Etruskové jsou málo poznané starověké etnikum, které sídlilo v Etrurii, na území dnešního Toskánska v Itálii. Jako svébytná kultura existovali zhruba od 8. století př. n. l. a mocenského vrcholu dosahovali v období do 4. století př. n. l. Poté jejich význam výrazně upadl a postupně splynuli s Římem, jehož občanství získali v roce 90 př. n. l. Sami sebe označovali jako Rasenna (Rasena) a jméno Etruskové získali z jejich latinského označení Etrusci (či Tusci) – odtud pochází současné označení italské provincie Toscana, Řekové je nazývali Τυρσηνοί (tyrsenoi) nebo Τυρρηνοί (tyrrhenoi), z tohoto pojmenování se odvozuje název moře západně od italského pobřeží – Tyrhénské moře.
Původ a sídla
Spolu s problematikou jazyka není otázka původu Etrusků v současnosti zcela objasněna. Již ve starověku existovaly různé hypotézy. Současné archeologické výzkumy některé hypotézy zcela či částečně vyloučily, avšak umožnily vznik hypotéz nových.
Je třeba si uvědomit, že v etruskologii je samotná otázka původu sice často vznášena a považována za významnou, ale všeobecně dnes platí, že kultura, kterou označujeme jako „etruskou“, se vyvinula teprve na území Etrurie.
Množství hypotéz o původu Etrusků lze v zásadě rozdělit na dva základní proudy – západní a východní. Podle západní hypotézy pocházejí Etruskové z Alp a podle východní pocházejí z Malé Asie. Sovětský akademik N. S. Děržavin dokonce, ovlivněn marrismem, uvažoval, že Etruskové, kmenové společenství žijící severně od Černého moře, byli zakladateli ruského národa, a Rus od nich také dostala své jméno (tento názor byl nicméně rozporován již Děržavinovými současníky). Velmi rozšířena je rovněž hypotéza, že jsou původními obyvateli Itálie. Jisté je, že svoji politickou a náboženskou strukturu vytvořili teprve na území dnešní Itálie.
Etruskové ovládali území mezi Tiberou a Alpami, nicméně stopy jejich činnosti lze najít i výrazně dále. Západní hranici jejich území tvořilo pobřeží Ligurského moře (naproti Korsice) a východní hranicí byl Jadran, kterému dalo jméno etruské město Hadria/Atria (dnešní Adria).
Etruskou civilizací dnes nazýváme obyvatele starověké Itálie, kteří se sami označovali jako Rasenna (𐌀𐌍𐌍𐌄𐌔𐌀𐌓), resp. Rasena, případně Raśna (𐌓𐌀𐌔𐌍𐌀). Římané je nazývali Etrusci nebo Tusci a starověcí Řekové o nich referují jako o Tyrrhenoi, nebo Tyrrsenoi (Τυρσηνοί, Τυρρηνοί). Počátek této civilizace, vymezené vlastním jazykem, není přesně znám a zařazuje se do prehistorického období před založením Říma. V této podobě přetrvává až do doby jejího splynutí s italickým obyvatelstvem římské říše, kde i přes její následný rozmach přetrvaly četné prvky etruské kultury, charakterizované zejména vysokou úrovní etruského umění.
Největšího rozmachu dosáhli Etruskové v době okolo založení Říma a v období římských králů, kdy se celá etruská civilizace rozvíjela ve třech konfederacích. Na severu Itálie v oblasti Pádské nížiny (v přiložené mapě územního rozsahu etruské civilizace Po river = řeka Pád), ve střední Itálii v oblasti Latia (zahrnující i město Řím) a na jihu v oblasti Kampánie. Existuje celá řada důkazů o tom, že raný Řím byl ovlivněn Etrusky, včetně skutečnosti, že dva z posledních tři římských králů byli etruského původu. Vliv Etrusků byl však zlomen až po dobytí města Véje (Veii) roku 396 př. n. l. a po dobytí fakticky posledního etruského města Volsinie roku 265 př. n. l.
