Demografický vývoj Uničova začíná na začátku 13. století, kdy bylo toto město založeno.
Historie Město bylo založeno roku 1213 německými kolonisty pozvanými moravským markrabím Vladislavem Jindřichem na místě dřívější slovanské osady. Osada nesla název Vnisov resp. Vnichov (psáno latinsky), noví kolonisté ovšem své město pojmenovali Neustadt resp. Mährisch Neustadt.
Osídlení Uničovska lze datovat již do mladší doby kamenné. Z období slovanského (8. – 1. pol. 9. stol.) pochází nález železné huti svědčící o významu uničovské osady. Do vlastních dějin vstupuje Uničov rokem 1213. Podle latinské listiny z roku 1223 potvrdil král Přemysl Otakar I. uničovským měšťanům práva, která jim udělil před deseti lety jeho bratr Vladislav Jindřich. Listinou z roku 1234 danou markrabětem Přemyslem (synem Přemysla Otakara I. a mladším bratrem krále Václava I.) se Uničov stává centrem horního obvodu; těžba kovů v okolí města však nesplnila očekávání. Město postupně obdrželo četná práva: mílové, nuceného skladu, tržní, hrdelní atd. Jeho význam určovalo i to, že bylo městem královským.
Češi a Němci se ve městě setkali bezprostředně po založení. Češi tvořili původní obyvatelstvo oblasti, Němci (včetně prvního uničovského fojta Theodoricha) přišli ze severu, zřejmě z Bruntálska, které bylo zcela německé. Také německá národnost fojtova je jevem symptomatickým, řízení města i hospodářství se stále více soustřeďovalo v rukou Němců – název města však byl i nadále dvojí. Poměrně brzy byl Uničov zatlačen do pozice provinciálního města.
Aby němečtí kolonisté nebyli osamoceni ve slovanském světě, zakládali v okolí Uničova další německé vesnice (Dětřichov, Renoty) a pronikali i do vesnic českých (Horní a Dolní Sukolom, Brníčko atd.) Jedinou vsí, která si zachovala český charakter, byly Střelice. Kolem Uničova se tedy vytvořil poměrně kompaktní německý ostrov. Pro svůj německý charakter se Uničov postavil zcela pochopitelně i proti husitství spolu s Olomoucí a Litovlí (město bylo husity posléze dobyto). Husitské války však zlomily sílu německého měšťanstva a Češi nabyli vrchu. Němci částečně utekli, částečně byli vyhnáni. Během několika let se ale situace znovu obrátila a Němci se do města vrátili. Roku 1458 se postavili proti volbě Jiřího z Poděbrad za českého krále. Po králově tažení na Moravu se však Uničov přidal na Jiříkovu stranu, aby posléze znovu stál proti němu atd. Český a německý živel spolu ostře soupeřily o moc ve městě. Situace se vyřešila roku 1469, kdy Jiří z Poděbrad ustanovil, aby mj. byl zkonfiskován majetek těch, kdo se postavili proti němu (tj. Němců), a zejména aby „žádný Němec cizozemec v témž městě úředníkem duchovním ani světským nebyl, než za hosty aby držáni byli“. Němci zde tedy mohli nadále žít i pracovat, ale na řízení města neměli mít žádný vliv. Město se stalo kališnickým a český živel (jako v jediném z královských měst) zde upevnil svoji pozici na více než dvě století. Význam Uničova však nadále klesal. Český charakter města dokazují i dochovaná jména měšťanů na listinách ze 16. století, osobu německého původu zde nenajdeme. Tento fakt jen posiloval národnostní napětí mezi českým Uničovem a německou Olomoucí či Mohelnicí.
V průběhu 17. století, v době kolem Bílé hory a v období následujícím, pak Uničov zvolna o své češství přicházel. Katolická církev posilovala své pozice, ve druhé polovině století již již byla zcela zřejmá převaha Němců. Přesto se česká správa ve městě udržela až do počátku 18. století. Na regermanizaci města měla svůj velký podíl i třicetiletá válka, v jejímž důsledku se město vylidnilo a začali se v něm objevovat Němci z horských oblastí Moravy a Slezska. Poslední česká listina pro Uničov byla vydána císařem Leopoldem I. roku 1702. Poněmčení bylo v podstatě dokončeno německými školami v době Marie Terezie. Národnostní poměry ve městě se stabilizovaly; podíl Čechů v Uničově na konci 18. století a v průběhu 19. století se odhaduje na 5–8 %.
