thumb|right|Příslušnost letounů ke konkrétní kókútai prozrazoval prefix kódu přiděleného jednotlivým strojům. Tento B1M „-383“ patřil k Jokosuka kaigun kókútai Kaigun kókútai (), zkráceně kókútai (), či jenom kú (), byla – po většinu doby své existence (1916 až 1945) – pozemní námořní letecká jednotka, základní operační jednotka japonského císařského námořního letectva. Jednalo se o organizační strukturu zahrnující 24 až přes 100 – citováno jako „Evans & Peattie“ letadel (organizovaných do hikótai []), létající a pozemní personál a celou příslušnou pozemní základu. – citováno jako „Peattie“
První kókútai nesly jména podle mateřské základny a byly podřízeny nejbližší čindžufu (鎮守府 ~ námořní základna), která mohla, ale nemusela, být totožná s mateřskou základnou. Od roku 1936 vznikaly i číslované kú. Na podzim 1942 došlo k přeznačení kókútai, které spočívalo v přiřazení trojmístného či čtyřmístného kódu. Po reorganizaci v dubnu 1944 se základní operační jednotkou stala hikótai, zatímco kókútai zůstala jako organizační struktura zahrnující několik více či méně samostatných hikótai.Peattie, str. 254
Po organizační stránce kókútai odpovídala námořní kókú bokan ( ~ letadlová loď i s palubní skupinou – hikókitai Nejenom, že se kókú bokan nacházel na stejné organizační úrovni, ale stejně jako pozemní letecká základna byla nedílnou součástí kókútai, byla i letadlová loď nedílnou součástí palubní skupiny – viz ), či přibližně hikó sentai () císařského armádního letectva.
Za druhé světové války byly kókútai zpravidla organizovány do kókú sentai ( ~ letecká flotila).
Překlad termínu kaigun kókútai V anglické literatuře bývá (kaigun) kókútai překládána jako , čili „(námořní) letecká skupina“. Tento termín by ale mohl navozovat představu podobnosti s (AG ~ letecká/palubní skupina) USN a FAA. Tyto se ale od japonské kaigun kókútai v mnoha ohledech lišily (velikostí, strukturou, chybějící vazbou na mateřskou základnu…), takže např. Hata & Izawa & Shores termín kókútai odmítají překládat. V české literatuře je též někdy kókútai překládána jako „letecký pluk“. Vzhledem k tomu, že ani československé letectvo, ani sovětské letectvo (zde ) nebyly organizovány podle japonského císařského námořního letectva, je i tento překlad nepřesný a zavádějící.
Historie a vývoj Džósecu kókútai Před vznikem první kaigun kókútai byly hydroplány císařského námořnictva organizovány do provizorně zřízených jednotek, které byly po splnění úkolu rozpuštěny. V roce 1916 císařské námořnictvo získalo prostředky na založení prvních tří trvalých jednotek ( džósecu kókútai). První z nich se stala v dubnu 1916 v Jokosuce založená Jokosuka kaigun kókútai. Ta se věnovala převážně výcviku a tak se první operační jednotkou stala až Sasebo kaigun kókútai založená v září 1920 v Sasebu. V roce 1922 přibyla Kasumigaura kaigun kókútai, která jako první používala i pozemní letouny (obě předchozí kú v té době používaly výhradně hydroplány). Jako poslední z první vlny byla v prosinci 1922 založena Ómura kaigun kókútai.Peattie, str. 14 a 255
Vznik dalších kú podnítilo až přijetí závěrů londýnské námořní konference (1930) a následně programy rozvoje loďstva z let 1931 ( Maru iči keikaku) a 1934 ( Maru ni keikaku): omezení stavby plavidel mělo (mimo jiné) kompenzovat letectvo. V roce 1934 (tedy po Maru iči keikaku a před Maru ni keikaku) již mělo podle Evans & Peattie existovat 14 (tedy pravděpodobně nejenom kókútai, ale i palubních hikókitai) – k původní čtveřici přibyly Tatejama kú z roku 1930 a Kure kú z roku 1931. Maru ni keikaku volal po vzniku dalších osmi kókútai, které měly operovat se sedmi nových základen (Óminato, Saeki, Jokohama, Maizuru, Kanoja, Kisarazu a Činhae) do konce roku 1937.Evans & Peattie, str. 334 a mapa 9-1 na str. 335Peattie, str. 29
