Friedrich Heinrich Alexander svobodný pán von Humboldt (14. září 1769 Berlín – 6. května 1859 tamtéž) byl německý polyhistor, přírodovědec světového významu a spoluzakladatel geografie jako empirické vědy. Byl mladším bratrem pruského ministra, filozofa a lingvisty Wilhelma von Humboldta.
Zabýval se obory z oblasti fyziky, chemie, geologie, mineralogie, vulkanologie (vyvrátil „neptunismus“), botaniky (založil obor fytogeografie), zoologie, klimatologie (izotermy, klima), oceánografie a astronomie, ale také ho zajímaly otázky hospodářské geografie, etnologie a demografie. Vyznačoval se mezioborovým myšlením, které respektuje přírodní a humanitní vědy v jejich příslušných výzkumných metodách a specificky je vzájemně propojuje. Důležitou metodou jeho práce byla srovnávací analýza, své poznatky čerpal z mnoha zdrojů. Zkoumal vzájemný vztah všech přírodních věd.
Jeho výzkumné cesty vedly přes Evropu až do Střední Ameriky a Jižní Ameriky, jakož i do Střední Asie. Zápisky a poznatky z cest publikoval ve třiceti svazcích, které vycházely během následujících let a získaly si velkou popularitu. Kromě toho při tvorbě svého velkolepého díla vedl rozsáhlou vědeckou korespondenci po celém světě (více než 30 000 dopisů) a udržoval osobní kontakty ve vědeckých i společenských kruzích.
Zásadním Humboldtovým dílem je pětisvazkový Kosmos (1845–1862), v němž shrnul výsledky svého celoživotního bádání a pokusil se popsat všechny známé vědecké aspekty fungování přírody, zabýval se otázkami vzniku a vývoje vesmíru.
Již za svého života požíval velké vážnosti, což odráží jeho přízviska „druhý Kolumbus“, „vědecký znovuobjevitel Ameriky“, „kníže vědy“ a „nový Aristoteles“ (pamětní mince pařížské Akademie věd).
Život
Mládí a studium (1769–1791) Otec Alexander Georg (1720–1779) pocházející z Pomořan byl pruský důstojník, sloužil v sedmileté válce a byl jmenován komořím korunní princezny. Oženil se s vdovou Marií Elizabeth von Holwede (1741–1796), rozenou Colomb, pocházející ze zámožné rodiny hugenotů. Z tohoto manželství přišli na svět dva synové, Wilhelm (* 1767 v Postupimi) a Alexander, který se narodil 14. září 1769 v Berlíně. vlevo|náhled|zámek Tegel Otcovo postavení vysvětluje pozdější blízký vztah Alexandra Humboldta k pruské královské rodině. Po rozvodu následníka trůnu roku (1769) skončily dosavadní povinnosti von Humboldta jako komořího korunní princezny. Vrátil se zpět ke svému soukromému životu na zámku Tegel. Jeho hlavní snahou bylo dát svým synům co nejlepší výchovu a vzdělání, proto (sám člen svobodných zednářů) pro ně vybral domácí učitele, kteří jim byli schopni přiblížit osvícenské myšlení.
Tak si bratři prošli dvěma různými obdobími: prvním od roku 1775, kdy je vychovával a vzdělával Rousseauovou pedagogikou inspirovaný Joachim Heinrich Campe; od roku 1777 je pak vychovával Gottlob Johann Christian Kunth, blízký přítel domácího pána a po jeho náhlé smrti roku 1779 také pozůstalé vdovy. Pod jeho vedením se jim dostalo klasického vzdělání, které bylo doplněno soukromými přednáškami odborníků a vědců z různých oborů. Alexander projevoval zvláštní zájem o přírodní vědy, ve vlastní laboratoři studoval hmyz, kameny i rostliny, z nichž vyráběl různé lektvary. Měl nadání pro kresbu, naučil se grafickým technikám (rytiny, lepty), které v roce 1786 představil veřejnosti na první umělecké výstavě berlínské akademie.