Změny národnostních situací Mapování národnostní situace v Uničově na přelomu 19. a 20. století značně ztěžuje fakt, že až do roku 1910 se při sčítáních obyvatelstva nezjišťovala národnost, ale pouze „obcovací řeč“, což údaje o počtu Čechů zkresluje, neboť za Čecha se mohl považovat i ten, kdo běžně hovořil německy. Z dostupných záznamů lze pro toto období rekonstruovat zhruba následující situaci.
Roku 1880 měl Uničov celkem 5 001 obyvatel (roku 1854 4 082, roku 1869 4 781), z toho 299 Čechů (tj. 6%). Vedle tohoto údaje však také existuje informace, kde je počet Čechů redukován na pouhých 45 (což odpovídá 2% uváděným Pinkavou ve Vlastivědě moravské); správnější je s nejvyšší pravděpodobností je údaj první. Prakticky monopolní pozici měla ve městě katolická církev (4 869 katolíků), zajímavá je relativně silná skupina osob židovského vyznání (127 osob), ostatní (5 osob) byli evangelíci.
O deset let později počet Čechů dále klesá, z celkem 5 019 osob jich českou obcovací řeč vykazuje 195 (3,9%). (Z tohoto údaje mj. plyne, proč o deset let dříve jen stěží mohlo v Uničově žít pouze 45 Čechů.) Počet Němců naopak vzrostl – oproti 4 667 z roku 1880 jich nyní bylo 4 824. Je velmi pravděpodobné, že skutečný počet Čechů zůstal v podstatě stejný, ale mnozí z nich nyní uvedli jinou obcovací řeč než při předchozím sčítání.
Tento trend se projevil i při sčítání roku 1900. K české obcovací řeči se přihlásilo pouhých 90 osob, k německé 4 973 – celkem tedy žilo v Uničově 5 090 lidí. V náboženské oblasti byla situace stabilní, pouze židé vykazují rapidní úbytek (pouze 39 osob). Tak velký pokles lze vysvětlit spíše než přirozenou mortalitou náboženskou konverzí či odchodem z města, mohlo se také jednat o souvislost s dobovými antisemitskými tendencemi v české společnosti.
V prvním desetiletí 20. století se růst počtu obyvatel zastavil a dokonce došlo k jeho mírnému poklesu. Byl to další důsledek provincionalizace města, které sice bylo sídlem okresního soudu, s Moravou jej spojovala Pohraniční dráha, byla zde veřejná nemocnice, fungovalo gymnázium atd., ale které zároveň zůstalo „městem sedláků“. Průmysl (vyjma cukrovaru) dával málo pracovních příležitostí, a proto je zcela pochopitelné, že se do města lidé příliš nepřistěhovávali, spíše naopak. Roku 1910 měl Uničov 5 003 obyvatel, počet Čechů mírně vzrostl (112), Němců klesl (4 863). Ve městě žili také příslušníci jiných národností, jejich počet (statisticky zanedbatelný) kolísal kolem 30-40 osob. Např. v roce 1890, kdy se zjišťovala také příslušnost sčítaných k různým správním útvarům, udalo 20 osob příslušnost k Uherskému království a 18 osob patřilo k úplným cizincům.
Poměry ve městě byly v té době vcelku poklidné, národnostní situace v podstatě neměnná. Tento klid však byl přerušen vypuknutím první světové války. Němci ji uvítali s nadšením a mnozí se také sami bojů zúčastnili. Německý charakter města i celého politického okresu Šternberk, kam soudní okres Uničov náležel, se projevil samozřejmě také v době těsně po 28. říjnu 1918. Podobně jako v jiných pohraničních oblastech s převahou německého obyvatelstva se i zde pokusili Němci pro sebe uplatnit právo na sebeurčení a přivtělit se ke zbytku německého Rakouska. Byla vyhlášena provincie Sudetenland, přičemž vznik republiky nebyl vzat na vědomí. Uničov se stal jedním ze středisek odporu proti nové moci. Příslušnost k ČSR pak uničovští Němci uznali až po obsazení československým vojskem 16. prosince 1918. Od tohoto data se začala pozice české menšiny v Uničově pozvolna zlepšovat, i když město zůstalo i nadále v podstatě německé. Městská správa byla po celé období první republiky převážně v rukou Němců. O tom svědčí např. i fakt, že městská kronika je v tomto období vedena pouze německy. Uničov se stal kulturním střediskem německých obcí soudního okresu. Česká menšina však o sobě dávala stále více vědět. Již roku 1919 byla založena česká menšinová škola (obecná), roku 1922 i měšťanská, živnostenská pokračovací škola byla německá i česká, pouze česká byla škola obchodní a škola hospodyňská.
