náhled|Muchomůrka zelená náhled|Alfa-amanitin – hlavní toxin muchomůrky zelené. Otrava muchomůrkou zelenou neboli otrava komplexem muchomůrky zelené je hlavní druh tzv. faloidních otrav, které nastávají po požití muchomůrky zelené a dalších blízce příbuzných druhů. Patří k nejnebezpečnějším otravám, které mohou nastat po konzumaci hub; v rámci Evropy je muchomůrka zelená považována za nejjedovatější houbu. Tento typ otravy vyžaduje včasnou lékařskou péči, a to i v případě subjektivního zlepšení stavu. V opačném případě obvykle končí úmrtím.
Houby působící faloidní otravy Krom muchomůrky zelené působí identický (případně téměř identický) typ otrav ještě muchomůrka jarní a muchomůrka jízlivá. V praxi jsou otravy všemi třemi druhy v záznamech a statistikách uváděny společně jako otrava muchomůrkou zelenou. Krom jmenovaných muchomůrek se faloidní jedy vyskytují v některých čepičatkách (čepičatka podzimní, čepičatka jehličnatá) a některých drobných teplomilných bedlách (bedla chřapáčová, bedla chřapáčovitá, bedla načervenalá).
Muchomůrka zelená náhled|Různě staré plodnice muchomůrky zelené
Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) je lupenatá houba, pro niž je typický klobouk s bledě až olivově zelenou pokožkou (na slunci může být vybělená), bílé lupeny (pouze u velmi starých plodnic tmavé), štíhlý bílý třeň s prstenem a bílou blanitou pochvou na bázi třeně. Dužnina voní nevýrazně, případně po vadnoucí růži, při sušení po medu, ve stáří je cítit syrovým bramborem. Tyto znaky houbu odlišují od většiny jedlých druhů, s nimiž bývá zaměňována. Muchomůrka zelená se v České republice vyskytuje velice hojně, především pod listnatými stromy, s nimiž žije v symbióze (mykorhiza).
Další muchomůrky faloidního typu V teplejších oblastech muchomůrku zelenou zastupuje muchomůrka jarní (liší se bílým kloboukem), v horách pak muchomůrka jízlivá (rovněž s bílým kloboukem) – všechny tři jsou srovnatelně jedovaté, průběh otravy i léčba jsou identické jako v případě muchomůrky zelené.
Příčiny otrav Důvodem otrav je ve většině případů záměna za jedlý druh, často však i za houbu s výrazně odlišnými znaky nebo zcela jiného vzhledu.
Záměny V první polovině 20. století byly velmi často uváděny záměny za čirůvku zelánku. Tato houba však téměř vymizela z lesů, takže jejích sběračů (a tím i otrav v důsledku záměny) ubylo. V posledních desetiletích se proto častěji objevují záměny za pečárky (žampiony). Existují však i případy záměn za velmi odlišné houby, například bedlu vysokou, zelené holubinky, muchomůrku růžovku (masák) a podobně. Žádná ze jmenovaných hub však nevykazuje kombinaci tří základních znaků: bílé lupeny, prsten na třeni a blanitá pochva (kalich) na bázi třeně.
pečárka (žampion) – lupeny hnědavě zbarvené (nikoli bílé), chybí kalich bedla (vysoká) – výrazně větší rozměry, typicky hrubě šupinatý a krémově hnědý klobouk čirůvka zelánka – chybí prsten i kalich, lupeny jsou žlutozeleně zbarvené (nikoli bílé) holubinky – chybí prsten i kalich, robustnější plodnice muchomůrka růžovka – růžové tóny, chybí kalich, prsten je rýhovaný vajíčka muchomůrky císařskéhttp://www.ohoubach.cz/atlas-hub/detail/39/Muchomurka-cisarka/ – základy lupenů ve vajíčku jsou žluté
Houbařské pověry Riziko dále zvyšují mylné pověry a předsudky, které se jedovatých hub týkají. Ty zpravidla hovoří o pálivé nebo hořké chuti, modrání dužiny, odstranění jedovatosti povařením a podobně, přičemž ve skutečnosti: muchomůrka zelená je velice chutná (potvrdila většina otrávených) muchomůrka zelená nijak nezapáchá muchomůrka zelená je jedovatá i uvařená muchomůrka zelená při rozkrojení nemodrá (dužnina zůstává bílá) Z těchto důvodů je třeba houbu určovat podle výše popsaných znaků, nikoli na základě pověr. Neexistuje žádné jednoduché a obecně platné pravidlo, na jehož základě by bylo možné odlišit jedovaté houby od jedlých.
