Římskokatolická farnost Teplice

Římskokatolická farnost Teplice () je společenství římských katolíků a dalších osob, kterým je křesťanství blízké, v Teplicích a okolí. Organizačně spadá do teplického vikariátu, který je jedním z deseti vikariátů litoměřické diecéze. Skládá se ze tří farností – děkanství Teplice v Čechách, Teplice-Šanov a Teplice-Trnovany. Od roku 1990 mají tyto farnosti coby právnické osoby shodnou duchovní správu – jsou spravovány teplickou komunitou salesiánů. Fakticky tyto tři de iure samostatné farnosti tvoří jedno společenství, farnost je proto někdy také nazývána „trojjedinou“.

Historie farnosti

Děkanství Teplice v Čechách náhled|R.D. Anton Leschke, katecheta na měšťanské škole v Teplicích (od 1889) a osobní farář Nejstarší záznamy o duchovní správě v Teplicích odkazují ke středověkému farnímu systému. V Teplicích byl ženský benediktinský klášter založený okolo roku 1164 českou královnou Juditou Durynskou zasvěcený sv. Janu Křtiteli Chybí údaj o tom, kdy byla původní středověká farnost (plebánie) povýšena na děkanství. Nicméně muselo to být před rokem 1655, dříve než byla založena litoměřická diecéze a území Teplic spadlo pod pražskou arcidiecézi. Titul děkanství, které je odvozené od latinského decanus (zástupce deseti) v tomto případě znamená, že zde musel být větší počet kněží z nichž jeden byl děkan. Předpokládá to celou komunitu kněží, kteří se starali o oblast Teplic.

Děkanský kostel svatého Jana Křtitele na Zámeckém náměstí v Teplicích je farním kostelem. Byl postaven v letech 1585–1594 na starších základech předchozího městského kostela. Stavba věže děkanského kostela byla dokončena roku 1594.Poche, s. 53. V letech 1700–1703 byl kostel přestavěn, zvětšen a barokizován, další úpravy proběhly v letech 1789, 1877 a 1890.Poche, s. 54.

Z farnosti pochází P. Benedikt Edmund Maria Viktor Radziwiłł OSB (6. září 1842, Teplice čp. 22 – 9. srpna 1895 klášter Beuren), syn Bohuslava Radziwiłła a Leontiny Františky Gabriely Kristýny z rodu Clary-Aldringenů. Dále např. salesián Josef Dolista či křižovník Josef Šedivý.

Teplické děkanství po roce 1655 Vedení matričních knih bylo zpravidla svěřováno kněžím. Pro Teplice jsou matriky zachovány již od roku 1635, tedy z období třicetileté války. Po jejím skončení nastala doba rekatolizace, při které tepličtí evangelíci prchali do Altenbergu, v jehož blízkosti si založili kolonii Georgenfeld. Rekatolizace severním Čechách přinesla v roce 1655 založení nové diecéze se sídlem v Litoměřicích. To mělo od té doby zásadní vliv na obsazování teplického děkanství kněžími, protože od tohoto okamžiku Teplice spadají pod litoměřickou diecézi, předtím náležely k arcidiecézi pražské.

Prvním děkanem pod správou nově vzniklé diecéze byl v roce 1660 Melchior Henricus Tschauder. Pocházel z Litoměřic. Studoval na gymnáziu v Broumově. Od roku 1652 byl duchovních správcem farnosti Stráž pod Ralskem odkud byl přeložen do České Kamenice a poté do Teplic. Projevil se jako významný sběratel knih, z nichž řada zachovala jeho Ex libris. Kromě něho se na teplickém děkanství nacházeli, jako již v předchozích staletích, další kněží většinou ve funkcích kaplanů. Farní kronika zachycuje, že po Tschauderovi nastoupil od roku 1665 Joannes Casp. Roggendorf, který zde působil 40 let. Po něm nastoupil v roce 1705 Joannes Mathias Proksch. Není jasné jak dlouho ten působil na teplickém děkanství, ale je známo, že jeho nástupce Joann. Christoph. Müller zemřel 30. srpna 1726. Nástupcem byl od téhož roku Joseph. Anton. Klaus, který ve službě v Teplicích vydržel 39 let. V roce 1765 nastoupil Godefridus Ettrich, kterého vystřídal v roce 1780 Karl May. Další teplické děkany zachycují již tištěné katalogy kléru, které byly od závěru 18. století vydávány a díky jimž jsou známa i základní životopisná data kněží. V roce 1796 nastoupil Anton Protze. Sloužil v Teplicích 48 let a když zemřel, trvalo to ještě dva roky než byl za 11. litoměřického biskupa Augustina Hilleho teplický děkanský stolec obsazen. Usedl na něj až v roce 1846 Wenc. Tobisch. V roce 1874 jej vystřídal Eduard Demus, kterého v roce 1890 nahradil Laurenz Rössel. Jako rodák z Jablonného v Podještědí patřil mezi menší donátory tamní bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy, o čemž svědčí v bazilice nápis na vitraji, který oznamuje, že ji donoval Laurenz Rössel, děkan v Teplicích, narozený v Jablonném.Kovaříková, s. 65. Když se v roce 1912 po Rösselovi uvolnilo místo, nastoupil krátce jako mezitivní administrátor Adolf Frietsche, ale již záhy se stal teplickým děkanem Johann Baptista Wittenbrink. Po skončení II. světové války sdílel osud se svými farníky a během poválečného vysídlení Němců z Československa, kdy s odcházejícími farníky odcházeli i jejich kněží, k čemuž dal litoměřický biskup Antonín Weber povolení,Macek, Biskupství, s. 125. a odešel do Německa.

