Barrandov Studio (do roku 1945 Filmové továrny AB na Barrandově, do roku 1991 Filmové studio Barrandov) je komplex filmových studií v Praze ve čtvrti Barrandov. Tyto filmové ateliéry jsou největší v České republice a jedny z největších v Evropě.
Barrandovská studia nabízejí kompletní služby, schopné pokrýt vše, co se pojí s filmovým natáčením, pro filmové produkce z Česka i zahraničí. K dispozici je 13 zvukových ateliérů, nově rekonstruované zázemí, služby stavby dekorací, dabingu nebo fundusu, jedné z nejrozsáhlejších sbírek kostýmů a rekvizit na světě. Vlastní produkční aktivity rozvíjí prostřednictvím dceřiné společnosti Barrandov Productions.
Vznikají zde i hollywoodské filmy jako Mission: Impossible, Casino Royale, Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Králíček Jojo a další. Občas se Barrandovu (zvlášť z úst zahraničních filmařů) přezdívá „Hollywood Východu“, díky stálému zájmu západních produkcí.
Historie náhled|Stálá dekorace středověkého města v areálu Barrandov Studio
Začátky Zakladatelem Barrandovských filmových ateliérů byl Miloš Havel, podnikatel a osobnost rozvoje československé kinematografie. Havel potřeboval prostory pro produkční zázemí své filmové společnosti A-B. Ta měla do roku 1932 ateliery na Vinohradech. Havel byl průkopníkem českého zvukového filmu, tehdy novinky, kterou aktivně mediálně propagoval. S postupným růstem společnosti a povědomí se zvyšovala i poptávka, což vedlo k nutnosti rozšířit filmové ateliéry. Havel se rozhodl investovat do nové výstavby, pro kterou se jako ideální jevil Barrandov, kde jeho bratr Václav M. Havel plánoval urbanistický projekt vilové čtvrti jehož součástí byly i Barrandovské terasy. Na Barrandov již také vedla silnice a byly sem zavedeny rozvody vodovodů, elektřiny a plynu. Miloš Havel s bratrem zakomponovali výstavbu nových ateliérů do projektu. Stavba ateliérů započala 23. listopadu 1931. Autorem projektu byl architekt Max Urban, který navrhl symetrickou budovu se středovou věží a dvěma propojitelnými ateliéry ve funkcionalistickém stylu. Při výstavbě bylo pamatováno na dostatečný prostor pro administrativu, sklady rekvizit a kostýmů, šatny herců, místnosti produkčních štábů i restaurační zařízení. Budovy měly vlastní elektrické sítě a výtopny, byly tu rovněž truhlářské dílny, střižny, projekční síně a laboratoře. V době svého vzniku patřily Barrandovské ateliéry svým technickým vybavením k nejmodernějším v Evropě.Motl, str. 23 Náklady na takovou výstavbu byly mimo finanční možnosti studia A-B. Miloš Havel si díky své diplomacii a vysoce postaveným známostem zařídil půjčku ve výši 5 milionů korun, kterou zprostředkovala Zemská banka československá v červnu roku 1932. Celkový rozpočet pak činil 14 milionů korun. Argumentem k získání půjčky bylo, že v ateliérech budou vznikat české filmy, které podpoří národní filmovou kulturu, kterou tehdy válcovaly snímky ze zahraničí.14 měsíců po zahájení výstavby zde byl v nových ateliérech natočen první film – Vražda v Ostrovní ulici (1933). Objem vyráběných filmů se velmi rychle zvedl – studia měla 300 stálých zaměstnanců, produkovala 80 filmů ročně a začala zajímat i zahraniční producenty. V roce 1938 byla postavena ještě třetí hala. V roce 1939 už ateliéry zabíraly plochu 4850 m² a celková výměra pozemků byla 45 000 m².
