náhled|Palais Garnier, jedna ze dvou budov, které využívá Národní pařížská opera Francouzská opera jako specifický operní fenomén představuje jednu z největších evropských operních tradic. Zahrnuje díla francouzských skladatelů Lullyho, Rameaua, Charpentiera, Berlioze, Bizeta, Debussyho, Gounoda, Masseneta, Poulenca, Messiaena a jiných. Svou roli v historii francouzské opery hráli také někteří původně zahraniční skladatelé, zejména Gluck, Salieri, Cherubini, Rossini, Meyerbeer, Offenbach a v neposlední řadě Giuseppe Verdi.
Francouzská opera začala psát svou historii na dvoře krále Ludvíka XIV., když Jean-Baptiste Lully uvedl v roce 1673 svou první operu Cadmus et Hermione (Kadmos a Harmonie). Jednalo se o první významnou francouzskou operu.Jedná se o první francouzskou operu stylově. Ostatní opery, které vznikly před Kadmosem a harmonií byly opery italského typu, nicméně ve francouzštině. Ačkoli zde již dříve bylo několik pokusů o její vytvoření; nejvýznamnější z nich byla nejspíše Pomone (Pomona), první opera s libretem ve francouzštině, od Roberta Camberta. Lully a jeho libretista Philippe Quinault vytvořili tzv. tragédie lyrique neboli tragédie en musique, formu francouzské opery, v níž jsou vedle árií významně zastoupená také taneční čísla a sborový zpěv.
Lullyho nejvýznamnějším nástupcem byl Jean-Philippe Rameau. Po Rameauově smrti vytvořil německý skladatel Christoph Willibald Gluck pro pařížskou scénu v 70. letech 18. století celkem šest oper. V jeho tvorbě je vidět vliv Rameaua, ale celkově je dílo spíše zjednodušené, se zaměřením na drama. Ve stejné době, tedy ve druhé polovině 18. století, získávala ve Francii na popularitě tzv. opéra comique, v níž jsou árie střídány mluvenými dialogy.Orrey, s. 45.
Ve 20. letech 19. století ve Francii vznikla grand opéra. Jedním z jejích předních tvůrců byl Gioacchino Rossini se svou operou Guillaume Tell (Vilém Tell). Nejvýznamnějším skladatelem grand opéry byl ovšem Giacomo Meyerbeer.Orrey, s. 153. Odlehčená opéra comique zažívala v této době úspěch v dílech Françoise-Adriena Boieldieua či Daniela Aubera. Jen obtížně se v tomto prostředí prosazoval Hector Berlioz. Například jeho opera Les Troyens (Trójané), která představovala kulminaci Gluckovy tradice, byla poprvé plně předvedena až sto let po svém napsání.
Operetě, novému žánru, který se objevil ve druhé polovině 19. století, dominoval Jacques Offenbach se svými humornými a cynickými díly jako Orphée aux enfers (Orfeus v podsvětí). Orrey, s. 204. Charles Gounod zažil obrovský úspěch se svou operou Faust.Orrey, s. 154. Georges Bizet složil slavnou Carmen, která se však v době prvního uvedení nesetkala s úspěchem. Richard Wagner se stal pro francouzskou operu výzvou, na niž reagoval mimo jiné Claude Debussy se svým dílem Pelléas et Mélisande (Pelleas a Melisanda).Orrey, s. 216. Dalšími významnými skladateli ve 20. století byli Maurice Ravel, Francis Poulenc a Olivier Messiaen.
Historie Francouzská opera začala psát svou historii na dvoře krále Ludvíka XIV., když Florenťan Jean-Baptiste Lully (původním jménem Giovanni Battista Lulli) uvedl v roce 1673 svou první operu Cadmus et Hermione (Kadmos a Harmonia). Jednalo se o vůbec první francouzskou operu, přestože zde již dříve bylo několik pokusů o její vytvoření; nejvýznamnější z nich byla nejspíše Pomone (Pomona), první opera s libretem ve francouzštině, od Roberta Camberta. Lully a jeho libretista Philippe Quinault vytvořili tzv. tragédie lyrique neboli tragédie en musique, formu francouzské opery, v níž jsou vedle árií významně zastoupená také taneční čísla a sborový zpěv.
Lullyho nejvýznamnějším nástupcem byl Jean-Philippe Rameau. Po Rameauově smrti vytvořil německý skladatel Christoph Willibald Gluck pro pařížskou scénu v 70. letech 18. století celkem šest oper. V jeho tvorbě je vidět vliv Rameaua, ale celkově je dílo spíše zjednodušené, se zaměřením na drama. Ve stejné době, tedy ve druhé polovině 18. století, získávala ve Francii na popularitě tzv. opéra comique, v níž jsou árie střídány mluvenými dialogy.
