náhled|Duhová mapa Japonska náhled|vpravo|Neoficiální duhová vlajka Japonska Lesby, gayové, bisexuálové a translidé (LGBT) se v Japonsku setkávají s právními komplikacemi, se kterými většinová populace nemá zkušenosti. I přesto ale lze ostrovní stát ve srovnání s většinou asijských zemí označit za relativně sociálně liberální a otevřený ve vztahu k sexuálním menšinám. Stejnopohlavní sexuální styk byl v japonských dějinách trestný pouze krátce v Období Meidži, a to v letech 1872–1880. Po přijetí napoleonského trestního zákoníku byla znovu potvrzená beztrestnost homosexuality se sjednoceným legálním věkem způsobilosti k pohlavnímu styku. Homosexuálním párům a domácnostem jimi tvořeným se nedostává stejné právní ochrany, kterou mají páry heterosexuální. I tak ale od roku 2015 některá japonská města a prefektury přijaly vlastní vyhlášky o takzvaných partnerských certifikátech, které párům stejného pohlaví poskytují alespoň částečnou právní ochranu. Japonsko v současné době zůstává jedinou zemí G7, která nepřiznává homosexuálním párům žádný oficiální status. V březnu 2021 rozhodl místní soud v Sapporu, že znemožňovat homosexuálním párům uzavírat manželství odporuje japonské ústavě. V červnu 2022 nejdříve soud v Ósace rozhodl, že neuznání stejnopohlavního manželství neodporuje ústavě. Pak v listopadu toho roku se tokijský soud usnesl, že současný právní stav, tedy absence zákona umožňujícího párům stejného pohlaví uzavřít sňatek, je sice neústavní, ale zároveň se nejedná o přímý rozpor s ústavou. Z tohoto důvodu nemá soudní rozhodnutí žádné právní účinky.
Japonská kultura a náboženství se samy o sobě v historii k homosexualitě nijak negativně nevymezovaly. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že se většina Japonců staví k homosexualitě pozitivně. Dle šetření z roku 2019 68 % respondentů uvedlo, že by homosexualita měla být společností akceptována. Proti bylo 22 % zúčastněných. Ačkoliv žádná z hlavních politických stran nemá ve svém programu deklarován postoj k LGBT lidským právům, ať už pozitivní nebo negativní, figuruje v japonské politice mnoho otevřených LGBT lidí. Zákon umožňující úřední změnu pohlaví po předchozím chirurgickém zákroku zahrnujícím mimo jiné i sterilizaci byl přijat v roce 2003. Některá japonská města, včetně Tokia, přijala vlastní vyhlášky o zákazu homofobní a transfobní diskriminace.
Festival Tokyo Rainbow Pride se v japonské metropoli každoročně koná od roku 2012 a počet zúčastněných se neustále zvyšuje. Průzkum veřejného mínění z roku 2015 indikoval, že většina Japonců by podpořila legalizaci stejnopohlavního manželství. Další výzkumy prováděné v následujících letech potvrdily neustále se zvyšující podporu homosexuálních sňatků v japonské společnosti, zejména pak u mladší generace. Nicméně jiný průzkum z roku 2020 provedený na reprezentativním vzorku 10 000 LGBT lidí ukázal, že téměř polovina z nich (38 %) měla zkušenosti s nějakou formou nepříznivého zacházení.
Historie
Případy homosexuality a stejnopohlavní lásky jsou v Japonsku zdokumentovány už od dob starověku.
Před obdobím Meidži (1868–1912) byly nanšoku (男色), tedy intimní vztahy v rámci buddhistických klášterů, založeny na pederastii. Starší partner neboli nendža (念者, „milenec“ nebo „svůdce“) byl buď mnichem, kněžím nebo představeným příslušného kláštera, zatímco jeho mladším partnerem se stával akolyta (侍者), tedy chlapec v prepubertálním nebo adolescentním věku.Childs, Margaret (1980). "Chigo Monogatari: Love Stories or Buddhist Sermons?". Monumenta Nipponica. Sophia University. 35: 127–51. doi:10.2307/2384336. Tento typ svazku pak mohl být zrušen buď tím, že dotyčný chlapec dosáhl dospělosti, případně opustil klášter. Od obou partnerů se očekávalo, že budou ke svému vzájemnému vztahu přistupovat se vší úctou, a „nendža“ se kolikrát i vyžadovalo, aby se ke svému mladšímu protějšku zavázal i formálním slibem věrnosti.Pflugfelder, Gregory M. (1997). Cartographies of desire: male–male sexuality in Japanese discourse, 1600–1950. University of California Press. p. 26, 39–42, 75, 70-71, 252,
Během období Edo byli někteří šintoističtí bohové, zejména Hačiman, Mjóšin, Šinmei a Tendžin, považováni dokonce za symbol nanšoku (láska mezi muži).
