Svatý Cyril, původním jménem Konstantinos (řecky Κωνσταντίνος), zvaný Filosof, řeholním jménem Kyrillos (826/827 v Soluni – 14. února 869 v Římě), byl byzantský teolog, kněz, mnich, filozof, filolog a diplomat, jeden z nejvýznamnějších učenců 9. století. Byl mladším bratrem sv. Metoděje, spolu s nímž je označován jako apoštol Slovanů. V barokních textech se objevuje i pod jménem Crha. Spolu se svatým Metodějem je patronem Moravy a spolupatronem Evropy.
Mládí Konstantin byl nejmladší ze sedmi dětí vysokého státního úředníka – drungaria Lva a jeho ženy Marie, dcery císaře Konstantina VI. Již v mládí byl Konstantin čilý a bystrý, mezi spolužáky vynikal. Po vyučování se rád účastnil her a výletů do soluňského okolí. Příhoda, kdy mu při lovu uletěl jeho vycvičený pták, měla vliv na změnu jeho smýšlení ohledně životních priorit. Se ztrátou oblíbeného dravce se po krátkém čase vyrovnal, pochopil pomíjivost hmotných statků a přilnul pak k záležitostem duchovním.
Studium Po studiu na školách v Soluni za vlády císařovny Theodory II., která nastoupila po císaři Theofilovi jako zástupkyně nezletilého Michaela III. se mladý Konstantin již ve 14 letech dostal pod ochranu jejího logotheta (kancléře) Theoktista. Tento přítel drungaria (velitele vojenského praporu pod stratégem) Lva Soluňského se dověděl o bystrosti a moudrosti Konstantina a povolal ho, aby se vzdělával na císařském dvoře. Konstantin tedy již byl přítomen „oslavě vítězství pravé víry“, když byl 11. března 843 na církevním sněmu sesazen patriarcha Jan Grammatikos, odpůrce „úcty svatých obrazů“, a skončil stoletý náboženský boj nad „posledním východním bludařstvím“. Konstantin studoval na vysoké dvorní škole v cařihradském paláci Magnaura. Jeho učiteli byli učenci Lev Matematik a Fotios, pozdější patriarcha, kteří ho vzdělávali ve všech tehdejších světských i církevních vědách, obzvláště ve filozofii a bohosloví.
Konstantin byl nadaný a vytrvalý, ale zároveň skromný student, čímž si získal jak Fotia, tak Theoktista. Theoktistos nabízel Konstantinovi funkci stratéga (císařského místodržitele), Konstantinovi se však příčil intrikánský svět státní správy a dal najevo touhu po vědění.
Státní služba Kolem roku 847 Konstantin dokončil studia na cařihradské vysoké škole a Theoktistos, když poznal, že svého svěřence nezláká pro světskou službu, dal Konstantina vysvětit na kněze a aby svého oblíbence neztratil z blízkosti, jmenoval ho patriarchovým knihovníkem a archivářem při chrámu Svaté (Boží) Moudrosti (Hagia Sofia) a zároveň jeho jakýmsi tajemníkem s právem hlasovacím v církevně-soudních záležitostech.
Konstantinovi však nevyhovoval odpůrce vší učenosti Ignatios ani odpovědná církevní služba, která byla příliš spjatá a provázaná s církevní i světskou vládou byzantskou, tajně se uchýlil do samoty jednoho z mnoha klášterů na zalesněném mořském pobřeží. Ukryl se tak důkladně, že ho několik měsíců marně hledal Theoktistos i jeho pomocníci. Tím Konstantin do značné míry napodobil svůj vzor, svatého Řehoře (Bohoslovce) Naziánského.
Asi po půl roce byl pátrači Konstantin konečně nalezen a přemlouván k návratu do Cařihradu. Konstantin se tedy vrátil, zdvořile však odmítl bývalou funkci, která nebyla v souladu s jeho povahou a smýšlením. Přijal raději nabízené místo profesora filozofie na dvorní vysoké škole. Před nástupem do tohoto vysokého a čestného úřadu prokázal svoji způsobilost a schopnosti veřejnou zkouškou v podobě veřejné náboženské disputace se sesazeným patriarchou Janem Grammatikem, který žil jeden čas pod dozorem v klášteře Kleidion na břehu Bosporu a na ostrůvku v Marmarském moři. Bývalý patriarcha zůstal zatvrzelý a dosti sebevědomý, přesvědčen o tom, že nikdo není schopen vyvrátit jeho argumenty. Mladý filozof však prokázal bystrý úsudek a Janovi brzy jeho argumenty došly. Konstantin pak zastával tento vysoký úřad natolik úspěšně a čestně, že se ujal a po všechny věky zachoval přídomek Filozof.