Ve 20. letech 19. století ve Francii vznikla grand opéra. Jedním z jejích předních tvůrců byl Gioacchino Rossini se svou operou Guillaume Tell (Vilém Tell). Nejvýznamnějším skladatelem grand opéry byl ovšem Giacomo Meyerbeer. Odlehčená opéra comique zažívala v této době úspěch v dílech Françoise-Adriena Boieldieua či Daniela Aubera. Jen obtížně se v tomto prostředí prosazoval Hector Berlioz. Například jeho opera Les Troyens (Trójané), která představovala kulminaci Gluckovy tradice, byla poprvé plně předvedena až sto let po svém napsání.
Operetě, novému žánru, který se objevil ve druhé polovině 19. století, dominoval Jacques Offenbach se svými humornými a cynickými díly jako Orphée aux enfers (Orfeus v podsvětí). Charles Gounod zažil obrovský úspěch se svou operou Faust. Georges Bizet složil slavnou Carmen, která se však v době prvního uvedení nesetkala s úspěchem. Richard Wagner se stal pro francouzskou operu výzvou, na niž reagoval mimo jiné Claude Debussy se svým dílem Pelléas et Mélisande (Pelleas a Melisanda). Dalšími významnými skladateli ve 20. století byli Maurice Ravel, Francis Poulenc a Olivier Messiaen.
Charakteristika a dějiny francouzské opery První opery hrané ve Francii byly do země přivezeny z Itálie, počínaje operou La finta pazza, kterou složil Francesco Sacrati v roce 1645. Francouzské publikum však tyto italské opery přijímalo velice vlažně. Částečně to bylo z politických důvodů, protože byly silně podporovány kardinálem Julesem Mazarinem. Kardinál Mazarin byl sám původem Ital a byl značně nepopulární osobou. Byl prvním ministrem během regentství královny-matky Anny Rakouské, která vládla za svého syna Ludvíka XIV. po dobu jeho nezletilosti. Svou roli také hrály hudební a scénické prvky odlišné od francouzského stylu. Ve francouzské společnosti byl již tehdy v oblibě ballet de cour (dvorní balet), jehož příkladem je dvanáctihodinový Ballet de la Nuit (Balet noci) z roku 1653, který obsahoval zpěv, tanec a velkolepou podívanou. Když dvě italské opery (Xerse a Ercole amante od Francesca Cavalliho), hrané v letech 1660 a 1662, u publika absolutně propadly, začalo se uvažovat spíše o vlastní francouzské formě opery.
Na rozdíl od jiných národních operních tradic, zejména právě italské opery, se francouzská opera od 17. století podřídila novému, téměř svébytnému stylu. Skutečně francouzská opera, na francouzskojazyčná libreta a se zohledněním hudebních tradic země, začala psát svou historii na dvoře krále Ludvíka XIV., když Jean-Baptiste Lully uvedl v roce 1673 své první operní dílo Cadmus et Hermione (Kadmos a Harmonia). Jednalo se o první významnou francouzskou operu, přestože bylo v zemi již předtím několik snah o vlastní operní tvorbu. Z těchto raných děl stojí za zmínku nejspíše opera Pomone, což byla vůbec první opera s libretem ve francouzštině, pro kterou složil hudbu Robert Cambert. Lully a jeho libretista Philippe Quinault vytvořili tzv. tragédie lyrique, neboli původním názvem tragédie en musique, formu francouzské opery, ve které jsou vedle zpívaných árií významně zastoupena také taneční čísla (Ludvík XIV. byl nejen milovník baletu, ale sám také vynikajícím tanečníkem) a sborový zpěv.
Styl původní francouzské opery byl do značné míry zformován podle vkusu Jeana-Baptista Lullyho. Ač byl sám původem Ital, neviděl Lully na rozdíl od tehdejších italských operních skladatelů důvod k tomu, aby mužské role v jeho operách zpívali kastráti; místo nich zavedl zpěv kontratenorů (haute-contre) a pěveckou koloraturu. Pro francouzskou operu od Lullyho doby je také typický recitativ a významné místo bylo již Lullym přisuzováno baletu. Také sborový zpěv se ve francouzské opeře brzy uplatnil.
