali maso, i kdyby jí šlo o život, leč by si ho ovšem sama přála.“ Ta samozřejmě maso odmítla z lásky ke svému muži a Gándhi ji odvedl z léčby u lékaře, který považoval maso za nezbytné k jejímu uzdravení. Jak Gándhi pravil: „Bral jsem na sebe opravdu velkou zodpovědnost, ale důvěřoval jsem v Boha.“ Manželka Kasturba se však po dlouhém utrpení skutečně začala uzdravovat.
Gándhí učitelem a manželem náhled|Gándhí a jeho žena (rok 1902)