thumbpx|náhled|Duhová mapa Chorvatska Práva leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů (LGBT) v Chorvatsku zažívají v poslední době vzrůst, i tak se ale LGBT Chorvati můžou setkávat s některými obtížemi, se kterými se heterosexuální obyvatelé nepotýkají. Mužská i ženská stejnopohlavní sexuální aktivita je zde legální od r. 1977. Podle zprávy Mezinárodní LGBTI asociace (ILGA) z r. 2014 se Chorvatsko v otázce LGBT práv zařazuje na 12. místo ze 49 pozorovaných zemí. Chorvatsko rovněž patří mezi jednu z 11 členských zemí, které mají velmi rozsáhlou anti-diskriminační legislativu.

Po uzákonění registrovaného partnerství v r. 2014 mají homosexuální páry zcela stejná práva jako heterosexuální, kromě adopčních. Nicméně existují zákony umožňující jakousi soft-verzi osvojení dítěte svého registrovaného partnera v podobě poručenství. Chorvatsko rovněž jako první uznalo neregistrované soužití stejnopohlavních párů žijících ve společné domácnosti r. 2003 a jeho legislativa zakazuje veškerou anti-gay diskriminaci. V r. 2013 se tu konalo referendum o změně Ústavy, které mělo za následek ústavní definici manželství coby trvalého svazku muže a ženy, čímž je momentálně nemožné uzákonit stejnopohlavní manželství.

LGBT práva mají v politice podporu levicových, středolevicových a zelených stran. Naopak mezi jejich odpůrce patří pravicové strany, středopravicové strany a některé nevládní organizace, např. „Ve jménu rodiny“ a římskokatolická církev.

V r. 2015 Mezinárodní LGBTI asociace (ILGA) zařadila Chorvatsko v rámci svého výzkumu situace LGBT práv ve 49 evropských zemích jako páté, což lze chápat jako výrazný postup, neboť mu v předchozím roce připadlo dvanácté místo.http://ilga.websiteprojects.com/sites/default/files/croatia_-_annual_review_2015.pdf Země nadále také patří mezi 11 členských států výrazně se angažujících v boji proti násilí a diskriminaci LGBT menšiny v rámci OSN.

Historie

Před 20. stoletím Neexistují žádné zprávy o postoji Chorvatského království existujícího v letech 925–1102 až do vstupu do personální unie s Uherskem k homosexualitě. Ani pozdější trestní zákoník přijatý 27. května 1852 v Chorvatském království v době, kdy bylo součástí Rakouska-Uherska, nenahlížel na homosexualitu přímo jako trestný čin. Nicméně po vzniku autonomního území Chorvatsko-slavonského království byl předložen návrh novely trestního zákoníku trestající mužskou homosexualitu až 5 lety vězení, nikdy ale neprošel.

2. světová válka Ani během 2. světové války, doby kdy se mnoho homosexuálů stalo oběťmi nacismu, nepřijala fašistická vláda Nezávislého státu Chorvatsko žádnou anti-gay legislativu. Nicméně jsou známy případy poprav komunistických jugoslávských partyzánů provedených po odhalení jejich homosexuality.

náhled|200px|Rozsudek partyzánského válečného soudu z r. 1944: Partyzánský kapitán Josip Mardešíć se shledává vinným z trestného činu homosexuality a odsuzuje se k trestu smrti

Komunistická éra V době, kdy se Chorvatsko stalo součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie, byla mužská homosexuální pohlavní aktivita ilegální a trestána až dvouletým vězením podle trestního zákoníku z 9. března 1951.Krivični zakonik (Sl.list FNRJ br. 13/51), član 186 "Za protivprirodni blud između lica muškog pola, učinilac će se kazniti zatvorom do dve godine." I tak se ale dá říct, že represe homosexuálů definitivně skončila koncem války. Homosexuálům označeným komunisty za „nepřátele státu“ bylo znemožněno vstupovat do Komunistické strany Jugoslávie.

Tato situace se změnila, když Chorvatsko a ostatní republiky získaly větší kontrolu nad svoji legislativou. Ústavní reformy Jugoslávie v r. 1974 zrušily federální trestní zákony a umožnily všem jugoslávským socialistickým republikám mít svůj vlastní právní řád. Chorvatská socialistická republika si své vlastní trestní zákony dovytvořila r. 1977 a dekriminalizovala homosexuální aktivitu. Chorvatská lékařská komora vyškrtla homosexualitu ze seznamu duševních poruch v r. 1973 – čtyři roky před vznikem nového trestního řádu a sedmnáct let před tím, než Světová zdravotnická organizace učinila totéž. Ačkoliv byla Jugoslávie považována za socialistickou zemi, nikdy nespadala pod železnou oponu, což ji činilo relativně otevřenou zemí Východního bloku.