Čištění hub při sběru náhled|Prsten je nerýhovaný, někdy shora nazelenalý, může však chybět Další z problémů představuje zvyk některých houbařů sebrané houby na místě zcela očistit: Odkrojení spodní části třeně s kalichem, odstraněním prstenu a sloupnutím zelené pokožky dojde ke zničení základních určovacích znaků a osoba, která houby dostane ke zpracování, již nemá možnost muchomůrku určit a otravě předejít. Za houby je proto zodpovědný především člověk, který je sbíral.
Původ houby Původ houby lze rozdělit do tří skupin. První (nejčastější) pochází z vlastnoručně sebraných hub, druhá z hub darovaných a třetí z hub zakoupených. Poslední skupinu se úspěšně daří držet na minimu díky legislativě, která stanovuje, kdo a jakým způsobem může houby prodávat. Klíčovou roli hrají tři podmínky: V současné době lze prodávat jen tzv. tržní druhy, u kterých nehrozí nebezpečí (a které znalý člověk nemůže zaměnit za jedovatý druh), dále musí prodejce složit příslušné zkoušky, které ověřují i znalost jedovatých hub a nakonec prodávané houby nesmějí být upraveny (oloupáním a podobně). Z doby před zavedením této praxe vzpomínal mykolog František Smotlacha i na případ, kdy během prodejů vyřadil trhovkyni z nabízených hub právě muchomůrky zelené.
Otrava
Průběh Otrava tepelně zpracovanou muchomůrkou zelenou se projevuje teprve s několikahodinovým odstupem od konzumace pokrmu, první příznaky nastupují nejdříve 6, obvykle však 8–12 hodin po požití hub, v některých případech i později (v řádu až několika desítek hodin). V případě požití syrové houby mohou symptomy nastoupit dříve. Ty se projevují nejdříve nevolností, opakovaným zvracením a průjmy. Z důvodu mnohahodinové latence mnohdy otrávený nespojuje tuto nevolnost s požitím hub. Následně je nemocný silně vyčerpán, ztrátou tekutin dochází k dehydrataci a demineralizaci, objevují se křeče v nohou, apatie, poté poruchy močení následkem zasažených ledvin. Tato první fáze trvá obvykle 48 hodin. Otrávený může v jejím průběhu podlehnout v důsledku ztráty tekutin (především děti a staré osoby), případně pro intoxikaci nevylučovaných metabolitů.
V další fázi odezní průjmy a zvracení, dochází k subjektivnímu pocitu úlevy – ve skutečnosti probíhá poškození jaterní tkáně. Pokud není včas vyhledána lékařská pomoc (případně při konzumaci většího množství hub) upadá otrávený do bezvědomí a během 5. až 6. dne umírá na jaterní nedostatečnost nebo otok mozku. Zdánlivý pocit úlevy, kterým tato fáze začíná, nesmí být podceněn – někteří otrávení v jeho důsledku odmítli nastoupit do lékařské péče a následně zemřeli.
První pomoc V první fázi je třeba nemocnému podávat větší množství tekutin, ideálně neslazené (neperlivé) minerálky, která doplní i minerální látky – případně alespoň obyčejné vody, nevhodné je mléko a alkoholické nápoje. Následně je nutné zařídit co nejrychlejší převoz do nemocnice, kde bude rozhodnuto o dalším postupu. Pokud jsou k dispozici odkrojky od hub, které pacient požil, je vhodné je předat – nestrávené houby je možné rychleji určit a v důsledku toho rozhodnout o nejvhodnějším postupu léčby.
Mechanismus Výzkumy samotné podstaty otravy i léčby stále probíhají, takže se detailní poznatky i postupy v průběhu času mění. Základ otravy spočívá v poškození jater falotoxiny. Ty se z houby do organismu dostávají střevem, odkud se dostávají do žlučníku, kde se hromadí a zpětnou resorpcí prostřednictvím portálního oběhu se dostanou do jater. Dochází k poškození vnitřní struktury jater, buňky nemohou dýchat a odumírají. Případné poškození ledvin je důsledkem dehydratace a ztráty minerálních látek – při včasné pomoci k němu však nedochází.
Léčba Léčba začíná diagnózou, jejímž cílem je určit, zda je otrava skutečně způsobena muchomůrkou zelenou (resp. zda jde o otravu faloidního typu). Toxiny se v krvi postiženého vyskytují do 24 hodin po konzumaci houby; část lze zjistit i po 36 hodinách. V této době má ještě smysl přistoupit k jejich odstranění z krevního řečiště příslušnou metodou (např. forsírovaná diuréza, peritoneální dialýza, hemoperfúze).