Mužská homosexualita pak byla kromě náboženských kruhů zaznamenána i v armádě, v řadách samurajů, kde bylo zvykem, že chlapec v mladší věkové kategorii wakašú (v japonské terminologii myšlen dospívající nebo adolescentní chlapec) absolvoval výcvik v bojových uměních u staršího muže. I zde fungovaly vztahy založené na pederastii, kdy starší partner neboli nendža miloval svůj mladší protějšek čigo (稚児).Furukawa, Makoto. The Changing Nature of Sexuality: The Three Codes Framing Homosexuality in Modern Japan. pp. 99, 100, 108, 112. Muž pak mohl mladšího chlapce, pokud s tím souhlasil, pojmout jako svého milence, a to až do dosažení dospělosti.Leupp, Gary (1997). Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. University of California Press. ., p. 26, 32, 53, 69-78, 88, 90- 92, 95-97, 102, 132-135. Tyto vztahy byly stejně jako v klášterech založené na příslibu vzájemné věrnosti a striktní monogamii.
Během reforem Meidži byla homosexualita stále součástí japonské kultury, ale s importem západní kultury se začala stále více a více taubizovat. Obecně vzato lze říct, že s rusko-japonskou válkou skončily intimní vztahy nanshoku. Samotná modernizace Japonska během přelomu 19. a 20. století znamenala otevírání se západnímu světu, který se tehdy ještě stavěl k homosexualitě vesměs negativně. Toto období pak znamenalo mimo jiné i první počátky homofobie v moderním Japonsku.
Terminologie LGBT lidé jsou v moderní japonštině označováni jako seitekišósúša (性的少数者, „sexuální menšiny“), dóseiaiša (同性愛者, „stejnopohlavní milenec“), gei (ゲイ, „gay“), homosekušaru (ホモセクシャル, „homosexuál“), rezubian (レズビアン, „lesba“), baisekušuaru (バイセクシュアル, „bisexuál“) a toransudžendá (トランスジェンダー, „transgender“).
Věk způsobilosti k sexu Podle celonárodního trestního zákona je věk způsobilosti k pohlavnímu styku stanovený na 13 let. Nicméně mnoho prefektur a obcí má své vlastní zákony a vyhlášky jako například zákon na ochranu mladistvých v Tokiu zakazující plnoletým sex s osobou mladší 17 let. Kromě toho i když je celostátně legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku 13 let, tak volit zatím smějí jenom osoby starší 20 let. Věk nabytí svéprávnosti je 20 let a pro vydání řidičského oprávnění 18 let. Podle zákona o prevenci prostituce (1958) je zakázán pohlavní styk za úplatu nebo jakékoliv organizované zpeněžování pohlavního styku mezi mužem a ženou. O stejnopohlavním styku není zmínka, tudíž homosexuální prostituce není v Japonsku oficiálně ilegální.
V tradičních japonských náboženstvích jako je šintoismus, buddhismus nebo i konfucianismus neexistuje žádný přímý zákaz homosexuálního jednání. Sodomie se stala trestnou až r. 1872 během Období Meidži v rámci westernizace a s ní souvisejícím přílivem západní kultury. Toto ustanovení mělo pouze sedmileté trvání, když jej zrušila úprava japonského práva dle vzoru Code civil r. 1880. Od té doby až dodnes nemá Japonsko žádné zákony proti homosexualitě a veškeré sexuální aktivity mezi osobami způsobilými k pohlavnímu styku v soukromí jsou bez ohledu na sexuální orientaci a pohlaví legální.
Práva translidí V roce 2008 byl schválen zákon umožňující translidem po absolvování chirurgické změny úřední změnu pohlaví. Dne 24. února 2012 Advokátní asociace Hyogo vydala doporučení přemístit transsexuální ženy v mužských věznicích do ženských. Podle zprávy některé transsexuální ženy umístěné v mužských věznicích měly už ženské oblečení a vzhled, ale úředně byli stále muži, protože ještě neabsolvovali chirurgickou operaci.
