Estonsko (), plným názvem Estonská republika (estonsky ), je stát u Baltského moře v severní Evropě, nejsevernější z pobaltských zemí. Na severu sousedí přes Finský záliv s Finskem, na západě přes moře se Švédskem, na jihu s Lotyšskem a na východě s Čudsko-pskovským jezerem a Ruskem. Nížinatá a rovinatá země s vlhkým kontinentálním podnebím se skládá z pevniny, větších ostrovů Saaremaa a Hiiumaa a více než 2 200 dalších ostrovů a ostrůvků na pobřeží Baltského moře. Dělí se na 15 krajů, na ploše asi 45 000 km² žije 1,4 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem je Tallinn, mezi další velká města patří Tartu, Narva a Pärnu. Dvě třetiny obyvatel jsou Estonci, největšími menšinami jsou Rusové (24 %) a Ukrajinci (5 %). Úředním jazykem je estonština, druhý nejpoužívanější baltofinský jazyk na světě.
Území dnešního Estonska obývají lidé již nejméně od roku 9000 př. n. l. Středověké původní obyvatelstvo Estonska bylo jednou z posledních pohanských civilizací v Evropě, která přijala křesťanství po papežem sankcionované Livonské křížové výpravě ve 13. století. Po staletích postupné nadvlády řádu německých rytířů, Dánska, Švédska a Ruského impéria se v polovině 19. století začala formovat svébytná estonská národní identita. Ta vyvrcholila 24. února 1918 vyhlášením estonské nezávislosti na tehdy válčícím Ruském a Německém impériu. Po většinu meziválečného období bylo Estonsko demokratické, na počátku druhé světové války vyhlásilo neutralitu, avšak země byla opakovaně napadena, obsazena a okupována, nejprve Sovětským svazem v roce 1940, poté nacistickým Německem v roce 1941 a nakonec byla v roce 1944 znovu obsazena a připojena k Sovětskému svazu jako administrativní jednotka (Estonská sovětská socialistická republika). Po celou dobu sovětské okupace v letech 1944–1991Viz např. postoj Evropského parlamentu, který odsoudil "skutečnost, že k okupaci těchto dříve nezávislých a neutrálních států Sovětským svazem došlo v roce 1940 po uzavření paktu Molotov/Ribbentrop a nadále pokračuje". byla de iure zachována státní kontinuita Estonska prostřednictvím diplomatických zástupců a exilové vlády. Po nekrvavé estonské tzv. zpívající revoluci v letech 1988–1990 byla 20. srpna 1991 obnovena faktická nezávislost země na Sovětském svazu.
Estonsko je unitární parlamentní republikou s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Je vyspělou zemí s vyspělou ekonomikou a vysokými příjmy, která se v indexu lidského rozvoje umístila na 31. místě. Estonsko je demokratická unitární parlamentní republika, která se administrativně dělí na 15 krajů. Je členem Evropské unie, Rady Evropy, eurozóny, Severské investiční banky, Schengenského prostoru, NATO a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Estonsko se v mezinárodních žebříčcích kvality života, vzdělání, svobody tisku, digitalizace veřejných služeb a převahy technologických firem trvale umisťuje na vysokých příčkách.
Etymologie Jméno Estonsko ve formátu Aesti jako první v psané podobě použil římský historik Tacitus kolem roku 98 ve své práci De Origine et Situ Germanorum. Většina historiků se domnívá, že tím ovšem neodkazoval na ugrofinsky mluvící Balty, ale spíše na všechny Balty. Skandinávské ságy často obsahují jméno Eistland, především odtud ho načerpali obrozenci 19. století. Původní staroseverská podoba byla Austrvegr, kterýžto pojem vychází z aust, což značí „východ“. Většina jazyků to posléze respektovala při pojmenování Estonska či Estonců, výjimkou je finština, která Estonsko označuje jako Viro, což je pojem pocházející z historického hrabství Virumaa, a pak lotyština, která Estonsko označuje jako Igaunija, podle historického hrabství Ugandi.
