Pracovník nebo pracovnice v domácnosti je osoba, která je zaměstnaná v cizí domácnosti. Za plat vykonává jednu nebo více domácích prací: od hlídání a péče o děti, ošetřování seniorů nebo nemocných, přes úklid, praní a žehlení až po nakupování, vaření či starost o zahradu. Rozlišují se dvě formy placené práce v domácnosti: tzv. live-in forma, kdy pracovnice v domácnosti i bydlí, a live-out forma, kdy pouze dochází do cizí domácnosti, často do několika různých během jednoho týdne.
Podmínky pracovnic a pracovníků v domácnostech se velmi liší jak historicky, tak i geograficky. Podle statistik Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization, ILO) vykonává v dnešní době placenou práci v domácnostech minimálně 53 milionů, možná až sto milionů osob.“Domestic workers across the world: global and regional statistics and the extent of legal protection”, http://www.ilo.org/wcmsp5/groups/public/---dgreports/---dcomm/---publ/documents/publication/wcms_173363.pdf
Většina pracovníků v domácnosti jsou ženy, zejména migrantky. Jejich práce bývá přehlížena a podceňována, protože ji vykonávají v soukromí cizích domovů, a také proto, že byla dlouhodobě neplacenou činností žen. Mnohé země neuznávají tuto práci oficiálně jako práci. Teprve v posledních desítkách let získávají tyto pracovnice vzrůstající pozornost ze strany mezinárodních i státních institucí, akademiků nebo třeba dokumentaristů.
Práce v domácnosti v 21. století Služky, řidiči nebo kuchaři – tyto práce v domácnostech si spojujeme spíše s dobami minulými. S technologickým rozvojem se rozšířila představa, že většinu domácích prací převezmou stroje – myčky, samoobslužné vysavače apod. Postupně se však ukazuje, že to byla představa mylná a že zaměstnání v cizích domácnostech je dnes expandujícím sektorem trhu na celém světě. Mezinárodní organizace práce uvádí oficiální statistiky získané z různých zemí světa, podle kterých pracuje v cizích domácnostech minimálně 53 milionů osob. Podle neoficiálních odhadů ILO se však to číslo pohybuje spíše kolem sta milionů osob. Valná většina z nich, asi 92 %, jsou ženy.„The Domestic Workers Convention: Interview with ILO´s Manuela Tomei“, http://www.ilocarib.org.tt/index.php?option=com_content&view=article&id=1579:the-domestic-workers-convention-interview-with-ilos-manuela-tomei&catid=115:speechesspecial-articles&Itemid=371
Ekonomické a politické nerovnosti jednotlivých států a regionů se promítají do řady společenských procesů, včetně zajišťování a výkonu domácích prací. Zejména významná centra světové ekonomiky – slovy socioložky Saskii Sassen globální města – jsou prostorem, kde se koncentrují nejen vysoce odborné práce, ale která zároveň lákají i práce nízko kvalifikované a bezvýchodné, tzv. dead-end jobs.Hondagneu Sotelo, P. 2001: Doméstica. Immigrant workers cleaning and caring in the shadows of affluence. New Berkeley, London: University of California Press, s.6 Roste v nich poptávka po nejrůznějších službách, včetně těch pečovatelských, a tyto práce jsou stále častěji vykonávány tzv. levnou pracovní silou migrantek. Navíc tím, že jde o reproduktivní práci, nebývá vnímána jako skutečná práce a bývá často podceňována i „podcenována“. Nevyžaduje se často jiná kvalifikace než gender.
Poptávka po pečovatelkách, chůvách či jiných pracovnicích v domácnostech je dána kombinací řady sociálních, demografických i ekonomických faktorů: Stále více žen odchází do zaměstnání, ale k dispozici nemají dostatek státních zařízení pro děti, případně tato zařízení nejsou dostatečně flexibilní pro potřeby vytížených rodičů. Oslabuje se sociální stát. Navíc prarodiče, kteří dříve vypomáhali s výchovou, pracují nebo vedou vlastní, oddělený život. Větší je také počet matek-samoživitelek. Všeobecně se stupňují tlaky na pracovní výkony a přesčasy v mnoha oborech. Mění se také představy o aktivním volném čase, prioritou často nejsou rutinní domácí práce. Kombinace těchto faktorů vede k potřebě nebo zájmu rodin zajistit si hospodyni či chůvu. Na druhou stranu dochází ke stárnutí obyvatel a péče o seniory je nedostatečná nebo v případě státních zařízení vnímána jako nekvalitní. Odtud zájem o osobní ošetřovatelky, které se starají o seniory či nemocné. Vzhledem k nedostatečnému pokrytí těchto služeb se tedy hovoří o krizi péče ve společnosti.