V době protektorátu Den po nacistické okupaci Československa, 16. března 1939, se ateliérů pokusili zmocnit zástupci českých fašistů.Motl, str. 24 Generál Radola Gajda pověřil tímto úkolem barrandovského asistenta režie Josefa Krause, který se rozhodl se svými společníky zbavit funkce ředitele Lavoslava Reichla a propustit i další židovské zaměstnance Barrandova. Tato akce se nezdařila a tak Radola Gajda posílá do ateliérů svého blízkého spolupracovníka a dlouholetého člena Národní obce fašistické dr. Ing. Zdeňka Zástěru, kterého doprovází režisér Václav Binovec a herec, režisér a producent Ladislav Brom. Ti si svolají všechny zaměstnance ateliérů, oznamují jim arizaci pražských filmových podniků a kin a znovu žádají propuštění všech židovských zaměstnanců. Miloš Havel, který je v té době mimo Prahu, nakonec telefonicky vyzve doktora Zástěru k opuštění ateliérů, což se také stane. Václav Binovec stále žádá o propuštění židovských zaměstnanců, ale je členy správní rady vykázán z jednací místnosti. Tím celý nezdařený pokus českých fašistů končí. Miloš Havel je však nakonec nacisty v roce 1940 stejně donucen k odprodeji svého většinového podílu ve společnosti a německá správa tak získává nad ateliéry kontrolu.Motl, str. 50 Na valné hromadě A-B Barrandov 21. listopadu 1941 navrhl ředitel Karl Schulz změnu názvu společnosti na Prag-Film, Aktiengesellschaft, což bylo schváleno 10. února 1942 a společnost byla zařazena do filmového koncernu UFA.Motl, str. 88 V ateliérech se natáčely filmy české i německé. České filmy se tematicky vyhýbaly událostem doby a převažovaly historické náměty, případně komedie a jednoduché příběhy. V letech 1941–1945 zde byly postaveny (mj. za nucené účasti židovských pracovníků) tři navzájem propojené obrovské scény (celkem přes 3400 m²), s kterými se Barrandov mohl začít srovnávat se studii v Berlíně či Mnichově. Výroba filmů nebyla nijak omezována. Němečtí filmoví pracovníci nemuseli narukovat do války a filmové ateliéry mohly i přes zákaz vytápět všechny místnosti. Vznikly však nové kontrolní orgány, které dohlížely na výrobu, distribuci, dovoz a vývoz, činnost kin a cenzuru. V průběhu let 1940–1945 natočili Němci v protektorátu na osmdesát říšských filmůMotl, str. 87 (kromě Barrandova nacisté postupně ovládli filmovou továrnu FOJA Radlice, Host v Hostivaři a filmové ateliéry ve Zlíně).
Období po druhé světové válce Po osvobození z pověření Národní rady české a ÚRO, převzal správu filmových věcí Národní výbor českých filmových pracovníků, později přetvořený na Svaz českých filmových pracovníků. Dne 11. srpna 1945, podepsal prezident Edvard Beneš Dekret o zestátnění československého filmu, který vstoupil v platnost 28. srpna 1945. Základem bylo zavedení centralizace a cenzury. Zároveň začaly zasedat disciplinární rady filmových pracovníků, které měly posoudit a prověřit činnost filmařů za protektorátu. Řada zaměstnanců Barrandova tak dostala zákaz činnosti na několik měsíců, někteří zákaz doživotní. Studia zůstala pod vlastnictvím státu do roku 1991, organizačně spadala pod podnik s názvem Československý státní film. Roční produkce filmů čítala 40–50 celovečerních snímků a celý průmysl byl kompletně financovaný státem. Tržby z filmových představení byly rozdělovány v poměru 50% ve prospěch kina a 50% ve prospěch distributora. Monopol na distribuci měla Ústřední půjčovna filmů a Československý filmexport zajišťoval export a import. I přesto, že někteří z filmařů emigrovali a jiní měli zákaz činnosti či mohli pracovat pouze omezeně, se filmová infrastruktura zlepšovala. Během tohoto období byly na Barrandově vystavěny filmové laboratoře, trikové studio, dabingové studio, stejně jako speciální efektové studio se zpětnou projekcí a vodní nádrž pro točení podvodních záběrů. Mnoho technických dovedností tak bylo v ČSSR na úrovni západního filmového průmyslu. Vysoký standard si držely především oblasti jako je výroba kostýmů a dekorací.
