Haitská revoluce (francouzsky: Révolution haïtienne nebo Guerre de l'indépendance, haitskou kreolštinou: Lagè d Lendependans) byla úspěšným povstáním černošských otroků proti koloniální vládě Francie v kolonii Saint-Domingue (dnešní Haiti). Jde o jediný známý případ v dějinách, kdy povstání otroků vedlo k založení státu, kterému následně vládli zástupci dříve zotročené skupiny obyvatel. Povstání začalo v roce 1791 a skončilo vyhlášením nezávislé republiky Haiti v roce 1804. Konflikt ovlivnily francouzské revoluční a napoleonské války, čímž se do něj zapojili také Britové a Španělé. Povstání vyústilo ve zrušení otroctví v Saint-Domingue (v roce 1793).
Mezi nejvýznamnější velitele povstalců patřili Toussaint Louverture, André Rigaud, Jean-Jacques Dessalines, Henri Christophe a Alexandre Pétion. Haitská revoluce šokovala tehdejší Evropany, kteří se domnívali, že zotročení Afričané nejsou schopni přemoci evropské armády a sami si vládnout. Vzájemná rasová nenávist mezi bílými kolonialisty a černošskými otroky vedla ke značným krutostem na obou stranách. Po založení Haiti rovněž došlo k masakru bělošského obyvatelstva státu. Nicméně většinu zemřelých na straně Evropanů po celou dobu konfliktu měly na svědomí tropické nemoci spíše než násilí.
Pozadí Otrokářská společnost Většina ekonomiky Karibiku byla v 18. století navázána na evropskou poptávku po cukru. Evropští kolonialisté proto přeměnili karibské ostrovy na plantáže kultivarů cukrové třtiny. To platilo i pro francouzskou kolonii Saint-Domingue (dnešní Haiti). V menší míře se v ní pěstovaly také kávovníky, kakaovníky a indigovníky.
Od třicátých let 18. století francouzští kolonialisté vybudovali rozsáhlý systém zavlažování, aby zvýšily produkci cukrové třtiny. Do deseti let se kolonie Saint-Domingue, vedle britské kolonie Jamajky, stala hlavním zdrojem cukru. Pěstování cukrové třtiny bylo velmi náročné na manuální práci, kterou v koloniích zastávali zotročení Afričané. Dovoz cukrové třtiny znamenal velmi významný ekonomický zisk pro Francouzské království a na domácí půdě také vytvářel velký počet pracovních míst. Saint-Domingue se takto stala nejvýnosnější francouzskou kolonií.
Kvůli rostoucímu počtu plantáží Francie dovážela čím dál tím více otroků. Jednalo se o tisíce osob ročně, přičem vrcholem byl rok 1787, kdy dovoz otroků do Saint-Domingue činil dvacet tisíc osob. Nicméně zhruba polovina zotročených Afričanů umírala do roku po příjezdu na tropické nemoci malárii a žlutou zimnici. To vedlo k tomu, že se otrokáři snažili z otroků získat co nejvíce, dokud jsou naživu. To znamenalo nekončící tvrdou dřinu a pokrytí jen základních potřeb k přežití.
Nejvíce plantáží s cukrovou třtinou se nacházelo na severu ostrova, kde tím pádem bylo i nejvíce otroků. Soustavně zde tedy existoval strach z povstání otroků, a to i proto, že zacházení francouzských kolonialistů se zotročenými Afričany bylo i v porovnání s jinými koloniemi velmi kruté. Jakýkoliv projev revolty byl trestán krutými fyzickými tresty. Pokud se otrok pokusil utéct, nevyhnul se bičování. Někteří ani kastraci nebo upálení. Tresty měly plnit roli exemplární. Francouzský král Ludvík XIV. sice již v roce 1685 schválil Code Noir, který měl regulovat násilí páchané na otrocích, nicméně v koloniích se příliš nedodržoval.
V padesátých letech 18. století majitelé plantáží začali prosazovat zákony, které postupně v kolonii vytvořily kastovní systém. Společnost byla rozdělena do tří kast: 1) bílí kolonialisté (les blancs), tj. majitelé plantáží, obchodníci, řemeslníci a někteří sloužící, 2) svobodní barevní (gens de couleur libres), tj. obvykle svobodní a vzdělaní míšenci (zejm. mulati). Řada z nich byla potomky majitelů plantáží a znásilněných otrokyň. Někteří dokonce vlastnili vlastní plantáž a otroky. Drtivou většinu obyvatel ale tvořila skupina třetí: 3) zotročení Afričané (zejména Jorubové a lid konžského království). Ti si kvůli vysoké úmrtnosti a tím neustálému dovozu nových Afričanů oproti jiným koloniím dokázali udržet silné africké tradice a identitu. Jejich potomci, narození v kolonii, se označovali jako Kreolové, kteří obvykle dostávali méně těžkou práci. Otroci postupně začali mluvit haitskou kreolštinou.
