náhled|300px|Animace zobrazující rozpad SFR Jugoslávie v letech 1989 až 2008. Barvy představují různé oblasti pod kontrolou. K rozpadu Jugoslávie došlo v důsledku řady politických otřesů a konfliktů na počátku 90. let. Po období politické a ekonomické krize v 80. letech se jednotlivé republiky Socialistické federativní republiky Jugoslávie oddělily, ale nevyřešené problémy způsobily hořké mezietnické jugoslávské války. Války postihly především Bosnu a Hercegovinu, sousední části Chorvatska a o několik let později Kosovo.

Po vítězství Spojenců ve druhé světové válce byla Jugoslávie zřízena jako federace šesti republik s hranicemi vytyčenými podle etnických a historických linií: Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie, Černá Hora, Srbsko a Slovinsko. Kromě toho byly v Srbsku zřízeny dvě autonomní provincie: Vojvodina a Kosovo. Každá z republik měla své zastoupení ve stranickém Svazu komunistů Jugoslávie, měla vládnoucí elitu a případné napětí se řešilo na federální úrovni. Jugoslávský model státní organizace, stejně jako „střední cesta“ mezi plánovanou a liberální ekonomikou, byl relativním úspěchem a země zažila za Josipa Broze Tita období silného hospodářského růstu a relativní politické stability až do 80. let 20. století. Po jeho smrti v roce 1980 se oslabený systém federální vlády nedokázal vyrovnat s rostoucími ekonomickými a politickými výzvami.

V 80. letech začali kosovští Albánci po protestech v roce 1981 požadovat, aby jejich autonomní provincii byl udělen status konstituční republiky. Etnické napětí mezi Albánci a kosovskými Srby zůstávalo silné po celou dekádu, což mělo za následek nárůst srbské opozice vůči vysoké autonomii provincií a neúčinný systém konsensu na federální úrovni napříč Jugoslávií, které byly vnímány jako překážka pro srbské zájmy. V roce 1987 se v Srbsku dostal k moci Slobodan Milošević a prostřednictvím řady populistických kroků získal de facto kontrolu nad Kosovem, Vojvodinou a Černou Horou, čímž mezi Srby získal vysokou podporu pro svou centralistickou politiku. Milošević se setkal s odporem stranických vůdců západních konstitučních republik Slovinska a Chorvatska, kteří také obhajovali větší demokratizaci země v souladu s revolucemi z roku 1989 ve východní Evropě. Svaz komunistů Jugoslávie byl v lednu 1990 rozpuštěn podél federálních hranic. Republikánské komunistické organizace se staly samostatnými socialistickými stranami.

Během roku 1990 socialisté (bývalí komunisté) ztratili moc ve prospěch etnických separatistických stran v prvních vícestranických volbách konaných po celé zemi, s výjimkou Srbska a Černé Hory, kde zvítězil Milošević a jeho spojenci. Nacionalistická rétorika na všech stranách byla stále vzrušenější. Mezi červnem 1991 a dubnem 1992 vyhlásily čtyři republiky nezávislost (ve federaci zůstaly pouze Srbsko a Černá Hora). Německo převzalo iniciativu a uznalo nezávislost Chorvatska a Slovinska. Ale postavení etnických Srbů mimo Srbsko a Černou Horu a etnických Chorvatů mimo Chorvatsko zůstalo nevyřešeno. Po řadě mezietnických incidentů následovaly jugoslávské války, nejprve v Chorvatsku a poté nejzávažněji v mnohonárodnostní Bosně a Hercegovině. Války zanechaly v regionu hospodářské a politické škody, které jsou zde po desetiletí stále citelné.

Pozadí Jugoslávie zaujímala významnou část Balkánského poloostrova, včetně pásu území na východním pobřeží Jaderského moře, který se táhl na jih od Terstského zálivu ve střední Evropě až k ústí řeky Bojana, a také až k Prespanskému jezeru ve vnitrozemí, a na východ až k Železným vratům na Dunaji a k Midžoru v Balkánském pohoří. Zahrnovala tak velkou část jihovýchodní Evropy, regionu s historií etnických konfliktů.

Mezi důležité faktory podporující nesoulad patřily současné i historické okolnosti, včetně vzniku Království Jugoslávie, jeho prvního rozpadu a následných mezietnických a politických válek a genocidy během druhé světové války, idejí jako Velká Albánie, Velké Chorvatsko a Velké Srbsko a protichůdných pohledů na Panslavismus, stejně jako jednostranné uznání odtržených republik nově sjednoceným Německem.