První poválečné sčítání lidu proběhlo roku 1921. V tomto roce měl Uničov 4 583 obyvatel. K německé národnosti se přihlásilo 3 829 osob, k české 637. Výrazný rozdíl oproti situaci v roce 1910 má následující důvod. Roku 1921 se poprvé zjišťovala skutečná národnost obyvatel a ne pouze obcovací jazyk. Mnozí z těch, kdo používali jako obcovací jazyk němčinu, se nyní přihlásili k české národnosti (pro národnostní příslušnost a cítění nemusí být používaný jazyk relevantním signifikantním faktorem) a o přistěhování pěti stovek nových osídlenců české národnosti během krátké doby neexistují žádné zprávy. Podobně není možné vysvětlit úbytek tisícovky Němců, který nelze zdůvodnit ani válečnými oběťmi, ani migrací. Počet Čechů a Němců v Uničově se pro celé období první republiky ustálil přibližně na poměru 1:6.
Uvedená čísla lze prolnout se statistikou uničovských voleb do Národního shromáždění. Roku 1920 získaly české politické strany v Uničově celkem 141 hlasů, německé 2 380 hlasů; vzájemný poměr byl tedy přibližně 1:17. Většina Čechů tedy měla mnohem blíže k politice německých stran než ke stranám českým. Češi a Němci žili i nadále vedle sebe tak jako dříve, i když k občasným rozmíškám mezi oběma národy docházelo (jak dosvědčuje dobový místní tisk). Posílení pozice Čechů se promítlo do vybudování nového střediska české menšiny, Národního domu, který byl otevřen 26. srpna 1923 a nahradil již nevyhovující Českou besedu v domě U labuti. (Otevření Národního domu se konalo nedlouho po oslavě sedmistého výročí založení města resp. vydání uničovské městské listiny, která se odehrávala zcela v německé režii.) Konaly se tu pak všechny kulturní a společenské podniky pořádané českou menšinou včetně aktivit sokolských. V následujících volbách roku 1925 nezískaly české strany žádný hlas, jedinou výjimkou byla KSČ, jež obdržela 232 hlasů (a jejímiž voliči tak byli jak Němci, tak Češi). V dalších letech byl poměr hlasů pro české a německé strany přibližně 1:9. Tento poměr se po celé období 1919-1938 opakuje také ve volbách do obecního zastupitelstva; ze 30 mandátů získávali Češi maximálně tři mandáty (v letech 1923 a 1938); tři resp. čtyři mandáty získávala KSČ.
Roku 1930 proběhlo nové sčítání lidu. V podstatě se v něm zopakovaly výsledky z roku 1921. Uničov měl nyní 4 738 obyvatel, z toho 4 113 Němců a 628 Čechů. Počet Čechů se tedy nepatrně snížil, i když víme, že se do města určité množství Čechů přistěhovalo. Někteří z Čechů si tedy pravděpodobně své „češství“ „rozmysleli“. Na druhou stranu je třeba akceptovat fakt, že národnostní příslušnost ve smíšeném prostředí může být pro mnoho lidí záležitostí poněkud nejistou. Jistých změn doznala také struktura náboženská. Centrální pozici si i nadále udržela katolická církev se 4 516 věřícími. Další pokles zaznamenali uničovští židé, kterých nyní bylo již jen 29, evangelíků bylo 63, příslušníků československé církve 49, jinou víru vyznávalo 13 osob. Bez vyznání bylo v Uničově 68 obyvatel.