Krutost kolonialistů vedla k celé řadě mezirasových konfliktů. A také k řadě pokusů o útěk. Ti, kterým se útěk zdařil, se nazývali Maroonové. Ukrývali se v těžce přístupných horách a lesích a pravidelně pořádali nájezdy na plantáže nebo vesnice. Šlo přitom až o tisíce osob, které ovšem byly značně roztříštěné. Prvnímu, komu se podařilo Maroony částečně sjednotit, byl kněz vúdú François Mackandal. Postupně vytvořil konspirační síť mezi otroky na plantážích a v letech 1751 až 1757 vedl povstání. Sám Mackandal byl v roce 1758 chycen Francouzi a upálen na hranici. Jeho odkaz ale zůstal.
Vliv Velké francouzské revoluce 1789 Ve Francii v době osvícenství se začaly zvedat hlasy intelektuálů proti otroctví. Před neodvratnou rebélií otroků varoval například Guillaume Thomas François Raynal. Myšlenky osvícenství ovlivnily také Toussainta Louvertureho, svobodného barevného. Louverture ovšem odmítl myšlenku nadřazenosti elit a snažil se mobilizovat davy.
V roce 1789 byla kolonie Saint-Domingue stále nejen nejvýnosnější kolonií Francie, ale také celého Karibiku. Co se týká složení obyvatel: bílých kolonialistů bylo 40 tisíc, svobodných barevných bylo 28 tisíc a otroků bylo 452 tisíc. Otroci v Saint-Domingue tvořili skoro polovinu všech otroků v Karibiku. Skupina bílých kolonialistů se mezitím rozštěpila na dva stavy: 1) vysocí bílí (grands blancs), tj. místní nížší aristokracie a majitelé plantáží, a 2) nízcí bílí (petits blancs), tj. obchodníci, otrokáři, řemeslníci apod. Obě skupiny mezi sebou také měly politické konflikty.
Po Velké francouzské revoluci a ustavení první Francouzské republiky nová politická garnitura zásadně přepsala francouzské zákony. Již v srpnu 1789 byla přijata Deklarace práv člověka a občana, která uvádí, že všichni lidé jsou svobodní a sobě rovní. Nicméně existovaly spory o to, zda se toto prohlášení týká také žen, otroků a občanů kolonií. To vzbudilo velkou debatu a kritiku ohledně existence otroctví. Vyšší bílí v Saint-Domingue navíc situaci ve Francii vnímali jako příležitost se osamostatnit od Francie a tím získat celý zisk z produkce cukru a dalších komodit. Majitelé plantáží se sice existenci Deklarace práv člověka a občana snažili před otroky zamlčet, nicméně se zvěsti začaly šířit od pracovníků v docích a přístavech, kteří se setkávali s námořníky z Francie.
Příležitost ve změně poměrů ve Francii viděli také svobodní barevní, kteří se u Francie snažili získat rovná práva s bílými. Věc pravidelně oficiálně vznášel například Julien Raimond. Jeho příklad následoval další svobodný barevný, Vincent Ogé, který se v roce 1790 snažil ve francouzském parlamentu získat podporu pro volební právo. Když guvernér kolonie Ogého snahy zvrátil, Ogé vedl menší povstání v oblasti kolem měta Le Cap. Ogé byl chycen v roce 1791 a popraven brutální metodou lámání kolem a následně sťat. I přesto, že nebojoval za otroky, i on se stal vzorem pro budoucí povstalce.
Revoluce 1791 Povstání otroků náhled|Vzpoura otroků v roce 1791 náhled|Násilnosti vůči bělochům a mesticům během vzpoury otroků v roce 1791
V noci z 21. srpna 1791 se tisíce otroků účastnilo tajného rituálu vúdú, při kterém zahájily povstání proti svým pánům. Pokyn k přípravě povstání vydali kněz vúdú Dutty Boukman, který současně velel sjednoceným Maroonům, a kněžka Cécile Fatiman. Došlo k tomu při rituálu, který se konal týden předtím na místě zvaném Bois Caïman. Otroci se vydali na plantáže, kde dali průchod nashromážděnému hněvu a nemilosrdně masakrovali majitele a ničili jejich domy a plantáže coby symboly útlaku. Pomsta otroků zahrnovala mučení, znásilňování a vraždění. Do deseti dnů ovládli celou severní provincii kolonie. Odolávat zvládalo jen pár nejlépe vyzbrojených plantáží.
