Saxofon je novodobý jednoplátkový dechový nástroj vyráběný převážně z mosazného plechu (profesionální modely také ze stříbra). Používá se především v jazzu (jako sólový nástroj i jako součást jazzových komorních souborů či orchestrů) a populární hudbě, ale i v klasické hudbě. Původním záměrem však bylo vytvořit nástroj vhodný pro dechové a vojenské orchestry. Do rodiny dřevěných dechových nástrojů patří kvůli své stavbě a způsobu jakým se na něj hraje. Již od počátku byly saxofony konstruovány výhradně z kovu.
Historie Saxofon vynalezl okolo roku 1840 belgický nástrojař, flétnista a klarinetista Adolphe Sax. Ačkoliv saxofony hned v několika velikostech zkonstruoval již na začátku 40. let 19. století, nástroj mu byl patentován až 28. června 1846, a to na 20 let. Nástroj byl poprvé představen veřejnosti na výstavě v Bruselu v roce 1841. Jednalo se o basový saxofon laděný v C. Adolphe Sax také na počátku 40. let pořádal soukromé výstavy pro pařížské hudebníky. Jeho původním záměrem bylo vytvořit 14 typů saxofonů, realizovány byly jen některé.
Není známo, co inspirovalo Saxe k vytvoření saxofonu, ale s největší pravděpodobností se pokusil nasadit klarinetovou hubičku na ofikleidu, což vytvoří nástroj se saxofonovým zvukem. Adolphe Sax kromě jiných nástrojů konstruoval na konci třicátých let i ofikleidy.
Saxovým záměrem, jasně stanoveným v jeho spisech, bylo zkonstruovat zcela nový dechový nástroj, který by zněl dobře v nízkých polohách a který by kombinoval dobrou ovladatelnost dřevěných nástrojů s masivním a razantním tónem žesťových nástrojů. Adolphe Sax navrhl celkově 14 typů saxofonů, ale některé nebyly dodnes zkonstruovány.
Nástroj byl původně navržen pro potřeby klasických symfonických orchestrů, skladatelé ho ale dlouhou dobu prakticky ignorovali; v menší míře se prosadil jen u vojenských kapel. Masově se rozšířil až od nástupu jazzu na přelomu 19. a 20. století. Saxofon je svými zvukovými vlastnostmi pro tento žánr daleko vhodnější než pro potřeby vážné hudby.
Po dobu platnosti patentu (1846–1866) nesměl být nástroj vyráběn ani upravován nikde jinde než v Saxově továrně, avšak tento i Saxovy četné další patenty byly neustále porušovány jeho soupeři. Po vypršení platnosti patentu v roce 1866 představilo mnoho různých výrobců své modely v různých úpravách.
Stavba náhled|vpravo|220px|Hubička a plátek tenorsaxofonu náhled|220px|vpravo|Schéma saxofonu Saxofon je jednoplátkový nástroj (stejně jako klarinet), trubici má ale kónickou, proto se jeho akustické vlastnosti blíží spíše hoboji (klarinet má trubici válcovitého tvaru). Většina saxofonů má zahnutou trubici spíše z praktických důvodů (sníží se tím délka nástroje), na zvukové vlastnosti má tento prvek jen malý vliv. Saxofon přefukuje do oktávy (stejně jako hoboj), zatímco klarinet přefukuje do duodecimy. Hmatový systém je Boehmův, stejně jako u klarinetu nebo příčné flétny. Hmaty se však liší.
Téměř všechny saxofony jsou vyráběny z mosazi. Následně se nástroj nalakuje nebo pokoví (stříbrem či zlatem), čímž sníží výskyt korozi a zlepší se jeho zvukové vlastnosti. V současnosti jsou oblíbené také laky, které novému saxofonu propůjčují starý a omšelý vzhled či různé barevné kombinace. Ty však ovlivňují zvuk spíše negativně.
Stejně jako v případě klarinetu má saxofon plátek připevněný na hubičku, každý typ saxofonu používá jinou velikost hubice, ligatury i plátku. Většina hráčů používá tradiční plátky z trstě rákosovité (Arundo donax), existují však i syntetické varianty, které se vyznačují vyšší trvanlivostí a odolností, za to neposkytují stejné zvukové vlastnosti.
Systém klapek Přibližný rozsah saxofonu je asi dvě a půl oktávy. Všechny tóny nad tuto hranici jsou součástí přefukovaného rejstříku. Ke změně tónů dochází díky důmyslnému systému otvorů a klapek – saxofon má mezi 21 a 23 klapkami. Po zmáčknutí klapky dochází k otevření nebo uzavření jednoho či více otvorů. Počet klapek záleží na tom, zda má nástroj klapku pro Fis³, G³ a malé a. Fis klapka začala být od roku 1970 běžnou součástí nástrojů pro pokročilé hráče a profesionály, zatímco G klapku můžeme nalézt pouze na několika moderních sopránsaxofonech. Několik modelů barytonsaxofonů má přídavný otvor a klapku pro malé a.
