Senát Národního shromáždění byla horní komora Národního shromáždění (parlamentu) Československé republiky v letech 1920–1939.
Prvorepublikový senát Národního shromáždění sídlil v Thunovském paláci ve Sněmovní ulici v Praze na Malé Straně, v prostorách dřívějšího zemského sněmu a pozdější České národní rady a poté Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Vznik a složení Předchůdkyní prvorepublikového senátu Národního shromáždění ČSR byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady.
Dne 29. února 1920 byla přijata ústava, která po vzoru Rakouska-Uherska, Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z poslanecké sněmovny se 300 členy a 150členného senátu. Obě komory byly usnášeníschopné za přítomnosti aspoň třetiny všech členů. K platnosti usnesení pak bylo potřeba nadpoloviční většiny přítomných. Nikdo nemohl být zároveň členem obou komor.
Do obou komor se volilo podle všeobecného, rovného, přímého, tajného hlasovacího práva poměrným systémem ve vícemandátových volebních obvodech (bez uzavírací klauzule). Volební období senátu bylo stanoveno na 8 let. Délka volebních období nebyla v praxi dodržována, jelikož vždy došlo prezidentem k rozpuštění a volby do obou komor se konaly společně. Senátorem mohl být zvolen občan starší 45 let, který byl aspoň 10 let státním občanem Československé republiky.Pro volby uskutečněné do konce roku 1928, neplatila podmínka desetiletého státního občanství. Právo resp. povinnost volit senátory příslušela občanu staršímu 26 let, který mohl volit do poslanecké sněmovny.
První volby do senátu se konaly v květnu 1920.
Volební kraje
Volební kraje do senátu byly definovány výčtem volebních krajů poslanecké sněmovny ze kterých se skládaly (většinou dvojicí, výjimečně jedním nebo třemi):
Volební krajSídloSněmovní volební krajeMandátůVolební kraj I.Prahavolební kraj IA23volební kraj IBVolební kraj II.Hradec Královévolební kraj II11volební kraj IIIVolební kraj III.Mladá Boleslavvolební kraj IV15volební kraj VVolební kraj IV.Lounyvolební kraj VI14volební kraj VIIVolební kraj V.Plzeňvolební kraj VIII15volební kraj IXVolební kraj VI. Brnovolební kraj XI17volební kraj XIIIVolební kraj VII.Moravská Ostravavolební kraj X16volební kraj XIvolební kraj XIVVolební kraj VIII.Turčanský Svatý Martinvolební kraj XV10volební kraj XIIVolební kraj IX.Svatý Mikulášvolební kraj XVIII7volební kraj XIXVolební kraj X.Prešovvolební kraj XXI5Volební kraj XI.Nové Zámkyvolební kraj XVI9volební kraj XXVolební kraj XII.Užhorodvolební kraj XXII4
Volby a rozdělení mandátů
1920 (seznam senátorů) 41161031814 71028ČSDSDČSNSČSLRSZMLAutonomistický blokČsNDostatní
1925 (seznam senátorů) 123579201462371614 122BdL KSČČSDSDRSZMLČsNDČSLČSNSHSĽSostatní
1929 (seznam senátorů)
94661115202481316 963KSČČSDSDRSZMLČsNDČSLČSNSHSĽSostatní
1935 (seznam senátorů) 2316206148631123 11 9KSČČSDSDČSNSČSLRSZMLAB (HSĽS)
Pravomoci
Zákonodárná pravomoc Navrhuje, schvaluje a zamítá zákony (§ 41, 43 a 44 ústavní listiny) Poslanecká sněmovna může senátní veto přehlasovat nadpoloviční většinou všech svých členů. Zamítl-li senát tříčtvrtinovou většinou svých členů návrh přijatý v poslanecké sněmovně, musí poslanecká sněmovna senát přehlasovat třípětinovou většinou všech svých členů. Zamítne-li poslanecká sněmovna senátní návrh může toto veto senát přehlasovat nadpoloviční většinou všech svých členů a vrátit své usnesení znovu poslanecké sněmovně. Zamítne-li poslanecká sněmovna usnesení senátu nadpoloviční většinou všech svých členů po druhé tak je návrh zamítnut. Společně s poslaneckou sněmovnou může přehlasovat prezidentské veto (nadpoloviční většinou všech svých členů, § 48 ústavní listiny) Nedojde-li ke shodě obou komor, může prezidentské veto přehlasovat poslanecká sněmovna třípětinovou většinou všech svých členů. Schvaluje ústavní zákony (není možné jej poslaneckou sněmovnou přehlasovat, § 42 ústavní listiny) Nevyjádření se v předepsaných lhůtách je považováno za souhlas s návrhem (§ 43 ústavní listiny, neplatí pro ústavní zákony) Kontrola moci výkonné Interpeluje členy vlády (§ 40 a 52 ústavní listiny) Schvaluje vypovězení války (nutná třípětinová většina všech členů v každé sněmovně, § 33 ústavní listiny) Volba prezidenta republiky (na společné schůzi senátu a poslanecké sněmovny) Senátu přísluší právo soudit obžalobu vzešlou z poslanecké sněmovny: prezidenta republiky pro velezradu (§ 67 ústavní listiny), člena vlády pro porušení ústavních a jiných zákonů (§ 79 ústavní listiny).