Poválečný vývoj vlevo|náhled|241x241pixelů|Tomáš Holoubek, duchovní správce v letech 1965–1966 vpravo|náhled|300x300pixelů|Biskup Josef Koukl, který v roce 1990 ustanovil do Teplic salesiány Protože celý teplický region byl německy mluvící, bylo po poválečném vysídlení Sudetských Němců potřeba obsadit klíčové severočeské fary česky mluvícími kněžími, nastoupil na teplické děkanství od 1. října 1945 Bohumil Jelínek. V roce 1950 byl na tři roky internován v Želivi a posléze v Hájku u Prahy. Farnost po něm převzal taktéž antikomunisticky orientovaný farář ze Šanova Václav Hataš, avšak od března 1951 na děkanství nastoupil „pokrokový duchovní“ František Ondrouch, který zároveň spravoval excurrendo i farnost Teplice-Šanov. Vystřídal jej od 1. září 1960 František Kočička, který dostal od 1. června 1963 do duchovní správy ještě excurrendo farnost Teplice-Trnovany. Od 1. června 1965 nastoupil na teplické děkanství Tomáš Holoubek, který zároveň dostal excurrendo do správy i farnost Teplice-Trnovany. Po roce jej od 1. září 1966 na krátké období vystřídal Jan Peprla, který však byl po několika měsících odvolán a na jeho místo nastoupil opět František Ondrouch. Holoubek mezitím spravoval šanovskou a trnovanskou farnost. Stal se prvním duchovním správcem v dějinách, který spravoval všechny tři teplické farnosti, i když ne zároveň. Během zdejšího působení zachránil Holoubek v šanovské farnosti v letech 1967 a 1969 kostel sv. Alžběty v Teplicích-Šanově od demolice, kterou chystal komunistický režim pro jeho havarijní stav. V roce 1968 je biskup Štěpán Trochta, když se po návratu ze své internace znovu ujal vedení litoměřické diecéze, jmenoval svým generálním vikářem.Acta Curiae Litomericensis 1981/1, Litoměřice 1981, str. 3 František Ondrouch mezitím na teplickém děkanství vydržel až do své smrti, kdy jej vystřídal agilní člen Sdružení katolických duchovních Pacem in terris a agent StB Antonín Audy, který zároveň spravoval excurrendo i šanovskou farnost. Vedl obě farnosti i v období Sametová revoluce až do roku 1990. Několik měsíců před touto revolucí nastoupil do vedení litoměřické diecéze nově vysvěcený biskup Josef Koukl. Jemu připadla úloha porevoluční obnovy diecéze i jejích farností.Macek, Biskupství, s. 148. Jednou z těchto úloh bylo také koncepční řešení pastorace všech tří teplických farností – teplického děkanství, Trnovan a Šanova. Rozhodl se tedy pro obsazení Teplic salesiány Dona Boska, kteří působili již v 70. letech 20. století v šanovské a trnovanské farnosti, ale dosud nepůsobili na teplickém děkanství.

Dřívější duchovní správci farnosti Začátek působnosti jmenovaného v duchovní správě farnosti od:Některá jména jsou v latinském nebo německém zkráceném tvaru, tak jak je zaznamenávaly diecézní katalogy do poloviny 20. století.

Kromě kněží stojících v čele farnosti, působili ve farnosti v průběhu její historie i jiní kněží. Většinou pracovali jako farní vikáři, kaplani, katecheté, výpomocní duchovní aj.