Materiály Téměř všechny saxofony jsou vyrobeny z mosazi – nejsou však řazeny mezi žesťové nástroje, ale mezi dřevěné dechové nástroje, protože zařazení není v tomto případě podmíněno materiálem, ale způsobem tvorby tónu.
Výrobci zkoušeli i jiné materiály, s různým procentem úspěchu. V padesátých letech například společnost Grafton vyrobila saxofony z plastu. Několik společností, mezi nimi např. Yanagisawa, vyrobilo několik saxofonů z bronzu, díky kterému má prý nástroj plnější tón. Někteří výrobci dělají esa saxofonů nebo celé nástroje z mincovního stříbra.
Bývá používáno také niklové stříbro, z kterého vyrábějí nástroje např. Selmer, Yanagisawa, P. Mauriat či Keilwerth. Pro někoho mají tyto nástroje jasnější a silnější zvuk.
Povrchová úprava
Když je nástroj hotový, aplikuje výrobce na holou mosaz slabý nátěr. Lak nebo pokovení (stříbro, zlato) slouží k ochraně mědi před korozí a navíc dotváří atraktivní vzezření nástroje. Během let bylo používáno mnoho různých druhů a barev povrchové úpravy.
Hubice Saxofonová hubička je podobná hubičce klarinetu. Hubičky se vyrábí z mnoha různých materiálů, nejčastěji však z ebonitu, plastu nebo kovu. Méně běžnými materiály jsou například sklo, dřevo, křišťál nebo dokonce kost. Kovové hubičky mají jasnější a ostřejší tón než běžné hubičky vyráběné z ebonitu. Někteří saxofonisté se domnívají, že plastové hubičky netvoří dobrý tón. Jiní tvrdí, že na materiálu hubičky nezáleží a na tón mají vliv spíše fyzické proporce jedince. Další názory říkají, že pro barvu tónu není rozhodující materiál hubičky, ale její tvar a provedení.
Plátek Ke hře na saxofon je potřeba plátek. Saxofonový plátek je podobný jako plátek, který se používá na klarinet, je ovšem širší. Každý typ saxofonu (alt, tenor,…) má plátek jinak veliký. Plátky jsou běžně dostupné v různých stylech, tvrdostech a také od různých výrobců. Každý hráč zkouší plátky různě silné, aby zjistil, která tvrdost je pro jeho ústa a styl hry nejvhodnější. Tvrdost plátků je v rozmezí od 1 (měkké) do 5 (tvrdé). Stupnice není standardizována; proto je například plátek značky Rico o tvrdosti 3 měkčí než stejně tvrdý plátek značky Vandoren.
Typy saxofonů náhled|310px|vpravo|Jay C. Easton s deseti zástupci saxonové rodiny. Od největšímu k nejmenšímu: kontrabasový, basový, barytonový, tenorový, tenorový in C, altový, mezzosopránový in F, sopránový, sopránový in C, sopraninový.
Vynález a typy Adolphe Sax patentoval 2 rodiny saxofonů: orchestrální (ladění v C a v F) a vojenskou (ladění v B a v Es). Každá rodina se skládá ze sedmi základních nástrojů.
názevtypladění v tónině (in)orchestrálnívojenskésopranissimový,novinkaCsoprillo, BsopraninovýFEs, sopraninosaxofonsopránovýsopránový in Csopránsaxofonin B, běžnýaltovýaltový in F(mezzosopránový in F)altsaxofonEs, běžnýtenorovýtenorsaxofon in C,C-melody saxophonetenorsaxofonB, běžnýbarytonovýFbarytonsaxofonEs, běžnýbasovýCBkontrabasovýFEssubkontrabasový,nikdy nerealizovánCB
Sax také plánoval postavit subkontrabasový (bourdonový) saxofon, ale k jeho realizaci nikdy nedošlo.
V nedávné době byl postaven sopranissimový saxofon (Sax ho nenavrhoval z důvodů velkých technických obtíží při stavbě). Dostal přezdívku Soprillo, je laděn in B a zní o kvintu výše než sopraninový saxofon.
Ladění a notace Ladění se střídá, jako např. v orchestrální rodině: sopraninový v F, sopránový v C, altový v Es, tenorový v C apod.
Zápis pro všechny saxofony je v houslovém klíči. Standardní rozsah je od (malého) b po f³ nebo fis³. Znějící rozsah je u každého saxofonu jiný.
Používání a rozšířenost V současnosti se používají takřka výhradně „vojenské“ typy, zejména sopránový (in B), altový (in Es), tenorový (in B) a barytonový (in Es).
