C. S. Leigh, známý také jako Kristian či Christian Leigh, (1964 – 2016) byl britsko-americký umělecký kurátor, filmový režisér a módní návrhář. Svou kariéru zahájil v první polovině osmdesátých let jako módní návrhář, jeho šaty údajně nosilo několik známých hereček. Vzhledem k finančním problémům tuto kariéru ukončil a na nějaký čas o něm nebylo slyšet. V roce 1987 se znovu objevil na scéně, tentokrát coby kurátor výstav umění. Po několika menších výstavách zorganizoval v roce 1989 v Salcburku velmi nákladnou přehlídku The Silent Baroque. Následovaly další výstavy, které často bývaly inspirovány filmem. Čtyři z nich dokonce dostaly své názvy podle snímků Alfreda Hitchcocka. Kurátorské činnosti se přestal věnovat po výstavě v Benátkách roku 1993, která za sebou zanechala značné dluhy a na dlouhou dobu se ani zde vystavená díla nevrátila do rukou vlastníků. V tomto období rovněž editoval katalogy svých výstav a přispěl články do několika časopisů o umění.
Od druhé poloviny devadesátých let se Leigh zaměřoval na režii filmů, přičemž většina nebyla nikdy dostupná širší veřejnosti, a to navzdory tomu, že v nich vystupovali známí herci, jako například Béatrice Dalle, Marianne Faithfullová a Thure Lindhardt. Nejdostupnějším z nich je film Process (2004), který byl uveden i na několika velkých filmových festivalech. Mezi jeho další snímky patří See You at Regis Debray (2005), odehrávající se v jediném bytě, ve kterém se ukrývá Andreas Baader, jediná postava filmu. Z jeho dílny pochází také dokumentární film A Quiet American: Ralph Rucci & Paris (2012) pojednávající o módním návrháři Ralphu Ruccim. Hudbu k různým jeho filmům složili John Cale, Rjódži Ikeda a Thurston Moore. Častým spolupracovníkem byl řecký kameraman Giorgos Arvanitis. V letech 2009 a 2010 Leigh vydal dvě čísla vlastního rozsáhlého magazínu Syntax. Ke konci života pracoval na několika dalších filmech a rovněž bylo uspořádáno několik výstav zaměřených na jeho kariéru.
Život náhled|Tužková sukně navržená Kristianem Leighem|alt=Sukně s kostkovaným vzorem. Diagonálně uspořádané šachovnicové kostky jsou na několika místech přerušeny většími čtverci vyplněnými drobnějšími barevnými čtverečky, střed těchto větších čtverců tvoří navíc opět černobílá šachovnice, tentokráte se zprohýbanými čtverečky. V oblasti opasku má sukně reverzní barevnost. Christian Leigh se narodil v roce 1964 britskému otci a americké matce. Místo narození nebývá udáváno, podle článku z dob jeho návrhářské kariéry je Leigh „rodilým Newyorčanem“. Vyrůstal údajně v rhodeislandském Newportu a poté, co v patnácti letech dokončil střední školu, studoval krátce buď na Princetonské univerzitě nebo Parsonsově škole. Ani jedna z těchto škol však o nikom s tímto jménem nemá záznam, a je tedy pravděpodobné, že Christian Leigh nebylo jeho skutečné jméno – tím mohlo být Ezra Saftia, ale jde o nepotvrzenou informaci.
Návrhář a kurátor V první polovině osmdesátých let byl módním návrhářem a vystupoval pod jménem Kristian Leigh. Své první šaty Leigh údajně navrhl ve třinácti letech. Zpočátku navrhoval šaty pro zákaznice v obchodě jeho matky. Jeho podzimní kolekce na rok 1982 zahrnovala vedle jiných dlouhé večerní šaty doplněné o sametový top s dlouhými rukávy a vícebarevné šaty s navrstvenými jemnými volány na ramenou. Nejlevnější položkou této kolekce byly šaty za 1200 dolarů. Podle článku v magazínu People jeho oblečení nosily například herečky Jane Fondová, Jessica Langeová a Farrah Fawcettová a Meryl Streepová se měla údajně v jeho šatech zúčastnit udílení Oscarů za rok 1982. Přestože je u jejích fotografií z ceremonie uváděna informace, že na sobě má Leighovy šaty, ona sama o mnoho let později uvedla, že jeho jméno nikdy neslyšela. Leigha měla zastupovat jeho matka Barbara a v jeho salonu mělo pracovat 25 zaměstnanců. Počátkem roku 1984 Leighova firma zkrachovala kvůli nesplaceným dluhům vůči dodavatelům a zatčení Leighovy matky za vypsání falešného šeku.