Před druhou světovou válkou vznikalo velké napětí v důsledku mnohonárodnostního složení prvního, monarchistického Jugoslávského státu a relativní politické a demografické dominance Srbů. Zásadní pro tyto napětí byly rozdílné představy o novém státě. Chorvati a Slovinci si představovali federální model, v němž by měli větší autonomii než jako samostatná korunní země v rámci Rakouska-Uherska. V Rakousku-Uhersku měli Slovinci i Chorvati autonomii s volnou rukou pouze v oblasti školství, práva, náboženství a 45 % daní. Srbové měli naopak tendenci považovat tato území za spravedlivou odměnu za svou podporu spojenců během první světové války a nový stát za rozšíření Srbského království.

Napětí mezi Chorvaty a Srby často přerůstalo v otevřený konflikt, přičemž bezpečnostní struktury ovládané Srby uplatňovaly represe během voleb a došlo i k atentátu v Národním shromáždění na chorvatské politické představitele, včetně Stjepana Radiće, který se stavěl proti absolutismu srbského monarchu. Atentát a porušování lidských práv vyvolaly znepokojení Ligy pro lidská práva a podnítily protesty intelektuálů, včetně Alberta Einsteina.Appeal to the international league of human rights, Albert Einstein/Heinrich Mann. Právě v tomto prostředí útlaku vznikla radikální povstalecká skupina (později fašistická diktatura) Ustašovců.

Během druhé světové války byly vnitřní napětí v zemi využity okupačními silami Osy, které vytvořily chorvatský loutkový stát zahrnující velkou část dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Mocnosti Osy dosadily ustašovce jako vůdce Nezávislého státu Chorvatsko.

Ustašovci považovali srbskou menšinu za pátou kolonu srbského expanzionismu a vedli politiku pronásledování Srbů. Tato politika stanovila, že jedna třetina srbské menšiny má být zabita, jedna třetina vyhnána a jedna třetina převedena na katolicismus a asimilována jako Chorvati. Naopak srbští monarchističtí Četnici vedli vlastní kampaň pronásledování nesrbského obyvatelstva v částech Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Sandžaku podle Moljevićova plánu a rozkazů vydaných Dražou Mihailovićem, které zahrnovaly „[o]čištění od všech národních elementů“.

Jak Chorvati, tak muslimové byli rekrutováni jako vojáci do SS (především do 13. horské divize Waffen-SS „Handschar“). Zároveň byl bývalý monarchistický generál Milan Nedić dosazen mocnostmi Osy do čela loutkové vlády v německy okupované části Srbska a místní Srbové byli rekrutováni do gestapa a Srbského dobrovolnického sboru, který byl napojen na německé Waffen-SS. Oba tyto quislingovské režimy byly konfrontovány a nakonec poraženy komunisty vedeným protifašistickým hnutím partyzánů, složeným z příslušníků všech etnických skupin v oblasti, což vedlo ke vzniku Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

Oficiální jugoslávský poválečný odhad obětí v Jugoslávii během druhé světové války činil 1 704 000. Následný výzkum historiků Vladimir Žerjaviće a Bogoljub Kočoviće v 80. letech ukázal, že skutečný počet mrtvých byl přibližně 1 milion. Z tohoto počtu zahynulo z různých příčin v Chorvatsku a Bosně 330 000 až 390 000 etnických Srbů.Staff. Jasenovac concentration camp , Jasenovac, Croatia, Yugoslavia. On the website of the United States Holocaust Memorial Museum. Tito historici také stanovili úmrtí 192 000 až 207 000 etnických Chorvatů a 86 000 až 103 000 muslimů ze všech skupin a z různých příčin v celé Jugoslávii.

Před svým rozpadem byla Jugoslávie regionální průmyslovou mocností a ekonomickým úspěchem. V letech 1960 až 1980 činil průměrný roční růst hrubého domácího produktu (HDP) 6,1 %, zdravotní péče byla bezplatná, gramotnost dosahovala 91 % a průměrná délka života byla 72 let.World Bank, World Development Report 1991, Statistical Annex, Tables 1 and 2, 1991. Před rokem 1991 patřily jugoslávské ozbrojené síly mezi nejlépe vybavené v Evropě.

Jugoslávie byla jedinečným státem, který se nacházel mezi Východem a Západem. Navíc její prezident Josip Broz Tito patřil mezi hlavní zakladatele „třetího světa“ či „G77“, které představovaly alternativu k supervelmocím. Ještě důležitější bylo, že Jugoslávie působila jako nárazníkový stát mezi Západem a Sovětským svazem a zároveň bránila Sovětům získat opěrný bod ve Středozemním moři.