Naopak ženám-migrantkám umožňuje práce v zahraničí zajistit příjem pro své rodiny, často hradí svým dětem nebo jiným příbuzným vzdělání. Nicméně migrace má i negativní dopady, zejména v souvislosti s odloučením rodin. Placená práce v domácnosti (nebo obecně ve službách) pro ženy představuje jednu z mála možností uplatnění se na pracovním trhu.
Placenou péči o děti můžeme zařadit mezi emoční typy práce Hochschild, Arlie (1983). The Managed Heart. Berkeley and Los Angeles, California: University of California Press. – pracují s emocemi, které jsou součástí jejich práce a jsou součástí hodnocení kvality jejich práce (jak se chovají). Problém emočního typu práce je, že se velice obtížně stanovuje hranice přijatelné míry projevovaných emocí. Vyjednávání o tom, kolik investovat emocí, tak navíc může provázet zvláštní napětí mezi chůvami a matkami hlídaných dětí.
Situace v České republice S tím, jak se Česká republika ekonomicky rozvíjí, vzrůstá i tady zájem o chůvy, hospodyně či uklízečky. Jejich služby nabízejí desítky specializovaných agentur. Narůstá také počet učebních oborů a rekvalifikačních kurzů v oboru hospodyně, chůva nebo dokonce guvernantka. Pečovatelské práce vykonává stále mnoho Češek, ale přibývá i migrantek – ať již ze zemí bývalého Sovětského svazu, nebo třeba z Filipín. Situace migrantek ovšem bývá komplikovanější, neboť jsou – v závislosti na nastavení migračních politik – více závislé na zaměstnavatelích.
Oficiální statistiky počtu osob zaměstnaných v cizích domácnostech chybí, respektive jsou nepřesné. Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí počet 49 osob.Sněmovní tisk 708/0, část č. 1/10. Úmluva MOP č. 189 o pracovnících v cizí domácnosti. Předkládací zpráva. http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?ct=708&ct1=0&o=6 Studie z německé univerzity Kassel, která se zabývala globálním rozměrem tohoto fenoménu, mluví o 3000 pracovnících v domácnosti.Schwenken, H., Heimeshoff, L.M. (eds) (2011): “Domestic Workers Count: Global Data on an Often Invisible Sector”. Kassel: Kassel University Press. Dostupné na: http://www.uni-kassel.de/upress/online/frei/978-3-86219-050-8.volltext.frei.pdf Nevládní organizace pracující s migranty odhadují na základě svých zkušeností, že každá druhá migrantka pracovala v této sféře.Faltová, M. 2012: “Nesouhlasné vyjádření ke stanovisku a usnesení vlády týkající se Úmluvy o pracovnících v cizí domácnosti”, http://www.migrace.com/docs/120807_simi-stanovisko-umluva-o-pracovnicich-v-cizi-domacnosti.pdf Lze navíc očekávat, že se stárnutím společnosti budou – podobně jako na západ od našich hranic – jejich počty narůstat.
Přítomnost pracovnic v domácnostech je však stále přehlížena – mimo jiné i českou vládou, politiky a odbory. Zatímco v mnoha zemích světa je téma domácí práce a ochrany těchto pracovnic velmi aktuální, v České republice jim je věnována minimální pozornost. V souvislosti s rozhodováním o osudu mezinárodní Úmluvy o pracovnících v cizích domácnostech vláda v roce 2012 prohlásila, že téma domácí práce se týká rozvojových zemí a pro Českou republiku je nerelevantní. Své stanovisko založila na výše zmíněných neúplných statistikách. Úmluva tak v ČR nebyla ratifikována.