V 80. letech začala viditelnost LGBT komunity razantně stoupat a v r. 1985 se Toni Maroševíć stal první otevřeně homosexuální veřejnou osobou moderující radio show v Omladinski radiu, což mělo za následek nepatrné socio-politické šarvátky. Později uvedl, že byl v Lize komunistů dotazován, zda se pokusí zformovat LGBT frakci ve straně. První lesbická asociace Lila initiative byla v Chorvatsku založená r. 1989, ale ihned o rok později svoji činnost ukončila.

Postkomunistická éra 90. léta a s nimi související válka v Jugoslávii však vývoj LGBT práv zpomalila. V průběhu chorvatské války za nezávislost většina LGBT Chorvatů, vč. feministek, mírových a environmentálních organizací vedlo kampaň proti válce v Chorvatsku. Po vzniku samostatného Chorvatska r. 1991 byla založená první LGBT asociace LIGMA fungující až do r. 1997, kdy zanikla na pozadí špatného socio-politického klimatu v oblasti LGBT problematiky. Za jediný posun v oblasti LGBT práv lze považovat sjednocení legálního věku způsobilosti k pohlavnímu styku pro obě orientace r. 1998. Situace spíše stagnovala až do r. 2000, kdy se konaly chorvatské parlamentní volby, po nichž zvítězily převážně středo-levicové strany v čele s Ivicou Račanem za HDZ.

Počátek 21. století znamenal ohromný rozmach v chorvatské LGBT historii počínající založením několika LGBT asociací (LORI r. 2000 a ISKORAK r. 2002 byly první), přiznáním práva homosexuálních párů žít v neregistrovaném soužití, kriminalizací veškeré anti-LGBT diskriminace (vč. uznání trestných činů spáchaných z motivu jiné sexuální orientace nebo genderové identity oběti coby zločinů z nenávisti) a konáním prvního festivalu gay pride v Záhřebu r. 2002. LGBT právům se dostávalo podpory několika politických stran, vč. obou přímo zvolených prezidentů. Někteří z nich se dokonce i osobně zúčastňovali festivalů.

10. léta 21. století se vyznačovaly konáním druhého ročníku festivalu hrdosti ve Splitu a třetího v Osijeku po návratu vlády koalice středo-levicových stran po osmileté vládě konzervativní HDZ v letech 2003-11. V r. 2013 se zde konalo chorvatské ústavní referendum r. 2013, které mělo rozhodnout o tom, zda se má nazývat manželstvím pouze svazek muže a ženy a o uzákonění registrovaného partnerství garantujícího homosexuálním párům veškerá práva plynoucí z manželství, mimo adopce..http://www.nytimes.com/2013/12/03/world/europe/croatian-government-to-pursue-law-allowing-civil-unions-for-gay-couples.html

K vykonání referenda byl dán impuls ze stany organizace „Ve jménu rodiny“ volající po ústavní změně, která by zakazovala stejnopohlavní manželství. V politické kampani hrála klíčovou roli také římskokatolická církev v čele s kardinálem Josipem Bozaníćem, který důrazně trval na tom, aby se lidu připomínalo, že manželství je „jedinečný svazek vedoucí k rozmnožování“. Následně vyvolané referendum se konalo 1. prosince 2013 a chorvatský lid si v něm ústavní změnu odhlasoval. Franko Dota, známý gay aktivista referendum kritizoval a označil jej za „ponížení gay populace a odpor proti vývoji poslední dekády“. Na druhou stranu Stephen Bartulica, podporovatel referenda, zase argumentoval tím, že se jednalo o snahu ukázat, že je v zemi velká opozice proti stejnopohlavnímu manželství a adopcím dětí homosexuálními páry. Premiér Zoran Milanovic nebyl konáním referenda příliš nadšený a okomentoval jej slovy: „Myslím si, že nás toto vůbec nečiní lepšími, chytřejšími a hezčími.

Veřejné právo Stejnopohlavní sexuální aktivita byla dekriminalizovaná v r. 1977 s rozdílným věkem způsobilosti pro homosexuály (18 let) a pro heterosexuály (16 let). Ten byl sjednocen v r. 1998 na 14 let pro všechny; později se po přijetí nového trestního zákoníku 1. ledna 2013 zvýšil pro homosexuály i heterosexuály na 15 let. V případě snadno zaměnitelných osob se počítá s limitem tří let.