Kontrola centrální vlády začala slábnout v důsledku rostoucích nacionalistických stížností a snahy komunistické strany podporovat „národní právo na sebeurčení“. To vedlo k tomu, že Kosovo bylo přeměněno na autonomní oblast Srbska, což bylo zakotveno v ústavě z roku 1974. Tato ústava rozdělila pravomoci mezi hlavní město a autonomní oblasti ve Vojvodině (oblast Jugoslávie s velkým počtem etnických menšin) a v Kosovu (s početnou etnickou albánskou populací).

Navzdory federální struktuře nové Jugoslávie přetrvávalo napětí mezi federalisty, především Chorvaty a Slovinci, kteří požadovali větší autonomii, a unitaristy, především Srby. Spor probíhal v cyklech protestů za větší individuální a národní práva (například Chorvatské jaro) a následných represí. Ústava z roku 1974 byla pokusem tento vzorec přerušit zakotvením federálního modelu a formalizací národních práv.

Uvolnění kontroly v podstatě proměnilo Jugoslávii v de facto konfederaci, což zároveň vyvíjelo tlak na legitimitu režimu uvnitř federace. Od konce 70. let rostoucí rozdíl v ekonomických zdrojích mezi rozvinutými a zaostalými regiony Jugoslávie vážně zhoršoval jednotu federace. Nejrozvinutější republiky, Chorvatsko a Slovinsko, odmítaly pokusy o omezení své autonomie, jak ji stanovila ústava z roku 1974. Veřejné mínění ve Slovinsku v roce 1987 vidělo lepší ekonomické příležitosti v nezávislosti na Jugoslávii než v jejím rámci. Existovaly však také oblasti, které neviděly z členství v Jugoslávii žádný ekonomický přínos; například autonomní provincie Kosovo byla málo rozvinutá a HDP na obyvatele klesl z 47 % jugoslávského průměru v bezprostředním poválečném období na 27 % v 80. letech. To zdůrazňovalo obrovské rozdíly v kvalitě života mezi jednotlivými republikami.

Ekonomický růst byl omezen kvůli západním obchodním bariérám v kombinaci s ropnou krizí v roce 1973. Jugoslávie následně upadla do značného dluhu vůči MMF v důsledku velkého množství půjček od Mezinárodního měnového fondu (MMF), které režim přijal. Jako podmínku pro poskytnutí půjček MMF požadoval „liberalizaci trhu“ v Jugoslávii. Do roku 1981 měla Jugoslávie zahraniční dluh ve výši 19,9 miliardy dolarů. Dalším problémem byla míra nezaměstnanosti, která v roce 1980 dosáhla 1 milionu osob. Tento problém byl dále zhoršován obecnou „neproduktivností jihu“, což nejen prohlubovalo hospodářské potíže Jugoslávie, ale také dále dráždilo Slovinsko a Chorvatsko.

Příčiny

Strukturální problémy

SFR Jugoslávie byla konglomerátem osmi federovaných jednotek, přibližně rozdělených podle etnických linií, včetně šesti republik: Bosna a Hercegovina Chorvatsko Makedonie Černá Hora Srbsko Slovinsko Dvě autonomní provincie v rámci Srbska: Vojvodina Kosovo

S ústavou z roku 1974 byl úřad prezidenta Jugoslávie nahrazen jugoslávským předsednictvem, osmičlennou kolektivní hlavou státu složenou ze zástupců šesti republik a, kontroverzně, dvou autonomních provincií Socialistické republiky Srbsko, SAO Kosovo a SAO Vojvodina.

Od vzniku federace SFR Jugoslávie v roce 1945 zahrnovala její součást, Socialistická republika Srbsko (SR Srbsko), dvě autonomní provincie – SAO Kosovo a SAO Vojvodina. S přijetím ústavy z roku 1974 byl vliv centrální vlády SR Srbska nad těmito provinciemi výrazně omezen, což jim poskytlo dlouho požadovanou autonomii. Vláda SR Srbska byla omezena při přijímání a provádění rozhodnutí, která by se vztahovala na provincie. Provincie měly hlas v jugoslávském předsednictvu, který nebyl vždy odevzdán ve prospěch SR Srbska. V Srbsku panovala vůči těmto změnám značná nevraživost, kterou nacionalistické části veřejnosti vnímaly jako „rozdělení Srbska“.