Nicolás Maduro Moros (* 23. listopadu 1962 Caracas) je venezuelský socialistický politik a bývalý odborový předák. V letech 2013–2026 zastával funkci prezidenta Venezuely. V letech 2012–2013 působil jako viceprezident a v období 2006–2012 jako ministr zahraničních věcí.
V lednu 2026 byl Nicolás Maduro fakticky zbaven moci po svém zadržení a únosu z Venezuely Spojenými státy. Tato intervence Spojených států amerických byla v rozporu s mezinárodním právem, protože Spojené státy k tomu neměly mandát Organizace spojených národů, ani jiný právní důvod.
Původně pracoval jako řidič autobusu a odborový aktivista, v roce 1999 se stal poslancem Národního shromáždění Venezuely. Jako člen Sjednocené socialistické strany Venezuely zastával řadu významných funkcí ve vládě Huga Cháveze, mimo jiné předsedu Národního shromáždění, ministra zahraničních věcí a viceprezidenta. Po Chávezově smrti převzal prezidentský úřad a zvítězil v předčasných prezidentských volbách v roce 2013. Od roku 2015 vládl převážně na základě dekretů s podporou provládního parlamentu.
Jeho vláda byla poznamenána hlubokou hospodářskou krizí, poklesem životní úrovně a rozsáhlými protesty, zejména v letech 2014 a 2017. Po vítězství opozice v parlamentních volbách roku 2015 bylo Národní shromáždění postupně zbaveno pravomocí Nejvyšším soudem, což vyústilo v ústavní krizi. V roce 2017 bylo zvoleno Ústavodárné shromáždění za okolností, které část mezinárodního společenství označila za zfalšované.
Maduro byl znovuzvolen v roce 2018 v procesu, který Spojené státy a Evropská unie považovaly za nelegitimní. V letech 2019–2023 probíhala prezidentská krize poté, co opozice prohlásila předsedu parlamentu Juana Guaidóa prozatímním prezidentem. Prezidentské volby v roce 2024 vyvolaly další politický spor, když oficiální orgány přisoudily vítězství Madurovi bez zveřejnění ověřitelných výsledků, zatímco opozice doložila vítězství svého kandidáta Edmunda Gonzáleze.
Maduro bývá široce označován za autoritářského vládce. Mezinárodní organizace a instituce mu přičítají volební manipulace, porušování lidských práv, korupci a odpovědnost za rozsáhlou emigraci obyvatelstva. Orgány OSN, Organizace amerických států a Mezinárodní trestní soud se zabývaly podezřeními ze zločinů proti lidskosti, která Maduro odmítal a označoval za součást zahraničního spiknutí proti Venezuele.
Dne 3. ledna 2026 byli Nicolás Maduro a jeho manželka zadrženi silami USA a převezeni do detenčního zařízení v Brooklynu, kde jsou drženi ve vazbě s očekávaným soudním řízením v New Yorku.
Osobní život
Mládí a rodinné zázemí Maduro se narodil v Caracasu do rodiny dělnického původu. Jeho otec Nicolás Maduro García byl významným odborovým předákem a aktivním členem hnutí Movimiento Electoral del Pueblo (MEP); roku 1989 zemřel při dopravní nehodě. Matka Teresa de Jesús Moros pocházela z kolumbijského města Cúcuta ležícího na hranici s Venezuelou.
Maduro vyrůstal v oblasti El Valle, dělnické části na západním okraji Caracasu; společně se třemi sestrami Maríu Teresu, Josefinu a Anitu.
Náboženské a kulturní zázemí Maduro byl vychován v římskokatolické víře. V roce 2012 deník The New York Times informoval, že byl stoupencem indického hinduistického gurua Satjy Sáího Báby a že jej v roce 2005 navštívil v Indii. V rozhovoru z roku 2013 Maduro uvedl, že jeho prarodiče byli židovského původu, konkrétně sefardští Maurové, kteří po příchodu do Venezuely konvertovali ke katolicismu.
Rodinný život Maduro byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Adrianou Guerra Angulo pochází jeho jediný biologický syn Nicolás Maduro Guerra, známý pod přezdívkou Nicolasito. Ten byl poté, co se jeho otec stal prezidentem, jmenován do čela zvláštního inspekčního orgánu prezidentské kanceláře, a v roce 2021 byl zvolen poslancem Národního shromáždění Venezuely.
V červenci 2013 se Maduro oženil s právničkou a političkou Cilií Flores, která jej v srpnu 2006 nahradila ve funkci předsedkyně Národního shromáždění poté, co Maduro rezignoval, aby se stal ministrem zahraničních věcí. Flores byla první ženou v této funkci. Oba byli v partnerském vztahu již od 90. let, kdy Flores působila jako právní zástupkyně Huga Cháveze po neúspěšných pokusech o státní převrat v roce 1992.
