František Josef I. (18. srpna 1830 zámek Schönbrunn, Vídeň – 21. listopadu 1916 tamtéž) z rodu Habsbursko-lotrinského byl v letech 1848–1916 císař rakouský, král český (nekorunovaný) a uherský (korunovace 1867), král lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský atd. Vládl téměř (bez 11 dnů) 68 let, což ho řadí mezi nejdéle vládnoucí panovníky světové historie.
Svou matkou arcivévodkyní Žofií byl během dospívání veden ke zbožnosti a přesvědčení o nedotknutelnosti panovnické moci. Na trůn nastoupil jako osmnáctiletý, po abdikaci svého strýce Ferdinanda Dobrotivého 2. prosince 1848 v Olomouci, a po porážce revoluce vládl zpočátku absolutisticky (resp. neoabsolutisticky). Roku 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Poté, co roku 1859 prohrál válku s Italy, přecházel postupně ke konstituční formě vlády. Neúspěchem skončila i Františkova válka s Pruskem z roku 1866, po níž následovalo vyrovnání s Uherskem a další vlna liberalizace. Kabinety, které císař jmenoval v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii. S přibývajícími roky se František Josef ve své říši stal všeobecně uctívanou osobnostíNárodní politika, 14.8.1915, s.5, Oslavy 85. narozenin Jeho Veličenstva císaře a krále, v systému KrameriusNárodní politika, 18.8.1910, s.4, Oslavy 80. narozenin Jeho Veličenstva císaře a krále, v systému Kramerius a ke konci života až jakousi legendární postavou, která svou prací a vůbec existencí udržovala mnohonárodnostní říši pohromadě. Rakouská expanze na Balkán ale vyústila roku 1914 v první světovou válku, jejíhož konce se starý císař již nedožil. Zemřel roku 1916 v Schönbrunnu, Rakousko-Uhersko ho přežilo o pouhé dva roky.
V osobním životě František příliš šťastný nebyl a prožil řadu tragédií. Jeho prvorozená dcera zemřela jako dítě na tyfoidní onemocnění, s manželkou Alžbětou Bavorskou, známou pod jménem Sisi, se postupně odcizili (a roku 1898 byla zavražděna), jeho jediný syn a následník Rudolf spáchal roku 1889 se svou milenkou sebevraždu, bratra Maxmiliána zastřelili republikáni v Mexiku.
Pro jeho povahu byla typická velká píle, se kterou plnil své panovnické povinnosti, a konzervativní smýšlení.
Dětství a dospívání vlevo|náhled|Miklós Barabás, portrét mladého císaře Františka Josefa I., 1853, olej na plátně, Maďarské národní muzeum, Budapešť František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9.45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Bylo mu přezdíváno Salzprinz („solný princ“), protože jeho matka před početím podstoupila léčbu v Bad Ischlu. Jak bylo v té době zvykem, porodu přihlížela velká část císařského dvora, dokonce se při něm podávalo občerstvení.
Vzhledem k předpokládané neplodnosti tehdejšího korunního prince (od roku 1835 císaře) Ferdinanda se pokládalo za pravděpodobné, že jeho synovec František Josef jednou usedne na trůn, a tomu odpovídala i jeho důkladná výchova.Herre, s. 24–31. Od roku 1836 byl jeho vychovatelem bývalý diplomat francouzského původu hrabě Heinrich Bombelles. Na vzdělání a výchovu dohlížela zejména matka, která v mnoha ohledech formovala i jeho politické názory. František byl vychováván v přesvědčení o silné panovnické moci a utvrzován v myšlence, že císař se zodpovídá pouze Bohu.Herre, s. 88, 235. Kromě běžných předmětů studoval i vojenství a učil se najednou několik cizích jazyků, mimo jiné i češtinu. K vojenským záležitostem a armádě měl již od dětství velmi kladný vztah. Velký důraz se kladl na výuku teologie, kterou měl na starosti pozdější vídeňský arcibiskup Rauscher. František tak byl vychováván ke zbožnosti a respektu k římsko-katolické církvi. Státní záležitosti ho od jeho sedmnácti let vyučoval sám státní kancléř, kníže Metternich.
Vláda a říšská politika
První léta vlády náhled|Korunovace Františka Josefa v olomouckém Arcibiskupském paláci 2. prosince 1848 Císařem se stal již ve svých osmnácti letech, když v souvislosti s říjnovou vídeňskou revolucí roku 1848 na nátlak okolí abdikoval císař Ferdinand I. a jeho bratr (otec Františka Josefa) se následnictví vzdal. Na rakouský trůn nastoupil v Olomouci 2. prosince 1848 jako reprezentant nepříliš populární politické reakce,Herre, s. 73. která ovládla politickou scénu země po revoluci v roce 1848, a od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. V pozadí jeho nástupu stála v podstatě dvorská kamarila, ve které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly, např. církev.Herre, s. 64–71.
náhled|Rakušané vítězí nad maďarskými povstalci u Temešváru v srpnu 1849 Při volbě jeho jména se v tomto kontextu mělo jednat o určitý kompromis. Jméno František (podle císařova děda Františka I.) mělo symbolizovat konzervativní hodnoty, zatímco jméno Josef mělo odkazovat na částečné přijetí reformní politiky císaře Josefa II.Herre, s. 69.
Prvních několik let Františkovy vlády měl na jeho rozhodnutí velký vliv ministerský předseda, kníže Felix Schwarzenberg. Po jeho smrti roku 1852 už řídil císař říši sám.Herre, s. 66–91. K jeho popularitě nepřispěla krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Ovlivněn touto událostí se pak roku 1853 Františka Josefa I. pokusil zabít maďarský nacionalista János Libényi. Díky přítomnosti císařova pobočníka Maxmiliena O'Donnella se to však nepodařilo. Libényi byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven.Herre, s. 95–97.
Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané Bachův neoabsolutismus (podle rakouského ministra vnitra Alexandra von Bacha). Tento režim se v podstatě snažil o posílení integrace Rakouska a jeho další centralizaci, a to také ve vztahu k Uhrám. Ideologicky se stavěl nepřátelsky k demokratizačním snahám a požadavkům stále významnější rakouské buržoazie o demokratické zastoupení.Herre, s. 90–93.
Vláda, v níž Bach zasedal, byla ovšem také spojena s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Byla provedena celková liberalizace hospodářské sféry, např. se přestala platit vnitřní cla. Došlo také ke zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny, a tak se ukázalo jako nezbytné změnit finanční politiku a zlepšit dostupnost úvěrů pro podnikatele, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.Herre, s. 145–146.
Jedním z dokladů císařových totalitárních tendencí bylo jeho nařízení deportovat na 3,5 roku předního českého žurnalistu Karla Havlíčka Borovského do jihotyrolského Brixenu. Stalo se tak v prosinci roku 1851 bez jakéhokoli soudního řízení.
Během let 1849–1861 byly v Rakousku vyhlášeny dvě oktrojované ústavy – roku 1849 „březnová“ nebo také Stadionova (jejím spoluautorem byl hrabě Stadion)Dějiny Rakouska, s. 410–411. a v roce 1861 „únorová“ (také Schmerlingova), základy státní správy byly postaveny na tzv. Silvestrovských patentech (1851).Dějiny Rakouska, s. 414–419. V souvislosti s vydáním ústavy z roku 1849 nechal císař rozpustit říšský sněm v Kroměříži, který pracoval na přípravě vlastní ústavy.
Krymská válka a porážka v Itálii náhled|upright=1.2|František Josef I. v bitvě u Solferina Do zahraniční politiky monarchie se mladý František Josef I. výrazněji zapsal ve druhé polovině 50. let 19. století v souvislosti s Krymskou válkou a následně s válkou s Piemontem v roce 1859. V obou případech se jednalo o neúspěch. V případě Krymské války se František Josef I. rozhodl nepodpořit svého spojence cara Mikuláše I. Rakousko se zde postavilo proti Rusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s ruskou říší. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, prakticky se ocitlo v mezinárodní izolaci a do budoucna ztratilo ruskou důvěru.Herre, s. 111–114.
Této situace využilo Sardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severní Itálii. Roku 1859 byla rakouská armáda poražena u Magenty a Solferina, čímž Rakousko ztratilo Lombardii. Císař v bitvě u Solferina, ve které rakouskou armádu porazila francouzsko-sardinská vojska pod velením Napoleona III. a Viktora Emanuela II., osobně velel. Tato porážka znamenala rozhodující krok ke sjednocení Itálie. Důsledkem ztráty Lombardie, i vzhledem ke špatné situaci v oblasti státních financí, pak bylo odvolání Bacha a postupné vytváření konstituční monarchie v Rakousku.
1860–1867 V roce 1860 František Josef I. tzv. Říjnovým diplomem otevřel cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii a postupně se přizpůsoboval nové roli konstitučního panovníka, která sice neodpovídala jeho osobní víře, ale kterou přijal. Po roce 1860 se stal spíše mužem kompromisu než zastáncem tvrdé linie politické reakce. Za touto změnou stála zřejmě snaha o zachování celistvosti monarchie. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 a konečné ztrátě severoitalských držav (Benátska a Lombardska) přistoupil císař k vyrovnání s Uherskem a nechal se v roce 1867 korunovat uherským králem.Dějiny Rakouska, s. 434–435. Svůj opakovaný slib, že se nechá korunovat českým králem, nikdy nesplnil. Na druhou stranu se ale nikdy nenechal korunovat ani rakouským císařem.Pernes, s. 8. náhled|vlevo|upright=0.9|František Josef I., 1865
Prosincová ústava z roku 1867 stanovila poměrně jasné pravomoci císaře a krále, který se tehdy díky rakousko-uherskému vyrovnání stal ústředním představitelem a symbolem jednoty dvojstátí. Nicméně jako konstituční panovník byl František Josef I. stále panovníkem „z Boží vůle“ a měl celou řadu pravomocí v oblasti zahraniční politiky a armády, které byly jeho kritiky označovány za absolutistické. Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity.Herre, s. 403.
Vznik Rakouska-Uherska a národnostní politika V říši se začínala výrazněji otevírat národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), v němž přislíbil řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládaná a následovala nespokojenost prakticky všech národností vyjma Němců.Herre, s. 147–150.
Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který měl dle ústavy z prosince 1867 společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.Herre, s. 200–202.
Národnostní nerovnost byla realitou Rakouska-Uherska. Ačkoliv v monarchii byla většina Slovanů, daleko lepší postavení všude měla německá minorita. České politické špičky se pokoušely prosadit trialistickou koncepci monarchie, narazily ale na protest Němců i Maďarů.Herre, s. 209–210.
1867–1908 náhled|Návštěva Františka Josefa v Haliči roku 1880 Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stával populárním a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linií kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie.
Jedním z výrazných projevů císařovy politické vůle po roce 1867 byla kauza kolem potvrzení Karla Luegera do funkce vídeňského starosty. Císař a král František Josef I. nechal celkem třikrát opakovat volby, než v roce 1897 Luegera, jehož antisemitské a populistické názory se císařovi zřejmě protivily, potvrdil.Herre, s. 283, 301–302.
náhled|vlevo|František Josef na plese ve Vídni během oslav příchodu nového století roku 1900