Ministerialita je termín z dějin středověké Evropy označující společenskou vrstvu nesvobodných služebníků suverénů, kteří byli určeni k plnění úkolů na poli správním, hospodářském a vojenském. Ministerialita je dnes chápána jako právní pojem či instituce, charakterizovaná osobními vztahy na straně jedné, nebo politickými, hospodářskými a vojenskými funkcemi na straně druhé.
Ministeriálové (ministeriales, servientes, Dienstleute) byli nesvobodnými služebníky, kteří byli pověřováni svými pány k plnění úkolů správních, vojenských a hospodářských. Již samotný zrod ministeriální vrstvy není bez otazníků a diskusí.
Vznik a původ ministeriality náhled|327x327pixelů|Markward von Annweiler, říšský ministeriál náhled|200x200pixelů|Heinrich von Kalden, ministeriál náhled|164x164pixelů|Diepold von Schweinspeunt, ministeriál Ministerialita vznikla na přelomu 10. a 11. století v prostředí říšské církve. Ministeriální vrstva byla charakteristická pro území středověké Říše, to znamená především prostoru německých zemí a částečně i území na Apeninském poloostrově. V prostoru českých zemí ji prakticky nenalézáme, pouze s výjimkou Chebska, které patřilo jako zástava od určité doby českému králi a dalo by se počítat do svazku českých zemí.
Bohatnoucí a stále více se rozpínající církev a s ní i její majetek potřebovala ochranu před rostoucími útoky a snahami světské aristokracie přivlastnit si lákavé bohatství duchovních. Obrana a správa těchto neustále rostoucích církevních majetků byly prvními úkoly prvních ministeriálů. Efektivní a jednotnou správu, vojenskou ochranu majetků církve měli tedy v popisu práce první příslušníci nově konstituované ministeriální vrstvy.
Instituci ministeriálů však nepoužila první církev, pojem ministeriál je znám již z doby merovejské (pueri regis), kdy tímto termínem byli označováni lidé pověření vykonáváním domácích úřadů nebo vojenským doprovodem pána. V době karolinské byli již ministeriálové nespecifikováni, tímto termínem se označoval jak biskup tak i např. obyčejný knecht. Obecně byli tímto termínem označováni úředníci.
Církevní ministeriálové byli předobrazem pro ministeriály královské za Konráda II. (1024–1039). Role a úkoly, které měli, se v podstatě nelišily od jejich kolegů ve službách církve. Jednalo se především o správu královského zboží a statků a bývali pověřováni i výkonem nižšího soudnictví. V rukou ministeriálů byly pravděpodobně i čtyři úřady na dvoře pána – komorníka, stolníka, číšníka a maršálka.
Ministerialita 11. až 14. století dosáhla svého největšího rozkvětu, významu a rozšíření. Toto období by se dalo nazvat klasickým obdobím ministeriality.
Právní vnímání ministeriality
Právě z tohoto období, respektive od počátku 11. století máme zachovány Wormské, Limburské a Bamberské služební právo, kde se dozvídáme téměř vše o postavení, původu, povinnostech a právech ministeriálů, a kde byl kodifikován statut ministeriální vrstvy jako celku.
Prvním bylo Wormser Hofrecht (Lex Familiae Wormatiensis Ecclesiae) z let 1024-25. Dokládá nám návaznost i existenci ministeriálů z dob Karlovců, kdy byli označováni jako fiscalini, určeni ke službě na biskupově dvoře. Tím, že byli vybráni ke službě pánovi, zde biskupovi, byli povýšeni z původního nesvobodného postavení na pozici vyhrazené původně svobodným. Došlo zde tedy k určitému sociálnímu vzestupu přes službu. Výstavba a zabezpečení správy církevního majetku byla provedena právě za pomoci těchto původně nesvobodných jedinců, z důvodů nespolehlivosti a zcizování ze strany šlechty. Ministeriál se nám zde jeví jako ministeriál na dvoře Karlovců, to znamená jako úředník s patřičným společenským postavením.
Recht der Limburger Klosterleute (1035) představuje ministeriály jako držitele úřadů číšníka a stolníka, k tomu se přidává ještě služba na koni. Po dobu vykonávání úřadu dostávali tito nesvobodní léna, která však prozatím nebyla ještě dědičná. Jednalo se o léna služební, vázáná přímo k úřadu.