Role senátu Vzhledem ke stejnému volebnímu systému a současnému ukončování volebního období obou komor bylo politické rozložení obou komor prakticky stejné, a tak senát nemíval jiný názor než poslanecká sněmovna. Rozhodující politické půtky se odehrávaly na poslanecké půdě a senát došlé zákony jen víceméně automaticky schvaloval. Výjimku tvořily dva případy, v nichž senátoři plnili úlohu parlamentní pojistky. V roce 1920 socialističtí poslanci prosadili značný rozpočtový schodek, načež vláda pohrozila demisí. Senát nato ale deficitní rozpočet odmítl a dal tak možnost svým kolegům ze sněmovny hlasovat odlišně. V roce 1926 došlo k parlamentní krizi, během níž se rozpadla koalice občanských stran se socialisty a parlament nebyl schopen schválit jediný zákon. Na půdě senátu se dohodla koalice československých občanských stran s německou pravicí a slovenskými klerikály a po překonání krize v poslanecké sněmovně byla vytvořena první vláda, na které se zúčastnily jak etnicky československé, tak německé strany.
Předpověď Ferdinanda Peroutky se naplnila na sklonku roku 1938, kdy stálý výbor Národního shromáždění, složený z poslanců i senátorů, v rozporu s ústavou a bez náhrady zrušil téměř sto poslaneckých a senátorských mandátů. Následně se příslušníci obou komor parlamentu podíleli na „zjednodušení politického systému“, kdy byly některé politické strany zakázány (KSČ) a jiné sloučeny do jedné vládnoucí (Strana národní jednoty) a jedné opoziční strany (Národní strana práce); strany národnostních menšin měly mít status pozorovatele. Posléze také zmocňovacím zákonem senát spolu se sněmovnou převedl část zákonodárné moci na vládu a prezidenta, čímž uskutečnil přechod od parlamentní demokracie k protofašistickému autoritativnímu režimu (viz druhá republika).
Seznam předsedů a místopředsedů
Č. Osoba Foto V úřadu od V úřadu do Subjekt Místopředsedové senátu1. Cyril Horáček 100px 26. května 1920 13. července 1920 RSČV František Soukup • Václav Klofáč • Josef Kadlčák • Wilhelm Niessner2. 100px 13. července 1920 14. února 1924 RSZML František Soukup • Václav Klofáč • Josef Kadlčák • Wilhelm Niessner3. Václav Donát 100px 14. února 1924 18. února 1926 RSZML 1924 František Soukup • Václav Klofáč • Josef Kadlčák • Wilhelm Niessner1924–1925 František Soukup • Václav Klofáč • František Valoušek • Wilhelm Niessner • Bohuslav Franta1925–1926 František Soukup • Václav Klofáč • František Valoušek • Wilhelm Niessner • Jaroslav Brabec4. 100px 18. února 1926 30. listopadu 1926 ČSNS Václav Donát • Mořic Hruban • František Soukup • Wilhelm Niessner • Jaroslav Brabec5. Mořic Hruban 100px 30. listopadu 1926 12. prosince 1929 ČSL Václav Klofáč • Václav Donát • František Soukup • Josef Böhr • Jaroslav Brabec • Karol Krčméry6. František Soukup 100px 12. prosince 1929 21. března 1939 ČSDSDNSP 1929–1935 Václav Klofáč • Václav Donát • Mořic Hruban • Karl Heller • Jozef Buday • Emanuel TrčkaJosef Luksch • Vilém Votruba • Josef Kahler1935–1939 Václav Klofáč • Václav Donát • Mořic Hruban • Karl Heller • Jozef Buday • Otakar Bas
Odkazy Reference
Související články Poslanecká sněmovna Národního shromáždění ČSR Seznam zastupitelských sborů volených v českých zemích Panská sněmovna Senát Parlamentu České republiky
Kategorie:Národní shromáždění Kategorie:Politika první republiky Kategorie:Horní komory