Jediný nástroj z orchestrální rodiny, který dosáhl větší popularity, byl tenorsaxofon in C (v angličtině C-melody tenor saxophone), používal se zejména ve 20. a 30. letech 20. století.
Skladby pro saxofony Tóny vyšší než "f3" se u všech saxofonů považují za součást altissimového rejstříku a jsou tvořeny speciálním nátiskem a hmaty. Sám Sax mistrovsky ovládal tuto techniku.
V polovině dvacátého století se někteří hráči odmítali naučit hrát v altissimovém rejstříku. V mnoha článcích, které byly napsány v tomto období, se hovoří o používání altissimových tónů jako o akrobatických kouscích, které falšují nebo využívají špatný prstoklad. Na altissimovém rejstříku ovšem není nic falešného. Stejně jako u ostatních dřevěných dechových nástrojů, hráč pouze využívá harmonických kmitů, aby tak rozšířil rozsah nástroje. U saxofonu však vyžaduje zvládnutí těchto kmitů mnohem větší úsilí než u jiných dřevěných dechových nástrojů.
Téměř všechny saxofony jsou transponující nástroje. Sopraninový, altový a barytonový jsou laděny v Es, zatímco sopránový, tenorový a basový v Bb. Jelikož všechny nástroje používají stejné uspořádání klapek a prstoklad pro vytvoření tónů, není pro schopného hráče velký problém přejít z jedné velikosti saxofonu na jinou. Hraje-li saxofonista psané "c1" na altsaxofon, zní "es" (sexta dolů). Hraje-li ovšem hráč psané "c1" na tenorsaxofon, zní "Hes" (nóna dolů). Barytonsaxofon hraje o oktávu níž než altsaxofon a sopránový saxofon zní o oktávu výš než tenorový.
Protože barytonový a altový saxofon jsou laděny v Es, mohou hráči hrát z partu psaného v basovém klíči, pokud ho budou číst jako houslový a přidají si tři křížky v předznamenání. Tato metoda, substituce klíčů, umožňuje barytonsaxofonistovi (nebo jakémukoliv jinému hráči, který hraje na nástroj laděný v Es) hrát z partů psaných pro fagot, tubu, pozoun nebo kontrabas. To může být užitečné postrádá-li kapela nebo orchestr jeden ze zmíněných nástrojů.
Většina barytonsaxofonů vyrobených po roce 1980 má přídavnou klapku pro psané "a" (znějící "C"), avšak dříve vyrobené barytonové saxofony a ostatní typy saxofonů tuto klapku nemají (s výjimkou některých bassaxofonů a několika výjimečných altsaxofonů vyrobených společností Selmer). Skladatelé píšící pro barytonsaxofon, kteří použijí v zápisu "a", by si měli být vědomi toho, že mnoho hráčů nebude moci tuto notu z důvodu absence požadované klapky zahrát.
Saxofon v orchestrech
Dechové orchestry Nejdéle jsou saxofony využívány v dechových souborech, již krátce po jejich uvedení je začala používat francouzská armáda. Saxofon kombinuje výhody dřevěných nástrojů (lehkou ovladatelnost při hře jak ve stoji, tak za chůze) a průrazný tón žesťových nástrojů; pro účely zejména vojenských kapel je tedy velice vhodný.
Klasická hudba Kvůli svým zvukovým vlastnostem se v klasické hudbě nikdy ve větším měřítku neprosadil. Pro tyto účely je jeho tón příliš robustní a ostrý. Přesto existuje několik koncertů pro sólový saxofon a orchestr.
Jazz Jazz je bez saxofonu takřka nemyslitelný – naprostá většina jazzových souborů obsahuje tento nástroj buď jako sólový, nebo doprovodný.
Velice časté je seskupení saxofonů do malých souborů, jejich zvuk velice dobře splývá. Oblíbený je saxofonový kvartet (sopránový, altový, tenorový a barytonový saxofon). Místo sopránového se někdy používá altsaxofon. Větším komorním hudebním tělesem je saxofonový orchestr, nejčastěji složen z 12 nástrojů (přičemž obsazení se může měnit): sopraninový, dva sopránové, tři altové, tři tenorové, dva barytonové a jeden basový saxofon.
Typická saxofonová sekce v big bandu se skládá z dvou až šesti altsaxofonů, jednoho až tří tenorsaxofonů a jednoho barytonsaxofonu. Sopránsaxofon se používá většinou jen k sólové hře, popř. v komorních saxofonových souborech.
Značky Mezi nejznámější výrobce saxofonů patří Buffet Crampon, Cannonball, Julius Keilwerth, Leblanc, P. Mauriat, Roland, Selmer, Yamaha a Yanagisava. V České republice je předním výrobcem Amati Kraslice.