Teplice-Šanov

vpravo|náhled|Edmund z Clary-Aldringenu, majitel teplického panství a podporovatel výstavby kostela v Šanově Jedná se o typický příklad farnosti kanonicky založené ve 2. polovině 19. století v období rychle se rozvíjející industrializace. V litoměřické diecézi bylo v období let 1850–1900 takto založeno celkem 91 farností, což představuje čtvrtinu všech farností, které diecéze má. Jen v teplickém vikariátu to bylo 8 nových farností.1852 Bohosudov, 1853 Modlany, 1853 Radovesice, 1858 Mikulov, 1859 Hrob, 1859 Jenišův Újezd, 1893 Teplice-Šanov a 1898 Ledvice Založení farnosti předcházelo zavedení matrik pro oblast Šanova, které se samostatně vedou již od roku 1792. V tomto období však nebyl počet obyvatel, které v Šanově žili tak velký, aby bylo potřeba zakládat samostatnou farnost. Situace se však začala měnit v polovině 19. století. Lázeňská obec Šanov () při zvyšujícím se počtu obyvatel začala usilovat o povýšení na město. K tomu však bylo třeba podle rakousko-uherských zvyklostí, aby obec měla vlastní římskokatolický kostel. Jak šanovští radní, tak i majitel teplického panství Edmund Mořic z Clary-Aldringenu byli nakloněni myšlence postavit vlastní kostel. Ze zastupitelů obce se o tento cíl zasazovali zejména pánové Eckert, Christ a Simon.

V roce 1895 se Teplice spojily s lázeňským městem Šanov a dvojměstí dostalo nový německý název Teplitz-Schönau. Německý název Teplitz-Schönau se používal v letech 1895–1918, poté k němu přibyl i český název Teplice-Šanov a v letech 1945–1948 se používal jen Teplice-Šanov, poté už jen Teplice. Původní identitu města Šanova zachovala až do současnosti ve svém názvu pak již jen farnost Teplice-Šanov.

Z farnosti pochází P. PhDr. Hugo Hantsch OSB (* 15. ledna 1895 v Teplicích – Šanově; ord. 30. června 1918 v St. Pölten (A); † 6. března 1972 ve Vídni (A)).

Období správy farnosti diecézními kněžími vpravo|náhled|240x240pixelů|P. Jan Rob, SDB v 90. letech 20. století Fara šanovské farnosti fungovala v pronajatých místnostech poblíž kostela na Zeyerově náměstí. Prvním farářem (lat. proto-parrochus) v nově vzniklé farnosti byl v roce 1893 Adolf Rudolf. Když farář Rudolf odešel z farnosti, na období jednoho roku v letech 1902–1903 nastoupil mezitivní duchovní správce teplický zámecký kaplan Wenzel Weinhart. Od roku 1903 byl šanovským farářem Edmund Tobisch.

Po druhé světové válce nebyla farnost zrušena. Duchovní správci šanovské farnosti bydleli většinou na teplickém děkanství a do šanovské farnosti docházeli. První z nich byl Václav Hataš, který se úřadu v šanovské farnosti ujal od 1. června 1948. V roce 1950 byly podle zákona farnosti odebrány matriky a předány na matriční úřad. Následné matriky byly již vedeny pouze pro potřeby duchovní správy nikoli pro státní správu.

Nástup salesiánů Litoměřický biskup Štěpán Trochta byl salesiánem a při výkonu svého biskupského úřadu se jako spolupracovníky obklopil členy této kongregace. Zároveň také posílal salesiány na místa, která věděl, že jsou do budoucna perspektivní vzhledem k jejich charismatu, aby zde mohli žít komunitní život. Proto na teplické děkanství poslal, poté co si vzal do Litoměřic Holoubka, salesiána Jana Roba, který se od 1. února 1969 nastoupil do duchovní správy šanovské farnosti. Ve funkci jej od 1. srpna 1970 vystřídal další salesián Antonín Hladký SDB.

V pátek 5. dubna 1974 se v centru diecéze v Litoměřicích odehrála událost, která měla výrazný vliv i na další fungování salesiánů v Šanově. Ten den přijel k litoměřickému biskupovi Štěpánu Trochtovi církevní tajemník Dlabal a dožadoval se přemístění kněží, kteří projevovali přílišnou pastorační horlivost a přestupovali přesné pokyny úřadů ohledně náboženských styků s věřícími, zvláště s mládeží. To se týkalo především salesiánů. Po psychickém nátlaku jemuž však nepodlehl, se Trochta odebral do svého pokoje a druhý den 6. dubna 1974 v 15.15 přes usilovnou snahu lékařůMacek, Biskupství, s. 142. zemřel zřejmě na výron krve do mozku. Následně se uzavírá první období působení salesiánů v šanovské farnosti, když k 1. květnu 1975 byl Antonín Hladký přeložen do farnosti Hodkovice nad Mohelkou a na jeho místo do Šanova přišel diecézní kněz Antonín Audy.