Dějiny
vlevo|náhled|Artefakty kultury se šňůrovou keramikou nalezené v Estonsku První příležitost k osídlení Estonska se naskytla, když přibližně před 11 000 – 13 000 lety z území ustoupil pevninský ledovec. Stopy nejstaršího známého osídlení v Estonsku byly nalezeny u řeky Pärnu, v katastru vesnice Pulli v obci Sauga. Toto sídliště je datováno do 9. tisíciletí př. n. l. Osídlení v období mezolitu je spojeno s Kundskou kulturou, pojmenovanou po městě Kunda v severním Estonsku. Její obyvatelé žili v polokočovných komunitách u vodních ploch. Kolem roku 4900 př. n. l. se objevuje první keramika spojená s Narvskou kulturou, pojmenovanou po estonské řece Narva. Kolem roku 3200 př. n. l. se na estonském území objevila kultura se šňůrovou keramikou, u níž již lze nalézt primitivní zemědělství a chov zvířat. náhled|Hroby z doby bronzové v Jõelähtme Doba bronzová začala kolem roku 1800 př. n. l. a byla spojena se zakládáním prvních osad na kopcích. Přechod k plně zemědělské společnosti začal kolem roku 1000 př. n. l. a byl dokončen na začátku doby železné kolem roku 500 př. n. l. Velké množství bronzových předmětů z této doby svědčí o existenci intenzivních vztahů se skandinávskými a germánskými kmeny. V 11. století historikové hovoří o baltských Vikinzích, kteří měli sídlo zejména na estonském ostrově Saaremaa. Roku 1187 měli vyplenit Sigtunu, tehdejší hlavní město Švédska. O raných estonských pohanských náboženských praktikách je známo jen málo. Latinská kronika Heinrici Cronicon Lyvoniae zmiňuje božstvo Tharapitu (nebo Taaru), jež mělo být nadřazeným božstvem pohanských obyvatel ostrova Saaremaa.
Křižácká éra vlevo|náhled|Bitva u Lyndanisse Nepočítáme-li několik jednotlivých zmínek, vstoupilo Estonsko do historických pramenů na přelomu 12. a 13. století v souvislosti s dobýváním převážně pohanského Pobaltí křesťanskými mocnostmi. V roce 1199 vyhlásil papež Innocent III. křížovou výpravu na „obranu křesťanů v Livonsku“. Boje došly na území Estonska v roce 1206, kdy dánský král Valdemar II. napadl Saaremu. Řád mečových bratří zahájil vojenskou kampaň proti Estoncům v roce 1208. Hlavním vůdcem estonské obrany byl místní vůdce Lembitu, ale v roce 1217 padl v bitvě na den svatého Matěje. V roce 1219 Valdemar II. porazil Estonce v bitvě u Lyndanisse a začal dobývat severní Estonsko. V roce 1223 velká vzpoura vypudila Němce a Dány z celého Estonska, ale křižáci brzy obnovili ofenzívu a v roce 1227 Estonsko dobyli. Saaremaa byla posledním krajem, který se vzdal. náhled|195x195pixelů Území Estonska bylo dobyvateli začleněno do nově vyhlášené Mariiny země (Terra Mariana), která obsáhla celé Estonsko. V rámci Terry Mariany byly části Estonska poddány Řádu mečových bratří (posléze Livonskému řádu, tedy v širším smyslu Řádu německých rytířů), Dánsku a pobaltským biskupstvím. Další křižáckou expanzi na východ zastavil roku 1242 ruský kníže Alexandr Něvský v bitvě na Čudském jezeře. V roce 1343 začalo velké protiněmecké povstání známé jako povstání na svatého Jiří, které však Řád německých rytířů potlačil v roce 1345. Rok poté dánský král prodal svůj majetek v Estonsku řádu. To i neúspěšné povstání vedlo k upevnění moci německé menšiny. vlevo|náhled|Hrad Toompea Křižáci na místě slavné bitvy v Lyndanisse založili Reval (dnešní Tallinn) jako hlavní město dánského Estonska. První stavbou byl hrad Toompea (dnes zde sídlí estonský parlament). V roce 1248 získal Reval plná městská práva a stal se hanzovním městem. Hanzovní liga kontrolovala obchod v celém Baltském moři a jejími členy se stala krom Tallinu též tři další estonská města: Dorpat (Tartu), Pernau (Pärnu) a Fellin (Viljandi). Reval zprostředkovával obchod mezi Novgorodem a západem, zatímco Dorpat mezi Pskovem a západem. Hanzovní města byla také epicentry šíření protestantismu v 16. století, i přes určitý odpor Livonského řádu. Ve 30. letech 16. století už byla protestantská i většina šlechty. Ve stejné době se začaly konat první bohoslužby v estonštině.