Etruská kultura se vyvíjela na území Itálie přibližně od roku 800 př. n. l. a navazovala na villanovskou kulturu doby železné. Během postupného rozšiřování etruského vlivu byla konfrontována zejména s helénskou civilizací prostřednictvím řeckých obchodníků a kolonizační expanze řeckých městských států. Protože dodnes existuje řada hypotéz o etnickém původu etruského obyvatelstva, označujeme nezávazným pojmem „proto-Etruskové“ skupinu obyvatel etruského regionu s villanovskou kulturou. Pokud by Etruskové nebyli původními obyvateli na území s villanovskou kulturou, museli by v četném počtu připlout z jejich původních vlastních sídlišť, obsadit území Itálie za předpokladu svedení řady významných bitev, vytlačit původní obyvatelstvo a rozvinout svoji civilizaci na úroveň tří konfederací s 36 městy. To vše by muselo proběhnout za dobu jednoho sta let, aniž by se takto významná událost stala předmětem legend, či po sobě zanechala jiné historické důkazy a především archeologické doklady, např. v podobě zničených sídel.
Historie V 8. století př. n. l. Etruskové začali zakládat první města a během 7. století př. n. l. ovládli celou severní Itálii, což nutně muselo vést ke střetu s řeckými osadami, proti kterým se Etruskové spojili s Kartágem. Společně pak roku 540 př. n. l., někdy bývá udáváno 535 př. n. l., Řeky porazili v bitvě u Alarie (někdy též Alalie); díky této bitvě ovládli Korsiku. V roce 524 př. n. l. byli Etruskové s Umbry poraženi v bitvě u Kymy, Řekové je po této bitvě pronásledovali a roku 506 př. n. l. je znovu porazili u Aricie. Při dalším pokusu ovládnout tuto řeckou osadu byli poraženi v námořní bitvě u Kymy, kde přišli o velkou část svého loďstva. Z této porážky se již Etruskové nevzpamatovali a jejich moc začala postupně upadat. V průběhu 4. století př. n. l. je Keltové postupně donutili opustit Pádskou nížinu.
Jejich moc postupně upadala, v roce 265 př. n. l. Římané dobyli Volsinii. Během spojenecké války (91 př. n. l. – 89 př. n. l.) bojovali na straně Říma, ale v následné občanské válce se postavili proti Sullovi a v roce 79 př. n. l. se stali veteránskou kolonií. Pak během sta let splynuli s Římany.
Nejstarší archeologické nálezy byly učiněny na pohřebištích pocházejících z 9. století př. n. l. Jedná se o urny uložené v mělkých hrobech, označovaných jako hroby pozzo. Tato skutečnost dokládá u proto-Etrusků zvyk pohřbívání žehem (viz Původ Etrusků – kultura popelnicových polí – archeologické předpoklady). Od 8. století př. n. l. se potom setkáváme s novým způsobem pohřbívání, kdy celé tělo je uloženo do prohlubně a zakryto deskou.
Okolo roku 750 př. n. l. Etruskové získávají námořní hegemonii v Tyrhénském moři, což napomáhá k rozvoji městských států, zejména na jihu Etrurie. Okolo roku 600 př. n. l. dosáhla etruská civilizace vrcholu své moci. Dohromady se spojeneckým Kartágem námořně ovládali celé západní Středomoří a na pevnině Etruskové expandovali jak do Pádské nížiny na severu, tak do Kampánie na jihu.
Na pobřeží a v jižní části Etrurie byla lokalizována nejdůležitější centra etruské kultury spojená s extenzivním těžením železné rudy na ostrově Elba, se zpracováním bronzu v Tarquinii a mědi, železa a olova ve městě Caere (Cerveti), které využívalo nalezišť v Tolfských horách. Mezi významná centra jižního vnitrozemí patřila města Vulci a Veje.
Na severu a ve vnitrozemí se nejvíce rozvinula města Cortona, Arezzo, Perugia, Chiusi a Volterra. Zde převládala těžba a zpracování kovů, výroba keramiky a zemědělských produktů. Z pohledu kultury probíhaly navzdory různým vojenským konfliktům bohaté obchodní a kulturní vztahy s řeckým světem.
Jednotný etruský stát nikdy neexistoval, městské státy se sdružovaly do spolků po 12 městech a tato sdružení měla spíše náboženský než politický charakter. K postupnému potlačování etruského vlivu v Římě došlo patrně v období po roce 510 př. n. l., tedy po vyhnání posledního krále etruského původu Lucia Tarquinia Superba. Od této doby upadá i význam a moc etruských městských států.
Porážka řeckým loďstvem v bitvě u Kýmy v roce 474 př. n. l. natrvalo oslabila etruský námořní vliv. Roku 396 př. n. l. byly Veje dobyty Římem. Krátce nato bylo etruské území poznamenáno pohybem galských vojsk, kdy byla napadena města Siena a Clusia. Až do roku 265 př. n. l. byla města v jižní Etrurii postupně dobývána Římem. Města na severu (Arezzo, Volterra, Perugia, Cortona) uzavřela s Římany dohody a dosáhla tak méně dramatického vývoje v rámci postupné asimilace s římskou říší. Formální tečkou v tomto vývoji bylo udělení neomezeného římského občanství Etruskům roku 90 př. n. l.
