náhled|Parthenón – pohled ze západu
Parthenón (, Chrám panen) byl hlavním chrámem antických Athén zasvěceným bohyni Athéně Parthenos (Panenské). Byl vystavěn v letech 447–438 př. n. l. na athénské Akropoli, kde lze jeho pozůstatky spatřit dodnes.
Chrám byl postaven vedle komplexu dalších staveb na Akropoli v době největšího rozmachu Athén za Perikla jako okázalá demonstrace bohatství (pokladnice)http://www.osel.cz/8320-parthenon-byl-neco-jako-fort-knox-starovekych-athen.html - Parthenón byl něco jako Fort Knox starověkých Athén a moci Athén a v neposlední řadě jako oslava demokracie. Uměleckou záštitou byl největší antický sochař Feidiás a jeho architekty byli Iktinos a Kallikratés. Svému původnímu účelu, jako chrám Athény, sloužil do 4. stol n. l., tedy téměř 1000 let. V době křesťanství byl přeměněn na chrám Panny Marie a jeho výzdoba byla poškozena. Roku 1687 utrpěla stavba největší poškození ve své historii po zásahu turecké prachárny bombou z benátské lodi. Od té doby docházelo k občasnému odvážení zlomků sochařské výzdoby do měst západní Evropy, kde je můžeme v muzeích najít dodnes. Parthenón je zapsán na seznamu UNESCO a od r. 1975 prochází soustavnou rekonstrukcí, nyní i za přispění fondů Evropské unie.
Parthenón byl postaven jako řecký chrám dórského řádu, ale některé jeho prvky jsou řádu iónského. Ke stavbě bylo použito mramoru z nedalekých lomů. Ve starověku byl vnímán jako nejkrásnější dórský chrám. Uvnitř stávala 12 m vysoká socha bohyně Athény ze zlata a slonoviny – dílo sochaře Feidia. Ve vlysu jsou zobrazeny mytologické výjevy – boj bohů s giganty, boj Řeků s Amazonkami, boj Lapithů s kentaury a Pád Tróje. V iónském vlysu okolo vnitřní celly je zobrazen průvod athénských občanů k chrámu Athény během panathénajských slavností. Sochařská výzdoba ve štítech znázorňuje zrození Athény a její vítězství nad Poseidónem o vládu nad Attikou. Návrh sochařské výzdoby a částečně i provedení pochází taktéž od Feidia.
Budova původně hýřila mnoha barvami. Podrobná zkoumání Partheonu objevila několik stop po barvách, především podél západní římsy. K výzdobě výjevů na chrámu byly použity dva odstíny červené barvy, modrá, zelená, žlutá či černá barva.
V roce 2025 bylo po dvou stoletích z chrámu na několik týdnů odstraněno lešení.
Historie chrámu
Původ kultu Athény a předchůdci chrámu Uctívání bohyně Athény v Attice je prastarého původu. Město Athény odvozuje své jméno od jakýchsi posvátných subjektů „athénas“, které nakonec přešly v antropomorfní (člověku podobnou) abstrakci Athény. Tato představa bohyně – matky byla pozdějšími společenskými změnami upravena na panenskou bohyni s vyloženě mužskými atributy tak, jak je známa z historické doby.
Jako strážnému božstvu jí byl zasvěcen severní cíp Akropole. První chrám, o kterém víme z historické doby, nechal vystavět (570 – 566 př. n. l.) v souvislosti se založením velkých Panathénají tyran Peisistratos. Jmenoval se Hekatompedon (Chrám sta stop), byl zhotoven z tufu a stával na místě Parthenónu. O dřívějších chrámech mnoho nevíme a jejich zbytky nalezeny nebyly nepochybně proto, že existovaly-li, tak byly postaveny ze dřeva. Asi roku 525 př. n. l. byla započata stavba prvního chrámu z mramoru, který měl Peisistratův chrám nahradit. Stavba dospěla ke vztyčení sloupů, když byla pobořena perským vojskem v řecko-perských válkách v letech 480 a 479 př. n. l.
Stavba Parthenónu Po porážce perského vojska u Platají (roku 479 př. n. l.) byl Athénami v roce 477 př. n. l. založen Délský spolek s cílem sjednotit obce k odporu proti Perské říši. Každá členská obec měla za povinnost poskytnout určitý počet triér, nebo se mohla z této povinnosti vykoupit. To bylo zdrojem značných příjmů pro Athény, které měly triér velké množství, ale ostatní obce se stávaly závislými na Athénách.