Spolupráce se zahraničními filmaři se téměř výlučně omezovala na východní blok. V době pražského jara, kdy došlo k uvolnění v roce 1968 přijela do Československa první hollywoodská produkce natáčet historický film Most u Remagenu. Natáčení však muselo být dokončeno v Německu a v Itálii, neboť smlouva s Československem byla zrušena, kvůli invazi sovětských vojsk. Kromě toho se přítomnost americké vojenské techniky použité při natáčení pokusila sovětská propaganda zneužít, aby aktivity hollywoodských filmařů označila za špionáž CIA. Navíc ve filmu byly hanlivé narážky na ruskou armádu což bylo pro cenzuru nepřijatelné. Z toho důvody se ani po svém dokončení film v Československu nepromítal. Přesto v Československu natáčely i další hollywoodské produkce. V roce 1971 se zde natáčely části filmu Jatka č. 5 (1972) či Operace Daybreak (1975).
Po roce 1989 Porevolučním ředitelem se stal někdejší asistent produkce FSB (Filmová studia Barrandov) Václav Marhoul. Ještě v roce 1990 vzniklo ve Filmových studiích Barrandov (FSB) 27 filmů. V následujícím roce přišla radikální změna situace, když stát přestal poskytovat podporu pro českou filmovou tvorbu. Pouze v letech 1991–1992 poskytl jednorázovou státní dotaci ve výši 100 mil. Kčs na dokončení rozpracovaných projektů. Studia se s touto změnou, neschopna vyrovnat se s novým volno-tržním prostředím, těžce potýkala. V roce1991 vznikla společnost Cinepont a.s., mezi jejíž akcionáře patřili Václav Marhoul, Miloš Forman, Miroslav Ondříček, Theodor Pištěk, Jaroslav Bouček a další. Zlatou akcii vlastnilo Ministerstvo kultury. V roce 1992 byl Cinepontu schválen privatizační projekt a o rok později byla společnost přejmenována na AB Barrandov. I přes rychlou orientaci na západní produkce byl také problém s méně rozvinutou infrastrukturou a jazykovou bariérou. Ředitel Václav Marhoul byl nucen propustit dvě třetiny zaměstnanců a výrazně snížit produkci filmů, aby se vyhnul bankrotu. V roce 1996 barrandovská studia vykazovala ztrátu 31 milionů korun a kolem roku 2000 se dokonce jednalo o tom, že by byla zavřena. O šest let později, v roce 2002, již naopak čistý zisk dosahoval výše 65 milionů korun. Během následujících opět docházelo k propadům, ale s postupnou orientací na zakázky velkých zahraničních produkcí se finanční situace výrazně zlepšovala, dokud poptávka nezačala převyšovat nabídku. Na to Barrandov Studio zareagovalo stavbou ateliéru MAX, který rozšířil další kapacity studia. Ovšem náhle začalo zahraničních produkcí ubývat, kdy naprosté minimum přišlo do ČR v roce 2008. Důvodem byly výhodné finanční pobídky, které začaly uplatňovat okolní země. Produkce, které dříve natáčely v České republice tak raději volily země jako Maďarsko, Rumunsko či Bulharsko. Situaci ilustroval například snímek Hellboy (2004) jehož první film se kompletně natáčel v ČR, ale pro druhé pokračování si již režisér Guillermo del Torro vybral Maďarsko, které nabízelo pobídky ve výši 20% pokrytí celkových nákladů. Ovšem i na tomto snímku pracovali čeští filmaři. Mezi lety 2003–2008 tak klesl objem peněz utracených zahraničními produkcemi o 86%, z pěti miliard na pouhých 705 milionů.