Společné děti nemají; Maduro však vychovával tři nevlastní děti z prvního manželství své manželky s Walterem Ramónem Gavidíou: Waltera Jacoba, Yoswela a Yossera.
Kariéra
Vzdělání a odborová činnost Maduro navštěvoval státní střední školu Liceo José Ávalos ve čtvrti El Valle. Do politiky vstoupil jako člen studentské samosprávy. Podle školních záznamů však střední školu formálně nedokončil.
Po řadu let pracoval jako řidič autobusu pro společnost Metro de Caracas, kde založil neoficiální odborovou organizaci, přestože odbory byly v té době zakázány. Současně působil jako osobní strážce Josého Vicente Rangela během jeho neúspěšné prezidentské kampaně v roce 1983.
Ve 24 letech byl vyslán Socialistickou ligou na roční politický výcvik do Havany, do Escuela Nacional de Cuadros Julio Antonio Mella, vzdělávací instituce řízené Svazem mladých komunistů. Podle některých svědectví zde byl školen mimo jiné Pedrem Miretem Prietem, členem politbyra Komunistické strany Kuby blízkým Fidelu Castrovi.
Aktivistická činnost Podle politologa Carlose Peñalozy Zambrana měl Maduro údajně plnit roli prostředníka kubánské zpravodajské služby při navazování kontaktů s Hugem Chávezem. Na počátku 90. let se Maduro připojil k hnutí Movimiento Bolivariano Revolucionario 200 (MBR–200) a aktivně se zasazoval o Chávezovo propuštění z vězení po neúspěšných pokusech o státní převrat v roce 1992. Na konci 90. let se podílel na založení Hnutí páté republiky (MVR), které podpořilo Cháveze v prezidentských volbách v roce 1998.
Politická činnost náhled|Maduro (vlevo) s vůdci jihoamerických států na summitu v Brazílii v květnu 2023 Do aktivní politiky vstoupil roku 1999, kdy se stal poslancem a později předsedou Národního shromáždění.
V roce 2006 byl Maduro jmenován ministrem zahraničních věcí a tuto funkci vykonával až do října 2012, kdy byl jmenován viceprezidentem. Podle BBC byl považován za klíčovou postavu venezuelské zahraniční politiky, jejímž cílem bylo rozšířit mezinárodní vazby země mimo tradiční latinskoamerický rámec, zejména směrem ke státům soupeřícím se Spojenými státy.
Již v roce 2011 si Hugo Chávez vybral Madura jako svého nástupce pro případ, že by zemřel na rakovinu. Dne 13. října 2012 byl Maduro jmenován viceprezidentem. Dne 8. prosince 2012 Chávez veřejně oznámil návrat nemoci a vyzval Venezuelany, aby v případě nových voleb podpořili Madura. Tímto rozhodnutím byl politicky upozaděn Diosdado Cabello, dosud považovaný za hlavního kandidáta na Chávezova nástupce, který však po oznámení vyjádřil Madurovi loajalitu.
Prezidentskou přísahu složil na mimořádném zasedání Národního shromáždění, které se konalo jen několik hodin po pohřbu Cháveze, a následně oznámil, že požádal o okamžité vyhlášení prezidentských voleb.
Prezident Venezuely První prezidentský mandát Maduro kandidoval v následných prezidentských volbách, konaných 14. dubna 2013. Socialisté chtěli využít odkazu masově oblíbeného Cháveze, který Madura v posledním veřejném vystoupení označil za svého nástupce. Na jeho stranu se navíc po Chávezově smrti postavila armáda, které ústava zakazuje hrát jakoukoli roli v politice. Maduro nakonec vyhrál velice těsně, získal 50,66 %. Jeho protivník Henrique Capriles Radonski výsledky prohlásil za zfalšované.
Od března 2017 čelil Maduro masovým demonstracím, stále však měl podporu armády. Protesty si vyžádaly několik mrtvých a desítky zraněných. Podnětem pro tuto vlnu demonstrací byl kromě hyperinflace, nedostatku potravin a vysoké zločinnosti pokus nejvyššího soudu (nakloněného Madurovi) převzít pravomoci parlamentu. Opozice pak Madura označila za diktátora. Během 48 hodin soud pod tlakem od svého rozhodnutí ustoupil.
