McDonnell Douglas F-4 Phantom II je dvoumístný, dvoumotorový, nadzvukový stíhací letoun dlouhého doletu schopný provozu za každého počasí. Byl původně navržen jako palubní stíhací letoun pro Námořnictvo Spojených států amerických (US Navy)Swanborough and Bowers 1976, str. 188 a 301. vyzbrojený pouze řízenými střelami, neboť v době jeho vzniku se počítalo s tím, že se vzdušné souboje budou odehrávat pouze na větší vzdálenosti a kanónů tak nebude zapotřebí. Phantom se však osvědčil i při útocích na pozemní cíle a jako průzkumný letoun. Do služby u US Navy vstoupil v roce 1960. Pro své kvality byl později přijat do služby u americké námořní pěchoty (USMC) a amerického letectva (USAF). V polovině 60. let 20. století se stal dominantním typem letounu v rámci všech tří leteckých složek ozbrojených sil USA. V letech 1959 až 1962 ustanovil 15 leteckých světových rekordů,"Phabulous 40th: Phantom "Phirsts"." Boeing. Citováno: 22. srpna 2011. které zahrnovaly absolutní rychlostní rekord a absolutní výškový rekord."Phabulous 40th: World Record Holder." Boeing. Citováno: 22. srpna 2011. Letouny tvořily podstatnou část amerických leteckých sil i v 70. a 80. letech 20. století, kdy začaly být nahrazovány modernějšími stroji, jako například F-15 a F-16 u amerického letectva, F-14 a F/A-18 u amerického námořnictva a námořní pěchoty. Letouny F-4 byly úspěšně a ve velkých počtech vyváženy do celého světa. Stroje používalo nebo stále používá 11 dalších států světa.
Letouny se zúčastnily mnoha konfliktů 2. poloviny 20. století. F-4 je zřejmě nejznámější letadlo vietnamské války, kde byl poprvé bojově nasazen v roce 1964 jak k vybojování vzdušné převahy, tak i k útokům na pozemní cíle a k provádění průzkumu."F-4 Phantoms Phabulous 40th". Boeing. Citováno: 22. srpna 2011. V této válce se Phantomy staly posledními americkými letadly ve 20. století, jejichž posádky dosáhly titulu „letecké eso“.
Svoji poslední službu si letouny F-4 Phantom II odsloužily v amerických silách při provádění leteckého průzkumu a v rolích „Divokých lasiček“ („Wild Weasel“ – označení letounů určených k umlčování protivzdušné obrany formou radioelektronického boje) ve válce v zálivu v roce 1991 a při dodržování bezletové zóny nad jižním Irákem po válce. Ze služby byly vyřazeny v roce 1996.Donald Spring 1991, str. 26.Donald Summer 1991, str. 22. Izraelské Phantomy zažily tvrdé a úspěšné boje v izraelsko-arabských konfliktech, zatímco velká flotila íránských Phantomů létala ve válce mezi Íránem a Irákem. Phantomy i nadále slouží v několika zemích světa a jsou používány i jako bezpilotní cíle u amerického letectva. Výroba Phantomů probíhala od roku 1958 do roku 1981. Bylo postaveno 5195 strojů, čímž se letoun stal nejmasověji vyráběným americkým nadzvukovým vojenským letounem."Phabulous 40th: First to Last." Boeing. Citováno: 23. 8. 2011.
Vývoj Původ náhled|Model stroje McDonnell F3H-G/H, 1954 V roce 1952 byl konstruktér Dave Lewis jmenován do funkce vedoucího oddělení předběžných návrhů. Ačkoliv se v dohledné době nerýsovala možnost nějaké soutěže na dodání letadel, interní studie společnosti předpokládala brzkou potřebu nového letounu pro námořnictvo, totiž útočné stíhačky. Společnost byla od 40. let dodavatelem palubních proudových letounů pro US Navy. Nejprve to byly stroje FH-1 Phantom, následovaly letouny F2H Banshee a F3H Demon. Pro USAF společnost dodala letouny F-101 Voodoo. Proto pro ni byla ránou prohra v soutěži na dodání stíhacího letadla pro US Navy, kterou vyhrál letoun Vought F8U Crusader.