Potom, co perská vojska za řecko-perských válek dvakrát vyplenila Athény, bylo třeba toto město včetně chrámů opravit. Nejprve však přišly na řadu stavby praktického významu. Kimón dal opravit opevnění Akropole. Potom, co se do čela obce postavil Periklés, bylo rozhodnuto o rozsáhlé stavební obnově Athén. 451–448 př. n. l. byly vybudovány loděnice, suché doky a arzenál v Peiraieu a současně byl zvýšen počet triér na 300. V Peiraieu byla také vystavěna obilní tržnice pro zabezpečení výživy města a ještě před skončením řecko-perských válek také opevnění Athén s tzv. dlouhými zdmi, které chránily cestu z Peiraiea do Athén. Posléze se započalo s přestavbou chrámů a kulturních staveb a roku 455 př. n. l. byla započata i přestavba jižního cípu Akropole, kde měl stát chrámek Athény Níky. Tyto záměry však byly přerušeny ve prospěch ucelenější přestavby Akropole a vybudování hlavního Athénina chrámu – Parthenónu.
Plán chrámu navrhl architekt Iktínos a roku 447 př. n. l. byla započata stavba chrámu při jižním okraji akropolské plošiny. Stavbu vedl architekt Kallikratés, ale hlavní dozor nad stavbami na Akropoli byl svěřen Periklovu příteli, sochaři Feidiovi. Sám Periklés byl členem stavební komise. Roku 442 př. n. l. byly vztyčeny sloupy a roku 438 př. n. l. byly Feidiovou sochařskou dílnou umístěny metopy. Současně byla o velkých Panathénajích umístěna i kultovní socha Athény Parthenos ze zlata a slonoviny – taktéž Feidiovo dílo (viz heslo Feidiás). Tehdy byl chrám také zasvěcen. Ten den byl Periklés epistatem – nejvyšším úředníkem obce, kterým se občan mohl stát na jeden den, jedinkrát v životě. Sochařská výzdoba však stále ještě nebyla zcela dokončena, neboť k osazení soch do štítů došlo až v roce 432 př. n. l. Mezitím se začal budovat monumentální přístup na Akropol – Propylaje – pod vedením architekta Mnésikla.
Smyslem staveb byla oslava obce, její moci a také oslava demokracie. Athény se staly nejvýstavnějším městem starověkého Řecka. Tak rozsáhlá stavební činnost si však vyžádala značné finanční prostředky. Tak např. stavby v Peiraieu stály 1000 talentů stříbra, Parthenón asi 700 talentů, Propylaje 400 talentů. Socha Athény Parthenos přišla na 900 talentů, z čehož ale 616 talentů byla hodnota zlatého hávu, který byl snímatelný a tvořil finanční rezervu obce. Jeden talent odpovídá 26,2 kg stříbra a jehož kupní hodnota byla vyšší než dnes. Za dva talenty bylo možno pořídit válečnou triéru. Tyto náklady byly hrazeny z pokladny bohyně Athény i z pokladen jiných bohů a dalších zdrojů obce. To však již nedostačovalo a Periklés rozhodl o použití prostředků pokladny Délského spolku, která byla přemístěna z ostrova Délu do Athén.
To se stalo příležitostí pro aristokratické odpůrce Perikla, aby napadli jeho stavební program, jenž jim ideově nevyhovoval, a i samotného Perikla. Vůdce aristokratů Thúkididés prohlásil použití prostředků spolku jako zneužití moci a poskvrnění obce, avšak Perikles odpověděl, že se město nemusí odpovídat z nakládáni s těmito prostředky, dokud plní to, zač byly zaplaceny, totiž dokud spojenecké obce ochraňuje. Podle pozdějšího spisovatele se na konci rozpravy Periklés otázal, zda jsou výdaje příliš vysoké. Když dostal kladnou odpověď, tak slíbil, že bude financovat stavbu ze svých vlastních prostředků, ale na každou stavbu nechá vytesat své jméno. Okamžitě mu byl odhlasován přísun dalších prostředků. Později, na jaře roku 443 př. n. l. byl Thúkididés ostrakizován a se stavbou se pokračovalo.