Výprava k Saracénům V roce 851 byl tehdy čtyřiadvacetiletý Konstantin byzantským císařským dvorem požádán, aby se zúčastnil diplomaticko-teologické mise do Abbásovského chalífátu. Impulsem k této cestě byla žádost arabské strany o vyslání učence schopného disputace o náboženských otázkách. Regentka a císařovna Theodora proto vyslala Konstantina s tajemníkem Georgiem k chalífovi al-Mutavakkilovi (vládl 847–861). Cesta nesměřovala přímo do Bagdádu, nýbrž do zhruba 100 kilometrů vzdálené Samarry, kam chalífa v té době provizorně přesunul svůj dvůr.
V Samaře Konstantin čelil teologickým útokům ze strany muslimských učenců, kteří zpochybňovali křesťanské učení (zejména dogma o Nejsvětější Trojici). Podle hagiografických pramenů (Života Konstantinova) dokázal byzantský učenec díky své řečnické a filozofické převaze všechny argumenty protivníků vyvrátit. Legendy dále uvádějí, že poražení arabští teologové neunesli rétorickou prohru a pokusili se Konstantina otrávit, ten však pokus o atentát přežil a úspěšně se vrátil do Konstantinopole.
Na Olympu Po návratu ze Samarry (na počátku politického zvratu kolem roku 855) přes Theoktistovu snahu udržet Konstantina ve své blízkosti a ve státní službě se mladý filozof odebral ke svému bratru Metoději do jednoho z mnoha klášterů. Klášter, kde Metoděj pobýval již deset let, se nacházel anatolském, bithynském Olympu, přibližně jižním směrem od Cařihradu, dnešní Uludağ, 2543 m n. m. V Bithýnii se již od 7. století soustřeďovalo východní mnišstvo, ustupující před postupujícími Araby ze Sýrie, Palestiny a Egypta. Podobně jako později před útoky tureckými, z řeckého Olympu ustoupivší mniši založili svoje středisko na hoře Athos (Άθως) na poloostrově Agion Oros (Άγιον Όρος, [Ajó Oros]), nejvýchodnějším ze tří výběžků poloostrova Chalkidiki.
Misie u Chazarů Bratři se nejspíš setkali po dlouhých dvou desetiletích odloučení. O samotě pak spolu přečkali období politických a náboženských zvratů v letech 855 až 860. (V roce 855 byl zavražděn kancléř Theoktistos, v únoru r. 856 byl na zasedání senátu prohlášen samovládcem Michael III. a v r. 858 byl ustanoven patriarchou Fotios. Mezi ním a dosavadním patriarchou Ignatiem pak trval roční spor o právoplatnost změn.) Samota bratří však nebyla absolutní. Konstantin musel být stále připraven na různá poslání ve státní službě byzantského císaře, proto se zatím nezavazoval řeholními sliby. Přestože Konstantin Fotia kritizoval za jeho chování k Ignatiovi, někdejší Konstantinův učitel Fotios byl dobře pamětliv moudrosti mladého filozofa a počítal s využitím jeho schopností. Po státním a církevním převratu v Byzanci okolo roku 860 přišli chazarští poslové k císaři Michaelovi III. požádat jménem svého vladaře o mudrce, který by v učené diskusi dovedl oponovat arabským a židovským misionářům. Protože Chazaři byli tradičními spojenci Byzance, poslal císař Michael III. oba bratry jako své vyslance na misijní a diplomatickou cestu k Chazarům na černomořské, azovské a kaspické pobřeží.
Aby se výprava vyhnula Bulharům a Arabům, přeplavila se po moři na poloostrov Krym. Čestný průvod se zdržel v Chersonésu na Krymu, kde Konstantin opět prokázal neobyčejné jazykové nadání a znalosti, načerpané mj. z nalezených evangelií. Učený Konstantin věděl, že někde poblíž Chersonésu je hrob sv. Klimenta, mučedníka, v pořadí čtvrtého římského papeže. Začal pátrat. Bezvýsledně vyzvídal mezi obyvateli, většinou přistěhovalci. Vyhledal tedy v knihách všechny zprávy o starém chrámu, v němž byly uloženy Klimentovy ostatky, a ve spisech našel popis rakve. Přesvědčil biskupa, kněze a měšťany, aby mu s hledáním pomohli. V jejich doprovodu odplul na ostrov nedaleko města. Po dlouhém hledání a kopání se jim podařilo 30. ledna 861 rakev i s ostatky najít. Za soumraku a chvalozpěvů se vítězoslavně vraceli do města, kde jim vyšlo vstříc nadšené obyvatelstvo. Přes noc uložili ostatky v novém katedrálním chrámu sv. Klimenta a na druhý den uspořádali slavnostní průvod do chrámu sv. Sozonta u městské zdi, dále do domu sv. Leontia a do stolního chrámu Sv. apoštolů. Část ostatků zůstala v Chersonésu, část vzali bratři s sebou.