V roce 1953 společnost McDonnell Aircraft začala pracovat na letounu (Model 98) vylepšováním svého námořního stíhacího stroje F3H Demon, přičemž měly být vylepšeny možnosti působit za každého počasí a výkony stávajícího stroje. Hlavní konstruktér Herman D. Barkey a jeho tým připravili několik projektů, které zahrnovaly i varianty s pohonem letounu motorem Wright J67Dorr 2008, str. 61. a dvěma motory Wright J65 nebo General Electric J79."Phabulous 40th: Phantom Development." 1978 Commemorative Book. Boeing. Citováno: 24. 8. 2011. Varianta poháněná motory J79 dávala možnost výroby letounu s maximální rychlostí Mach 1,97. 19. září 1953 jej společnost McDonnell představila US Navy jako projekt „Super Demon“. Letoun byl jedinečný svým modulárním uspořádáním – mohl být dle povahy mise osazen jednomístnou nebo dvoumístnou kabinou. Rovněž vybavení nosu letounu mělo být vyměnitelné – zahrnovalo různé typy radarů, kamery, čtyři 20mm letecké kanóny nebo 56 neřízených raket. Letoun měl mít 9 závěsníků pod křídly a trupem. Námořnictvo projevilo zájem objednáním makety v plném měřítku s označením F3H-G/H, ale bylo jasné, že zaváděné letouny Grumman F-11 Tiger a Vought F-8 Crusader již uspokojují potřeby námořnictva v oblasti nadzvukových stíhacích letounů.
Společnost McDonnell proto návrh přepracovala na stíhací bombardér do každého počasí s 11 externími závěsníky pro zbraně a vybavení a nabídla jej jako nevyžádanou nabídku americkým úřadům. 18. října 1954 společnost obdržela požadavek námořnictva na výrobu dvou prototypů YAH-1. 26. května 1955 důstojníci US Navy navštívili společnost McDonnell Aircraft a přednesli rozsáhlý soubor nových požadavků a změn. Jelikož námořnictvo již mělo letoun A-4 Skyhawk pro útoky na pozemní cíle a F-8 Crusader pro boj s nepřátelskými stíhačkami, požadovalo dokončit oba prototypy, nyní značené XF4H-1, jako letouny do každého počasí k obraně flotily. Letoun měl mít druhého člena posádky, tzv. RIO (Radar Intercept Operator / Operátor střeleckého radaru). V červnu 1957 společnost nabídla Model 98AD americkému letectvu jako stíhací letoun. Letectvo však v té době nebylo vůbec ochotné uvažovat o letounu, který byl původně navržen pro námořnictvo.
Prototyp XF4H-1
Prototypy XF4H-1 (výrobní čísla 142259 a 142260) měly tandemové uspořádání sedadel, samostatné kryty kokpitu se odklápěly nahoru a na rozdíl od sériové verze nepřesahovaly hřbet letounu. Mohl nést čtyři polozapuštěné radarem naváděné střely AAM-N-6 Sparrow III a 7258 kg výzbroje na závěsnících pod křídly a trupem. Na závěsníku pod trupem a na vnitřních závěsnících pod křídly mohl nést až tři přídavné nádrže se zásobou 7408 litrů paliva. V šesti nádržích v trupu a dvou ve křídlech mohl nést až 12 480 litrů paliva. Letouny měly být poháněny dvojicí motorů J79-GE-2 nebo 2A. Podobně jako letoun F-101 Voodoo byly motory uloženy dole v trupu, kvůli uložení velkých palivových nádrží v trupu. Vstupy vzduchu k motorům měly pevnou geometrii. Náběžná hrana křídel měla sklon 45 stupňů a zpočátku neměla charakteristické zalomení.Loftin, Laurence K. Quest for Performance: The Evolution of Modern Aircraft SP-468. Washington, DC: National Aeronautics and Space Administration, History Office, Scientific and Technical Information Branch, 1985. Citováno: 27. srpna 2011.
Pojmenování letounu náhled|F4H-1F na palubě USS Independence (CV-62). Letoun byl původně označen AH, později byl přeznačen americkým námořnictvem na F4H, zatímco původní označení u amerického letectva bylo F-110A Spectre. Označení F-4 vstoupilo v platnost v roce 1962, kdy byl sjednocen systém označování letounů u všech ozbrojených složek USA. V rámci společnosti McDonnell Aircraft byl letoun označován jako Model 98.
Původně bylo záměrem pojmenovat letoun F4H jmény Satan nebo Mithras, což byl perský bůh světla."Aircraft History of the F-4" Motoart.com. Citováno: 9. 9. 2011. Nakonec letoun dostal méně kontroverzní pojmenování Phantom II. První Phantom byl jiný proudový stíhací letoun společnosti McDonnell – McDonnell FH-1 Phantom, který byl v době zavádění Phantomů II dávno vyřazen ze služby. Proto se letounům Phantom II obvykle říkalo jen jednoduše Phantom. Phantomy II používané u USAF dostaly původně jméno Spectre. Toto jméno se však nepoužívalo.Angelucci 1987, str. 316.