Bamberger Dienstrecht z let 1061-62 je plné ustanovení, práv a povinností ministeriálů, a je v tomto ohledu bráno jako nejstarší kodifikované služební právo, neboť jsou zde dopodrobna rozepsány záležitosti týkajících se ministeriality jako vrstvy. Nalézáme zde například ustanovení, že ministeriál má právo na obhajobu a očištění – pokud se ovšem neprovinil přímo proti svému pánovi a jeho komoře – jako svědectví mu stačí sedm lidí, svědčící v jeho prospěch. Když byl postaven ministeriál do služby a dosud od biskupa neobdržel léno, může sloužit komu chce a jako svobodný, bez lenních závazků. Jestliže sloužící ministeriál zemře a zanechá po sobě těhotnou manželku, čeká se na narození dítěte. Je-li mužského pohlaví, zdědí léno po otci. Je-li to děvče, uprázdněné léno přechází na nejbližšího mužského příbuzného v linii, s tím, že to nejlepší, co patřilo nebožtíkovi – zbroj, kůň – přešlo zpět na pána zemřelého. Plánovala-li se nějaká vojenská akce, měl přijít ministeriál k pánovi na vlastní náklady, teprve poté ho již vydržuje pán. Na tažení do Itálie měl pán povinnost dát každému opancéřovanému rytíři tři libry a koně. Pokud se táhlo někam jinam, měli se dva opancéřovaní rytíři složit na třetího.
Když se podíváme na výše uvedená ustanovení týkající se ministeriality, zjistíme, že postavení, moc a společenský význam jednotlivých ministeriálů se rovnal přinejmenším postavení svobodné nižší šlechty, rytířstva. I když je tady zdůrazněn nesvobodný statut ministeriality, zmínka o dědičnosti lén dává tušit, že nesvoboda byla brána buď jako formalita nebo že dědičnost služebního léna v rámci jedné společenské vrstvy a pod stejným pánem nebyla brána jako překážka odporující nesvobodnému postavení ministeriála. Ale jak máme chápat, že ministeriál, který doposud neobdržel od svého pána (biskupa) léno, si může jít kam chce a jako svobodný? Musíme si dávat pozor na postavení ministeriála de iure (nesvoboda, daná narozením) a de facto (moc, dědičná léna, práva a vymoženosti svobodných).
Svoboda či nesvoboda ministeriality Rozdílná stanoviska panují mezi historiky i o původní svobodě či nesvobodě ministeriálů.Vedle výše uvedených pramenů, které nám osvětlují vznik, původ a postavení prvních ministeriálů, vzešlých z prostředí říšské církve, bychom se měli podívat jak ministerialitu chápali autoři laičtí.
Podívejme se do Saského zrcadla, které je jednou z nejstarších právních knih v německém jazyce. Autor Eike von Repgow dal na prosbu hraběte Hoyera von Falkenstein přeložit původně latinský text do němčiny mezi léty 1220 až 1235. Tak vznikl rozsáhlý právní kodex, ale také prozaické dílo v německém jazyce. Nás zajímá především jak autor vidí samotné ministeriály v oné době. V úvodu je deklarována obecná rovnost lidí před Bohem, na následujících stránkách nalezneme pojem Dienstmannen, Dienstmannschaft, kteří jsou zde počítáni mezi nesvobodné, bez nároku cokoliv vlastnit. Společnost je zde rozdělená podle středověkých měřítek, to znamená na svobodné, vládnoucí a na nesvobodné, sloužící. Máme zde i různé pojmy, označující ministeriály od servi až po dienstmannen. V Saském zrcadle nalézáme dále základní rozdělení společnosti na dvě skupiny, které mají dohromady šest tříd. V první skupině, kde jsou svobodní, jsou jmenována knížata, svobodní pánové, nižší soudci. Ve skupině druhé jsou usedlí v zemi (rolníci), dienstmannen a nižší úředníci. Rozdíly mezi oběma skupinami, ale i uvnitř těchto skupin a od zbytku společnosti jsou vyjádřeny v poměru výše pokut a poplatků, které svobodný či nesvobodný musel za přečin zaplatit. Podle Saského zrcadla se nám tedy jeví ministeriálové, ať jsou označováni jakkoliv, jako primárně nesvobodní.
