Sudetoněmecké povstání bylo povstání sudetských Němců v září 1938,Junek (2013), str. 170, 181 zčásti živelné, zčásti organizované Henleinovou fašistickou Sudetoněmeckou stranou (SdP),Junek (2013), str. 181Hruška, str. 16 a na ně navazující násilí Němců proti Čechům v říjnu 1938. Událost je také označována jako henleinovský puč (resp. pokus o puč).Bružeňák & Macke (1. díl), str. 342
Rozkaz k zahájení demonstrací a provokací byl zaslán 10. září 1938 z Norimberku všem okresním organizacím SdP. Následujícího dne se na mnoha místech (například v Chebu, Liberci či Teplicích) střetli henleinovci s policisty a četníky.Hruška, str. 14 Večer 12. září, po skončení Hitlerova rozhlasového projevu, v němž „Vůdce“ obvinil Československo z týrání a utiskování německé menšiny, došlo k rozpoutání násilí vůči Čechům, židům a německým antifašistům v celém pohraničí.Hruška, str. 15 Připravované ozbrojené povstání začalo ráno 13. září.Bružeňák & Macke (1. díl), str. 64 Poprvé byly vedle zraněných hlášeny i oběti na životech, jichž bylo do večera 15. září celkem 37.Bružeňák & Macke (1. díl), str. 65 K částečnému potlačení povstání došlo 14. září v důsledku zavedení stanného práva, nasazení armády a posílení Stráže obrany státu (SOS).Junek (2013), str. 170 Nepokoje v pohraničí však stále pokračovaly.Motl, str. 153
Druhá fáze povstání začala 17. září,Junek (2013), str. 177 kdy na nezdařený puč navázaly aktivity tzv. Sudetoněmeckého Freikorpsu, polovojenské organizace sudetských Němců, jejímž úkolem bylo neustat v boji a provádět další teroristické akce.Bružeňák & Macke (1. díl), str. 66 Podle prohlášení exilové vlády v Londýně z roku 1944 se Československo nacházelo ve válečném stavu s třetí říší od 17. září 1938, kdy byl Freikorps v Německu založen a následně byl odtud podporován.Hruška, str. 103 Po četných přestřelkách 20. a 21. září povstání znovu naplno propuklo 22. září, kdy nepokoje zachvátily další oblasti na Moravě a ve Slezsku. Na německé straně se na bojových, teroristických a sabotážních akcích podílela i zpravodajská služba Abwehr a jednotky SA a SS.Hruška, str. 98Junek (2013), str. 183, 188, 194
Československé orgány reagovaly vyhlášením ostrahy hranice. Mobilním oddílům posíleným o lehké tanky a obrněné automobily se podařilo zjednat pořádek organizovanými výpady do předpolí například na Chebsku, Frýdlantsku, Šluknovsku či Varnsdorfsku. Výsledkem byl útlum povstaleckých aktivit a s vědomím toho, co Freikorps napáchal, také dočasný útěk sudetských Němců za hranice.Junek (2016), str. 154 Po vystupňování Hitlerových požadavků následovala 23. září mobilizace, v jejímž důsledku došlo ke stažení armádních jednotek na hlavní obranná postavení a odvolání některých protipovstaleckých akcí.Šrámek, str. 92-93
Uzavřením Mnichovské dohody povstání prakticky skončilo, ale k útokům docházelo na některých místech i v říjnu, naposledy 31. října v Moravské Chrastové. Bojové akce Freikorpsu oficiálně ukončil rozkaz č. 30 z 30. září 1938, přesto henleinovci i nadále napadali ustupující Čechoslováky.Hruška, str. 81-82 Například 1. října byl jednotkám Freikorpsu vydán rozkaz „rudé a Čechy vyřídit na útěku.“Motl, str. 147 Ze strachu před Němci uprchlo ze Sudet více než 200 tisíc lidí, převážně Čechů, ale i židů a německých antifašistů.Suchánek & Beneš, str. 50
Příčiny a předehra k povstání
vlevo|náhled|Demonstrace SdP v Liberci Zatímco obranné plány československé armády ve 20. letech počítaly s ohrožením především ze strany Maďarska, situace v Německu vedla v letech 1932 a 1933 ke změnám v systému zajištění hranic a postupnému přesunutí hlavní pozornosti na obranu českých zemí. Kromě příprav souvisejících s mezistátním konfliktem počítaly tyto plány i s možností zapojení německého obyvatelstva do boje proti republice. Bylo proto nutné vyčlenit zvláštní pořádkové oddíly pro jednotky bránící hranice. V souvislosti se zintenzivněním protistátní činnosti Sudetoněmecké strany na konci roku 1937 bylo československým orgánům zřejmé, že dosavadní systém přestává vyhovovat. Rozkaz zemského velitele v Praze z dubna 1938 ukládal zajistit v případě potřeby pořádek v pohraničí nasazením pěchoty, jezdectva, tanků i dělostřelectva. Docházelo také k vytváření pohotovostních motorizovaných oddílů, které zřizovala armáda i četnictvo.Šrámek, str. 90
