Čínské jméno () osob má zpravidla dvě části, většinou jednoslabičné příjmení stojí na prvním místě, následuje většinou dvouslabičné osobní jméno.
Příjmení Většina čínských příjmení () je jednoslabičná a zapisuje se jedním znakem. Vdané ženy nepřejímají příjmení manžela, ale ponechávají si své příjmení. Děti přejímají příjmení otce.
Přestože je užíváno na čtyři tisíce čínských příjmení, 85 % z 1,3 miliardy Číňanů nosí pouze stovku příjmení, tři nejčastější – Wang (王), Li (李) a Čang (张) má přes 20 % populace.
Osobní jméno Osobní jméno () je obvykle dvouslabičné – dvě slabiky má 80 % osobních jmen, méně často jednoslabičné.
Převaha dvouslabičných jmen se datuje od mingské éry. V říši západní Chan bylo 70 % jmen jednoslabičných a toto procento vzrostlo na 98, když Wang Mang z dynastie Sin dvouslabičná jména zakázal. Návrat k víceslabičným jménům nastal až ve 4. století, pod vlivem kultury kočovných národů ze severu. Obyvatelé říší Tchang a Sung preferovali dvouslabičná jména, ale za pěti dynastií a v říši Liao i Jüan získala oblibu jména jednoslabičná. Až od nástupu čínské říše Ming dominují jména dvouslabičná. U dvouslabičných jmen vznikl zvyk mít jeden znak společný pro všechny členy (zpravidla syny) rodiny stejné generace a druhý individuální.Kamenarovič, s. 207.
Přezdívky Jako v jiných kulturách, i Číňané mohou mít různé přezdívky (; ).
Historická jména Dětské jméno Dětské jméno () nebo mléčné jméno () bylo tradičně dáváno dětem ve třech měsících (resp. sto dnech) života současně s osobním jménem, používáno bylo pouze v dětství.
Studijní jméno V rodinách vzdělanců dostával při zahájení studií žák studijní jméno (), vybíral ho učitel po dohodě s otcem, souviselo se zájmy a zaměřením žáka.
Zdvořilostní jméno S dosažením dospělosti – u mužů kolem 20 let, u žen 15 (věk na vdávání) – dostávali členové rodin vzdělanců společenské/zdvořilostní jméno (), vybírané otcem či učitelem. Oslovovat dospělého muže jeho osobním jménem bylo totiž přiměřené pouze od osob starších, u vrstevníků to bylo neuctivé. Tradice používání těchto jmen zanikla po roce 1919.
Pseudonym Pseudonym (), zpravidla víceslabičný, byla alternativa společenského jména, kterou si vybíral vzdělanec podle svých zájmů, mohl ji měnit se změnou svých poměrů.
Posmrtné jméno Posmrtné jméno () bylo čestné jméno udělované panovníkům a jako vyznamenání i zasloužilým osobnostem, aristokratům, úředníkům a generálům.
Chrámové jméno Chrámové jméno () bylo čestné jméno udělované po smrti panovníkům. Bylo používáno při ceremoniálech uctívání předků.
Odkazy Reference
Literatura KNAPPOVÁ, Miloslava. Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: Tax Az Kort, 2002, s. 138–141. . TŘÍSKOVÁ, Hana; HEŘMANOVÁ, Zdenka. Čínská osobní jména v českém kontextu. Nový Orient. 2013, roč. 68, č. 2, s. 36-45. on-line na stránkách orient.avcr.cz Крюков М. В. Китайские фамилии: как и когда они возникли. — Этнография имен. М., 1971. Крюков М. В. Система родства китайцев (эволюция и закономерности). М., 1972. Крюков М. В. О социологическом аспекте изучения китайской антропонимии. — Ономастика. М., 1969. Решетов А. М. Антропонимические трансформации в инонациональной среде. — Этнография имен. М., 1971. Jméno Kategorie:Východní Asie Kategorie:Jihovýchodní Asie Kategorie:Lidská jména Jméno Kategorie:Čínská jména