Poté, co byla zavřena Leighova návrhářská firma, se na několik let stal nezvěstným. V roce 1986 mu bylo nabídnuto kurátování amerického pavilonu na prvním ročníku bienále v ekvádorské Cuence. Na výstavě byla uvedena díla například od Jima Isermanna, Tonyho Tasseta či od dua Komar a Melamid. V té době již veřejně vystupoval jako Christian Leigh. Svou první vlastní výstavu of Ever-Ever Land i speak [sic], která zahrnovala díla vedle jiných od Rosse Blecknera, Annette Lemieuxové či dua McDermott & McGough, uspořádal v září 1987 v newyorské Stuxově Galerii. Další přehlídka následovala v lednu 1988 v Galerii Bess Cutlerové pod názvem Walk Out to Winter a obsahovala díla od Josepha Kosutha, Vikky Alexanderové, Michaela Zwacka a dalších. Poslední z newyorské trilogie, Complexity and Contradiction, proběhla od září do října 1988 v Galerii Scotta Hansona, kde byla vystavena díla například od Günthera Förga, Ange Leccii, Jamese Casebera či Elaine Sturtevantové. Roku 1988 rovněž pořádal výstavu The Inside and The Outside, která proběhla v Galerii Rhony Hoffmanové v Chicagu a zahrnovala například díla Fariby Hajamadiové, Matta Mullicana a Michele Zalopanyové.
V roce 1988 se stal šéfredaktorem sekce kritiků v magazínu Artforum, tuto funkci však záhy opustil. Za své funkční období však přizval například Jacka Bankowského, který se později stal šéfredaktorem. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let dále přispěl několika články do časopisů Art+Auction, Artscribe, Atlántica, Contemporanea a Flash Art International. V té době zároveň přispěl eseji do katalogů několika výstav, například Josepha Amara (1987), Elaine Sturtevantové (1987–1989), Rony Pondickové (1991), Nicholase Krushenicka (1992) a Marcella Joriho (1993).
Od konce května do konce srpna 1989 uspořádal v salcburské Galerii Thaddaeus Ropac svou největší výstavu The Silent Baroque, která zahrnovala díla například od Dana Grahama, Matta Mullicana a Jeffa Koonse. Šlo o velmi nákladnou výstavu s extravagantním zahájením, na kterou byla přivezena řada amerických kritiků, kteří byli ubytování v nejdražších hotelech. K výstavě byl vydán rozsáhlý katalog obsahující velké množství ilustrací. Zajímavostí je, že katalog obsahoval také reklamní prvky, které však byly použity v uměleckém kontextu, nešlo tedy o placené reklamy. Původně mělo jít o malou výstavu s několika americkými umělci, ale postupně jejich počet vzrůstal. Kvůli rozsáhlým přípravám jak samotné výstavy, tak i katalogu, byla celá událost přeložena z původně plánovaného roku 1988 na 1989. Následovaly čtyři výstavy s názvy inspirovanými filmy Alfreda Hitchcocka – Spellbound, Rope, Vertigo a Psycho. První z nich, Spellbound, proběhla v losangeleské Galerii Marca Richardse v roce 1990 a zahrnovala díla mimo jiné od Alexise Rockmana, Donalda Baechlera a Matthewa Weinsteina. Přehlídka Rope proběhla v roce 1990 v Galerii Fernanda Alcoley v Barceloně a obsahovala například tvorbu Garyho Stephana a Saint Claira Cemina. Výstava Vertigo proběhla na dvou místech, v salcburské a pařížské Galerii Thaddaeus Ropac od července do srpna 1991, a zahrnovala mimo jiné díla od Petera Halleyho, Claudie Hartové a Marka Tanseyho. Psycho se uskutečnila v newyorské KunstHall od dubna do května 1992 a vystavena při ní byla díla od Johna Chamberlaina, Bruce Naumana, Edwarda Ruschy a dalších. náhled|vlevo|Budova Galerie Thaddaeus Ropac v Salcburku, kde Leigh pořádal několik výstav.