Německé přípravy na rozsáhlou vojenskou akci odhalila československá zpravodajská služba v srpnu 1937, načež byly analyzovány podzimní manévry wehrmachtu, ale žádná opatření nakonec nebyla přijata. Poté, co 12. března následujícího roku došlo k anšlusu Rakouska, byla předchozí nečinnost vystřídána okamžitou reakcí na nepotvrzené zprávy o dalším shromažďování německých vojsk, tentokrát u československých hranic, v podobě částečné květnové mobilizace.Straka, str. 86 Hitler seznámil na zasedání v Krollově opeře dne 4. února 1938 špičky režimu s plánem na „plnění vnějších úkolů“, což bylo prezentováno jako tzv. ochrana deseti milionů Němců ve dvou sousedních státech (v Československu žilo v roce 1938 asi 3,2 milionů občanů německé národnosti). První na řadě bylo Rakousko a když se poté pozornost Německa obrátila k Československu, začal Hitler instruovat předáky Sudetoněmecké strany (SdP) ohledně protičeskoslovenské strategie.
Úsilí, které SdP v tomto směru vyvíjela již v roce 1937, bylo naplněno na schůzce Hitlera s Henleinem a K. H. Frankem dne 28. března 1938. Henlein měl jakožto Hitlerův místodržitel zajistit, že československé vládě budou kladeny záměrně nepřijatelné požadavky.Kural, str. 95 Protokol o tomto jednání uvádí, že „pokyny, které vůdce dal Henleinovi, směřují k tomu, aby Sudetoněmecká strana kladla požadavky, které budou pro českou vládu nepřijatelné. Henlein shrnul vůči vůdci své pojetí takto: musíme vždy požadovat tolik, abychom nemohli být nikdy uspokojeni. S tímto pojetím vůdce souhlasil.“cit. dle Heydecker & Leeb, str. 253 Německý postup proti Československu již od počátku událostí roku 1938 počítal s částečným rozvracením státu prostřednictvím aktivit Sudetoněmecké strany, která měla plnit úlohu trojského koně uvnitř odhodlané obrany. Vlastní plán na zničení Československa dostal krycí název Fall Grün (tj. případ zelený), který Hitler schválil 28. května 1938.
Fall Grün nařizoval neprodlené zahájení příprav na konflikt s Československem a za nezbytné pro útok stanovoval vhodný vnější podnět a politické zdůvodnění. Protivník měl být zastižen na nízkém stupni připravenosti, přičemž za tímto účelem mělo dojít k vyprovokovanému incidentu následovanému bleskovou akcí. Německá armáda měla být mobilizována postupně pod rouškou běžných manévrů s datem připravenosti do 28. září. Ke dni 1. října pak bylo stanoveno vyvolání incidentu a následná vojenská akce. Z hlediska mezinárodních vztahů představovala průlom část o psychologickém vedení války (která zahrnovala také akce německé menšiny), které mělo Československo v co nejvyšší míře oslabit a rozložit zevnitř, zastrašit jeho obyvatelstvo a zlomit vůli k odporu. Neméně důležitým předpokladem byla cílená mezinárodní izolace prostřednictvím propagandistické války vedené nacistickými médii, které od března 1938 vedly štvavou protičeskoslovenskou kampaň.Hruška, str. 8-9Heydecker & Leeb, str. 254-255
náhled|K. H. Frank na sjezdu SdP v dubnu 1938 Dubnový sjezd SdP v Karlových Varech dal vzniknout programu naplňujícímu strategii stanovenou na jednání v Německu – tzv. osm karlovarských bodů. Československá vláda je sice odmítla, protože bylo zřejmé, že tento program je úmyslně formulován ostře a zároveň nejednoznačně a otevírá tak prostor pro stupňování požadavků, ale nebránila se dalšímu jednání. Kompromisní československý návrh, resp. jeho první verze, byl přijat 19. května 1938, ovšem SdP jej odmítla: „...národnostní statut musí být sudetským Němectvem odmítnut, neboť nám nemůže jít o mírové řešení sudetské otázky v rámci československého státu.“Situační zpráva SdP cit. dle Straka, str. 104-105 Do dalšího vývoje událostí poté zasáhla květnová částečná mobilizace, která měla z mezinárodního pohledu pro Československo spíše negativní dopad, protože nacistická propaganda se ji snažila vylíčit jako útlak německé menšiny v souvislosti s chystanými obecními volbami. Na druhou stranu se díky nasazení armády v pohraničí podařilo potlačit akce henleinovců a z hlediska vnitřní situace v zemi slavila tato „květnová politika“ úspěch díky manifestaci odhodlání k obraně.Kural, str. 98-103