Druhý prezidentský mandát náhled|Maduro a ruský prezident Vladimir Putin v Moskvě v květnu 2025 I přes všechny problémy, kterým země za jeho prezidentování čelila a jež vedly k předčasným prezidentským volbám, dokázal Maduro 21. května 2018 svůj mandát obhájit, v předběžném součtu s 68 % odevzdaných hlasů.Venezuelský prezident Nicolás Maduro obhájil své křeslo . Novinky.cz, ČTK, 21. 5. 2018 Řada opozičních stran se však nemohla voleb zúčastnit. Mnoho států i politiků bylo proto přesvědčeno, že Maduro nebyl zvolen legitimně a označili ho za diktátora.
Dne 5. ledna 2019 byl předsedou Národního shromáždění zvolen Juan Guaidó. Během svého projevu označil Madura za uzurpátora, pokud složí 10. ledna prezidentský slib.
Tak se také stalo, čímž začalo Madurovo šestileté funkční období. V lednu 2019 Národní shromáždění prohlásilo výsledky voleb za neplatné. Odvolalo se na klauzuli venezuelské ústavy z roku 1999 a do funkce úřadujícího prezidenta dosadilo Guaidóa. Madurovi příznivci odmítli tento krok uznat a Guaidó byl krátce zatčen.
Během desetitisícových demonstrací v Caracasu, které sám svolal, se Guaidó 23. ledna 2019 prohlásil prezidentem. Vzápětí ho dočasným prezidentem uznaly Spojené státy americké. Jeho prezidentství uznalo více než 60 států včetně Česka, postupně ale jeho podpora slábla jak doma, tak v zahraničí. V závěru roku 2022 sami opoziční politici rozhodli o rozpuštění tzv. prozatímní vlády, v jejímž čele stál. Rozhodli se ji nahradit komisí, která se bude soustředit na prezidentské volby v roce 2024.
Třetí prezidentský mandát
V prezidentských volbách v červenci 2024 Maduro usiloval o zisk třetího prezidentského mandátu. Podle Nejvyšší volební rady, která je pod kontrolou jeho vlády, získal Maduro ve volbách 51 procent hlasů. Společný kandidát opozičních stran Edmundo González Urrutia, kterého favorizovaly průzkumy veřejného mínění, pak 44 procent. Venezuelská opozice odmítla Madurovo vítězství uznat.
V srpnu 2025 nabídly Spojené státy americké odměnu ve výši 50 milionů dolarů za pomoc při dopadení Madura. Maduro byl také jedním z cílů americké operace Jižní kopí.
Vojenská intervence USA do Venezuely
V noci na 3. ledna 2026 zahájily USA letecké údery na několika místech Venezuely, včetně hlavního města Caracasu. Během těchto útoků americké úřady oznámily zadržení prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželky, kteří byli následně transportováni ze země. Ruské protivzdušné systémy, které měly takovému útoku zabránit, byly buď všechny zničeny, spekuluje se též i úmyslné vypnutí protileteckých systémů S-300 a zradě ruských poradců.
Ještě téhož dne byli obviněni z narkoterorismu a nelegálního držení zbraní. Před soudem však Maduro i jeho žena svoji vinu odmítli. Spojené státy uvedly, že útok a únos prezidenta byl ve shodě s americkým právem. Útok byl ale v rozporu s mezinárodním právem, protože USA k tomu neměly mandát OSN, ani jiné oficiální mezinárodní schválení.
Někteří komentátoři přirovnali americkou snahu o sesazení Nicoláse Madura k dřívějším intervencím USA – zejména k americké invazi do Panamy v roce 1989 s cílem zajmout panamského vůdce Manuela Noriegu a k invazi do Iráku v roce 2003, zaměřené na svržení Saddáma Husajna.
V únoru 2026 požádala Argentina o vydání Madura do země v souvislosti s obviněními ze zločinů proti lidskosti. V březnu 2026 informoval server ABC News, že Maduro je držen v cele o velikost šesti metrů čtverečních, a že se po nocích křikem dožaduje svého propuštění. V červenci 2026 byl začátek soudního procesu s Madurem stanoven na červen 2027. V srpnu 2026 Maduro nechal zveřejnit několik svých fotografií z vězení. V září 2026 požádal o zamítnutí obžaloby z pašování drog s odkazem na prezidentskou imunitu.
Vyznamenání 60x60pixelů Řád osvoboditele generála San Martína – Argentina, udělen 8. května 2013, odebrán 11. srpna 2017 60x60pixelů velkokříž s řetězem Řádu andského kondora – Bolívie, 26. května 2013 60x60pixelů Řád palestinské hvězdy – Palestina, 16. května 2014 60x60pixelů Řád Augusta Césara Sandina – Nikaragua, 17. března 2015