Džósecu kókútai byly pojmenovány po své domovské základně a byly zpravidla vybaveny letouny jednoho typu (např. jenom bombardéry, jenom stíhačky, etc… Stíhací kú ale mívaly přiřazeno i několik průzkumných letounů pro zajištění navigace při dlouhých letech). Pouze Čitose, Genzan a do roku 1938 i Kanoja kaigun kókútai disponovaly jak bombardéry, tak stíhacími letouny. Peattie mezi džósecu kókútai řadí i 1. a 17. kókútai (tedy dvě číslované).Peattie, str. 254, 256 až 259
Tokusecu kókútai V září 1936 vznikla na Tchaj-wanu 11. kókútai – první z takzvaných tokusecu kókútai ( ~ speciální kókútai). Ty byly označovány jedno- či dvouciferným číslemČíslované kókútai (jedno- a dvouciferné před přečíslováním i tří- a čtyřciferné po přečíslování) jsou v japonštině zapisovány jako , což by se dalo přeložit jako „kókútai číslo [xxx]“. V anglické a české literatuře se jedno- a dvouciferné kú (t.j. staré, před přečíslováním) a někdy i tří- a čtyřciferné kú (t.j. nově, po přečíslování) překládají pomocí řadových číslovek – například (Dai-san kókútai) jako „3. kókútai“. Tří- a čtyřciferné kú se ale také někdy přepisují jako „kókútai [xxx]“. tak může být „202. kókútai“, ale i „kókútai 202“. Druhý způsob s číslem na konci – v české literatuře jej používá např. Martin Ferkl – totiž vyjadřuje to, že tří- či čtyřciferné označení kú není řadová číslovka, ale kód a na rozdíl od džósecu kókútai celkem běžně disponovaly kombinovaným leteckým parkem.Peattie, str. 254 a 260 až 262
Přečíslování kókútai na podzim 1942 K 1. listopadu 1942 byla většina kú (džósecu i tokusecu) přečíslována. Výjimku tvořily Kanoja a Takao kókútai, které byly přečíslovány už k 1. říjnu, a některé džósecu kókútai (například Sasebo kú byla přeznačena až v prosinci 1944 a Jokosuka kú si své jméno ponechala až do konce druhé světové války).
V novém systému byla kókútai identifikována třímístným nebo čtyřmístným kódem (XYZ nebo XXYZ). Číslo na první pozici (X nebo XX) identifikovalo určení kókútai (stíhací, bombardovací…): 1 – průzkumná kókútai (vybavená zpravidla letouny typu C – teisacuki) 2 – stíhací kókútai 3 – stíhací kókútai 4 – kókútai průzkumných hydroplánů (E – suidžó teisacuki) 5 – kókútai palubních útočných a bombardovacích letounů (B – kandžó kógekiki a D – kandžó bakugekiki) 6 – palubní kókútai určená pro operace z letadlových lodí či katapulty vybavených lodí a ponorek 7 – kókútai pozemních útočných letounů (G – rikudžó kógekiki) 8 – kókútai létajících člunů (H – hikótei) 9 – kókútai pro námořní hlídkování 10 – dopravní kókútai (L – jusóki)
Číslo na předposlední pozici (Y) určovalo administrativně nadřazené čindžufu (a to i když se kú nacházela mimo domácí ostrovy): 0, 1 a 2 ~ Jokosuka čindžufu 3 a 4 ~ Kure čindžufu 5, 6 a 7 ~ Sasebo čindžufu 8 a 9 ~ Maizuru čindžufu
Číslice na poslední pozici (Z) určovala, zda se jedná o džósecu kókútai (lichá čísla), či tokusecu kókútai (sudá čísla).
Například Tainan kókútai tak byla přeznačena na kókútai 251 (2 ~ stíhací, 5 ~ podřízená Sasebo čindžufu a 1 ~ džósecu kókútai).
Reorganizace 4. března 1944 Ke 4. březnu 1944 se hlavní operační leteckou jednotkou císařského námořnictva stala hikótai, neboli letecká složka kókútai. Hikótai byly očíslovány, mohly působit nezávisle na mateřské základně (takže celý systém kókútai se stal pružnější) a mohly být přesouvány mezi jednotlivými kókútai.Hata & Izawa & Shores, str. 87
Velení Funkci velitele kókútai ( širei, či taičó) zastával námořní důstojník, zpravidla v hodnosti čúsa ( ~ fregatní kapitán), či daisa ( ~ námořní kapitán).Hata & Izawa & Shores, poznámka na str. 13 Další velitelské pozice byly: Fukučó () – zástupce velitele, zpravidla tai'i ( ~ poručík) nebo šósa ( ~ korvetní kapitán) Hikóčó () – velitel leteckých operací, zpravidla od tai'i, přes šósa až po čúsa Hikótaičó () – velitel hikótai. Mýval hodnost od kókú heisóčó (, od 1942 hikó heisóčó ~ praporčík) až po šósa a to včetně speciálních důstojnických hodností za zásluhy ( tokumu)
Odkazy Poznámky
Reference
Literatura
Externí odkazy
Kategorie:Japonské císařské námořní letectvo Kategorie:Japonská slova a fráze