Stejnopohlavní soužití

V r. 2003 krátce po konání prvního festivalu LGBT pride přijala vládnoucí koalice složená převážně ze středolevicových stran zákon částečně uznávající stejnopohlavní svazky. Zákon garantuje osobám žijící ve stejnopohlavní společné domácnosti nejméně 3 roky stejná práva jako mají nesezdané heterosexuální páry ve věcech dědictví a vzájemné vyživovací povinnosti. Nicméně možnost adopce nebyla zahrnutá, zrovna tak jako další práva a povinnosti plynoucí z rodinného práva. Namísto přijetí konkrétního zákona se pouze vyřešily výše uvedené záležitosti. Stejnopohlavní svazek tedy nešlo úředně stvrdit a nebyla mu přiznání ani rovná daňová práva, společné vlastnictví, zdravotní pojištění, pozůstalostní důchody atd. Na začátku r. 2005 zamítnul Sabor návrh zákona o registrovaném partnerství předložený poslancem strany SDP Šime Lučin a poslancem bez politické příslušnosti Ivo Banacem. Poslankyně Lucija Čikeš za vládnoucí HDZ vyzvala parlament k odmítnutí návrhu s odůvodněním, že veškerá podstata celého vesmíru i lidské existence závisí na heterosexualitě – od atomu po nejmenší částici, od mouchy ke slonovi. Jiný člen parlamentu za HDZ se k této záležitosti vyjádřil tak, že 85 % populace se hlásí k římskokatolickému vyznání, a že církev rovnost homosexuality s heterosexualitou odmítá.

Nicméně veškerá odborná veřejnost i média tyto postoje odsuzovaly s poukazem na to, že členové Saboru jsou povinni hájit práva občanů garantovaná ústavou, která zakazuje diskriminaci jiných sexuálních orientací.

11. května 2012 se chorvatský premiér Zoran Milanovič rozhodl výrazně zlepšit právní postavení párů stejného pohlaví prostřednictvím nového zákona, který by nahradil tehdejší legislativu o neregistrovaném soužití. Sabor následně tento zákon o životním partnerství 15. července 2014 přijal. Nový zákon zcela zrovnoprávnil homosexuální páry ve všech právech a povinnostech, vyjma rodičovství a adopce.

První životní partnerství uzavřeli v Záhřebu 5. září 2014 dva muži. Do roku po přijetí zákona o životním partnerství jej uzavřelo 80 párů.

LGBT adopce

Chorvatsko nepřiznává homosexuálním párům rovná adopční práva. Nicméně životní partner se může stát poručníkem dítěte svého protějšku. Homosexuální svobodný jednotlivec smí osvojit.

Poručenství partnera rodiče a výkon rodičovské zodpovědnosti Zákon o životním partnerství garantuje partnerovi rodiče získat vůči svému nevlastnímu dítěti rodičovská práva a povinností prostřednictvím institutu přechodného a trvalého poručenství. Díky tomuto můžou rodiče nebo jeden rodič svěřit své dítě do přechodného poručenství svého životního partnera, a tím na něj přenést svá rodičovská práva. Pokud tato situace má trvat déle než 30 dní, musí být tento právní akt stvrzen notářem. V situacích, kdy rodič nebo rodiče přenesou svá rodičovská práva a povinnosti na svého životního partnera, jsou všichni povinni se podílet na jeho výchově a v souladu s dobrem a nejlepším zájmem dítěte se kolektivně rozhodovat na podstatných záležitostech jeho života. V případě rozvodu má právo bývalý životní partner (nevlastní rodič) právo na styk se svým poručencem, pokud opatrovnický soud dojde k závěru, že je to z hlediska nejlepšího zájmu dítěte prospěšně.

Institut poručenství partnera je mechanismus upravený v zákoně o životním partnerství, který umožňuje životnímu partnerovi rodiče získat trvalá rodičovská práva vůči svému nevlastnímu dítěti, a je tudíž velmi podobný institutu přiosvojení. Pokud biologický rodič dítěte zemře spolu s druhým rodičem, anebo pokud je druhý rodič neznámý, případně je omezen ve výkonu rodičovské zodpovědnosti, pak tento právní vztah mezi poručníkem a poručencem zůstává, případně o něm ještě může dodatečně rozhodnout opatrovnický soud. Partner rodiče může také požádat o vznik poručenství, pokud biologický rodič souhlasí, a druhý je buď neznámý, anebo omezen ve výkonu rodičovské zodpovědnosti.