Manželství
Článek 24 Ústavy Japonského císařství stanovuje, že „Manželství je založené na vzájemném souhlasu jedinců obou pohlaví, kteří si jsou v jeho rámci rovni.“
Proto paragraf 731-7387 Občanského zákoníku vymezuje manželství jenom pro různopohlavní páry. Stejnopohlavní páry nemohou uzavírat sňatky a tím čerpat výhody z nich plynoucí. Stejnopohlavní manželství uzavřená v zahraničí nejsou oficiálně uznána a zahraniční stejnopohlavní protějšek nemá žádný nárok na obdržení víza.
V březnu 2009 Japonsko umožnilo svému národu uzavírat stejnopohlavní sňatky v zemích, kde jsou uzákoněny. Ministr spravedlnosti nařídil místním orgánům, aby umožnily stejnopohlavním manželům místních občanů vstup do země.
Shrnuto: Japonsko dosud nelegalizovalo stejnopohlavní manželství, ale oficiálně uznává zahraniční sňatky, což lze považovat za mezikrok k legalizaci homosexuálních manželství.
V únoru 2015 oznámila tokijská čtvrť Šibuja svůj záměr právně uznat soužití párů stejného pohlaví pro aspekty návštěv v nemocnicích a společného pronájmu. Tento zákon by umožnil párům stejného pohlaví nechat si vystavit tzv. „potvrzení o partnerství“, které sice zatím zdejší zákony neznají, ale pomohlo by v případě práva přístupu k partnerovi, jenž je hospitalizován v nemocnici. Iniciativa Šibuji je považovaná za významný krok k posílení partnerských práv gayů a leseb v Japonsku.http://www.nytimes.com/2015/02/13/world/asia/tokyo-ward-plans-to-extend-rights-of-gay-couples.html V červenci 2015 vydalo Tokio prohlášení, že přijímá návrh Šibuji o uznání stejnopohlavních partnerství od listopadu téhož roku.http://en.rocketnews24.com/2015/07/31/tokyos-setagaya-ward-to-begin-legally-recognizing-same-sex-partnerships/
Adopce a rodičovství Homosexuálním párům není v Japonsku umožněná společná adopce dětí. Lesbické a osamělé ženy nemají přístup k asistované reprodukci. In December 2022, a "very broard and comprehensive fertility bill" was introduced in Japan – that explicitly and legally only allows heterosexual married women access to IVF treatment.
V dubnu 2017 přiznala Ósaka homosexuálnímu páru status pěstounů. Jedná se o první případ tohoto typu.
36 japonských obcí a hlavní město Tokyo taktéž zavedly systém tzv. rodinného partnerství (, átonášippu famiríšippu seido). Ten přiznává oficiálně uznaným partnerům jistá rodičovská práva a povinnosti vůči nevlastním dětem (přiosvojení – second-parent adoption) spočívající v možnosti činit za ně lékařská rozhodnutí nebo je vyzvedávat ze školských zařízení, což bylo dříve umožněno pouze biologickým rodičům. Jako první zavedlo tento systém město Akaši, prefektura Hjógo v lednu 2021 následované Tokušimou v únoru 2021 a tokijskou čtvrtí Adači v dubnu 2021.
Ochrana před diskriminací Japonský občanský zákoník dosud nezakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace nebo genderové identity, a tudíž mají LGBT Japonci omezené možnosti, jak se bránit proti nepříznivému zacházení v zaměstnání, školství, bydlení, zdravotní péči a bankovnictví."Gay scene: Tolerance, legal limbo". Jun Hongo. Japan Times. Tuesday, 23 Dec. 2000 Průzkum Dentsu Diversity Lab survey indikoval, že více než 65 % dotázaných LGBT lidí tajilo svou sexuální orientaci nebo genderovou identitu na pracovišti nebo v domácnosti.
Dle japonské ústavy jsou všichni občané nadáni rovnými právy s explicitním zákazem diskriminace na základě jakýchkoli kritérií. Homosexuálové, bisexuálové a translidé se ale i tak často setkávají s fyzickým, sexuálním i psychickým násilím ze strany svých partnerů, přičemž jejich možnosti domoci se zákonné ochrany jsou značně omezené. Páry stejného pohlaví jsou například vyňaty ze zákona o prevenci manželského násilí a ochraně obětí (Act of the Prevention of Spousal Violence and the Protection of Victims, japonsky:配偶者からの暴力の防止及び被害者の保護等に関する法律), a tudíž je nedostatek azylových domů a jiných bezpečných míst pro oběti domácího násilí v homosexuálních párech.
V roce 2013 se čtvrť Yodogawa, město Ósaka, stala první japonskou aglomerací, která přijala rezoluci na podporu LGBT inkluze, včetně zavedení povinných školení pro příslušníky tamních bezpečnostních sborů. Naha followed suit in July 2015.