Dalším pramenem právní povahy je Švábské zrcadlo, které do značné míry vychází z výše uvedeného Saského zrcadla. Tato právní kniha, vzniklá mezi léty 1259 až 1275 je rozdělená do dvou částí. První část se zabývá právem zemským, druhá část právem lenním. Co se týče postavení ministeriálů, nalézáme zde podobná ustanovení a rozdělení pokut a poplatků, odstupňovaných podle společenského postavení dotyčného. Od knížat, hrabat, vévodů přes biskupy až k dienstmannen. Ministeriálové jsou zde zmiňováni u příležitosti otázky vlastnictví pozemků a jeho dědictví. Zmínky o sňatcích ministeriálů se svobodnými šlechtičnami nám dokazují, že brát ministeriály jako pevně danou a jasně definovanou instituci je nemožné. Ministerialita jako vrstva měla určitá práva a privilegia, která ji přibližovala vrstvám svobodným. Podle práva, to znamená například v ustanoveních o držení pozemku, v ustanoveních o původu a svobodě dítěte narozené šlechtičně a ministeriálovi, se jasně píše, že dítě je majetkem pána ministeriála, avšak se všemi jeho právy a povinnostmi vrstvy jaké má jeho otec.
Názory badatelů Jak prozatím můžeme vidět, ministerialita jako taková, byla brána jako vrstva nesvobodná, která však měla výhody a práva vrstev svobodných. K tomuto stanovisku se víceméně blíží i většina badatelů zabývající se ministerialitou obecně. Werner Wittich vidí původ ministeriality ve čtyřech či pěti dvorských úřadech, které počátkem 11. století vykonávali právě ministeriálové. Začátkem 12. století vstupovali do ministeriální vrstvy svobodní a přispěli tím k důležitému sociálnímu i právnímu vzestupu této nesvobodné vrstvy. Wittich na příkladu ministeriality v biskupství Hildesheim poukazuje, že zde členové starých šlechtických rodů vstupovali mezi ministeriály, protože očekávali majetkový a společenský posun směrem nahoru. Do ministeriální vrstvy vstupovali jak jednotlivci, tak i celé rodiny (mohly být i smíšené) – při vstupu darovali církvi majetek, pak ho dostali zpět jako léno a platili desátky. Ve svědečných listinách byli označováni na konci seznamu svědků jako Ministerialen. Pokud si šlechtic nebo cizí ministeriál vzal ministeriálku z hildesheimského biskupství, vznikl nerovný sňatek, kdy se z jedné celé, původně svobodné šlechtické větve stává větev nesvobodná, ministeriální. Právě vstupováním mocných šlechticů k ministeriálům, se tato vrstva stává mocnější, postupem času se fakticky staví na roveň svobodné šlechtě. Ministeriál, který vykonával úřad, měl k dispozici území, vázané právě na výkon úřadu či služby. Vykonávat úřad mohli všichni členové rodu. Ministerialita je tudíž ve svém prapůvodu svobodná. Saské zrcadlo je údajně špatně interpretováno. Georg Caro nahlíží na ministeriály jako potomky svobodných a věří, že osobní vázanost k pánovi, kterou služba přináší, byla v pozdní době nahlížena jako na nesvobodné postavení sloužícího. Později na základě vzrůstajícího sociálního a právního statutu ministeriality upravil svůj názor a obecně předpokládá nesvobodný původ ministeriality. Philipp Heck ve svých názorech na ministerialitu využívá Saské zrcadlo, kde mu základ poskytly již výše uvedené skutečnosti týkající se ministeriality a jejího postavení v tehdejším nazírání. Obecně Heck má za to, že ministeriálové byli původně nesvobodní, měli však v držení území, nutné pro výkon úřadu. Vidí v nich počátek zvláštního stavu mezi svobodnými a nesvobodnými, určující je stav podle narození. Svobodnými se stávali až díky výslovnému povolení krále. Samotné osvobození však znamenalo jen propůjčení právního postavení nižších svobodných vrstev a právo se usadit v zemi. Erich Molitor upozorňoval, že musíme rozlišovat mezi ministerialitou v karolinské době a ministerialitou, vzniknuvší v 11. století. Ministerialita se konstituovala ze služebníků, kteří s výkonem určitého úřadu a přes válečnou službu získávali stále významnější pozice a vliv. Všeobecně Molitor považuje ministerialitu původem za nesvobodnou, nachází však i momenty, kdy se nesvobodné postavení občas mísilo se svobodným. Údajně chybí důkazy, že by ministeriálové pocházeli čistě jen ze svobodných, či naopak nesvobodných vrstev společnosti. Ministeriální vrstvu tedy chápe původem za nesvobodnou, s tím, že v ní později vidí i příslušníky svobodné vrstvy.