Etruská kultura postupem času v rámci římské říše upadala jak v důsledku probíhající asimilace etruského obyvatelstva, tak také díky „propagaci“ římské státnosti a římských tradic, v souvislosti s nimiž byl etruský odkaz často záměrně zamlčován či zkreslován, aby v rámci budoucích generací vznikala představa silné a původní římské tradice. Některé, zejména etruské náboženské rituály byly postupně zapovídány, i když existují důkazy o tom, že například výklady budoucnosti z jater obětních zvířat, z letu ptáků či z blesků byly provozovány i v pozdějších dobách a často se k etruským „haruspikům“ o tyto prognózy obraceli i vysocí představitelé Říma před učiněním významných rozhodnutí. Římané jsou také známi svým vysokým stupněm „pověrčivosti“. Velký význam pro uchování některých etruských odkazů, zejména v oblasti umění, měl Gaius Cilnius Maecenas (70 př. n. l. – 8 př. n. l.), který pocházel ze starého šlechtického etruského rodu a byl politickým poradcem prvního římského císaře Octaviana Augusta. Byl známý svojí zálibou v umění, které štědře podporoval (odtud přenesený význam slova „mecenáš“).
Časová osa významných událostí okolo 800 př. n. l. – počátky etruské kultury, zakládání měst v Etrurii okolo 750 př. n. l. – nárůst významu etruských námořních sil okolo 700 př. n. l. – mohylové hroby, bohatě vybavené nástěnnými malbami a četnými uměleckými předměty i předměty denní potřeby okolo 600 př. n. l. – bronzové umělecké předměty ve stylu orientalismu, produkce keramiky bucchero 550 př. n. l. – etrusko-kartaginská koalice proti Řecku 540 př. n. l. – vítězství nad řeckým loďstvem v námořní bitvě u korsického města Alalie 524 př. n. l. – porážka v námořní bitvě u Kýmé (Cumae) okolo 510 př. n. l. – svržení Lucia Tarquinia Superba, posledního etruského krále v Římě okolo 500 př. n. l. – rozvoj etruského města Capua (významného střediska v oblasti Kampánie) 428 př. n. l. – počátek sporů mezi Římem a Vejemi 474 př. n. l. – porážka etruského loďstva spojenými flotilami sicilských Syrakus a Kýmé, opět v bitvě u Kýmé 430 př. n. l. – porážka italickým kmenem Samnitů v Kampánii 406 př. n. l. – obležení Vejí římským vojskem 396 př. n. l. – dobytí Vejí Římem od 396 př. n. l. – počátek vpádů Keltů (Galů) do Pádské nížiny 384 př. n. l. – dobytí města Pyrgi Dionysiem I. Syrakuským 358 př. n. l. – uzavření spolku Tarquinií a Cerveteri proti Římu 310 př. n. l. – porážka Římem u Vadimonského jezera 300 př. n. l. – Pyrgi se stává římskou kolonií 280 př. n. l. – Řím dobývá Vulci 264 př. n. l. – Řím dobývá Volsinie 260 př. n. l. – obsazení Pádské nížiny Galy 205 př. n. l. – podpora Scipiona v tažení proti Hannibalovi 183 př. n. l. – založení římské kolonie v Saturnii 90 př. n. l. – udělení římského občanství 82 př. n. l. – Sullovy represe v Etrurii 79 př. n. l. – kapitulace Volterry od 40 př. n. l. – úplná romanizace Etrusků
Jazyk
Jazyk Etrusků máme textově doložen přibližně od roku 700 do roku 50 př. n. l. Podle všeobecně uznávané teorie Etruskové nemluvili jazykem indoevropského původu. Za nejpravděpodobnější se považuje, že etruština je příbuzná pouze rodině tyrhenských jazyků, jež je sama o sobě izolovaná a nepříbuzná všem ostatním jazykovým rodinám, které jsou známy. V posledních letech se připouští, že do této rodiny patří také rétština a lemnoština. Někteří současní vědci na základě gramatických výzkumů a výzkumů slovní zásoby uvádějí, že tyrhénská jazyková rodina je s indoevropskou jazykovou rodinou volně příbuzná. Pro další závěry však chybí informace a především původní texty v dalších jazycích.