|alt=Světlá budova s parkem v popředí. Nad vchodem do budovy je umístěn plakát s nápisem LANDSCOPE. Od 9. ledna do 20. února 1993 probíhala v newyorském Thread Waxing Space výstava I Am the Enunciator, na níž byla uvedena díla například od Louise Bourgeoisové, Naylanda Blakea a Roberta Venturiho. Celkem výstava obsahovala více než sto obrazů, soch, filmů a videí. Leighova poslední výstava I Love You More Than My Own Death (také jako Transactions a Slittamenti/Transactions) proběhla na Benátském bienále na jaře 1993. Leigh ji vytvořil ve spolupráci s režisérem Pedrem Almodóvarem. Již v případě výstavy The Silent Baroque měl Leigh značné problémy s dodržením finančního limitu, který byla galerie ochotna investovat, ale vzhledem k tomu, že právě díky této výstavě se galerie proslavila, Thaddaeus Ropac byl Leighovi vděčný (také i za to, že se díky němu seznámil s mnoha umělci). Podobná situace nastala i v případě I Am the Enunciator, nicméně až z benátské výstavy vzešly výrazné problémy, které začaly u nezaplacení přepravních poplatků. Později se ukázalo, že nedostal zaplaceno vůbec nikdo, od umělců po firmu, která zhotovila katalog výstavy. Když výstava skončila, všechny exponáty byly zabaveny; část z nich se vrátila autorům až v roce 1998. Mezi zabavenými díly, jejichž celková hodnota převyšovala jeden milion dolarů, se nacházely obrazy či sochy od Roye Lichtensteina, Chucka Close či Louise Bourgeoisové. Leigh se následně ztratil, jeho telefon byl odpojen a pošta se vracela odesílatelům.
Filmař Ve druhé polovině devadesátých let Leigh, nyní již trvale žijící v Evropě, opět změnil své pole působnosti a stal se filmovým režisérem. Nejprve vytvořil nikdy nezveřejněný krátkometrážní animovaný film s názvem Mr Hurricane Goes to the Guggenheim, ale uvedl, že to nebylo něco, co by chtěl dělat – chtěl tvořit celovečerní hrané filmy. V letech 1997 až 1998 natočil v Amsterdamu a Kodani svůj debutový film s názvem Sentimental Education, inspirovaný stejnojmennou knihou francouzského spisovatele Gustava Flauberta. Děj filmu se odehrával v současném módním světě se zaměřením na modela s krizí víry. Leigh měl nejprve schůzky s francouzskými producenty; po neúspěšném jednání našel dva Nizozemce, kteří byli ochotní film produkovat. Ve snímku hráli například Clément Sibony, Aurélia Thierrée, Guillaume Canet, Isabelle Carré a Sylvie Testudová. Během postprodukce došlo mezi Leighem a producenty k neshodě, přičemž ti se snažili film sestříhat bez Leighovy přítomnosti, což on nebyl ochotný schválit, a film tak nakonec nebyl nikdy veřejně promítán.
Po problémech, které Leigh, nyní vystupující coby C. S. Leigh, zažil se svým prvním snímkem, se pro svůj další projekt rozhodl sehnat silného producenta ochotného tvořit složité filmy. V roce 1998 se na Filmovém festivalu v Cannes setkal s dánským producentem Peterem Aalbækem Jensenem, který mu nabídl, aby svůj druhý snímek natočil pod záštitou jeho produkční společnosti Zentropa. Svůj druhý film, který dostal titul Far from China, začal Leigh natáčet v Dánsku, ale nakonec se rozhodl od Zentropy odejít a dokončit jej v Paříži a Londýně. Ve snímku hráli mimo jiné Lambert Wilson, Thure Lindhardt, Antoine Chappey, Aurélia Thierrée a také zpěvačka Marianne Faithfullová. Originální hudbu k filmu složila a nahrála anglická alternativní rocková skupina Suede. Kromě různých instrumentálních skladeb film obsahuje také novou píseň „Simon“. Premiéra filmu proběhla 18. listopadu 2001 v londýnském Divadle Royal Court. Film představuje smyšlený příběh o tom, jaký život by žila dcera amerického kvakera Normana Morrisona, který se v roce 1965 upálil na protest proti válce ve Vietnamu. Podle některých zdrojů byl film uložen do filmového skladiště pod smyšleným názvem a je tedy značně nepravděpodobné, aby byl nalezen. Podle Leigha důvod, proč film od premiéry nebyl uveden, spočívá v tom, že producenti po prvním uvedení nezkompletovali všechny části. náhled|Francouzská herečka Béatrice Dalle, která ztvárnila hlavní roli v Leighově největším filmu Process.|alt=Smějící se černovlasá žena se slunečními brýlemi.