Situace v Československu v létě 1938 byla z pohledu vlády stále ještě příznivá pro pokojné vyřešení vztahů se sudetskými Němci. Čelní představitelé státu se především obávali reakce mezinárodního společenství na případný tvrdý postup vůči radikálům, který by využila nacistická propaganda. V tomto kontextu je zřejmé, proč také v srpnu přijali britský návrh na zprostředkovatelskou misi lorda Runcimana. Tato mise však nebyla britskou vládou zamýšlena jako objektivní a měla sloužit především k dohodě s Hitlerem. Do nátlaku na Československo se Britům podařilo přimět i Francii s poukazem na garantovanou britskou pomoc. Československo se sice snažilo vycházet všem návrhům vstříc, ale zároveň probíhaly intenzivní vojenské přípravy – nejen proti útoku wehrmachtu, ale i proti povstaleckým aktivitám henleinovců.Straka, str. 105-107
Na jaře a v létě 1938 sílila také Sudetoněmecká strana. Ze 770 tisíc členů SdP v březnu vrostl jejich počet na 1,3 milionu v červenci, což představovalo téměř 41 procent občanů německé národnosti. Rovněž v květnových obecních volbách slavila drtivé vítězství ziskem 88 procent německých hlasů. V květnu také československé úřady povolily existenci pořádkových sil SdP – tzv. ordnery. Měly působit pouze po dobu voleb, ovšem ve skutečnosti se s neoficiálním souhlasem úřadů transformovaly do Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS). Ta byla organizována po vzoru neblaze proslulých oddílů SA a stala se nástrojem henleinovského teroru.Hruška, str. 11-12
Lord Walter Runciman zatím podnikal výpravy do Sudet, aby se na vlastní oči přesvědčil o situaci v Československu, o kterém mluvil jako o „prokleté zemi“. Na jeho cestách mu SdP předváděla masové průvody skandující Goebbelsovo heslo: „Lieber Lord, macht uns frei, von der Tsechoslowakei!“ Jeho mise však žádné řešení nepřinášela a Evropou se začaly šířit obavy z možného vypuknutí války.Heydecker & Leeb, str. 256 Vyhrocená situace vedla k přímé akci, ke které došlo v důsledku 10. sjezdu NSDAP v Norimberku, pořádaného od 5. do 12. září. Úkolem SdP bylo v této souvislosti zintenzivnit incidenty v pohraničí, pašovat zbraně z Německa či provokovat československé ozbrojené síly. Účelem těchto aktivit bylo poskytnout nacistům argumenty i záminku pro zásah v Československu.
Vypuknutí povstání – henleinovský puč vpravo|náhled|Povstání v Aši Československé zpravodajské orgány měly již od začátku září indicie o plánované pohotovosti SdP ve dnech 7. až 9. září. Na základě výpovědi funkcionáře SdP z Měděnce v Krušných horách ze dne 10. září bylo zjištěno, že všechny složky strany mají být připraveny na povstání, které mělo následující týden vypuknout ve všech pohraničních krajích se smíšeným osídlením. Byly též známy informace šířené prostřednictvím šeptané propagandy o rozhlasovém projevu Hitlera, který měl signalizovat začátek povstání, jež by posloužilo jako záminka pro intervenci. Rovněž incident v Moravské Ostravě ze dne 7. září, po kterém SdP přerušila kontakty s československými orgány, souhlasil se zpravodajskými poznatky, které tak přispěly k přípravě účinných protiopatření. Zpravodajský rozbor protistátní podvratné činnosti SdP napojené na orgány sousedního státu byl sice 6. září předán Runcimanově misi, ale ze strany západních mocností se Československo žádné významné podpory ani v tomto případě nedočkalo.Straka, str. 115