V říjnu 1787 bratři odešli studovat na Braniborskou univerzitu (Viadrina) ve Frankfurtu nad Odrou. Alexander se zapsal na studium národohospodářství a také navštěvoval přednášky o antice, medicíně, fyzice a matematice. Po dvou letech oba bratři přešli na univerzitu v Göttingenu, kde Alexander studoval chemii, fyziku a zeměpis. Vydal se na studijní cestu směrem na západ k pobřeží Atlantiku. V Mohuči se seznámil s přírodovědcem Georgem Forsterem a společně s ním navštívil Anglii a na zpáteční cestě Paříž. V Anglii se setkal s předsedou Královské společnosti sirem Josephem Banksem, s nímž navázal dlouholetou vědeckou spolupráci. Tato cesta měla rozhodující vliv na celý Humboldtův život i vědeckou práci. Po návratu krátce studoval na obchodní akademii v Hamburku. Studium ukončil v květnu 1791 a protože žádal o místo v báňské správě, absolvoval osmiměsíční kurz mineralogie a geologie na báňské akademii ve Freibergu. V roce 1791 podnikl prázdninovou průzkumnou cestu po Českém středohoří s přítelem Johannem Carlem Freieslebenem.
Důlní úředník (1792–1795) V březnu 1792 nastoupil do státní služby jako důlní inspektor v knížecích dolech s úkolem ozdravit těžební průmysl v oblasti Krušnohoří, Franského lesa a Bayreuthského knížectví. Během následujících čtyř let Humboldt reorganizoval těžbu po technické a ekonomické stránce. Procestoval téměř celé Slezsko, Sasko, Braniborsko, dostal se až do Haliče. Zmodernizoval těžební procesy stříbra, niklu, cínu a železa a také kamencové břidlice. Z vlastních prostředků založil také hornickou školu ve Stebenu, první dělnické odborné učiliště v Německu. Vyučoval tam geologii a mineralogii. V průběhu svého působení v těžebním průmyslu studoval mykologii, v roce 1793 publikoval svou první vědeckou práci o mechu a lišejnících v důlních šachtách. Začal se zabývat otázkami chemie se zaměřením na propojení s praktickými problémy. Zabýval se tvorbou a zkoumáním důlního plynu a také měřením spotřeby kyslíku a tvorby oxidu uhličitého. Rozpoznal sezónní výkyvy v podílu tohoto plynu ve vzduchu a jeho účinky na rychlost růstu rostlin. Jako důlní úředník připravoval zprávy o výrobě skla, porcelánu a kameniny.
V roce 1794 byl Humboldt přijat do slavné skupiny intelektuálů a kulturních vůdců výmarského klasicismu. Od té doby udržoval více než třicet let přátelský kontakt s J. W. Goethem. Oba vyznávali myšlenky tzv. naturfilozofie, související s romantismem a zdůrazňující živost přírody.
Cestovatelské období (1796–1804) V březnu 1795 Humboldt požádal pruského krále o propuštění z báňského úřadu, aby si splnil svůj mladický sen o poznávání světa a mohl se plně věnovat vědeckým výzkumům. Podnikl geologickou a botanickou cestu po Švýcarsku a Itálii. Dědictví, které získal po matčině smrti v listopadu 1796, mu umožnilo nezávislou existenci.
Roku 1798 se přestěhoval do Paříže a připravoval se na výzkumnou cestu za moře. Původním cílem byl Egypt, ale kvůli Napoleonovu tažení se jeho zájem soustředil na Jižní Ameriku. Podařilo se mu získat podporu španělského krále a 5. června 1799 vyrazil z přístavu La Coruña s fregatou Pizarro. Společníkem mu byl botanik Aimé Bonpland, s nímž se seznámil při svém pobytu v Paříži. Humboldt měl na palubě kolem 50 nejmodernějších přístrojů včetně sextantů, kvadrantů, dalekohledů, námořních chronometrů, hydrometru, srážkoměru, elektroměru, vlhkoměru, teploměru, barometru a dalších. Zastával názor, že vše by mělo být měřeno těmi nejlepšími a nejmodernějšími dostupnými přístroji a sofistikovanými technikami, protože shromážděná data jsou základem veškerého vědeckého porozumění. Tuto výpravu lze považovat za základ věd o fyzické geografii, geografii rostlin a meteorologii. Při systematických terénních průzkumech pozoroval rostlinné a živočišné druhy ve vzájemné souvislosti, vyhodnocoval získaná data, sbíral exempláře rostlin a živočichů, vedl podrobné záznamy a zápisy. Humboldtova kvantitativní metoda práce a jeho propagace dlouhodobých systematických geofyzikálních měření stála na počátku moderního geomagnetického a meteorologického monitorování. Podle svých náčrtků izoterm současně vymyslel metody srovnávání klimatických podmínek různých zemí. V roce 1817 zkonstruoval mapu izoterm a tím položil základy vědecké klimatologie. Byl jeden z prvních, kdo vyjádřil názor, že kontinenty, které omývá Atlantik, byly kdysi spojeny v jeden celek (Jižní Amerika a Afrika). náhled|300x300pixelů|Mapa Humboldtovy americké expedice Dne 16. července 1799 přistála loď na pobřeží Venezuely v Cumaná, kde na ně učinil silný dojem trh s otroky. Humboldt byl tak zděšen krutým zacházením s otroky, že se stal hlasitým zastáncem abolicionismu. Humboldtovu americkou výzkumnou cestu lze rozdělit do tří fází zhruba podobného trvání: první ve Venezuele s průzkumem Orinoka, druhá z Kuby do Peru přes Kolumbii a Ekvádor a třetí byla věnována především Mexiku. V průběhu svých cest posílal do Evropy dopisy s informacemi o přírodních podmínkách, obyvatelstvu i společenských problémech.