Na stavbách pracovalo mnoho lidí. Byl omezen počet otroků, aby se dopomohlo výdělku i chudým občanům: „Nechtěl jsem, aby ta část chudších pracujících občanů, jež neslouží v armádě, přišla o stejné výhody, ale rovněž aby jich nepožívala v lenosti a nečinnosti. Uskutečnil jsem tedy v zájmu lidu ty rozsáhlé stavební plány, jejichž provedení zaměstnávalo dlouho množství pracovníků různých oborů. Takto i obyvatelé, kteří jinak zůstávali doma, nabyli právo dostat svůj díl z veřejných peněz . Tak přinesly a rozdělily tyto práce blahobyt lidem všeho věku a všech schopností.“ (Periklova řeč podle jeho životopisu)
Pozdější historie Jak již bylo řečeno, chrám sloužil kultu Athény téměř tisíc let. Ve 4. století n. l., když se v Řecku upevnilo křesťanství, byl Parthenón přeměněn v křesťanský chrám zasvěcený Panně Marii. Tehdy byla také poškozena jeho sochařská výzdoba vnějšího vlysu. Fanatičtí křesťané ji otloukli, protože znázorňovala pohanské náboženství. Ponechali pouze jižní metopy, neboť na nich zobrazení kentauři jim připomínali ďábly, a krajní východní metopa severní strany, kde rozmluva Athény a Afrodíty připomínala výjev Zvěstování. Iónský vlys kolem celly a výzdoba štítů byla mimo jejich dosah. (Více o výzdobě viz níže.) Feidiova kultovní socha byla již předtím odvezena do Konstantinopole. Dále došlo k několika stavebním změnám. Hlavní vchod byl přeložen na západ. Z bývalé zadní předsíně se dvěma malými a jedněmi velkými dveřmi vcházelo do hlavní síně. Severně v hlavní síní byla umístěna kazatelna, jižně biskupské křeslo a v apsidě, která byla vybudována do původní předsíně na východní straně, stál oltář. Sloupy byly jinak uspořádány a byla zřízena galerie pro ženy. Zastropení bylo tehdy klenuté. Na stěny byly doplněny křesťanské malby. (Více o původní architektonické podobě viz níže.) Roku 1204 byl chrám odevzdán římské církvi.
náhled|vpravo|Jižní strana chrámu, která značně utrpěla výbuchem roku 1687.Roku 1460, potom co se Řecka zmocnila Osmanská říše, byl chrám přeměněn na mešitu. Turci sochařské výzdobě neublížili a jejich stavební úpravy se omezily pouze na přístavbu minaretu u jihozápadního rohu. V roce 1687 došlo k největšímu poškození chrámu v historii. Do Athén tehdy vnikl s benátským vojskem hrabě Königsmark, jako podvelitel vojevůdce Francesca Morosiniho. Turecká posádka se i se zásobami prachu opevnila na Akropoli a za prachárnu zvolila právě Parthenón. Proto jej benátská vojska začala ostřelovat, ačkoliv jejich velitelé význam stavby znali. 26. září 1687 zasáhla jedna benátská střela Parthenón, pronikla jeho střechou a způsobila výbuch uloženého prachu. 300 lidí přišlo o život a stavba se rozbortila na dvě části. Za tři dny s turecký velitel vzdal. Na památku vítězství chtěl velitel Morosini odvézt sochařskou výzdobu západního štítu, ale kvůli neobratné manipulaci se střední část štítu zřítila a mramorové plastiky se roztříštily. Některé části posbírali benátští vojáci a odvezli je do různých částí Evropy. To byl počátek rozptýlení parthenónských mramorů po evropských sbírkách. Ještě ve válce o osvobození Řecka utrpěl Parthenón v letech 1826 a 1827 jisté poškození. Potom, co Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši (1829), nastala nová epocha v dějinách této stavby.
Zvědavci, sběratelé a učenci Věhlas Řecka a jeho kultury nabyl obrovských rozměrů již v antice a přetrval i její konec. Byly to především spisy římských autorů, které zprostředkovávaly ve středověku informace o antickém Řecku. Na vykopávky a studium architektonických památek tenkrát nikdo nepomyslel. Situace se začala měnit s nástupem renesance v Evropě. Ta vzbudila zájem o antické památky. Sběratelé starožitností a umělci, jako např. Michelangelo Buonarroti, se soustředili na dostupnější památky na území Itálie. Řecko bylo součástí Osmanské říše, což omezovalo možnosti badatelů z křesťanské Evropy. Proto se do země vypravovali zejména dobrodružní kupci a cestovatelé bez odborného vzdělání, jako např. Cyriacus z Ancony v 15. století V samotném Řecku existovaly řídké pokusy nalézt ztracená města podle Strabónových a Pausániových textů. První vzdělaní cestovatelé se do Řecka vydali koncem 17. století a o sto let později konečně vzbudily v Evropě nádherné kresby architektonických památek zájem o Řecko. Z těch, kteří do doby osvobození Řecka navštívili Parthenón, vystupují do popředí dvě osobnosti: Jacques Carrey a Thomas Bruce, 7. hrabě z Elginu.