Ve všech případech se pak přistupuje k výplachu žaludku a opakovaným výplachům střev, aby byly z trávicího traktu odstraněny silně jedovaté spóry muchomůrky. Při průjmech dochází ke zmnožení nevhodné střevní bakteriální mikroflóry, která může produkovat endotoxiny násobící účinky houbového jedu. Z toho důvodu jsou nemocnému podávány léky k potlačení těchto bakterií (zejména antibiotikum, například megadávky penicilinu G).
Pokud se pacient dostavil až po odeznění první fáze, kdy již toxiny nejsou přítomné v krevním řečišti a nelze zasáhnout preventivně jejich odstraněním, je potřeba podpořit činnost ledvin a jater po dobu jejich působení. Pro zachování činnosti ledvin je přistoupeno k rehydrataci a remineralizaci (postup je třeba volit v závislosti na tom, zda je pacient schopný přijímat tekutiny ústy). Pro podporu jater se používá například kyselina thioktová (300–500, i více mg denně), která pomáhá udržet v činnosti buněčné dýchací procesy (při použití infúze se přidává s roztoky sorbit a vitamín C až 2 × 2 mg denně).
Historické léčebné metody Josef Velenovský v roce 1920 pokládal otravu muchomůrkou zelenou (v okamžiku, kdy se již objevily příznaky) za neléčitelnou: .
Dujarric de la Riviére z Pasteurova ústav v Paříži pracoval v první polovině 20. století na vývoji séra. To připravil v roce 1925 očkováním koně výtažky z muchomůrek. Kůň se měl postupem času stávat odolnějším, následně mu byla odebírána krev a z ní vyráběno sérum. Účinky tohoto přípravku ale nebyly valné a trvanlivost séra nízká.
Limousin roku 1932 experimentoval s metodou, při které je nemocný krmen směsí rozsekaných králičích orgánů, konkrétně 3 žaludků a 7 mozků. Předpokladem úspěchu byl fakt, že králík dokáže zkonzumovat značné množství houby, aniž by pošel (zcela rezistentní však není). Tento postup se rovněž nesetkal s valným úspěchem – mimo jiné i proto, že nemocní při otravě zvracejí i běžné jídlo, natož takto odporný medikament.
Smotlacha v roce 1947 jako běžný léčebný postup uvádí injekce cukru, transfúzi krve a povzbuzování srdeční činnosti.
Úspěšnost léčby, úmrtnost a trvalé následky Smotlacha (1939) uváděl 60% úspěšnost léčby a to pouze v lehčích případech, navíc často s dlouhotrvajícími následky. Týž autor roku 1947 zmiňuje, že 50–60 % postižených během třetího dne otravy umírá a celková úmrtnost se pohybuje kolem 90 %.
Albert Pilát (1964) hovoří o minimálně 55% úmrtnosti (tedy nejvýš 45% úspěšnosti) s často celoživotními následky, ve stejném období uvádí František Kotlaba až 80% úmrtnost.
V 80. letech 20. století byla podle mykologů Zdeňka Kluzáka a Miroslava Smotlachy naděje na uzdravení při zahájení léčby ještě 36 hodin po požití hub.
V současnosti (2012) uvádějí Beran a Holec 25% úmrtnost.
Příklady otrav
Záměna s žampiony náhled|Většina jedlých českých pečárek má bílý nebo krémový klobouk, čokoládově hnědé lupeny a anýzovou vůni. Navíc se vyskytují především mimo les, na loukách a polích – na rozdíl od muchomůrky zelené, která je vázaná na kořeny stromů. Mezi veřejně známé případy patří otrava tříčlenné rodiny, k níž došlo 21. července 1950 u Panenských Břežan. Matka šla natrhat pečárky a přestože si byla vědoma, že mají mít bílý klobouk, natrhala muchomůrky zelené. Zelenou barvu si vysvětlila vlastní domněnkou – žampiony z louky jsou bílé, protože na ně svítí slunce, žampiony z lesa jsou zelené, protože na ně slunce nemůže. Zelených hub nasbírala asi deset, na 18. hodinu z nich připravila smaženici. Jídlo celé rodině velmi chutnalo. V 6 hodin ráno vzbudila paní nevolnost, dostavilo se zvracení a poté průjem; stejné symptomy následovaly u manžela. U syna se zvracení projevilo později. Paní proto požádala sousedku, aby ji se synem odvezla do nemocnice. Manžel zůstal na místě, odmítl převoz do nemocnice, protože si nechtěl kazit dovolenou.