Švédská nadvláda náhled|Švédské Estonsko v 17. století Koncem 16. století, po rozpadu Livonské konfederace, poslední státní formy Terry Mariany, se oblast stala předmětem zájmu Ruska. Ovšem Švédsko a Polsko ruský nápor zastavily během Livonské války, definitivně roku 1583. Následně si estonské území rozdělily. Jeho většina se stala součástí Švédské říše (tzv. Estonské vévodství existující v letech 1561–1721), jižní část součástí Polsko-litevské unie (Livonské vévodství, 1561–1629). Saaremaa zůstala Dánsku. Po opakovaných ozbrojených konfliktech roku 1629 postoupilo Polsko příměřím z Altmarku Švédsku i jižní část Estonska. Saaremaa byla odevzdána Švédsku Dány v roce 1645.
Série konfliktů od vypuknutí Livonské války snížila počet obyvatel Estonska v polovině 17. století na polovinu. V druhé polovině století se národ rychle regeneroval, avšak hladomor v letech 1695–1697 zahubil okolo pětiny estonské a livonské populace. Přesto období bývalo Estonci nazýváno „zlatými švédskými časy“ (vana hea Rootsi aeg).KELERTAS, Violeta: Baltic Postcolonialism, p. 397. Google books. Toto úsloví vzniklo zvláště v rolnických kruzích (tedy mezi estonsky mluvícím obyvatelstvem), neboť zejména během pozdější fáze švédské vlády v Estonsku švédské úřady provedly řadu reforem, jejichž cílem bylo snížit vliv místní německy mluvící aristokracie ve prospěch estonsky mluvícího rolnictva.
Švédové rovněž upevnili luteránství v oblasti a založili kvalitní školství, roku 1632 švédský král Gustav II. Adolf například založil Tartuskou univerzitu. V 80. letech 17. století se objevily počátky základního vzdělávání v estonštině, z velké části díky úsilí Bengta Gottfrieda Forselia, který také reformoval estonský pravopis.
Ruská nadvláda Po porážce Švédska v Severní válce bylo Estonsko přiřčeno roku 1721 Nystadskou smlouvou Ruské říši. Válka znovu zdecimovala obyvatelstvo, jehož počet poklesl na úroveň poloviny 17. století. Rusové volili opačnou strategii než Švédové a dali německé šlechtě mnohem větší pravomoci. Z toho vznikla "švédská nostalgie", zvláště když Rusové utužili archaický nevolnický systém. Němci si nicméně připsali zásluhy na rozvoji univerzity v Tartu (znovuotevřena 1802), z níž se stala jedna z nejproslulejších škol ve východní Evropě.náhled|231x231pixelů|Carl Robert JakobsonOd poloviny 19. století se začalo rozvíjet estonské národní obrození. Vyhraňovalo se dvěma směry – nejprve vůči němectví a němčině, neboť Baltští Němci představovali kulturní elitu oblasti, později i vůči Rusku a rusifikaci. K významným obrozencům patřili Johann Voldemar Jannsen, Friedrich Reinhold Kreutzwald, Carl Robert Jakobson nebo Jakob Hurt. V roce 1857 začal Jannsen vydávat první noviny v estonském jazyce a popularizoval označení sebe sama jako eestlane (Estonec). V roce 1869 se v Tartu konal první národní písňový festival. V roce 1862 byl vydán národní epos Kalevipoeg, roku 1870 byla uvedena první představení estonského divadla.
V roce 1878 došlo v národním hnutí k rozkolu. Umírněné křídlo vedené Hurtem soustředěné na rozvoj kultury a školství čelilo nástupu radikálního křídla vedeného Jakobsonem, které začalo požadovat i práva politická a ekonomická. Rusové reagovali rusifikačními opatřeními. Ruský jazyk nahradil němčinu a estonštinu na většině středních škol a univerzit a mnoho společenských a kulturních aktivit v místních jazycích bylo potlačeno. To však vybudilo v 90. letech novou vlnu nacionalismu, již reprezentovali politici jako Jaan Tõnisson nebo Konstantin Päts. Během revoluce v roce 1905 byly založeny první legální estonské politické strany. Požadovaly autonomii a ukončení rusifikace. Carská vláda odpověděla brutálně. Asi 500 lidí bylo popraveno a stovky dalších uvězněny nebo deportovány na Sibiř.
První republika náhled|200x200pixelů|Vyhlášení deklarace nezávislosti v Pärnu