V jižní části kolonie bylo v září 1791 zahájeno další povstání, které vedl svobodný barevný Romaine-la-Prophétesse. Ten shromáždil armádu o třinácti tisících lidí. Společně vyrabovali plantáže a následně je zapálili. Během tohoto řádění také osvobozovali otroky. Dostali se až k městům Léogâne a Jacmel, která obléhali a následně zapálili.
Majitelé plantáží na severu kolonie sice dlouhá léta počítali, že k povstání dojde, a proto se dobře vyzbrojili a své domy opevnili, ale do několika týdnů od vypuknutí povstání se počet zapojených otroků zvýšil na sto tisíc, což byl počet, kterému nešlo čelit. Během prvních dvou měsíců povstalí otroci zabili čtyři tisíce bělochů a zničili 180 plantáží cukrové třtiny a stovky plantáží s kávovníky a indigovníky. V září 1791 se bílým obyvatelům kolonie podařilo přeskupit a vytvořit polovojenské oddíly. V následujícím protiútoku zabili kolem patnácti tisíc černochů.
V této době většina vůdců povstalců nepožadovala osamostatnění území od Francie. Pouze žádali zrovnoprávnění všech osob a pád tehdejšího guvernátu. S příchodem roku 1792 povstalci ovládali třetinu kolonie. Francouzské Národní shromáždění pochopilo, že musí na situaci reagovat. V březnu 1792 proto vcelku překvapivě udělilo politická a občanská práva svobodným barevným. Ostatní evropské země a USA na toto rozhodnutí reagovaly odsouzením a požadovaly, aby Francie povstání potlačila, než se rozšíří do dalších kolonií. Francie následně vyslala do kolonie šest tisíc vojáků. Novým guvernérem kolonie byl ustaven Léger-Félicité Sonthonax. Ten v severní provincii zakázal otroctví a rozhněval si tak místní bílé obyvatelstvo.
V jižní části ostrova se koalici bílých obyvatel a francouzských vojáků podařilo potlačit povstání, které vedl Romaine-la-Prophétesse. Nicméně u města Port-au-Prince již v té době probíhalo další povstání vedené mulatem André Rigaudem.
Intervence Spojeného království a Španělska Revoluční Francie měla vlastní starosti v Evropě. Od dubna 1792 vedla své revoluční války. V roce 1793, během tzv. války první koalice, takto vstoupila do války i se Spojeným královstvím. Této situace v Saint-Domingue využili vysocí bílí, kteří protestovali proti guvernérovi Sonthonaxovi. Tajně se dohodli s Brity, že výměnou za pomoc s potlačením povstání uznají britskou nadvládu nad kolonií. Doufali přitom, že Britové obnoví otroctví. Britská strana, zastoupená premiérem Williamem Pittem mladším, souhlasila, protože se obávala, že by úspěch povstání inspiroval otroky v ostatních karibských koloniích. Současně věděli, že kdyby získali nadvládu nad nejbohatší karibskou kolonií, měli by silnou páku pro jednání s Francií. Britové se s vysokými bílými dohodli a podepsali společnou dohodu, která měla vrátit staré pořádky včetně otroctví a diskriminace svobodných barevných. Britové tak měli bojovat nejen proti povstalcům, ale vzhledem k válce v Evropě také proti francouzským vojákům. Britové vyslali do Saint-Domingue tisíce vojáků, kteří však velmi rychle umírali na tropické nemoci. Kvůli rychlému úbytku Britové do kolonie vysílali stále častěji nezkušené a nevycvičené mladíky, což nakonec vedlo k fiasku celé operace a k tisícům mrtvých britských vojáků.
Španělsko, které ovládalo zbytek ostrova Hispaniola (Generální kapitanát Santo Domingo), se do konfliktu zapojilo na straně Britů proti Francouzům. Španělsko současně zásobovalo jakékoliv povstalce, kteří stáli proti Francii. Jedním z nejvlivnějších vůdců povstalců, kteří spolupracovali se Španělskem byl svobodný barevný Toussaint Louverture.
Francie zakazuje otroctví