V České republice většinou migrantky do domácností docházejí, nepřespávají tam. Většina rodin využívá jejich pomoc nárazově, na úklid nebo hlídání. Jedná se o tzv. live-out formu. Nejčastěji tyto ženy pracují na základě živnostenského oprávnění. Nejnověji si také majetnější lidé a známé osobnosti přivážejí chůvy z Filipín, které u nich žijí, uklízejí, zajistí jim výchovu dětí v angličtině a – díky jazykové bariéře – zachovávají soukromí. Rozvíjí se i zaměstnávání ošetřovatelek pro seniory. Tuto tzv. live-in formu vykonávají obvykle jako zaměstnanci nebo zaměstnankyně.
Přesun zajištění péče na trh práce se označuje jako komercializace péče a odehrává se v mnoha zemích světa.
Služby pracovnic v domácnostech nabízejí různé zprostředkovatelské agentury. Přímé zaměstnávání pracovnic v domácnosti-migrantek ze zemí mimo EU je od roku 2012 agenturám zakázáno. Nyní mohou práci pouze zprostředkovávat.
Pracovní podmínky Zatímco ženy pracující jako live-out chůvy, hospodyně či uklízečky mají obvykle živnostenský list a pracují pro více rodin najednou, live-in pracovnice naopak mají uzavřenou pracovní smlouvu přímo s rodinou. V praxi dochází také k tomu, že zaměstnavatelé najímají chůvy či uklízečky přes své soukromé firmy. Dříve bylo možné být i zaměstnankyní zprostředkovatelské agentury; toto nepřímé zaměstnávání migrantek ze zemí mimo Unii agenturou je od roku 2012 zakázáno.
Na placenou práci v domácnosti se v případě pracovních smluv vztahuje zákoník práce, a tedy klasická osmihodinová pracovní doba a další práva. Nicméně jejich kontrola a vymahatelnost v praxi jsou dost obtížné, právě kvůli tomu, že se práce odehrává v soukromí. Neplacené přesčasy a nedodržování dalších pracovních podmínek je poměrně běžné. Pokud ženy bydlí přímo v rodině, u které pracují, je složité oddělit osobní život od pracovního. Práci v domácnostech obecně konstruují i zprostředkovatelské agentury dvojím způsobem: jako zaměstnání s osmihodinovou pracovní dobou, což je reakce na požadavky státu a české legislativy, ale zároveň jako 24hodinovou výpomoc, čímž odpovídají na předpokládané nároky rodin Redlová, P (2012): „Chůvou od narození? Reprezentace filipínských hospodyň prostřednictvím agentur práce a médií v Česku“ in Hornová, M. (ed.): Pečuj a vypečeme tě: zpráva o neplacené práci v ČR. Praha: Gender Studies, s.65-76. Dostupné na: http://aa.ecn.cz/img_upload/8b47a03bf445e4c3031ce326c68558ae/hbs_pecuj_a_vypeceme_te_zprava_o_neplacene_praci_v_cr_pdf_web.pdf. Ukazuje to, že práce v domácnosti de facto není vnímaná jako standardní placená práce.
Mnohé ženy v těchto pozicích jsou zneužívány. Nedodržování pracovních podmínek, ponižování, společenské izolace, ale i fyzické a psychické násilí jsou hlavní rizika, které pak ženám zaměstnaným v domácnostech hrozí. Kamenem úrazu není tolik samotná možnost hrozeb, ale právě omezené šance se jim bránit. V zahraničí se jako nejhůře kontrolovatelná ukazuje situace migrantek bez dokumentů a dále personálu diplomatů a jejich rodin, a to kvůli jejich diplomatické imunitě.
Zkušenosti migrantek se do velké míry odvíjejí od jejich pobytového statutu v České republice – tedy zdali mají dlouhodobý, nebo již trvalý pobyt, případně nemají povolení vůbec. Pokud žena nemá žádné dokumenty a žije a pracuje v jedné rodině, jen těžko si vyjednává lepší podmínky. Ale i migrantky, které mají pracovní smlouvu a povolení k pobytu, mají mnohdy strach se ozvat. Mají totiž pobyt vázaný na svého zaměstnavatele, a když se ten rozhodne zaměstnání ukončit, mají – v lepším případě – dva měsíce na to, aby si našly práci novou a vyřídily všechny potřebné dokumenty. Jinak musí zpět do své země původu, nehledě na to, kolik zprostředkovatelům zaplatily. Pokud svou prací v Česku živí celou rodinu a závisí na ní vzdělání a budoucnost dětí, bývají ochotny k různým ústupkům.
Sociální dopady na rodiny