Lullyho nejdůležitějším nástupcem se stal Jean-Philippe Rameau. Po Rameauově smrti vytvořil německý skladatel Christoph Willibald Gluck v 70. letech 18. století šest oper pro scény ve Versailles a v Paříži. V jeho tvorbě je vidět vliv Rameaua, ale celkově je jeho dílo spíše zaměřeno na dramatický děj. Ve stejné době, tedy ve druhé polovině 18. století, získávala ve Francii na popularitě tzv. opéra comique, ve které jsou zpívané árie prokládány mluvenými dialogy.
Od 20. let 19. století vznikal ve Francii nový operní žánr, tzv. grand opéra. Jedním z jejích předních tvůrců byl ovšem italský skladatel Gioacchino Rossini se svou operou Guillaume Tell (Vilém Tell). Nejvlivnějším skladatelem grand opéry byl ovšem Giacomo Meyerbeer se svým velkým dílem Robert le diable (Robert ďábel). Odlehčená opéra comique zažívala v té době úspěchy díly Françoise-Adriena Boieldieua či Daniela Aubera. V tomto prostředí musel pak Hector Berlioz těžce bojovat o pozornost divadelních ředitelů i obecenstva. Jeho opera Les Troyens, která je kulminací Gluckovy tradice, získala prostor pro své plné předvedení až sto let poté, co byla složena.
Do operního dění ve Francii zasáhl v roce 1855 výrazným způsobem Giuseppe Verdi svou pětiaktovou operou Les Vêpres siciliennes (Sicilské nešpory), která tematizuje povstání na Sicílii v roce 1282. Původní francouzské libreto k ní napsali Eugène Scribe a Charles Duveyrier. Byla poprvé uvedena 13. června toho roku v Pařížské opeře (tehdy Théatre Impérial de l’Opéra) v rámci Světové výstavy. Neobyčejnou událostí se pak stalo uvedení Verdiho velkolepého díla Don Carlos v roce 1867. Tuto operu složil Verdi rovněž na francouzské libreto, které napsali Joseph Méry a Camille du Locle podle dramatu Friedricha Schillera. V této verzi byla opera také pětiaktová a obsahovala tzv. fontainebleauské dějství. Později ji Verdi přepracoval na italské znění, přičemž ono první, fontainebleauské dějství, vypustil. Verdiho Don Carlos je stěžejním dílem operní literatury a je hrán v obou svých jazykových verzích.
V druhé polovině 19. století dominoval Jacques Offenbach novému populárnímu žánru operety se svými vtipnými, satiristickými až cynickými díly. Nejlepším příkladem této Offenbachovy tvorby je sžíravá fraška na mytické téma Orphée aux enfers (Orfeus v podsvětí). Offenbach však na konci svého života složil také velkou a muzikálně náročnou operu Les Contes d'Hoffmann (Hoffmannovy povídky, 1881), která v současné době patří mezi nejhranější díla na světových operních scénách. Zde Offenbach prokázal své kvality jako operní komponista s velkým smyslem pro muzikální ztvárnění dramaticko-fantastického děje.
Charles Gounod, mistr francouzského operního koloritu, zažil velký úspěch se svou operou Faust na téma básnického díla Johanna Wolfganga von Goethe. Krátce poté složil Georges Bizet svou v současnosti po celém světě neobyčejně populární operu Carmen (s dějem odehrávajícím se ve Španělsku), která však v době svého prvního provedení téměř propadla. Nejúspěšnějším skladatelem této éry byl Jules Massenet, mimo jiné se svými operami Manon (1884) a Werther (1892).
Nový směr operní tvorby spojený s pronikavým vlivem Richarda Wagnera se stal velkou výzvou pro další vývoj francouzské opery, na kterou reagoval mimo jiné Claude Debussy se svým dílem Pelléas et Mélisande (Pelleas a Melisanda). Ve 20. století se jako významní skladatelé francouzské opery projevili Maurice Ravel, Francis Poulenc a Olivier Messiaen.
Významná období a skladatelé
17. a 18. století
Jean-Baptiste Lully náhled|Jean-Baptiste Lully, původem Ital, zakladatel tradice francouzské opery
Jean-Baptiste Lully, původem Ital, vstoupil v roce 1650 do služeb krále Ludvíka XIV. jako hudebník, od roku 1653 pak (díky své roli v Baletu noci) také jako tanečník. Lully se stal prvním skladatelem skutečně francouzské opery a udal směr, kterým se hudba, a to nejen operní, ve Francii nadále ubírala. V roce 1653 byl Lully jmenován dvorním skladatelem a vymohl si u krále privilegium udržovat vlastní orchestr složený ze 16 houslí, pod názvem Les 16 violons (též Les petits violons).