Během pobytu v Chersonésu město oblehl chazarský vojevůdce (v pramenech označovaný jako vojvoda) s vojskem. Konstantinovi se podařilo s vojevůdcem navázat diplomatické jednání a díky svému řečnickému umění ho přesvědčit, aby od dalšího obléhání byzantského města upustil a s vojskem odtáhl. Podle legendy Konstantin zapůsobil na velitele natolik, že ten slíbil propustit křesťanské zajatce.
Během další cesty byl byzantský doprovod napaden oddílem kočovných Uhrů. Podle hagiografického textu Života Konstantinova však Konstantin a jeho společníci neprojevili strach a pokračovali v modlitbě, načež útočníci od násilí upustili. Pramen tento zvrat připisuje duchovní autoritě Konstantina (Filozofa), kterého uherští bojovníci následně propustili. Z historického hlediska tato pasáž představuje jeden z raných písemných dokladů o přítomnosti staromaďarských kmenů v černomořských stepích.
Cesta pokračovala po moři k pevnosti Sarkelu při ústí Donu do Azovského moře a potom po souši směrem ke kaganovu zimnímu sídlu Derbentu na pobřeží Kaspického moře. Na další cestě potkali kaganova posla, který je doprovodil do kaganova letního sídla Semenderu, kam se mezitím kagan přesunul. Chazarský kagan přijal doprovod vlídně. Mise císařových vyslanců byla úspěšná, neboť přátelský svazek Byzance s chazarským kaganátem byl potvrzen a upevněn a okolo dvou set Chazarů se nechalo okamžitě pokřtít. Místo odměny vymohl Konstantin propuštění 200 řeckých zajatců.
Výprava misijně působila i na zpáteční cestě.
Období mezi misiemi Mezi tím došlo opět ke sporům mezi novým patriarchou Fotiem a přívrženci dřívějšího patriarchy Ignatia. Fotios tedy znovu svolal církevní sněm a na cařihradském synodě roku 861 byl Ignatios opětovně odsouzen a sesazen. Konstantin se odebral do kostela Svatých Apoštolů vyučovat na patriarchální akademii (Fotiem reorganizované). Byl to druhý hlavní cařihradský kostel, více vzdálen ruchu velkoměsta, než chrám Svaté (Boží) Moudrosti (Hagia Sofia). Proto si Konstantin vyvolil právě tento.
Ani zde Konstantinovi nebylo dopřáno dlouhého duchovního rozjímání. O misionářských schopnostech Konstantina, správních a právních schopnostech Metoděje a o jejich jazykových znalostech bylo brzy slyšet i za hranicemi Byzantské říše
Situace na Velké Moravě kolem roku 862 Každý z velmožů, kdo chtěl v politice tehdejší doby vůbec existovat, natož uspět, musel být křesťan, neboť šíření křesťanství sloužilo jako záminka k expanzívní politice. O tom věděli své např. Pribina nebo Polabští Slované. Vládce Velké Moravy Rostislav ve snaze vymanit se zcela z vlivu Franské říše, která zneužívala křesťanství a církevní správu pro své politické cíle, usiloval o vytvoření vlastní církevní organizace, nezávislé na Franské říši. S žádostí o vyslání biskupa, který by v jazyce srozumitelném domácímu lidu vysvětlil veškerou křesťanskou víru, však u papeže Mikuláše I. neuspěl. Obrátil se tedy se stejnou žádostí do Cařihradu. Císař Michael III. po poradě se svými rádci nenašel k tomuto úkolu nikoho schopnějšího, než osvědčenou misionářskou dvojici. Ačkoliv Rostislav požadoval biskupa, byli bratři vysláni císařem Michaelem III. k moravskému králi pouze jako misionáři, což v situaci, kdy nebyla rozhodnuta otázka církevních pravomocí, se ukázalo jako prozíravé a v této fázi muselo postačovat.