První expedice: Mezi Orinokem a Rio Negro (únor–červenec 1800) Vedla z Caracasu k řece Apure a na jih po Rio Atabapo až k soutoku Rio Casiquaire a Rio Negro u hranic Brazílie. Řeky byly splavovány na piroze, řízené kormidelníkem a čtyřmi veslaři. Cestovatelé prokázali, že existuje spojení mezi Orinokem a Amazonkou a po proudu Orinoka se přes Ciudad Bolívar a Llanos vrátili na sever do přístavu Barcelona. Celkem projeli po vodě 2250 kilometrů. Během této cesty získal Humboldt mnoho poznatků o přírodě i o indiánském osídlení celé oblasti. Zimu strávili na Kubě. Díky vědeckému a sociálnímu výzkumu, který na této španělské kolonii prováděl, bývá Humboldt označován za „druhého objevitele Kuby“. Shromáždil statistické informace o kubánské populaci, zemědělství, zpracovatelském průmyslu a obchodu, sbíral rostlinný materiál a prováděl mineralogické průzkumy.
Humboldt byl 4. srpna 1800 v nepřítomnosti přijat za mimořádného člena Královské pruské akademie věd v Berlíně.
Druhá expedice: Z Cartageny do Limy (duben 1801–říjen 1802) náhled|Humboldtova botanická kresba z Mexika Cílem expedice byl průzkum pohoří And. Cesta začala v Cartageně, přes město Barranca se po toku řeky Magdalena dostali až k Andám. Z městečka Honda vystoupali na náhorní plošinu a po cestě do Bogoty prováděli vědecká pozorování přírody a pro španělského místokrále průzkumy možností těžby stříbra a zlata. V září 1801 vyrazili z Bogoty a přes Popayán se začátkem ledna 1802 dostali do hlavního města Ekvádoru Quita. Prozkoumali okolní sopky a přes nedostatečné vybavení se 3. června 1802 vyšplhali na Chimborazo (6263 metrů). Zůstali těsně pod vrcholem, ale jejich výkon byl přesto světovým výškovým rekordem pro horolezce po dobu dalších 30 let. Kvůli příznakům výškové nemoci sestoupili do Jaénu, kde prozkoumali horní tok Marañónu a po dalším výstupu do And pozůstatky nalezišť Inků v okolí Cajamarca. Jak ukázala měření, překročili magnetický rovník. Během své cesty do Jižní Ameriky si Humboldt při různých příležitostech všiml denních kolísání intenzity zvuku (Humboldtův efekt), pro které podal roku 1820 vysvětlení. Po čtyřnásobném překročení pohoří And, během něhož byly různými způsoby měřeny a zaznamenávány úrovně klimatu a vegetace v tropických vysokých horách, expedice dorazila do Limy. Pozorováním průchodu planety Merkur 9. listopadu 1802 v přístavu Callao byl Humboldt schopen přesněji určit zeměpisnou polohu Limy. To se následně stalo měřítkem pro celou jihozápadní část nového kontinentu. Tam také zkoumal vlastnosti guána, které se později dostalo do Evropy jako hnojivo. Během pobytu na západním pobřeží Jižní Ameriky Humboldt pomocí měření teploty určil mořské proudy, které dříve nesly jeho jméno (nyní Peruánský proud).
Třetí expedice: Mexiko (březen 1803–duben 1804) náhled|hlava kondora andského (Humboldtova kresba)