Testování prototypů 25. června 1955 si US Navy objednalo ke dvěma prototypům XF4H-1 i pět předvýrobních strojů YF4H-1 (výrobní čísla 143388 až 143392). Testování v aerodynamickém tunelu v roce 1956 odhalilo značnou boční nestabilitu stroje, což si vyžádalo úpravu křídel, které měly být namontovány se vzepětím pod úhlem 5° a řadu dalších zásahů do konstrukce.Donald and Lake 2002 Aby se konstruktéři vyhnuli složité úpravě centrální části křídel, která byla z titanu, použili vzepětí jen na vnější části křídel, a to pod úhlem 12°, tak aby průměrné vzepětí celého křídla bylo požadovaných 5°. Na náběžnou hranu křídla byl umístěn typický „psí zub“, který vylepšoval ovladatelnost letounu při vysokých úhlech náběhu. Plovoucí výškovky (stabilizátory) měly záporné vzepětí pod úhlem 23°, což rovněž zlepšovalo ovladatelnost při vysokých úhlech náběhu a zároveň držely ocasní část letounu mimo dosah výfukových plynů. Vstupy vzduchu do motorů měly mít měnitelný průřez s plochými oddělovači mezní vrstvy u přídě trupu. Svou schopnost bojovat za každého počasí měl letoun díky radaru AN/APQ-50. Letoun měl být provozován z letadlových lodí, a proto byl hlavní podvozek uzpůsoben, aby vydržel přistání při klesání až 7 m/s, zatímco přední podvozek mohl být teleskopicky prodloužen až o 50 cm pro zvětšení úhlu náběhu při vzletu z paluby letadlové lodi.
Phantom provedl svůj první let 27. května 1958. Let provedl zkušební pilot Robert C. Little. Při tomto letu došlo k potížím s hydraulikou, což znemožnilo zatažení předního podvozku, ale následující lety již probíhaly lépe. Při třetím letu 31. května 1958 Little překonal rychlost zvuku. Tento prototyp (142259) byl nakonec ztracen 21. října 1959, když došlo k jeho destrukci při rychlosti Mach 2,15. Pilot zahynul. Testování ukázalo nutnost úpravy vstupů vzduchu do motorů. Pevné oddělovače mezní vrstvy nahradila kombinace pevných a pohyblivých panelů s otvory v pevné sekci. Konkurentem letounu Phantom byl letoun Vought XF8U-3 Crusader III. Kvůli vytíženosti operátora radaru však US Navy požadovalo dvoumístný stroj a 17. prosince 1958 byl letoun F4H vyhlášen vítězem soutěže. Zpoždění ve vývoji motorů J79-GE-8 znamenalo, že první vyrobené letouny byly osazeny motory J79-GE-2 a −2A. Každý z nich dával tah 73,38 kN s přídavným spalováním. V roce 1959 Phantom zahájil zkoušky pro provoz z letadlových lodí. První kompletní start a přistání se uskutečnilo 15. února 1960 z letadlové lodi USS Independence (CV-62). Zkoušky dopadly obecně velmi dobře, drobné problémy se vyskytly jen s odskakujícím přistávacím hákem. Motory letounu se prokázaly jako velice spolehlivé. Phantomy byly podstatně větší a těžší než dosud používané palubní stroje, přesto díky nevídanému tahu svých motorů to nebyl pro piloty žádný problém.
Výroba Na začátku výroby byl změněn typ radaru za lepší a větší AN/APQ-72, což si vyžádalo úpravu tvaru nosu letounu. Také kryt kabiny byl přepracován, čímž se zlepšil rozhled z kokpitu a zvětšil se prostor na zadním sedadle. První výrobní verze byla označena F4H-1. Na tuto verzi bylo přeznačeno i pět předvýrobních YF4H-1. Od 46. vyrobeného letounu (resp. od 48. letounu, pokud připočteme dva prototypy) začaly být do letounů montovány motory J79-GE-8. Následně bylo prvních 45 letounů přeznačeno na verzi F4H-1F. náhled|vpravo|Letoun první operační letky VF-74 US Navy vybavené letouny Phantom v roce 1961.
V září 1962 došlo ke sjednocení značení letounů všech složek ozbrojených sil USA. Letouny F4H-1F byly přeznačeny na verzi F-4A a letouny F4H-1 na verzi F-4B. Od června 1961 do března 1967 bylo dodáno k US Navy a USMC celkem 649 strojů F-4B. 29 jich bylo později zapůjčeno USAF.
Další vyráběnou verzí bylo 46 letounů pro taktický průzkum RF-4B (F4H-1P). Letouny byly vyrobeny pro USMC. Příď letounu byla značně prodloužena a byly do ní umístěny kamery zaměřené dopředu a do stran (nebo mapovací kamera), radar s bočním vyzařováním, infračervené senzory. Pro noční fotografování byly na letoun umístěny výmetnice zábleskových světlic.